Dva a půl měsíce v Německu

8 min čtení
Dlouho jsem nic nenapsal a deadliny pro věci do školy se blíží. Téměř polovinu svého pobytu v Německu mám za sebou. Jak se tady vůbec žije, v čem se to liší od Česka a jaké to je být v multikulturní společnosti?
Jak jsem zmínil už minule, není tady takový pořádek, jak bych od pořádkumilovných Němců očekával. Je to sice radikálně levicové město, ale i tak mi přijde, že špinavé podchody, rozbité flašky v ulicích a posprejované zdi jsou tady větší problém než u nás na Ostravsku, v Brně či ve Slovinsku.

Taky mě jednou večer cestou ze školy překvapilo, že v parku kolem řeky vůbec nebylo osvětlení. Podobně i stará budova naší fakulty vyvolává dojem, jako by všechny peníze na místní rozvoj posílali Němci k nám na (jiho)východ a věci, na které jsme si z dotací zvykli, tady (už/ještě) samozřejmostí nejsou. Ostatně i místní zámek bývá osvětlen jen do určité hodiny a přes noc je po tmě.

Nic není zdarma

To asi souvisí i s tím, že v Německu není nic zadarmo a za všechno se platí. Sice můžeme jako studenti cestovat po celém Hesensku bezplatně, ale na začátku studia jsme museli zaplatit semestrální poplatek (256 eur), čímž je německý vysokoškolský systém v Evropě asi unikátní.

O tom, že jsme si z nepochopitelného důvodu museli zřídit účet u německé banky, abychom ten poplatek vůbec mohli zaplatit, jsem se už zmiňoval. A účet u té banky je sice zdarma, ale jsou tam poplatky za některé transakce, což je taky něco, čemu se u nás doma lze díky konkurenci nových bank dávno vyhnout.

Vtipné je, že v té bance chtějí, abych měl německé telefonní číslo. Faktem je, že já ho nepotřebuju, bez internetu v mobilu jsem se dosud ve svém životě obešel a v době skypu, Facebooku a smsek zdarma na internetu taktéž nevidím důvod, proč zbytečně přerozdělovat bohatství k akcionářům operátorů. Doma zaplatím měsíčně jen za to, co skutečně využiju.

Jenže tady, jako by nebylo možné získat simkartu zdarma. Jeden operátor nabízí nejlevnější za deset eur měsíčně, druhý sice simku zdarma, ale minimální vklad na ni je 25 eur. V tomto byli skutečně i Slovinci dál, tam to bylo 5 eur a myslím, že by to šlo ještě levněji.

Anarchie na netu vs. německý autorský svaz

Podobně si Němci komplikují život na internetu. Stahovat tady radši neriskuju a je s podivem, že není znemožněno i online streamování. Ostatně v určité oblasti se to nedávno řešilo u soudu. Taktéž nevídané množství videí a hudby na Youtube či Spotify tady autorský svaz blokuje. Je ale otázkou, zda horší přístup k nelegálně nahranému obsahu na internetu není jedním z faktorů vysoké německé produktivity.

Když jsme u věcí zdarma, tak díky místní studentské organizaci jsme mohli jít na fotbal německé Bundesligy na utkání do Frankfurtu. Na stadionu plném téměř padesáti tisíc lidí jsem ještě nebyl, takže mě to lákalo. Bohužel jsem ale tehdy byl až třetí náhradník. Utkání se konalo týden po evakuovaném hannoverském stadionu.

Co myslíte? Uvolnila se ta místa pro náhradníky? Ano, ale pravdou je, že i mě to odradilo tam jít. Přece jen západoevropské země dělají nesmysl, kvůli němuž by možná měla i naše země dočasně zavést hraniční kontroly. Tedy, že nechává zločince, co odešli bojovat na území islámského státu, vycvičili se tam, a pak se tady vrátili, volně běhat po území celé Evropy. Řekl bych, že logičtější by bylo, když ne je rovnou pověsit, tak alespoň zavřít na doživotí. Ale k tomu se asi přistoupí, až už bude zase pozdě.

Paříž odsud byla blíže

Nicméně to jsem odbočil. Když jsem se podíval, že Frankfurt stejně prohrál a celou dobu pršelo, tak ani nelituju, že jsem tam nakonec nešel. Celkově ale řádění islámského státu na francouzském/evropském území vnímám z Německa poněkud jinak, než jak se mi v lednu sledovalo z Česka. Přecejen Marburg je hodinu od Frankfurtu a mezi ním a Paříží už je jen Lucembursko. Je to blízko.

Navíc i ten téměř milion příchozích běženců, z nichž až 80 % jsou údajně mladí muži, mezi nimiž mohou být další spící agenti, a údajných 1100 radikálních islamistů, které německé tajné služby považují za nebezpečné, nedává pocit, že bychom v Evropě bez hranic byli zrovna v bezpečí. Do toho spousta studentů muslimského vyznání a taky nepřehlédnutelná muslimská menšina v samotném městě. Pravdou ale je, že po pařížských útocích jsem u vlakového nádraží viděl tři policejní auta, což bylo více, než kolik jsem jich tady viděl za celý měsíc a půl předtím.

