Český sen

11 min čtení

„Mám sen, že jednoho dne si tento národ uvědomí, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že nikdo nemá právo povyšovat se nad druhého, chtít zvláštní privilegia nebo se vymlouvat na údajná privilegia jiných.

Mám sen o zemi, kde každý občan bude vnitřně svobodný, politicky vzdělaný, hrdý na svou osobní odpovědnost a vědom si svého morálního závazku vůči druhým – i těm zemřelým či dosud nenarozeným. Mám sen o národu, který je zdravě sebevědomý, má úctu k národům druhým i k sobě navzájem.

Mám sen o zemi, kde by dělník, řemeslník, zemědělec, učitel, živnostník, podnikatel, zaměstnanec v soukromém i veřejném sektoru, politik i velkokapitalista žili ve vzájemném respektu, snažili se o všeobecný prospěch, dělali svoji mravenčí práci a tvrdě pracovali každý na svém vlastním životním poslání. Mám sen o zemi, která by z celého světa byla tím nejlepším místem k životu. O zemi, kde by byl domov můj.“

I tak nějak by mohl začínat náš český sen. Svobodná země uprostřed vzdělané Evropy. Země, která mezi prvními započala boj za náboženskou svobodu. Která jindy zůstávala osamocena jako jediná demokracie v okolí. Která nejrychleji ze svých sousedů provedla transformaci ke svobodné ekonomice.

Země s bohatou historií, výjimečnými osobnostmi formátu sv. Václava, Karla IV., Husa, Jiřího z Poděbrad, Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka či Havla. Země náboženské reformace, národního obrození, obnovené samostatnosti, pražského jara i sametové revoluce.

Země v srdci Evropy, jíž se vyhýbají přírodní katastrofy, pyšní se klimatem, jenž přináší jaro, léto, podzim i zimu. Která má nádhernou přírodu, čistou a pitnou vodu, kde nejsou války ani epidemie. Která leží v oblasti, jež je jednou z nejbohatších částí světa.

A zároveň země, jejíž lid je mírumilovný, umírněný a neokázalý. Kde jsou lidé vzdělaní, inteligentní, podnikaví a vynalézaví. U nichž panuje náboženská svobodomyslnost, zdravý skepticismus, důraz na vědu, rozum a reálná fakta. Lid, který má přirozený obdiv ke kultuře, umění, hudbě, literatuře a četbě. Národ demokratický, usilující o humánní společnost a lepší svět, lid se smyslem pro světoobčanství a myšlení ve velkém.

Lid, který se ve skutečnosti nespoléhá na stát, který si rád dělá věci po svém, který má velký smysl pro národní identitu a společnou věc. Pro nějž je důležitá jeho čeština, ale i řada nářečí a přirozených kulturních oblastí. Národ, pro nějž je klíčový jeho domov a soukromí. Národ s obrovským smyslem pro humor. Je to země, která má kvalitní a solidární zdravotní péči, hustou dopravní infrastrukturu, která jejím lidem umožňuje bydlet i mimo velká města. Země s nadprůměrnou vnitřní i vnější bezpečností.

Je to společnost, která má jednu z nejmenších socio-ekonomických nerovností mezi lidmi, která je zároveň etnicky, jazykově i kulturně homogenní. Kde je nízká nezaměstnanost, slušná životní úroveň i mezilidská solidarita. Společnost, která si zřizuje stát, jenž nemá pouze právní či bezpečnostní funkci, ale i tu sociální, výchovnou, kulturní a ekologickou. A to vše s poměrně vysokou politickou i mediální svobodou.

To je všechno krásné. Jenže máme malý problém. Sice jsme a umíme být takoví, jak jsem nás popsal výše, ale bohužel jsme a umíme být i poněkud jiní.

Jsme také země, která se dosud nedokázala vyrovnat se svou minulostí. Jejíž lid zvrhl úsilí o náboženskou svobodu do bratrovražedného boje. Který svého času nebyl schopen zvolit si vlastního českého krále. Který náboženskou svobodomyslnost přetavil do náboženské nenávisti. Který si nebyl schopen udržet těžce budovanou demokracii ani se za svou zemi postavit a bojovat v tu nejtěžší chvíli.

Jsme národ, který násilně vyhnal třetinu vlastního obyvatelstva, která u nás na naše pozvání několik staletí většinou poklidně žila. Země, která si byla schopna v podobě komunistů zvolit vlastní katy a toto zlo následně nebyla ochotna ani pojmenovat. Která nebyla schopna dohlédnout na to, aby to, co bylo již jednou ukradeno, nebylo nakradeno znovu, nebo bylo alespoň bez řečí vráceno.

