TOP 09 jako naděje občanské společnosti

ISIS, Putin, Babiš, Zeman, kmotři. Naše svoboda, bezpečnost a demokracie jsou ohroženy jako téměř nikdy předtím. Někdo se tomu musí postavit. Jaký má nyní úkol TOP 09?

Kalousek je symbol. Nejenom Babiš se jej snaží vykreslit jako ikonu korupce a rozkrádání naší země. Problém je v tom, že zatímco Kalouskovi nikdy nikdo nic neprokázal a všechno to mohou být pouze pomluvy, tak u Babiše je řada věcí zcela jasných a je jen otázkou času, kdy si toho všimnou i jeho dosud slepí voliči.

Upřímně, nelíbí se mi, že lídrem občanské, středopravicové a parlamentní opozice se o víkendu stane právě Kalousek. Bez ohledu na to, zda je čistý či nikoliv, jeho pověst je z mediálního hlediska velice špatná. Jen to, co se o něm píše na Wikipedii, by ve vyzrálé západní demokracii zřejmě dávno znamenalo konec politické kariéry.

Bohužel, to je luxus, který si teď naše země, česká opozice a pravice nemohou dovolit. Kalousek je nejlepší rétor a nebojí se Babišovi a Zemanovi postavit. Navíc u toho dokáže být i vtipný. Jeho vedení může být ale i zárukou toho, že TOP 09 po příštích volbách nezradí své voliče, a neskočí kvůli silně pro-unijní politice do vládní koalice s Babišem a ČSSD.

Tedy pokud tehdejší Kalouskovo spojenectví s komunisty bylo skutečně jen strategickým tahem, jak zabránit velké koalici, a nikoliv bezbřehý pragmatismus. Zároveň ale bude pod jeho vedením bohužel asi komplikovaná i spolupráce se Starosty či lidovci.

Nedá se nic dělat, lepší náhradu za Karla se zatím najít nepodařilo, trvám ale na tom, že pro ty další volby nám TOP 09 musí najít jiného kandidáta na premiéra, než je Kalousek. Není přece možné, aby více než čtvrt století po Listopadu nedokázala česká veřejnost vygenerovat schopného a sympatického kandidáta na premiéra. Někoho formátu Davida Camerona, Marca Rubia, Mauricia Macriho nebo třeba Larse Rasmussena.

Jaká by TOP 09 měla být?

To nás přivádí k tomu, zda má smysl, aby na české politické scéně TOPka vůbec byla. K čemu potřebujeme čtyři až šest (středo)pravicových stran? Čím se liší od eurorealistické ODS, čím od pseudopravicových xenofobních populistů okolo Okamury a Konvičky, čím od euroskepticko-libertariánských Svobodných, čím od ekonomicky středo-levicových lidovců a čím od pseudoliberálně populistických babišovců?

TOPka a ANO toho mají bohužel společného víc, než si myslíme. První z nich se sice pasuje do role tradiční strany a postupně se k tomu začíná přibližovat, ale její začátky byly jiné. Jen si vzpomeňme na složitost přijímání nových členů, na podobnou rétoriku, že TOPka je tou očistnou stranou oproti špinavé ODS, že její předseda jakožto bohatý a zajištěný člověk je zárukou toho, že nebude mít potřebu krást. Nemluvě o podpoře velkých peněz a profesionálním marketingu.

Většina současných i tehdejších podporovatelů TOPky ji viděla jinak než já. Tehdy jí mainstreamová média fandila a vyzdvihovala převážně to dobré. A skutečně, spojení oblíbeného a charismatického knížete reprezentujícího „pravdu a lásku“ se schopným pragmatikem a reformním fiskálně konzervativním ministrem financí byl velice úspěšný marketingový tah. Takovému by tehdy středopravicový volič znechucený narůstajícími a neřešenými skandály ODS a posunem tehdejších lidovců Cyrila Svobody doleva, mohl jen těžce odolat.

Jenže z mého pohledu to bylo trošku jinak. Byl jsem tehdy jen krátce členem KDU, vybral jsem si ji oproti ODS, protože na té druhé mi vadili kmotři a lidi, co by ve vyspělé zemi neměli v politice šanci ani minutu. Ale podobná věc mi z části vadila i u lidovců. A právě takový dojem jsem měl z řady lidí, kteří patřili do tehdejšího Kalouskova křídla. Ostatně stále působící generální sekretář TOP 09 je jeden z nich.

