Osobní rozvoj – Mirek Návrat

Politický filozof a jeho život v reálném světě

Písemná příprava – Hume*

To, na co se v Humově textu primárně zaměřím, možná příliš nesouvisí s politickou filozofií jako takovou, ale spíše s životem politického filozofa (ačkoliv se za něj nemusí sám považovat nebo být považován jinými; ale z hlediska toho, že se tomuto předmětu daný člověk věnuje). Už na střední škole, když jsem si pročítal učebnici základů společenských věd, tak mě v části o filozofii zaujalo schéma, které činí jasné rozlišení mezi filozofickým a požitkářským životem. To ve mně vyvolalo velký nesouhlas, protože se mi nezdálo, že by v tom musel být tak propastný rozpor, aby si člověk musel zvolit pouze jedno. S přibývajícími zkušenostmi a znalostmi o světě a (svém) životě ale přicházejí také pochybnosti, zda to náhodou není pravdivější, než bych si přál.

Člověk může usilovat o harmonii, ale faktem dle mého je, že čím více se zabývá smyslovým potěšením a jinými světskými věcmi ve vnějším světě, tím méně je jeho mysl schopna se ponořit do filozofie, soustředit se na ni, a také k ní má méně příležitostí. Nemusí to být jen nižší věci, ale chce-li mít člověk rodinu, tak potřebuje kromě času a schopností obstát v reálném světě i poměrně dost prostředků, tedy často i práci, která mu brání věnovat se filozofické činnosti, a to asi i tehdy, pokud má to štěstí, že může působit na univerzitě. Humova věta, že „výhodnější s ohledem na štěstí je vášeň po studium než bohatství,“ není v tomto kontextu zcela pravdivá. Jistě, člověka s bádavou povahou bude činit šťastnějším, když se bude moci věnovat studiu či přemýšlení, než kdyby usiloval o majetkové bohatství, ale patrně bude nešťastný, pokud se bude bránit přirozené lidské potřebě mít rodinu. U zvlášť nadaných myslí, jako byla zřejmě i ta Humova, tomu ale může být třeba jinak, ostatně on sám děti ani ženu neměl.

Taky mě zaujalo jeho tvrzení, že lidé se rodí s lepším charakterem (stavbou mysli), ačkoliv je lze zlepšovat výchovou a návyky, nebo třeba i zabýváním se vědou či filozofií. Zajímavou diskuzí by jistě bylo i jeho přesvědčení o absolutnosti pravdy v určitých oblastech, ale naopak v případě (vnímání) lidské krásy či vkusu na mě působí spíše relativisticky, podobně jako v některých pasážích věnovaných smyslu či rozměru lidského života.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo D. Huma – Skeptik.

9. část: Budeme v budoucnosti pracovat?

To je velká otázka. Je jasné, že nyní stále ještě pracovat musíme, protože dosud nemáme tak vyvinuté stroje, které by byly schopné udělat za nás cokoliv. Taky je pravdou, že většina z nás může změnit svou práci, a že lidé, kteří skutečně chtějí dělat svou vysněnou práci, kterou považují za své poslání, pravděpodobně téměř vždy můžou. A taky je pravdou, že můžeme udělat určitá systémová vylepšení, která mohou životy běžných zaměstnanců i podnikatelů výrazně zlepšit.

I tak bych rád věřil, že jednoho dne všichni lidé budou mít možnost žít své skutečné životy, jako mohl Lukáš z třetího příběhu. Že budeme velice rozvinutou společností, kde každý jednotlivec bude chtít žít jako skutečná aristokracie, a bude chtít svůj čas věnovat nějaké dobrovolné práci, která bude i nadále zlepšovat životy druhých lidí. A že i tak budeme mít spoustu volného času, abychom mohli dělat to, co opravdu chceme. Předpokládám, že i naše vztahy a zákony by byly lepší, kdyby na ně a na politiku měli lidé více času.

Takže pojďme vytvořit roboty, kteří budou schopni dělat tu nutnou a neoblíbenou práci za nás. Pojďme všechny lidi vzdělávat ve smyslu lepší humanity a pojďme si rozvíjet nutné návyky, abychom byli schopni žít své skutečně svobodné životy. Pojďme naučit naše stroje, jak pracovat, jak podnikat, jak investovat peníze. Pojďme se stát společností bohatých kapitalistů, kteří budou schopni žít své vysněné životy nikoliv ze skutečné přidané hodnoty a z nadhodnoty vytvořené druhými lidmi, ale z nich, vytvořenými stroji a roboty. A mějme na paměti, že pokud to takto chceme, tak jim nemůžeme dávat lidská práva.

