Zákaz kouření v restauracích je zcela liberální

Problém je v tom, že když někdo kouří, tak tím nikdy neškodí jen sobě samotnému. Proč jsem rád, že jsme si to konečně zakázali?

V diskuzi zaznívá řada mýtů a nesmyslů. Prý je to omezování svobody podnikání. Prý jsou soukromé podniky veřejný prostor. Prý nás stát proti naší vůli vychovává. Prý to vyřeší a řeší trh samotný. Proč takto argumentovat nelze?

Nutno přiznat, že jsem svůj názor na plošný zákaz kouření v restauracích (a podobných veřejně přístupných zařízeních) změnil. Když jsem o tom psal před dvěma lety, tak jsem se přikláněl k tomu, že takový zásah státu není nutný. Od té doby se ale něco změnilo.

Tehdy jsem si zákaz přál, ale nedokázal jsem ho politicko-filozoficky obhájit. Moje naštvanost na zakouřené podniky ale postoupila a asi mi v tom pomohla. Ono když jste ve vyspělé západní Evropě u našich německých sousedů, kde si myslíte, že je to zakázáno, a pak prší, nemáte u sebe deštník, rádi byste někam zašli, ale všechno je to zakouřené, tak vás to fakt naštve.

Podobně, když jdete někam večer ven s přáteli v centru třetího největšího města u nás a ze tří náhodných podniků, které vypadají nejpřijatelněji, jsou všechny kuřácké. Ale taky se s tím nasmrádnutým oblečením a vlasy a poničeným zdravím můžete smířit. Nebo s tím systémově něco udělat.

Proč máme právo požadovat, aby to stát zakázal?

Zpět k politické filozofii. Samotná naštvanost, prosazování vlastních zájmů ani demokratická většina pro mě nejsou dostatečnými argumenty.

Prý je to tedy omezování svobody podnikání a stát nemá právo nám říkat, jaký typ soukromého podniku ne/můžeme mít. Asi by šlo říct, že podobně si vynucuje dodržování hygienických předpisů, ochranu zaměstnanců, neporušování jiných zákonů atp. To ale stačit nemusí.

Proto to lze obejít. A to tak, že se kouření v restauračních zařízeních atp. zakazuje jednotlivcům. Ostatně, v našem novém zákoně to tak v podstatě je (§ 8). Zkrátka nezakazujeme kuřácké restaurace, ale zakazujeme kouřit v restauracích.

Ale co s tím, že prý jsou restaurace a podobné soukromé podniky veřejným prostorem? A proto prý má stát právo do toho kecat víc než majitel? To je opět nepřijatelné a v zákoně to být nesmí a ani není. Je to prostor soukromý. Jenže je veřejnosti volně přístupný. Snad každý chápe, jaký je mezi těmito třemi rozdíl.

Raději dám ale příklad. Dejme tomu, že by třeba žluté autobusy od Jančury byly kuřácké. Ty jsou soukromé, ale veřejně přístupné. To znamená, že si třeba nemůže říct, že nebude vozit černochy. Stejně jako nekuřáci by ale mohli jet autobusem jiné společnosti nebo prostě jít pěšky. Tolik k argumentu, že nás nikdo nenutí do kuřáckých hospod chodit.

A prý to vlastně vyřeší trh samotný. A dokonce už se to prý děje. No, asi spíše na Praze 1 než v centru Ostravy. Ale tohle prostě nestačí. Člověk nemůže být nucen vybírat si restauraci podle toho, jestli je kuřácká nebo nekuřácká. Tu si vybírá podle zcela jiných kritérií. Proto je na místě řešení systémové, tedy státní zásah.

Podobně mylný je i argument, že nás stát tímto opatřením vychovává. Dospělé lidi, kteří se svobodně rozhodli ničit si vlastní zdraví. Jaká to drzost! Pravda, to by bylo skutečně nepřijatelné. Aspoň tedy pro liberála. Jenže ono to tak není.

Pro skutečného liberála je předně naprosto nepřijatelné, pokud někdo svou svobodou omezuje svobodu druhých. V tomto případě svou svévolí, kterou činit nemusí, omezuje nejen svobodu, ale poškozuje i zdraví a ničí majetek ostatních jedinců.

Proto stát nechrání kuřáka před ním samotným, ale chrání svobodu jedněch tam, kde ji omezuje svoboda druhých. A z logiky věci to prostě nelze dělat naopak. Nekuřáci svým nekouřením zkrátka neničí zdraví kuřákům. A nejen zdraví, ale i svobodu dýchat čistý vzduch, protože zápach z toho je dosti nepříjemný. O to více pro nás alergiky.