Opravdu konzervativní?

Ale dost personální kritiky. Na tohle musí tlačit poctiví a svobodomyslní politici a členové strany. A nebát se, aby při odporu skončili jako nejmenovaný bývalý primátor jedné metropole. V každém případě, důležitější teď je, jak je na tom TOPka ideově a programově.

Hrdě se hlásí k (umírněnému) konzervatismu, občas nalezneme i zmínku o křesťanské demokracii. Všichni ale víme, že TOP 09 má většinou voliče, kteří by se sami označili spíše za liberály, případně za konzervativní liberály nebo liberální konzervativce. V těch pojmech je dneska zmatek a širokou veřejnost ostatně asi nezajímají tolik jako třeba nás studenty politologie.

Proto je zajímavější řešit to, jak by své ideje měla TOPka promítnout do programu a následně do své politiky, pokud bude mít příště nebo spíš přespříště zase jednou vládní odpovědnost. Na rozdíl od jiných stran nám připravila přehled toho, co pro naši zemi za svého minulého vládního působení dokázala prosadit.

Z nedávných rozhovorů dokonce plyne, že si její čelní politici uvědomují i některé z těch zbytečných chyb, které při svých reformách napáchali. Náš národ je spíše středolevicový a domnívám se, že tam, kde je to rozumné a efektivní, si i většina (středo)pravicových voličů přeje, abychom měli systémovou solidaritu.

Není proto možné, aby své reformy příští středopravicová vláda zase začínala tupými škrty u těch, u nichž by se mělo škrtat až naposledy, a kteří solidární systém potřebují nejvíce, když by zároveň s tím vůbec neomezovala státní výhody pro bohatší část společnosti. Pak to navozuje dojem, že česká pravice nezastupuje pravicové hodnoty, ale pouze privilegia pro vyšší střední třídu, tedy jen pro své voliče. A z toho se musí TOPka poučit.

To, že dneska máme druhou nejnižší nezaměstnanost a druhý nejvyšší ekonomický růst v EU, je zřejmě jedna z věcí, za kterou taky může Kalousek. Snižování rozpočtového deficitu je důležitá věc, ale dle mého to v žádném případě nestačí. Smutná čísla jsou bohužel i v tom, o kolik dalších stovek miliard za těch sedm let Kalousek naši zemi zadlužil.

Jak je možné, že po těch sedmi letech středopravicových vlád nejsme aspoň v první patnáctce, ale až na děsivém 122. místě v tom, kolik hodin musí u nás firmy strávit nad daňovým přiznáním? Navozuje to otázku, zda je to u nás skutečně jen levice a Babiš, kdo je na straně spřízněných byrokratů a velkých firem, které si na to mohou dovolit najmout lidi, a nikoliv na straně začínajících, malých a středních podnikatelů a svobodné tržní konkurence.

Proč jsme se za tu dobu výrazně nikam nepohnuli v oblasti digitalizace státní správy? Proč nejsou dosud všechny veřejné výdaje dostupné online na internetu? Proč Kalouskovi vadí boj s hazardem a proč dělá nesmyslné kroky proti plné transparentnosti veřejných smluv?

A daří se TOPce vůbec veřejnost přesvědčit, že je na straně lidí? Je sice vybudovaná jako antipopulistická strana, ale i já s ní mám občas problém, že působí až moc elitářsky. Nejde jen o to, v jakém prostředí většinou pořádá svůj sněm, ale třeba i o symboliku pořadí struktury strany ve stanovách. U takové, která se hlásí k osobní odpovědnosti jednotlivce a důležitosti subsidiarity, bych čekal, že pořadí bude opačné – tedy od místních organizací k té celostátní.

Poučit se z chyb a najít příštího premiéra

Smyslem mé kritiky není poškozovat stranu, která se zdá být hlavní a možná i jedinou nadějí příštích voleb. Zvlášť po fotkách u plotu, členství různých Nováků, spojování se s Valentou či prosazování Babišových nebo levicových nesmyslů těmi jinými. To, o co mi jde, je, aby se TOP 09 z těchto chyb poučila. Aby si je přiznala, aby pochopila, proč jsou to chyby, a aby je příště nedělala.

