Paternalismus je přijatelný, pokud nás chrání před druhými

Písemná příprava – Mill*

V Millově textu je obtížné najít nějakou mezeru, jež by se v kontextu, co v něm řeší, nezabýval. Když už jsem měl pocit, že jsem na ni natrefil, tak jsem o daném problému četl o pár odstavců dále nebo hned v tom dalším. To se týká například otázky hazardu, postavení jedince v rodině či jeho svobody prodat se do otroctví.

Za klíčové považuji jeho varování nejen před tyranií úředníka, ale i před tyranií většiny. Vyslovuje se rovněž proti tomu, aby byl jedinec chráněn před sebou samým. Dle něj si může každý dělat, co chce, pokud tím neškodí druhému, a je jedno, na kolik takové chování druhé pohoršuje, nebo snižuje jedince v jejich očích. Pokud je na místě státní zásah, tak pouze tehdy, když to může škodit i druhým.

Zde je zajímavá právě otázka hazardu. Domnívám se, že pokud zakazujeme jeho provozování, nikoliv samotné hraní, pak se nemusí jednat o paternalismus, ale o liberální ochranu jedince před jednáním ostatních, které mu škodí. Z toho, co dále Mill píše, mám pocit, že by např. se zákazem herních automatů i souhlasil, protože jinde tvrdí, že stát může občana chránit i tehdy, pokud on může být klamán, či pokud má v úmyslu přejít přes most řeku, ne do ní spadnout – tedy získat peníze, ne o ně přijít.

Nicméně v případě prohibice, např. u alkoholu je skeptický k její účinnosti. Jeho vyšší zdanění je dle něj v pořádku a podle mě opět nemusí být argumentováno paternalisticky jako snaha odradit od jeho užívání, ale liberálně, jako náhrada škody ostatním jedincům na zaplaceném všeobecném zdravotním pojištění.

I přesto si ale myslím, že by podobných kvazi-paternalistických opatření mělo být co nejméně, protože toto filozofické přerámování může být snadno zneužitelné. Dále je otázka, na kolik jeho ochrana dětí vůči nezodpovědným rodičům, nemůže přejít do extrémů typu jejich norského odebírání.

Hodně mě ale zaujala poslední část, kde řeší, proč by se ty nejlepší talenty země neměly soustřeďovat v administrativě. Takové totiž potřebujeme v byznysu, protože ve státní správně nikdy nebudou tak výkonní, efektivní a hlavně ani svobodní, ani mít prostor pro vlastní rozhodování.

Naopak je to kvalitní argumentace proti těm, co by chtěli osvobozovat lidi skrze převedení veškerého rozhodování demokraticky na stát, protože navíc by tito lidé byli politicky závislí, byl by větší prostor pro klientelismus, politikaření, a především by reálně nerozhodovali, svými soukromými věcmi zaneprázdnění, občané, ale ti, kteří mají silnější lobbisty na správných místech – viz dnešní realita Bruselu či Washingtonu, i Millova poznámka ze začátku textu.

Asi tímto padá i argument o tom, že by byrokrati a politici měli být placeni co možná nejvíce, a naopak by mohlo být lepší, pokud by veřejných pozic bylo co nejméně, a ctihodní občané dané funkce brali jako čest sloužit své zemi.

Nutno ale podotknout, že pokud by byla pravda, že se monopoly nezničí samy skrze volné tržní síly, pak může být na místě proti-monopolní zákonodárství, protože i anti-(neo)liberální kritika toho, že se byrokracie ze státu přenese/přenesla na velké korporace, může být na místě.

*Psáno 11.5.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. S. Milla – „On Liberty“, in: On Liberty and Other Essays, kap. I., III.–IV., s. 5–19, 83–128.

Perspektivy levice a pravice v České republice

V poslední době se často hovoří o ideové vyprázdněnosti české politiky na straně jedné, na straně druhé pak o přežitku politických ideologií a vůbec dělení se na levici, pravici či snad o smyslu politických stran a idejí pochybujeme úplně. Rád bych zde nastínil, o jaká témata se ve 21. století bude levice a pravice i nadále přít. Je možné, že u některých věcí nebudete souhlasit se zařazením jednotlivého tématu nalevo či napravo, jde však spíše o určitou systematizaci pro názornou představu, není tedy nutné brát vše doslova. Osobně zde levicová témata uvádím na pravé straně, pravicová na levé.
Ekonomická témata
  • méně daní vs. více daní
  • snižování spíše daně z příjmu vs. snižování spíše DPH
  • zmenšování státního dluhu vs. zvyšování státního dluhu
  • řešení ekonomické recese pomocí snížení daní vs. umělá stimulace spotřeby ze státních prostředků
  • rovná daň z příjmu (ideálně její úplně zrušení) vs. progresivní a milionářské daně
  • snaha o co nejmenší efektivní stát vs. snaha o pečující sociální stát
  • rovnost příležitostí vs. pokus o rovnost výsledků
  • důraz na dobrovolnou solidaritu vs. vytváření sociálních programů pro slabé a nemocné
Společensko-etická témata
  • ochrana práva na život každého jednotlivce od početí vs. právo ženy na ukončení života svého dítěte
  • důraz na tradiční rodinu vs. podpora sňatků homosexuálů či registrovaného partnerství
  • nesouhlas s adopcí dětí homosexuálními páry vs. jeho souhlas
  • důraz na obranu osobních svobod vs. vytváření kolektivních práv
  • důraz na ochranu soukromí vs. důraz na bezpečnost společnosti
  • skepse k agendě ohledně globálního oteplování vs. boj proti globálnímu oteplování
  • důraz na přirozenost člověka vs. vytváření nového člověka – humanizace robotů, zvířat, hologramů, genetické úpravy člověka
  • obrana křesťansko-židovských hodnot vs. neomarxistické a pseudohumanisitické tendence
  • definice manželství jako sňatek muže a ženy za účelem mít děti vs. pokusy o legalizaci a toleranci pedofilie, nekrofilie, zoofilie a jiného netradičního sexuálního chování
  • ochrana duševního vlastnictví vs. prosazování kolektivního sdílení
  • svoboda jako dělání si všeho, co neohrožuje jiného vs. svoboda jako právo dané zákony
  • jinými slovy: zákony spíše zakazující vs. zákony spíše povolující
  • právo jednotlivce na nošení zbraně vs. důraz na bezpečnost zajišťovanou státem
Zahraničně-bezpečnostní témata
  • snaha o zachování národních států vs. kontinentální až globální federalizace
  • důraz na suverenitu národních států vs. prosazování globální vlády
  • silné spojenectví s NATO vs. jeho odmítání
  • podpora Izraele vs. podpora Palestiny
  • předsudky vůči islámu vs. naivita vůči islámu
  • pro-západní orientace, zj. na USA vs. orientace na Rusko a Čínu
  • větší výdaje na armádu a naši účast v zahraničních misích vs. opak

