Německá CDU…

„CDU zdůrazňuje zejména svůj všelidový charakter, orientaci na křesťanské chápání světa a člověka. Křesťanství ovšem pro CDU představuje jakýsi etický fundament, v žádném případě ne politický program. CDU silně prosazuje koncept sociálně-tržního hospodářství, podporu rodiny a rodinných hodnot, preferuje individualismus proti kolektivismu atd.“

Zdroj: Strmiska, Maxmilián – Hloušek, Vít – Chytilek, Roman – Kopeček, Lubomír: Politické strany moderní Evropy. Portál, Praha 2005, s. 301

Kde to funguje? Podívejme se na mormony

V tomto článku nechci řešit teologickou či filozofickou správnost mormonského učení, jde mi o inspiraci jejich životním stylem, o to, čím se můžeme dnes inspirovat i my pro řešení současných problémů světa a České republiky. Ať už si tedy o mormonech myslíme cokoliv, pojďme se podívat na jejich životní styl. Podívejme se, jaké přináší výsledky, pojďme o tom nezávisle a nestranně přemýšlet a zamysleme se nad tím, co bychom si od nich mohli vzít jako příklad.
Takže nejdříve pár informací. Mormoni (tedy následovníci Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů) žijí v průměru o deset let více než běžná populace. Mají méně zdravotních problémů a taky potřebují méně veřejných zdrojů na svou zdravotní péči, na pomoc chudým atd. Mají méně výskytu rakoviny a dalších nemocí. Nemají problémy s penězi a kdyby došlo k nějaké apokalypse, pravděpodobně to budou oni, kdo ji přežijí a kdo bude pomáhat ostatním. Proč tomu tak je?
Lidé jsou již od mala vedeni k osobní odpovědnosti za svůj život, především pak k soběstačnosti – schopnost nejdříve se postarat sám o sebe. Až poté se o sebe starají v rodinách, církvi, dobrovolnických organizacích a až nakonec se spoléhají na obec či na stát (v USA asi nejméně ze všech skupin obyvatel). Jsou také vedeni k tomu, aby byli nejen dobrými lidmi, ale také dobrými občany. Často se proto účastní nejen občanského, ale také politického života (letos se dokonce možná poprvé v historii mormon stane americkým prezidentem).
Jsou vedeni ke ctnostnému životu – k poctivosti, spravedlnosti, pracovitosti, oddanosti, ochotě pomáhat atd. Hlavním centrem jejich života je také rodina. Mívají často hodně dětí a velmi si váží manželství mezi mužem a ženou, které trvá i po smrti. Navíc každé pondělí večer pořádají rodinné večery, kde se scházejí, jsou pospolu a diskutují nad důležitými věcmi.
Jsou také velmi štědří. 10 % svých příjmů dávají na svou církev – ta pak pomáhá potřebným po celém světě. Jsou učeni vděčnosti – za své dary – a je obecně známo, že když jsme za něco vděční, daleko více si tu věc užíváme a vychutnáváme, daleko větší má pro nás cenu.
Učí se finanční inteligenci – jejich zásadou je nedostávat se do dluhů, mít rozpočet, plánovat, budovat si rezervy – a to všechno učit své děti.
Proč by přežili v apokalypse?
Vytvářejí si tříměsíční zásoby základních potravin, které průběžně obměňují, aby byly vždy co nejčerstvější – tam patří pšenice, rýže, kukuřice, cukr, suché fazole, oves, těstoviny, bramborové vločky, kousky jablek, sušené mléko, mrkev a pak další, co třeba již nevydrží déle než 30 let – ječmen, vejce, mouka, obiloviny, maso, ořechy, hnědá rýže, ovoce, zelenina atd. Často se také věnují zahradničení, takže spousta potravin je vlastní výroby.
Každý měsíc také drží pravidelně půst, kdy zpravidla první neděli v měsíci vynechají dvě jídla po sobě a ušetřené peníze dají na pomoc druhým – z toho pak místní církev nakoupí jídlo a další základní potřebné věci a pořádá něco jako supermarkety pro chudé, kde je mají zdarma – nedostávají tedy přímo hotovost, ale pouze to, co potřebují.
Proč jsou tak zdraví?
Mormoni odmítají kouření, nepijí alkohol, neužívají drogy, nepijí kávu a některé druhy černého a zeleného čaje. Kladou důraz na zdravou a čerstvou stravu. Je pro ně důležitý pohyb, sport, spánek a odpočinek. Své tělo považují za Boží chrám, který jim byl svěřen jako schránka pro jejich duši, o kterou se mají co nejlépe starat.
Jsou také velmi vzdělaní, mají obrovské knihovny, kde je nejen náboženská literatura, ale i moudré knihy z celého světa. Mladí lidé (zpravidla ve svých 18-20 letech) chodí na misie do zahraničí, kdy se před tím půl roku učí jazyk dané země (která jim je přidělena), a poté tam rok a půl (dívky) nebo dva roky (chlapci) získávají nové příznivce pro svou církev. Tím si mladí lidé nejen osvojí cizí jazyk, poznají svět, ale také se naučí prodávat, přijímat odmítnutí a konečně také žít mimo domov s rodiči, což jim velice pomůže na cestě k dospělosti.
Kladou také velký důraz na poznávání svých předků, disponují největším online rodokmenem na světě až do dávné historie.
Je to ale také velice konzervativní a mravná společnost. Ženy by neměly nosit oblečení odhalující ramena a kolena, také by neměly mít hlubší dekolt. Člověk by neměl mít piercing (kromě náušnic v uších u žen). Sex by měl být až po svatbě. Homosexualita není přijímána. Bojují proti pornografii. Jsou proti potratům. Nosí uniformy ve školách. Pro mladé se pořádají společná rande, na kterých se poznává spousta různých lidí a až potom by se měli sbližovat, aby nepodlehli jen emotivní zamilovanosti, ale vybírali si svého partnera na celý (u nich i posmrtný) život pořádně.
Každou neděli chodí na bohoslužbu, zejména děti po ní mají náboženské vyučování. Neděli také využívají pro návštěvy příbuzných a přátel, pro relax a také pro konání dobrých skutků. Život má pro ně větší, vyšší smysl, jehož centrum je mimo materiální nebo viditelný svět – a jehož potenciál je tedy nekonečný, vnitřní a neskutečně bohatý.
Tohle jsou tedy ve zkratce zásady, o kterých víme (protože nám tím svědčí osobním příkladem), že fungují. Osobně si myslím, že se nemusíme stávat mormony, abychom si z jejich životního stylu něco pozitivního a dobrého do svého života osvojili. A když toto vše srovnáme s životním stylem v České republice, možná nám to něco napoví o tom, proč se tady máme tak, jak se máme.
České stránky mormonů, videa představující jejich životní styl – http://www.cirkev-jezise-krista.cz/informace-o-cirkvi/informacni-videa.html
Stránky věnované mormonskému životnímu stylu (anglicky) – http://www.providentliving.org/

Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.