V dalších dvou letech půjde o to, aby Babišovi dokázala vzít zpět zklamané středopravicové voliče. Aby byla skutečně stranou, v níž mohou urmírnění konzervativci a liberálové najít své místo. A kromě cíle dostat nás ve všech důležitých mezinárodních žebříčcích alespoň do první patnáctky by si měla uvědomit ještě další dvě věci.

Zaprvé, potřebujeme řadu pravicových reforem, ale některé pravicové recepty nemusí být správným řešením, pokud chceme zůstat solidární společností s vysokou sociální mobilitou. A zadruhé, strategickým a bezpečnostním zájmem naší země je sice stále zůstat v Evropské unii, ale TOPka k ní musí začít přistupovat o mnoho realističtěji. Nelze kritizovat zbytečné utrácení, byrokracii, centralizaci, etatizaci a úbytek demokracie u nás doma, a zároveň s tím ignorovat, když se to děje na unijní úrovni.

Jak už bylo napsáno, TOP 09 se teď stává volbou negativní. Z Kalouska v čele není příliš nadšený nikdo, ale pro další dva roky se s tím musíme smířit.

Klíčovým úkolem této strany bude nejen přesvědčivá kritika Babiše, Zemana a (polo)fašistů, ale i nalezení nového premiéra, který za pár let, až se Agrofert společně s levicí v naší zemi vyřádí, bude schopen s týmem zkušených lidí prosadit zásadní a důležité reformy, které z naší země udělají ve všech oblastech jedno z nejlepších míst k životu. Snad si to kromě jejích členů uvědomuje i Kalousek.

Související články:

Komunální volby = příležitost pro nový začátek

Můžeme volit. Od nejmenšího po největší. Svobodné volby jsou oslavou demokracie a měli bychom je využít naplno. Od komunálek, přes kraje, sněmovnu, prezidenta až po Evropský parlament.

2014: Obměna lidí v obcích a městech

Na mnoha radnicích i v zastupitelstvech stále sedí lidé, kteří tam nemají co dělat. Kteří nechápou politiku jako službu svým spoluobčanům, ale jako příležitost se na jejich úkor obohatit. Naším úkolem je takové rozpoznat a už je nevolit.

Je ale třeba si dávat velký pozor na to, kde se skrývají. Někde to může být snadné. Uvidíme je v bývalých velkých stranách – v ODS a ČSSD. Jenže v některých případech se spíše schovávají. Ti samí lidé si vytvořili značku, která zní marketingově lépe. A naopak někde už možná můžeme vidět, že i ODS se obnovila a kandidují za ni noví a slušní lidé.

Jinde je třeba volit místní hnutí – ať už nová či úspěšně vyzkoušená. I za Babišovo ANO v mnoha městech či obcích pravděpodobně kandidují lidé, kteří to myslí, ale budou i dělat dobře. Jinde ale na jeho kandidátkách možná najdeme staré mafiány nebo takové přeběhlíky ze zavedených stran.

Samozřejmě, že v komunálkách jde spíše o lidi. Volíme raději ty, které známe – i proto, že je můžeme znát osobně. Méně už si uvědomujeme, že jde i o program a ideje. Není pravda, že by chodník nebyl levicový či pravicový, protože politik má moc rozhodnout, z čích peněz se postaví. A to je čistě ideová záležitost.

Věřím, že pokud si zachováme demokracii, tak za čtyři roky dokážeme zvolit ještě lepší obecní zastupitelstva, než se nám to podaří už v těchto dnech. Že bude pokračovat trend, kdy obyčejní lidé začnou vstupovat do politiky, kdy do ní budou vstupovat mladí, kdy začneme více přijímat občanskou odpovědnost za správu veřejných záležitostí.

Do té doby ale budeme mít příležitost zamyslet se nad tím, jak lépe vyřešit volební systém i způsob financování našich obcí. Zda jej neposunout směrem, kdy by bylo možné křížkováním osobností napříč kandidátkami docílit toho, co od toho očekáváme. Zda nezavést přímou volbu starostů a primátorů. A zda to neudělat tak, aby si o tom každá obec mohla rozhodnout sama.

Ale taky se musíme zamyslet nad větší finanční autonomií našich obcí. Dnes se většinou jen přerozděluje. Díky nedávné změně rozpočtového určení daní více ve prospěch menších a méně bohatých obcí. Ze státního rozpočtu i skrze evropské dotace. Je to tak ale správně? Nebylo by pro demokratickou a zodpovědnou správu lepší, pokud by si o výši daní, z nichž jsou obce financovány, rozhodovaly ony samy? A tím měly možnost mezi sebou soutěžit, jako je tomu v některých západních zemích?

