Perspektivy levice a pravice v České republice

V poslední době se často hovoří o ideové vyprázdněnosti české politiky na straně jedné, na straně druhé pak o přežitku politických ideologií a vůbec dělení se na levici, pravici či snad o smyslu politických stran a idejí pochybujeme úplně. Rád bych zde nastínil, o jaká témata se ve 21. století bude levice a pravice i nadále přít. Je možné, že u některých věcí nebudete souhlasit se zařazením jednotlivého tématu nalevo či napravo, jde však spíše o určitou systematizaci pro názornou představu, není tedy nutné brát vše doslova. Osobně zde levicová témata uvádím na pravé straně, pravicová na levé.
Ekonomická témata
  • méně daní vs. více daní
  • snižování spíše daně z příjmu vs. snižování spíše DPH
  • zmenšování státního dluhu vs. zvyšování státního dluhu
  • řešení ekonomické recese pomocí snížení daní vs. umělá stimulace spotřeby ze státních prostředků
  • rovná daň z příjmu (ideálně její úplně zrušení) vs. progresivní a milionářské daně
  • snaha o co nejmenší efektivní stát vs. snaha o pečující sociální stát
  • rovnost příležitostí vs. pokus o rovnost výsledků
  • důraz na dobrovolnou solidaritu vs. vytváření sociálních programů pro slabé a nemocné
Společensko-etická témata
  • ochrana práva na život každého jednotlivce od početí vs. právo ženy na ukončení života svého dítěte
  • důraz na tradiční rodinu vs. podpora sňatků homosexuálů či registrovaného partnerství
  • nesouhlas s adopcí dětí homosexuálními páry vs. jeho souhlas
  • důraz na obranu osobních svobod vs. vytváření kolektivních práv
  • důraz na ochranu soukromí vs. důraz na bezpečnost společnosti
  • skepse k agendě ohledně globálního oteplování vs. boj proti globálnímu oteplování
  • důraz na přirozenost člověka vs. vytváření nového člověka – humanizace robotů, zvířat, hologramů, genetické úpravy člověka
  • obrana křesťansko-židovských hodnot vs. neomarxistické a pseudohumanisitické tendence
  • definice manželství jako sňatek muže a ženy za účelem mít děti vs. pokusy o legalizaci a toleranci pedofilie, nekrofilie, zoofilie a jiného netradičního sexuálního chování
  • ochrana duševního vlastnictví vs. prosazování kolektivního sdílení
  • svoboda jako dělání si všeho, co neohrožuje jiného vs. svoboda jako právo dané zákony
  • jinými slovy: zákony spíše zakazující vs. zákony spíše povolující
  • právo jednotlivce na nošení zbraně vs. důraz na bezpečnost zajišťovanou státem
Zahraničně-bezpečnostní témata
  • snaha o zachování národních států vs. kontinentální až globální federalizace
  • důraz na suverenitu národních států vs. prosazování globální vlády
  • silné spojenectví s NATO vs. jeho odmítání
  • podpora Izraele vs. podpora Palestiny
  • předsudky vůči islámu vs. naivita vůči islámu
  • pro-západní orientace, zj. na USA vs. orientace na Rusko a Čínu
  • větší výdaje na armádu a naši účast v zahraničních misích vs. opak

 

Původně jsem zamýšlel, že se pokusím být korektní, ale poněkud se mi to nedařilo, tak jsem to pojal spíše tak, že můj názor může být z popisu témat patrný. Článek nemá ani tak být konečným výčtem daných témat, jako spíše inspirací pro další, třeba i odbornější studie.
Je pak jasné, že zde asi nemáme při takovémto dělení žádnou vyloženě pravicovou stranu (možná se jí nejvíce blíží Konzervativní strana Martina Rejmana), ale spíše tu máme strany, které jsou pravicové třeba v ekonomických či zahraničně-bezpečnostních otázkách, ale ve společensko-etických jsou (i z důvodu historického kontextu naší země) velice často nalevo (ODS, TOP 09, Svobodní), naopak KDU-ČSL může být v ekonomických či zahraničně-bezpečnostních otázkách ve středu spektra, ale v sociálně etických ji uvidíme spíše vpravo (sic!). A nakonec by bylo otázkou, zda autentickou levicí v celém tomto schématu by byli spíše komunisti, nebo spíše zelení.