Jsme také společnost, v níž panuje obrovská politická nevzdělanost a apatie, v níž zoufale chybí občanská participace, která si raději stěžuje, než aby něco skutečně řešila. V níž vládne mezilidská nedůvěra, kde máme rozpadané a nefunkční rodiny, kde se rozvíjí podvodné či nemorální typy podnikání. Kde panuje blbá nálada, nevíra, negativismus a pesimismus. Kde žijeme v mravní a duchovní bídě. Kde jsou lidé povrchní, bulvární, vnitřně nesvobodní, navzájem nezodpovědní, hodnotově vykořenění, verbálně zhrubělí, pověrčiví a místy až asociální.

Jsme země, jejíž lid je schopen zneužívat vlastní sociální systém, veřejné finance a dotace. Kde se lidé neštítí korumpovat a kde je problém obejít se bez klientelismu. Která si drží auru zkorumpované státní správy a samosprávy, alibistickou víru ve zlé a „všechny stejné“ politiky, jimž však paradoxně přisuzuje až nadlidské schopnosti a až náboženskou roli osobních spasitelů.

Země, která funguje draze a neefektivně, zbytečně utrácí a zadlužuje se. Kde dosud pořádně nefunguje vláda práva, kde se úředníci neumějí chovat k občanům a prodavači k zákazníkům. Kde kolabuje důchodový systém, kde není vůle se vzájemným respektem řešit problémy s romskou menšinou. Kde si lidé opakovaně volí špatné politické elity, kde jsou předražené, rozbité a nedodělané silnice, přebytečná byrokracie, nesmyslné zákony, zbytečně komplikovaný daňový systém i vysoké daně a odvody.

Kde panuje mentalita oběti, přílišný formalismus v mezilidských vztazích. Kde je podlomena víra v národní pospolitost, kde se potřebujeme nesmyslně vymezovat proti národům jiným, kde v myslích je přítomná přízemní provinčnost. Kde je minimální úcta k důstojnosti jedince, k osobnímu i veřejnému majetku. Kde je v hlavách lidí stále přítomná autocenzura, nízká míra opravdovosti a schopnosti projevovat skutečné city, emoce a pocity. Kde jsou obrovské předsudky, stereotypy a nízká verbální tolerance odlišností. Kde je cynismus hraničící až se smějící se bestiálností.

Kde se neslaví svátky, je málo dobrovolníků a osobní iniciativy. Kde chybí úcta k vojákům, policistům či učitelům. Kde je finanční negramotnost, zadluženost, přesvědčení, že se lze a je žádoucí živit se podvody a nemorálně. Kde je převrácený hodnotový žebříček, kde za normální je považováno to, co normální není. Kde zbytečně podléháme dekadenci, pomlouvání, plytké zábavě. Kde stále neumíme diskutovat s respektem k druhému, kde se na sebe navzájem mračíme. Kde jsme schopni si za prezidenta zvolit Zemana a za spasitele Babiše.

Potřebujeme nový národní program

Úloha první republiky byla zřejmá. Hodnoty jako národní sebeurčení, politická svoboda, demokracie či humanita. Měla však úlohu ještě jednu, kterou ale nedokázala naplnit. Úlohu mnohonárodnostního demokratického státu uprostřed Evropy. Možná i s potenciálem být druhým Švýcarskem. Teď jsme však jinou zemí a musíme hledat nový úkol.

Dost možná by se napříč společností dalo shodnout na tom, že máme být zemí vyspělou, kulturní, vzdělanou, svobodnou, demokratickou, v níž není bráněno volnému trhu, ale zároveň existuje i silná mezilidská solidarita. To by ale muselo zvítězit to lepší v nás. Což není nemožné, ale je to o oné masarykovské mravenčí práci každého jednotlivce.

Sen o obyčejném českém člověku

Hrdost na vlastní schopnosti, úsilí o jejich zlepšování, kvalitní rodinný život třeba v domku na předměstí, maloměstě či na venkově. Být strážcem morálních hodnot, zdravého rozumu a přirozenosti. To vše ve svobodomyslném a tolerantním duchu. Hrdost na vlastní soběstačnost, schopnost obejít se bez státní pomoci, živení se v malé či střední a rodinné firmě, naplňující a smysluplné zaměstnání v soukromém či veřejném sektoru.

Sen o vzdělané (vyšší) střední třídě

To možná některým nestačí a radši by žili v centru většího města či v rezidenční čtvrti. Lidé, pro něž je důležitá inteligence, vzdělanost, světaznalost, zcestovalost a vysoká životní úroveň. Ale kteří jsou zároveň silně angažovaní, mají více času věnovat se politickým a občanským záležitostem i více peněz na podporu charitativních, dobročinných a jiných veřejně prospěšných projektů. Uvědomující si, že dostali větší dary a snažící se je využít při pomoci těm méně šťastným.

Sen o štědrém bohatém člověku

To je sen téměř americký. Narodit se do chudé rodiny, ale vlastní pílí se vypracovat nejvýše, jak jen to je možné. Stát se bohatým. Poskytovat ty nejlepší služby, zaměstnávat co nejvíce lidí, vytvářet skutečné hodnoty. A mít tak díky tomu všemu možnost stát se štědrým filantropem.

