Archiv rubriky: Globální politika

Kdy ukončíme genocidu 18 milionů globálních chudých ročně?

Ať už se považujeme za liberály všeho druhu, moderní konzervativce, křesťanské či sociální demokraty, zkrátka pokud je pro nás klíčový člověk/jedinec a jeho život a svoboda, tak nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co Thomas Pogge kritizuje ve svém textu.

V podstatě v něm vznáší obžalobu na bohaté země, jejich vlády, firmy a občany za to, že systematicky zaviňují smrt přibližně 18 milionů lidí v chudých rozvojových zemích. Přednáší argumenty a návrh řešení, jak by se tomu dalo zabránit, pokud by bohaté země přistoupily na podle něj realistické systémové změny, a proč by to bylo i pro ně dlouhodobě lepší.

Současný globální řád považuje z hlediska porušování práv globálně chudých za morálně špatný a neváhá sáhnout po analogiích s chováním fašistů, čínských komunistů atp. Ty se zdají na první pohled přehnané, ale pokud přistoupíme na jeho argumentaci, tak jsou dost možná na místě.

Zejména v tom smyslu, kdy uvádí, že zločiny kolonialismu nebo čínského skoku znamenaly sice desítky milionů obětí, ale byly to jednorázové záležitosti, které skončily, zatímco 18 milionů mrtvých ročně kvůli systémové chudobě jsou záležitostí neustálou a navíc reálně vyřešitelnou, jen k tomu není vůle. Cílem mého paperu* není ověřovat, zda čísla a z nich plynoucí předpoklady jsou fakticky správné, proto budu mít za to, že jsou.

Je-li tomu skutečně tak, jak Pogge tvrdí, pak se zdá logická i jeho argumentace v tom, proč by bohaté země měly na systémové změny přistoupit. Podle něj se jim totiž vyplatí, pokud se systémová chudoba odstraní jednou provždy, protože neustálé překonávání se několika jedinců k dobrovolné pomoci je nejen vyčerpávající, ale i nespravedlivé a navíc demotivující, protože víme, že kdybychom dali ještě víc, tak pomůžeme mnohonásobně více lidem, ale naopak vidíme, že někdo další nedává nic.

Z mého pohledu je zajímavé, zda by na dané institucionální reformy společnosti v bohatých zemích přistoupily. Dnes se patrně obecně předpokládá, že nikoliv, že jsou příliš sobecké, a že se nehodlají omezit. Osobně si to ale nemyslím. Autorova argumentace je velice kvalitní, a pokud by politici v bohatých zemích dokázali vysvětlit, že by to mohlo být bráno i jako splacení určitého dluhu za to, jak špatně se v době kolonialismu předchozí generace vůči rozvojovým zemím chovaly, a že je to zároveň i možnost, jak tyto problémy vyřešit dlouhodobě, pak by na to přistoupily snadněji.

A to asi i z hlediska lepšího řešení příčin masové migrace, protože pokud bychom odstranili systémové příčiny chudoby, a tedy i motivace k odchodu v chudých zemích, tak by nebylo nutné riskovat skrze masovou imigraci jak ztrátu vlastních kultur, tak nárůst extrémistických hnutí s tím související.

Obecně je pak zajímavé podívat se i na jednotlivé reformy, které Pogge navrhuje. V případě zajištění chudým zemím podíl z hodnoty surovin vytěžených z mořského dna či placení za externality se obávám, že by bylo problematické zajistit správné využití takto přerozdělených prostředků. Nicméně asi to není nemožné.

Poněkud mě ale zarazil návrh na globální minimální mzdu, ale z hlediska argumentace proti závodu až na dno, se to až tak nesmyslně nejeví. Osobně jsem ale k instituci minimální mzdy stále skeptický.

Naopak za velmi potřebné i pro obecný globální svobodný obchod považuji regulaci pracovních hodin a podmínek, protože to je jedna z mála věcí, u níž může být ospravedlnitelné, že bohaté země skrze vyšší cla dosud chrání své trhy.

Obecně je celní problematika dnes velice zajímavá i v kontextu amerických voleb, kdy se ukazuje, že navzdory dlouhodobému přesvědčení pravice minimálně od 80. let, že je potřeba co nejsvobodnější obchod, zvítězil v republikánských primárkách kandidát, který navrhuje velice ochranářská opatření. Levice má zase obrovské dilema, zda by skrze tato opatření měla více chránit relativně chudé ve svých zemích, nebo skutečně chudé v těch rozvojových.

Právě odstranění tarifů považuji za nejméně realistické opatření. Tedy až po možnosti, že by nebylo nutné platit rentu za používání duševního vlastnictví. To je navíc komplikované nejen politicky, ale obávám se, že i prakticky. A celkově je problém, jak těchto globálních opatření dosáhnout, aniž bychom ještě více nezvyšovali demokratický deficit, nebo jeho (globálním) odstraněním riskovali zničení svobody v bohatých zemích.

