Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.

Potřebujeme školné? Jako v Plzni?

Vláda se údajně chystá zavést školné na veřejných vysokých školách. Zpočátku to znělo docela rozumně – budou studentské půjčky, které si budou studenti splácet, až si začnou ve svém oboru později vydělávat. Jaký má ale školné na veřejných vysokých školách v naší zemi smysl? A co na to méně bohatí?

Argumenty pro školné – že když nás bude stát určité peníze, začnou si studia mladí lidé více vážit a vůbec se tím celkově zvýší úroveň vysokých škol u nás – jsou celkem rozumné. Mají však jedno velké ale – totiž českou realitu. Podívejme se např. na plzeňská práva – jsou snad studenti a celková úroveň vzdělanosti v tomto případě lepší tím, že si za ně „studenti“ zaplatí?

Druhým aspektem je, že komunisti zničili v této zemi inteligenci (oni to před nimi důsledně dělali už jiní), tudíž dnes je docela běžné, že ti chytří, vzdělaní a nadějní mladí lidé v této zemi (mí vrstevníci) nepocházejí z bohatších rodin (na české poměry). Ostatně se to stává i ve vyspělejších zemích, že někteří bohatí lidé si myslí, že peníze jsou více než morálka, vzdělanost či schopnost se učit – a jejich děti pak podle toho vypadají. U nás je to ale ještě několikrát znásobené. A čest výjimkám!

Proč bychom tedy my z méně bohatých rodin měli vyhazovat zbytečné peníze za školné, které má ten hlavní problém – že nemá žádný smysl? Určitě by vláda byla v lepší pozici, kdyby stát jako instituce dokázal zabránit rozkrádaní našich těžce vydělaných peněz (korupce, státní zakázky), zbytečnému plýtvání (nesmyslná a přebujelá byrokracie) a rozhazování (sociální oblast). Pak bychom se mohli bavit o tom, jestli je správné, aby se mladí lidé takto zadlužovali. Ono je to asi jedno, protože většina z nich se potom stejně zadluží všude možně a celý zbytek života budou finančně zápasit, protože to tak mají v hlavě nastavené.

Ale nyní jsem zaznamenal, že snad vláda nechce ani odložené, ale přímé školné – což by bylo jistě velice zajímavé – i když možná by na to banky chytře zareagovaly nějakou zvýhodněnou půjčkou, což je docela pro-tržní a možná to je i jejich lobby.

Závěrem – jako člověk, který věří, že kapitalismus je lepší systém než socialismus, bych byl pro školné – a ono na soukromých školách je a je-li jejich nabídka lepší než nabídka veřejných škol, tak tam pojďme (jakože u nás není). Ovšem jako člověk, který se snaží hledat zdravý rozum a zdravě pragmatická řešení, jsem proti němu, protože – jak už jsem zmiňoval výše – nemá v této zemi pro veřejné vysoké školy žádný smysl a zřejmě by bylo i kontraproduktivní.

Pravice, ozvi se!

Již více než rok nám v České republice vládne údajně pravicová vláda rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci. Je složena ze dvou pravicových a jedné údajně středové až středopravicové strany. Tato vláda však zvyšuje daně, zadlužuje naši zemi, ztěžuje lidem podnikání a provádí další kroky, které by člověk očekával spíše od šílenců z levicového spektra. Co na to česká pravice? A proč tu ještě nevznikla Tea Party?

Ano, pro pravicově smýšlejícího člověka v naší zemi je obtížné říct, zda Nečasovu vládu podporuje či nikoliv. Osobně – ač vypadla má konzervativní středopravicová KDU-ČSL ze sněmovny – jsem byl za většinu 118 hlasů pro pravicové strany velmi rád a pár minut po výsledcích – do doby, než média přinesla zprávu o schůzce pražských mafiánů – jsem věřil, že by to mohla být skvělá vláda, která tuto zemi posune správným směrem. Taky jsem byl rád, že prohrál Jiří Paroubek, nestal se premiérem a společně se současným sociálně-demokratickým předsedou nenastoupili pro naši zemi cestu směrem k Řecku (ano nevěřím na lež, že strašení Řeckem byla lež).

Říkal jsem si – je to sice vláda mafiánů – ale aspoň pravicová. Nečasova (mnohdy spíše Kalouskova) vláda ale začala strmě ztrácet nejen důvěru mou, opozice, většiny lidí, ale také čím dál častěji pravicově smýšlejících osobností, novinářů, komentátorů a především voličů.

Nedávno nastala chvíle, kdy jsem vládu zase začal na moment podporovat. Bylo to tehdy, když jsem poslouchal nenávistné a bolševické projevy odborářských bossů při nedávné stávce dopravních odborů. Tam jsem si opět uvědomil, že příští vládou by mohli být právě takovíto lidé.

Měla by se ale česká pravice spokojit s hrozbou toho, že tady bude vláda radikální a mnohdy nedemokratické levice? Neměla by pomýšlet na jinou možnost? Neměli by se občané, kteří věří, že pravicové ideály jsou nejen pro naši zemi lepší – než ty levicové, začít ozývat? Nemělo by nám začít vadit šílené zadlužování, zvyšování daní, zavádění poplatků, které znepříjemňují podnikání, neschopnost a nevůle vlády bojovat razantně s korupcí, záměrné neřešení faktické neexistence právního státu, směšné a trapné kauzy, po kterých v civilizovaných zemích politik odchází z veřejného života?

Víte, co je Tea Party? Jedná se o volné sdružení amerických občanů, kteří začali být nespokojeni s levicovou agendou jejich prezidenta Obamy. Ve chvíli, kdy v Evropě (a u nás) masivně demonstrují obyčejní občané za větší socialismus – v USA demonstrují ti samí – obyčejní občané z nízkopříjmových skupin – za méně socialismu. Vadí jim zadlužování, zvyšování daní, stát tam, kde nemá co dělat atp. Chápou, že pracovní místa nevytváří politici, ale především malí a střední podnikatelé, kterým by politici neměli házet klacky pod nohy.

Není na čase na českou Tea Party a na masové protesty proti levicovým krokům Nečasovy vlády také u nás?

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=201681