Sen o moudrém českém staříkovi

Nesmiřitelnost se smrtí, okupování supermarketů, vyhlížení malého důchodu, chození po doktorech, nespokojenost a zoufalá volba komunistů. Jenže jde to i jinak. Těšit se na stáří, pojmout jej jako svůj úkol. Taky se na něj finančně připravit – ať už dobrou výchovou dětí, schopností úspěšně investovat a spořit i dohlédnutím na to, aby stát neutrácel za nesmysly, a měl tak více peněz na penze v průběžném systému. Smrt brát pouze jako cestu do nového a dosud nepoznaného světa, věnovat svůj čas vnoučatům, udržovat se čiperný, chodit na procházky, na hory, cestovat, užívat si pobyt v lázních i návštěvy cukráren.

Sen o skutečných elitách

Ty nám dnes chybí nejvíce. Jsme národ, který je sice samostatný a soběstačný, jenže nejvíce jej vždy ovlivnily elity. Malá skupinka lidí, která prostě začala. Především dělat to, o čem byla přesvědčena, že je správné. Potřebujeme, aby si tuto svou roli uvědomili především politici, vědci, učitelé, podnikatelé, umělci, celebrity, novináři a inteligence obecně.

Sen o králi

A především by si svou roli měl uvědomit ten, kdo má tu čest být naším prezidentem. Je škoda, že nemůžeme mít vlastního českého krále. Slušelo by nám to víc. Být královstvím Čech, Moravy a Slezska. Dnes asi nezbývá nic jiného, než omezit prezidentovy pravomoci a příště volit někoho, kdo bude nadstranický, kdo bude více jako Havel, a méně jako Zeman.

Sen o celonárodní spolupráci

Těch snů by se dalo napsat několik. Sen o integrovaných Romech, lidových politicích, naší úloze v Evropě i ve světě. Důležitější však je, abychom nějaký sen vůbec měli. Aby se na něm dokázali shodnout všichni od kosmopolitních libertariánů až po nacionalistické komunisty. Přestože jedni jej budou chtít uskutečňovat více skrze občanskou společnost a svobodný trh, a druzí raději skrze stát.

Podstatné je, abychom si uvědomili, že je to naše země, že tady žijeme, máme odpovědnost vůči našim předkům i dětem a musíme dělat vše pro to, aby tato země byla tím nejlepším místem k životu.

Aby byla prosperující, sociální, humánní, vzdělaná, naše, umírněná, světová, vyspělá, svobodná a demokratická. A taky kulturní, zdravě sebevědomá, soběstačná, zdravá a ekologická, lidová, svobodomyslná, neformální, se smyslem pro humor, zdravým rozumem, přirozená a opravdová, morálně silná, tolerantní, altruistická, dobročinná a dobrovolnická, kreativní, šikovná a západní.

Taková, kde bude fungovat právní stát, v níž bude co největší ekonomická, osobní i náboženská svoboda. Jejíž správa bude efektivní a bez zbytečných regulací. Která se dokáže poučit z vlastní historie. Kde bude možné poctivě pracovat, a zároveň mít možnost relaxovat, věnovat se rodině, přátelům, vlastním koníčkům i osobnímu růstu. Kde budeme žít v plném duševním i fyzickém zdraví, mít kvalitní služby, kde si navzájem půjdeme příkladem. A kde i nadále budeme mít ty nejkrásnější ženy, nejlepší hokej, dobré a levné pivo i světovou hudbu.

Věřím, že náš národ není jen územně, etnicky či jazykově ohraničenou entitou, ale je to spíše duchovní těleso, určitý ideál, kterému má smysl věnovat úsilí, i kdyby se to znovu nepodařilo.

Inspirujme se tím nejlepším z celého světa. Chtějme mít lepší dálnice než Němci, lepší demokracii než Švýcaři, lepší parlament než Britové, větší ekonomickou svobodu než Novozélanďané, lepší občanskou společnost než Američané, lepší školství než Finové, pokročilejší elektronickou správu než Estonci, lepší zprostředkování zájmů než Rakušané, větší životní spokojenost než Dánové, menší míru korupce než Švédové, čistější životní prostředí než Norové, větší národní hrdost než Skotové či větší bezpečnost než Islanďané.

A překonávejme taky sami sebe. Chtějme mít ještě lepší hlavu státu, než byl Masaryk či Karel IV., ještě lepší hokejové úspěchy než zlatý hattrick a ještě lepší hudební skladatele než Smetanu. A především chtějme my sami být těmi nejlepšími lidmi, kteří v českém národě, kdy žili.

Dále čtěte:


Author: Mirek Návrat

Politolog a blogger. Píšu o politice, společnosti, budoucnosti a osobním rozvoji. Můj Twitter: @mireknavrat.