Ruďoši v čele studentských protestů

Tak jsme si zaprotestovali. Podle pořadatelů policie odhadla, že nás bylo v Brně kolem 6000. Na vysoké škole se mi líbí čím dál více jedna věc – tudíž nutnost používat kritické myšlení a dohledávat zdroje. Je to sice otravné, ale má to svůj smysl. Mají studenti skutečně nárok (privilegium) na neomezené vzdělávání z veřejných rozpočtů zdarma? A kdo to platí? A mají do toho tito co mluvit?
Asi je to logické – když někdo ze studentů, kteří mají pravicové smyšlení (a kde jsou ty časy mladých voličů TOPky, VV, ODS), už s prosazovanou reformou vysokých škol souhlasí, asi se nebude účastnit protestů proti ní. A pak se to asi nutně stane, že právě do čela těch protestů se dostanou ti největší levicoví radikálové, budoucí odboráři, budoucí ministři financí, kteří nás budou zadlužovat v době růstu, budoucí premiéři krachujících zemí, sočuasní i budoucí anarchisté, ale taky možná úředníci zelenorudé globální vlády. (Ta si sice bude říkat svobodná a demokratická, ale všichni víme, že tou nejdemokratičtější zemí je přece KLDR).
Je trošku zvláštní, že zastánci reformy z řad studentů nezahájí protesty právě proti těmto protestům, které protestují proti reformě VŠ. Ale nenechme se mýlit. Skandovalo se „nechceme reformy“ – nikoliv „nechceme reformu“ – a člověk, vysokoškolák, který má nějaké kritické myšlení (a já věřím, že právě za tuto schopnost jsou s námi někteří lidé, kterým by mohl být osud VŠ jedno a platit by nám nemuseli, že právě toto očekávají, že nás vysoké školy naučí), tak by mu to mělo být minimálně podezřelé.
Hesla typu „reforma smrdí,“ „Dobeše do koše,“ a tak dále už přeci nejsou v racionální rovině. Ale vím – dav není racionální, dav nehledí na následky, dav nereflektuje, v davu se ztrácí jedinec a dav málokdy přinesl něco dobrého.
Někteří studenti si myslí, že „vzdělání není zboží,“ že „titul není zboží“ atp. No, je to přinejmenším sporné. Je dost pravděpodobné, že mnozí studenti si nevšimli, že žijeme ve světě volného trhu a především práva na osobní vlastnictví a na následování vlastního štěstí (no dobře, to poslední mají Američané). Že jaksi tím, že mám diplom z vysoké školy, že jsem zvýhodněn na trhu práce (i když!), tak tím získávám něco, něco, co je v můj vlastní osobní prospěch. Hezké jsou fráze, že peníze nejsou všechno, ale lépe znějí od lidí, kteří je mají, než od těch, kteří je ostatním závidí, protože je někdo přesvědčil, že mají být chudí, že chudoba je správná věc.
Takže vzdělání je minimálně statek smíšený, ani čistě veřejný, ani čistě soukromý. Potřebujeme ve společnosti filozofy, potřebujeme sociální vědce, umělce atd. Jenže je třeba, aby je někdo platil. A já nemám nic proti tomu, aby je platili daňoví poplatníci, ostatně je to v jejich zájmu (ale toto je můj názor, který bych jim jako ten elitář neměl vnucovat), ale měli by k tomu dojít sami, resp. by s tím měli souhlasit, že nám chtějí to vzdělání platit – a my bychom se neměli těmto absolventům učilišť posmívat, ale měli bychom jim být vděční, vděční za to, že můžeme studovat to, na co máme talent, že nás neposlali do uranových dolů jako se to dělo předchozích generacích.
Řádně odložené školné se zvýhodněnými půjčkami a za jasných podmínek možná není úplně špatný nápad. Někteří lidé prostě nepochopí, proč je v celospolečenském zájmu, abychom tu ty filozofy, společenské vědce nebo umělce měli. Avšak kompromis pro ně by mohl být takový, že studenti, kteří na sebe vezmou ten risk – a půjdou tyto prestižní (avšak nejistě uplatnitelné obory) studovat, tak si na ně přispějí. A školné by možná opravdu mohlo být i takové, aby si na něj student mohl sám vydělat o letních prázdninách, jak říkal předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.
Abych to shrnul. Jsem rád, že studenti vyšli do ulic. Jsem vždycky rád, protože si myslím, že občanská společnost v této zemi se musí probudit, resp. vytvářet. Jsem proti reformě VŠ tak, jak ji navrhuje tato (pro mě socialistická, v žádném případě ne pravicová) vláda. Velice nerad vidím omezování akademických svobod, ač s jejich úžasnou výhodou a důležitostí se teprve seznamuji. Ale osobní útoky, demagogické výlevy, marxistické proklamace, všechno ještě skrytě, manipulativně a promyšleně – tomu říkám NE! A jsem rád za gesto, které nyní udělal prezident, protože se asi bohužel naplňuje můj předpoklad od minulých voleb – že jsou-li mí vrstevníci  schopni nechat se nachytat na populární marketing TOP 09 nebo VV, v příštích volbách budou horlivě volit extrémisty zelené, oranžové a hlavně rudé.
A možná ještě takto – vzdělanost není zboží; vzdělání nebo diplom jím být může.

Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.