 

Původně jsem zamýšlel, že se pokusím být korektní, ale poněkud se mi to nedařilo, tak jsem to pojal spíše tak, že můj názor může být z popisu témat patrný. Článek nemá ani tak být konečným výčtem daných témat, jako spíše inspirací pro další, třeba i odbornější studie.
Je pak jasné, že zde asi nemáme při takovémto dělení žádnou vyloženě pravicovou stranu (možná se jí nejvíce blíží Konzervativní strana Martina Rejmana), ale spíše tu máme strany, které jsou pravicové třeba v ekonomických či zahraničně-bezpečnostních otázkách, ale ve společensko-etických jsou (i z důvodu historického kontextu naší země) velice často nalevo (ODS, TOP 09, Svobodní), naopak KDU-ČSL může být v ekonomických či zahraničně-bezpečnostních otázkách ve středu spektra, ale v sociálně etických ji uvidíme spíše vpravo (sic!). A nakonec by bylo otázkou, zda autentickou levicí v celém tomto schématu by byli spíše komunisti, nebo spíše zelení.

Reálná utopie? Aneb kam s tím světem?

Svoboda, demokracie, právní stát, volný trh, morálně silná, vzdělaná a vnitřně solidární společnost. Utopie? Kapitalismus bez morálky prý může být horší než socialismus nebo komunismus. I tak by se to dalo říct. I kapitalismus bez solidarity je otřesný. Proč ale někde může fungovat kapitalismus, a zároveň je o ty nemocné a chudé postaráno, aniž by bylo zavedeno nespravedlivé progresivní zdanění a stát se staral pomalu o kdeco?
Myslím si, že ve společnosti, která bude morálně silná (ať už díky křesťanství, humanismu nebo jinému hodnotovému systému, který je správný a funguje), je možné, aby fungoval volný trh. Aby byl stát co nejmenší. Aby zajišťoval jen ty nejzákladnější funkce. (Ostatně bych mohl říct, že desítky let nám to dokazovaly (snad nejen) USA – tedy před tím, než se jich chopila agresivní sekularizace a socialisti všeho druhu).
Zákon zisku – osobního prospěchu – bohatství jsou přece špatné, ne? A proč? Proč je špatné vydělávat miliony, a tím mít možnost dávat své bohatství na charitu, na dobročinné, vzdělávací účely? Jak je to potom se solidaritou? Když se stát nepostará o chudé, nemocné, postižené atd., tak se o ně nepostará nikdo (slyšíme z úst levicových demagogů). Ale opravdu? Ve vyspělé humanizované společnosti, která žije podle křesťanských zásad (ne nutně podle nějaké z křesťanských teologií)?
Svoboda – ale nejen ta formální, ale i osobní svobody – ne nároky, ale skutečná práva (daná Bohem, ne vládou). Tedy negativní svoboda – takový právní systém, který jen zakazuje, už nepřikazuje, co se má dělat. (To přikazuje mravní zákon ve mně, chtělo by se říci s Kantem).
Demokracie – nejlépe přímá – pocit přímé odpovědnosti a participace všech občanů za dění v jejich zemi.
K právnímu státu – a funkčnímu – tedy malému, ale zato silnému – také soukromé (osobní vlastnictví) – neboť jen k tomu pociťujeme tu největší osobní odpovědnost, vztah, cit.
A co národ? Patriotismus, vlastenectví. Globální vláda, nebo svět suverénních a nezávislých sebevědomých národů? Myslím, že to druhé je nevyhnutelností podle správnosti (byť to první třeba blízkou nevyhnutelnou realitou mocných současnosti).
Je to utopie? Je utopie vychovávat kvalitní, sebevědomé, samostatné, odpovědné a vzdělané občany pomocí médií, reklamy, knih, seriálů, filmů, vzdělávacího systému, náboženských a občanských organizací? A nakolik, jakým směrem a pro koho nás vychovávají tyto organizace v současnosti?
Ale, jestli máte lepší utopii (nebo reálnější), tak sem s ní. Je dobré mít mysl otevřenou.