Multikulti

Osobně jsem k multikulturní společnosti skeptický a myslím si, že naše země by měla v otázce imigrace a integrace přijmout spíše americký model (tím nemyslím ten Trumpův, spíše ten, jak se do Ameriky dostali jeho předci, a jak se museli plně integrovat, aby se stali plnohodnotnými Američany). Faktem ale je, že člověk si na odlišnost v ulicích dokáže zvyknout. Asi se tady moc nestává to, co jsem v létě zažil v našem okresním městě, kdy naproti mě šla mladá žena tmavé pleti a puberťáci, co šli naproti ní a další za ní se začali nahlas smát a říkat – ha ha, černoška.

Tady jsou lidé skutečně všech barev pleti a náboženství. Jednou přede mnou byla u pokladny v obchodě mladá muslimka s šátkem. Překvapilo mě, že se na sebe s prodavačkou (zřejmě původní Němkou) usmívaly, jako by si byly občansky zcela rovny. Což jsou, ale u nás si takovou situaci moc neumím představit (o to více v relativně malém městě s necelými 80 tisíci obyvateli, jako je Marburg). Zkrátka, tvrdit, že multikulturní společnost nemůže fungovat, se zdá být těžší, když člověk vidí, že to tady fungovat může.

A podobné je to ve škole, kde má člověk vyučujícího z Pákistánu, sedí vedle lidí z Keni, Afghánistánu, Turecka, Ameriky, Ukrajiny, Číny nebo se na párty pozná s Nepálci či Libanonci. Pak si jen říká, kde by svět mohl být, kdybychom mohli naplno využít potenciál všech lidí naší planety. Kdybychom ještě víc omezili celní ochranářství, náboženský fundamentalismus či přehnaný nacionalismus.

Cigarety

Ale zpět k životu v Německu. Docela zajímavá věc je, že tady nejsou zálohy pouze na sklo, ale i na plasty a plechovky. Na druhé straně mě ale překvapuje, jak snadný je tady přístup k cigaretám. Ať už jsou to všudypřítomné automaty na ulicích, tak to, že jsou u pokladen v úrovni očí a dosahu ruky i pro děti.

Mimochodem, na začátku pobytu jsem měl dojem, že kouření je tady v restauracích zakázáno plošně. Byla to krásná iluze, dokud si jednou lidi nezačali zapalovat. I v Německu jsou výjimky, takže plošný zákaz tady není. Chtělo by se říci – bohužel, protože je dost otravné, když pozdě večer venku prší a člověk nemůže najít jediný nekuřácký podnik, nebo když má po jednom posezení v zakouřené restauraci červené oči, načichlé vlasy a oblečení. Jak už jsem psal, argumenty bohužel převažují mírně v neprospěch plošného zákazu, ale fakt mě to štve, a pokud zákaz projde, tak mi to osobně vůbec vadit nebude.

Nákup bez hudby

Co se ale týká supermarketů, tak různé testy potravin i u nás čím dál tím více zjišťují, že ty levné a kvalitní můžeme najít v německém Lidlu. Nevím jak vás, ale mě na něm štve jedna věc. Nehraje tam hudba. A to ani v Německu, stejně jako v dalším levném supermarketu, v Aldi. Na mě to působí strašně depresivně a vadí mi to, ale asi to zase souvisí s tím, že tady si člověk uvědomí, že nic není zdarma.

Že zkrátka nelze mít nízké ceny, a zároveň s tím platit autorskému svazu kdovíjaké částky za hudbu. V těch lepších (dražších) supermarketech (Rewe či Edeka) tady hudba hraje. Ono to ale souvisí asi i s tím, že v Německu, když jsou nějaké zákony, tak jakoby skutečně platily, jakoby je lidi dodržovali, a jakoby je stát byl schopen vymáhat. To je něco, na co u nás většinou nejsme moc zvyklí. U nás jsme si ještě nevšimli, že už 26 let si zákony tvoříme sami, a proto můžeme první příčku národnímu sportu přenechat hokeji nebo fotbalu, a nikoliv soutěžení v tom, kdo poruší více zákonů.

A když jsme u toho srovnávání, tak v Německu si člověk uvědomí i další věc. Česká republika dnes skutečně (zatím) není centrem Evropy. Odsud je zřejmější, že jsme jen periférie na okraji světového zájmu s úžasným hlavním městem, které každý zná a každý ho má rád a chce se tam podívat. Středem Evropy je ale dneska skutečně Německo a všechno se točí právě okolo něj.

Související články:


Author: Mirek Návrat

Politolog a blogger. Píšu o politice, společnosti, budoucnosti a osobním rozvoji. Můj Twitter: @mireknavrat.