Archiv pro štítek: Přerozdělování

Nepotřebujeme něco víc než pouze kapitalistický sociální stát?

Férovost, rovnost, redistribuce*

Rawls se zde snaží hledat, jaká společnost je správná a spravedlivá, přičemž tvrdí, že ve třech z pěti konceptů, jimiž se zabývá, pro to nejsou naplněny všechny podmínky, zatímco tzv. property-owning demokracie a liberální socialismus je splňují. Zastává se především té první a vymezuje se vůči welfare-state kapitalismu, který na rozdíl od ní nerozptyluje vlastnictví kapitálu mezi všechny členy společnosti, a zároveň umožňuje malé skupince mít monopol téměř na vše.

O to důležitější je, že jsou v něm přirozeně znevýhodnění členové společnosti považováni za objekty naší charity a soucitu, místo aby se usilovalo o jejich pozdvižení do rovné pozice, z níž by už mohli zvládat vlastní věci a využívat všech příležitostí. Společnost by tedy všem měla zajistit určité prostředky, především vzdělání a určité schopnosti. Zde se nabízí otázka, na kolik se tento Rawlsův liberalismus již stává moderní sociální demokracií, případně na kolik se ona stala liberální i pod vlivem jeho ideových východisek.

I u něj je zajímavá úvaha o tom, že politický liberalismus je asi ze všech ostatních doktrín nejvíce v souladu s tím, pokud nějaká skupinka chce žít jiným způsobem života. Zde se ale dle mého nabízí potenciální konflikt např. v rámci argumentace ve věci zákazu svátečního/nedělního prodeje v supermarketech.

Na jedné straně společnost nemusí takovou regulaci zavádět, protože nikomu, kdo chce žít jinak, např. mít v neděli volno, v tom nijak nebrání to, že ostatní tento den tráví nakupováním. Na druhé straně z pohledu závoje nevědomosti a snahy jedince dívat se na to, co je výhodné pro všechny, pokud by se třeba narodili se schopnostmi být prodavačem, může být ospravedlnitelné, pokud takto bude společnost chránit právo zaměstnanců na to, aby svátky a neděle mohli trávit se svými rodinami, místo aby se argumentace vedla v rovině, že každý může změnit práci, a ignorovalo se, že prodavače bude někdo muset dělat i nadále.

Poměrně zajímavá mi přijde i jeho argumentace v tom, jaké zdanění by mělo být spravedlivé i s ohledem nejen na současnou, ale i na předchozí a budoucí generace. Chápu-li jej správně, pak jeho cílem je, aby každý člověk byl svobodný, a abychom všichni měli rovné šance tu svobodu zejména v dospělosti využívat. O to by nám zřejmě všem šlo pod závojem nevědomosti.

To ale znamená určité dilema v otázce zdanění, zejména v případě dědictví. Je jasné, že člověk, který se narodí do chudé rodiny, je oproti tomu z bohaté znevýhodněn, a proto by mohlo být v pořádku danit majetek, progresivně i příjmy a převod dědictví i v rodině, a tyto prostředky využít pro zajištění stejně kvalitního vzdělání pro všechny. To ale může být problém v rámci toho, že za závojem nevědomosti jsou i různé generace, a tam může být za spravedlivé považováno to, že lidé, kteří se snaží, tak činí i proto, aby se jejich děti měly lépe. Ostatně to by bylo i v souladu s tím, jakou důležitost funkci rodiny Rawls přikládá.

To vyvolává otázku, na kolik by liberální stát měl zvýhodňovat rodiny s dětmi. Osobně mi z jeho argumentace vyplývá, že je to naprosto legitimní s tím, že za oním závojem nevědomosti volíme taková politická opatření, která jsou výhodná nejen pro naši generaci, ale i s ohledem na všechny ty další.

V případě argumentů, že rodina musí splnit požadavek toho, aby zachovala reprodukci, lze pravděpodobně rozšířit státní podporu instituci manželství nejen na stejnopohlavní páry, ale jak v závorce naznačuje, i na ne-monogamní svazky. V budoucnu bude zřejmě zajímavé, pokud ústavní soudy budou toho názoru, že i proti vůli legislativy či veřejného mínění lze takto rozhodnout.

*Psáno 19.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Rawlse – Justice as Fairness: A Restatement, s. 135-168.

Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.