1. část: Úvod
2. část: Je naše generace bohatší, než kdy bývali králové minulosti?
3. část: Začátek 21. století a volba přizpůsobit se systému
4. část: Začátek 22. století a utápění se v konzumu
5. část: Začátek 22. století a aristokratický život pro každého
6. část: Začátek 21. století a svoboda podnikání
7. část: Nejsme ale pouze líní a slabí jedinci se špatnými návyky?
8. část: Co to znamená být skutečně bohatý?
9. část: Budeme v budoucnosti pracovat?

Celý článek si můžete přečíst zde, případně v anglickém originálu na tomto místě.

…

Tato esej byla původně napsána anglicky s titulkem „Ideologie ve sci-fi žánru a budoucnost práce, svobody a nerovnosti“ a byla vytvořena pro kurz vedený Alešem Debeljakem na Univerzitě v Lublani během mého studijního pobytu Erasmus na jaře 2015. Děkuji mu za možnost kreativně napsat, co jsem chtěl, a taky své učitelce angličtiny ze střední Lucii Adamusové za užitečné tipy ohledně anglické gramatiky.

Co to znamená být skutečně bohatý?

To nás přivádí k důležité otázce. Někdo odpoví, že mít spoustu peněz. Někdo jiný zase řekne, že být šťastný s tím, co máme, bez ohledu na to, jak moc toho je. Jenže tomu nevěřím. Myslím si, že být skutečně bohatý znamená, že můžeme svůj čas trávit způsobem, který milujeme, na místě, které si skutečně zvolíme, a pouze s těmi lidmi, které máme opravdu rádi, a přitom být stále schopni se uživit, a zároveň mít dostatečně naplněny své potřeby. Ne dělat práci, kterou nesnášíme jen proto, abychom měli více peněz, a užili si je v nějakém volném čase. Ne dělat práci, kterou milujeme, ale zároveň s tím dělat velké kompromisy ve svém vytouženém životním stylu. Samozřejmě, to druhé by stále bylo lepší, ale musíme najít jiné způsoby.

Skutečně považuju za velmi problematické, že mnoho lidí dnes nedělá to, co milují. Že musejí trávit spousty hodin ve svých pracích, někdy i přes čas, někdy si ji musejí brát i domů, někdy mít dokonce i více zaměstnání, navíc nemají dostatek času na oběd, nebo si ani nemohou zvolit místo, odkud chtějí pracovat a tak dále. Taky nemají dostatek spánku, jsou vystresovaní, používají umělou stimulaci, aby zůstali bdělí a soustředění, a to vše jen proto, aby mohli nakrmit sebe a své rodiny. Pochybuju o tom, že by se takto mohli cítit jako skutečně svobodní lidé.

I přesto jsou ale stále svobodnější než v jakémkoliv jiném politickém či ekonomickém systému. Nemusejí být členy té „správné“ strany, aby si mohli svou práci udržet nebo zůstat naživu. Nemusejí dělat práci, k níž by je vláda donutila. Je to pouze příroda, schopnosti jejich vůle a jejich návyky, co rozhoduje. Téměř každý se narodil s nějakým potenciálem, s určitými schopnostmi a v našich společnostech máme taktéž příležitost rozvíjet své dovednosti nebo znalosti skrze zpravidla bezplatné školství, a pokud ne, tak na internetu.

Liberální kapitalismus je individualistický v tom smyslu, že nás dokáže osvobodit od vlády a od ostatních jednotlivců, a umožňuje nám žít své svobodné životy s penězi, které jsme schopni získat z naší práce, z našeho podnikání, z našich investic a z jiných zdrojů, a sami si rozhodnout o naplnění svých vlastních různorodých potřeb. Na druhé straně je liberální kapitalismus stále velice kolektivistický, protože nás nutí spolupracovat a soutěžit s druhými lidmi, používat naše schopnosti, znalosti, čas, práci a úsilí, abychom dělali aktivity, které naplňují potřeby celé naší společnosti.

Celý článek si můžete přečíst zde, případně v anglickém originálu na tomto místě.