*Poznámka: Tento paper byl napsán jako kritická reflexe Poggeho argumentů v rámci kurzu Koncepty politické filozofie na Katedře politologie, Fakulty sociálních studií, Masarykovy univerzity. Poggeho text s názvem: „Uznávána i porušována mezinárodním právem: lidská práva globálních chudých,“ lze nalézt v publikaci Marka Hrubce a kol., nazvané Sociální kritika v éře globalizace.

Anglicky si můj text můžete přečíst zde.

Eurosong 2016: Ukrajina vyhrála a je dobře, že je to politické

Požadavek mít tam pouze nepolitické songy je nesmysl. Dokonce i mír nebo svoboda jsou politické hodnoty. Stejně jako transgenderová emancipace nebo mezinárodní spravedlnost. Co ještě bylo tento rok problematické?

Na Eurovizi se dívám od roku 2007, kdy se jí poprvé účastnila i naše země. Dělám to proto, že je to jedna z mála příležitostí, kdy mohou všichni obyvatelé Evropy nenásilně zažít pocit, že jsou Evropany. A i z toho můžeme vidět, jak je ta soutěž politická už ve své podstatě. Jejím cílem je přece jednota a mír všech evropských národů.

Nicméně, tento ročník byl zvláštní. Nevyhrál favorit. Nevyhrála ani nejlepší píseň. Vyhrál emočně silný příběh. Před finále jsem si nemyslel, že by Ukrajina mohla vyhrát, ale během toho, kdy Jamala zpívala, se něco přihodilo.

Ve chvíli, kdy v čase 2:25 vykřikla, tak to bylo, jako by člověk slyšel všech těch 230 000 krymských Tatarů, kteří byli Stalinem násilně deportováni, případně těch přibližně 100 000 z nich, kteří na následky toho zemřeli. V té chvíli jsem si byl jistý, že budu hlasovat pro Ukrajinu. A bylo to politické. Ale ne ve smyslu té konspirační ruské propagandy. Byla to moje svobodná, autentická a uvědomovaná volba. Něco, o čem doufám, že to jednou pozná i ruský lid.

V každém případě, Putinova propaganda se po ohlášení výsledků rozjela naplno. Rusko vyhrálo srdce evropského lidu a Ukrajina mohla zvítězit jenom díky hlasům odborníků z poroty. Tak jako se ostatně vítěz vybírá vždycky. Lidé začali argumentovat, že vítězem je Rusko, ale celé je to zkorumpované, a jen díky tomu, že je to politické, tak mohla vyhrát Ukrajina, protože politickým úkolem bylo podpořit ji právě proti Rusku. Žádný důkaz, ale jako konspirace dobré. Nicméně, věřím, že ve všech evropských zemích známe ty pseudo-zpravodajské weby plné kremelské propagandy a víme, jak jsou v tom dobří.

Možná až moc dobří. Jamala říkala, že Evropě děkuje. Nicméně, co se týká Evropanů, tak jsem skeptický. V lidovém hlasování totiž vyhrálo Rusko. A proč? Jejich píseň nebyla nejlepší. Možná tak speciální efekty. To jsme my Evropané opravdu tak povrchní, že preferujeme toto před silným příběhem o historické a mezinárodní spravedlnosti?

Navíc, většina lidí, kteří začali argumentovat, že vítězství Ukrajiny nebylo fér, protože její song byl politický a tak dále, nebyli placení ruskou propagandou. Většinou to byli spíše naivní Evropané. Bez urážky, ale mohli bychom je nazvat užitečnými idioty. A považuju za dost problematické, že tolik Evropanů není imunní vůči Putinově propagandě. Nizozemci nám to ukázali před pár týdny ve svém referendu.

Nicméně, zpět k Eurovizi. Nechápu, proč pořadatelé zvolili zrovna takový způsob vyhlašování výsledků. Považuju to za dost stupidní. Nyní to vypadá, jako bychom letos měli tři vítěze. Poroty – Austrálii. Lidu – Rusko. A skutečného vítěze – Ukrajinu. Je to divné.

Nejsem proti tomu, aby se vyhlašovaly jak výsledky poroty, tak lidového hlasování, ale mělo by se to dělat jinak. Upřednostnil bych, kdyby při živém vstupu z každé země byly řečeny jak body poroty, tak body z lidového hlasování. Tím bychom získali všechny tři informace z každé země zvlášť a na konci bychom mohli mít pouze jednoho vítěze, jako tomu vždy bývalo.

Další problém je, že to letos mohla vyhrát Austrálie. Je to evropská soutěž a může být logické, že se jí účastní země, jako je Izrael, Rusko, Turecko či Gruzie, ale nedává příliš smysl, aby tam byla Austrálie. Ale možná nám to jen ukazuje, že by bylo dobré, kdyby tato soutěž existovala i globálně.