A uvědomme si ještě jednu věc. Politici spravující obec či město nám nevládnou ani nás neřídí. Jsou to občané, kteří naše obce pouze dočasně spravují. Pokud to budou dělat špatně, máme za čtyři roky možnost nahradit je lepšími. A když se někdo chlubí s tím, že bude MHD zdarma, tak se nenechme nechytat tím, že je to přece zdarma, protože to platí město. Protože ono město platíme my sami – skrze daně ze svých možná těžce a ideálně i poctivě vydělaných peněz.

Co nás čeká dál?

2016: Obměna lidí v krajích – po 2,5 letech vlády současné koalice, pokud zrovna nebudou předčasné sněmovní volby, asi budeme moct očekávat, že se z většiny krajských radnic začne stahovat ČSSD. Možná taky ne. A bude zajímavé sledovat, zda jejich oslabené koalice s komunisty v některých krajích doplní politici z ANO či Úsvitu.

Čeká nás také debata, zda nejsou současné kraje nesmyslné. Zda by neměly buď více kopírovat původní zemské uspořádání, nebo zda by neměly být nahrazeny daleko lépe kontrolovatelnými okresy (okresními radami a zastupitelstvy). A asi i to, zda bychom měli volit hejtmany přímo. I zda to nenechat na jednotlivých krajích. Nebo jestli by se krajské volby neměly konat v různých časech, aby se z regionálních témat nestala kampaň celostátní politiky. Ale i to, zda by se krajské volby neměly příště konat spíše zároveň s komunálními.

2017: Nová sněmovna – největší souboj o budoucnost naší země se samozřejmě svede zde. Budeme zemí řízenou autoritářskými populisty, kteří slibují modré z nebe, a občas udělají i něco, aby to vypadalo, že jej skutečně přinášejí? Nebo zemí svobodných a demokraticky smýšlejících občanů, kteří se sdružují do skutečných politických stran, které hájí jejich přirozené zájmy a politika je pro ně střetem programů a idejí?

2018: Nový prezident – mnozí si říkali, že po Klausovi už nemůže přijít nic horšího. Málokdo z nich je dnes přesvědčen, že by Zeman byl lepší. Nechci strašit, ale je možné, že i po Zemanovi může přijít někdo horší. Dokonce se někdo může pokusit i o takovou zvrácenost, že ve střední Evropě zavede prezidentský systém. Cožpak by Babišův či Okamurův diktát nebyl pro lid atraktivnější, pokud by byl posvěcen polonáboženskou aurou, kterou u nás funkce prezidenta již od dob Masaryka má?

Věřím ale, že vše bude jinak. Zavést zpět nepřímou volbu se v nejbližších letech asi nepodaří, omezit prezidentské pravomoci možná ano. Tak jako tak ale musíme už dnes začít přemýšlet nad tím, jakého chceme příštího prezidenta, a kdo by jím mohl být.

Podle mě – člověk vzdělaný, vyspělý, se schopností získat si dobré jméno i v zahraničí. Tím není Zeman, znovu Klaus, Okamura, Babiš a asi ani Keller. Mohl by jím ale být Michal Horáček, Jan Švejnar, Tomáš Sedláček, Zuzana Roithová atp. Ano, pravdoláskaři. Ale myslím si, že český prezident by měl být pravdoláskař.

2019: Evropští zástupci. Z našich obcí a měst, skrze kraje, sněmovnu a hlavu státu se dostáváme až po naše zástupce v Evropském parlamentu. Byl bych rád, kdybychom si příště více uvědomili, že nevolíme jen osobnosti nebo české strany, ale spíše celoevropské frakce a představu o tom, jaké pravomoci chceme přenést na celounijní úroveň, nebo které chceme přivést zase zpátky na tu národní.

Mezitím v letech 2014, 2016 a 2018 samozřejmě zcela obnovíme i náš Senát. Ten je důležitý jako pojistka. Jen s jeho pomocí můžeme měnit, nebo naopak bránit naši ústavu. Do něj máme příležitost volit lidi nezávislé na stranické loajalitě, lidi svobodomyslnější a díky volebnímu systému i bližší našemu regionu.

Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty

Masarykovo heslo platí stále. Není pravda, že by se za 25 let nic neudělalo. Z komunistických trosek jsme se stali svobodnou a demokratickou zemí s právním státem a tržní ekonomikou. Stále více lidí začíná být politicky uvědomělých. Stále více z nás se chce do ovlivňování veřejných záležitostí zapojit. Dělejme to i nadále.

Nedávejme naši moc, naši dlouze vybojovanou svobodu do rukou těm, kteří ani nechápou její význam. Nejde jen o efektivitu a úspěšné řízení. Jde i o vzájemný respekt.

A hlavně – uvědomme si, že většinu věcí si můžeme udělat my sami, v našich rodinách, domácnostech, sousedstvích, v rámci občanské společnosti nebo svobodné směny na trhu. K většině věcí v našich životech nepotřebujeme politiky ani stát. A tam, kde ano, máme nyní krásnou příležitost začít postupně znovu a zezdola. Udělejme to.

Čtěte také:

Češi, pochopme konečně demokracii!

Strany a politiky si nevolíme proto, abychom měli, na co nadávat, ale proto, aby zastupovali naše zájmy. Občas mi přijde, že u nás nechceme nic řešit z jednoho prostého důvodu – bojíme se, že kdybychom začali věci skutečně měnit, neměli bychom pak na co nadávat. Co s tím?

Naše země je již přes dvacet let formálně demokratická a svobodná. Oficiálně je zaručena rovnost lidí před zákonem, existuje právní stát i svobodné tržní prostředí. Těžce bychom ale hledali lidi, kteří by tvrdili, že tyto hodnoty existují i reálně. A co víc, že by existovaly v našich myslích. Masarykovo „Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty,“ se zdá být v naší zemi již nadčasovým.

Nepřijde mi normální, abychom měli vládu, která nemá podporu drtivé většiny občanů. Vláda ji sice má od většiny sněmovny, tedy tu, kterou získala v minulých volbách. Nicméně ani tam ta podpora nebyla příliš slavná. Třetina hlasů propadla. Třetina lidí ani nešla volit. Lidé si ale stále stěžují, že jejich hlas není slyšet, že jejich zájmy reálně nikdo neprosazuje. Můžeme se právem vymlouvat na volební systém. Ale ten stejně nezměníme jinak, než volebním úspěchem v rámci tohoto systému.

Inspirace pro Nigérii

Když jsem si četl článek o jedné africké zemi, napadlo mě, že jsme na tom docela podobně. „K ideální demokracii má ovšem Nigérie se svým politickým klientelismem, obrovskou korupcí a silnou pozicí lokálních oligarchů stále velmi daleko.“ Připomíná vám to něco?

Jenže na rozdíl od Nigérie jsme na tom stokrát lépe. Nikdo nám nebrání zakládat nátlaková občanská sdružení, lobbovat, zkusit štěstí v zavedených stranách, založit nové, veřejně se vyjadřovat. Jsme taky národem vzdělaným, máme svobodný přístup k informacím, téměř všichni jsme taky o dost bohatší než průměrný Nigerijec.

Myslím si, že je velice užitečné se na naši situaci podívat zvenku. Právě pohledem na země, které jsou na tom hůře, ale mají to v zásadě podobné. Mafiánské gangy využívající svou příležitost. Příležitost v zemi, jejíž veřejnost je líná se skutečně starat o své politické záležitosti, které stačí si zanadávat a vyžívat se v mentalitě oběti. A přitom je to trochu zvláštní. Téměř každý občan dobrovolně investuje většinu svých příjmů do organizace, která mu jeho těžce vydělané peníze rozkrade, zbytečně přerozdělí nebo jinak vyplýtvá tam, kde by on očekával kvalitní a efektivní práci pro dobro všech.

Co mohu udělat právě já?

Pokud máme Českou republiku rádi, máme v úmyslu zde i nadále žít, pečovat o dědictví našich předků a nestydět se, až ji budeme předávat svým potomkům a vnukům, hledejme místo planého stěžování si na blbosti, které stejně nemůžeme ovlivnit, raději způsoby, jak ji můžeme měnit každý den ze své aktuální pozice k lepšímu.

Inspirace je všude dost – např. na tento blog jsem dal spoustu užitečných nástrojů a odkazů, jak lze naše prostředí měnit každý den o kousek k lepšímu – http://myemigrovatnechceme.blogspot.cz/.

Psáno pro BigBlogger Lidovky.cz.