A poslední věc, kterou bych rád zmínil, je to, abychom si uvědomili, jak se rozhodujeme o tom, kdo získá naše hlasy. Někdo říká, že sousední země vždy hlasují pro sebe navzájem. Pokud se ale podíváme na výsledky, tak se nezdá, že by tomu tak bylo. Někdy nezvítězí ani ty nejlepší efekty nebo nejlepší hudba. To, co podle mě zvítězí, je hodnotové sdělení toho songu. A to je často velice politické, což je naprosto v pořádku.

PS. Důvod, proč jsme letos i přes velice kvalitní song skončili ve finále až předposlední, a můžeme se tak trapně radovat maximálně z toho, že Němci byli až za námi, je podle mě ten, že samotné vystoupení nebylo tak dobré jako oficiální verze.

Nechápu, proč to někdo pokazil tím, že do toho pouštěli další vokály, což působilo dojmem falešnosti, a naopak nevynikl skvělý hlas Gabriely. A taktéž by bylo na místě zvážit lepší a bezkonkurenční efekty během vystoupení. Taky by se hodil nějaký opravdový a silný příběh a bylo by lepší, kdybychom do toho, koho tam za nás pošleme, mohli svými hlasy taky zasáhnout.

Anglicky si článek můžete přečíst zde.

Dále čtěte:

Bude 21. století stěhováním ideových národů?

Říká se, že ideové, hodnotové či morální spory v dnešním světě jsou již tak obrovské, že někde nepůjdou překonat (Roman Joch dokonce jednou psal, že si myslí, že třeba USA se kvůli tomu rozpadnou). Je pro mě otázkou, na kolik bude nutné, aby se lidé z celého světa se stejnými představami o jeho podobě stěhovali k sobě, nebo zda budou schopni žít paralelně vedle sebe v jakémsi skutečném kotli multikulturalismu.
Vezměme si, že jste třeba člověk, který ctí svobodu jednotlivce, jeho právo na život, usilování o hledání vlastního štěstí atd. Že zkrátka chcete žít v tom, co si mnozí představíme pod idejemi, na kterých byly založeny Spojené státy americké. Že svoboda znamená činit vše, co neškodí druhému. Že zákony mají být takové, že určitě věci jen zakazují – tedy ne takové, které vám povolují nebo přikazují, co smíte dělat. Že budete chtít žít v zemi, kde se bude prosperita odvíjet od svobodného podnikání, volného trhu s minimálními zásahy státu. V zemi, kde každý jednotlivec si bude vědom, že on sám je primárně odpovědný za svůj život – a kde to budou na první místě rodiny, církevní či občanské organizace, které budou pomáhat těm, kteří měli štěstí méně. Že chcete žít v zemi, kde moc náleží lidu, ale ne z toho důvodu, že pár revolucionářů se dohodlo na tom, že vám povolí mít svobodu a rozhodovat si o tom, kdo bude mít nějaké pravomoci, ale proto, že vaše nezadatelná práva jsou dána od Boha. Takhle nějak si představuji, že by mohla, měla nebo vypadala (a možná znovu bude) Amerika. V takové zemi bych chtěl žít.
Jenže, někdo by raději žil v zemi, jako je Švédsko, kde státu dáte převážnou většinu vašeho výdělku, máte kvalitní veřejné služby, všechno to díky vyspělosti, vzdělanosti a poměrně slušné morální úrovni nějakou dobu dobře funguje. (Byť si z přirozenosti lidské povahy myslím, že to takhle nemůže fungovat věčně – sklon k pohodlí, nároková mentalita, přesvědčení, že stát by se měl postarat).
Někdo zase bude chtít žít v zemi, kde vládne pevná ruka, kde mají totalitu. Kde demokracie je směšné sprosté slovo pro kavárenské povaleče, rozumějte intelektuály. Kde svoboda jednotlivce nic neznamená, protože důležitější je stát, třída, národ, náboženská organizace či příroda. Dobře jim tak. Osobně tak žít nechci.
Ale teď si vezměme, jak můžeme všichni žít takhle společně? Jak se můžeme vzájemně dohodnout na obrovských ideových, morálně-kulturních sporech? Co třeba utlačovaní křesťané, kteří žijí v islámistických režimech, kde nejsou vítáni, jsou pronásledování a likvidováni.Jaký má pro ně smysl nechat se masově vyvražďovat? Nemá větší smysl, aby tito lidé emigrovali třeba do Spojených států, a tam se snažili obnovit to, čím tato země kdysi bývala příkladem celému světu, a o co je různými totalitářskými psychopaty dnes a denně připravována?
Podle čeho se budou tvořit státy a národy ve 21. století? Bude to etnický původ a místo narození, nebo spíše morálně-politické ideje? Kam půjdete či kde zůstanete vy?