Co se mělo zakázat nejdříve?

A jsme u toho. Je tady argument, že teď to bude ještě horší, protože se kolem těch hospod nebude dát projít. Chodníky budou plné kuřáků a ten nezdravý zápach bude všude. To jsem zažil ve slovinské Lublani. Nádherné středoevropské město, ale tohle to brutálně kazí.

Jenže to má naprosto jednoduché řešení. Každý prozíravý a rozumný zákonodárce by z logiky věci nejdříve zakázal kouření na veřejných místech a až pak v těch soukromých, které jsou veřejně přístupné. Zkrátka před hospodami se to mělo zakázat dříve než v těch hospodách.

To si dělám srandu, že? Kde by pak ti lidi jako měli kouřit? Nebojte, já bych šel ještě dál. Zákaz by měl být nejen na chodnících, ulicích, parcích, zastávkách a dalších veřejných místech, ale i pod okny a na balkónech vícepatrových domů. Proč to tedy nezakázat úplně?

Protože by to nebylo liberální. Skutečně platí, že pokud si chce člověk ničit svoje zdraví, tak na to má plné právo. Proto lze kouření zakazovat pouze tam, kde to omezuje druhé. Tudíž asi nemusí být zakázáno na střechách nejvyšších budov. Nebo ve specializovaných klimatizovaných kuřárnách, jaké jsou v Japonsku. A možná ještě někde.

I tak má ale liberální stát právo kouření nadále omezovat a i samotné kuřáky od něj alespoň odrazovat. A to ze dvou prostých důvodů. Ten první je životní prostředí. To patří nám všem i těm, co přijdou po nás. Pokud je tím poškozováno, je na místě to více zdanit a výnosy použít na ekologické projekty.

Důležitější je ale to, že máme systém veřejného zdravotního pojištění. A pokud víme, že kouření způsobuje i samotným kuřákům některé nemoci, které by jinak neměli, tak nás to všechny stojí nemalé peníze, které bychom mohli využít smysluplněji a svobodněji.

Je tedy zcela v pořádku mít vysoké spotřební daně na cigarety, a pokud to lze prokazatelně a levně zjistit, tak i nižší zdravotní pojištění pro nekuřáky, případně kuřákům dané zákroky přímo naúčtovat. Stejně tak je možné pořádat osvětové kampaně a zakázat či omezit reklamu. Alespoň na veřejných a veřejně přístupných místech a v hlavním vysílacím čase.

A k zamyšlení je i to, na kolik je liberální, když kouří někdo, kdo ještě neměl děti, ale chystá se je mít. Pokud by to mělo na jeho potomky negativní vliv, tak tím ohrožuje zdraví nejen sobě, ale i druhým – tedy těm, které v loterii života postihne ta smůla, že budou jeho dětmi. Zákaz kouření těhotným ženám by pak měl být samozřejmostí podobně jako zákaz kouření v domácnosti, kde ty děti bydlí.

Zkrátka a dobře, liberální stát nás nemůže vychovávat a ani nás násilím nutit ke zdravému životnímu stylu, ale může skrze výše popsaná opatření omezit naši svobodu tam, kde ji my svým neliberálním chováním omezujeme druhým.

Paternalismus je přijatelný, pokud nás chrání před druhými

Písemná příprava – Mill*

V Millově textu je obtížné najít nějakou mezeru, jež by se v kontextu, co v něm řeší, nezabýval. Když už jsem měl pocit, že jsem na ni natrefil, tak jsem o daném problému četl o pár odstavců dále nebo hned v tom dalším. To se týká například otázky hazardu, postavení jedince v rodině či jeho svobody prodat se do otroctví.

Za klíčové považuji jeho varování nejen před tyranií úředníka, ale i před tyranií většiny. Vyslovuje se rovněž proti tomu, aby byl jedinec chráněn před sebou samým. Dle něj si může každý dělat, co chce, pokud tím neškodí druhému, a je jedno, na kolik takové chování druhé pohoršuje, nebo snižuje jedince v jejich očích. Pokud je na místě státní zásah, tak pouze tehdy, když to může škodit i druhým.

Zde je zajímavá právě otázka hazardu. Domnívám se, že pokud zakazujeme jeho provozování, nikoliv samotné hraní, pak se nemusí jednat o paternalismus, ale o liberální ochranu jedince před jednáním ostatních, které mu škodí. Z toho, co dále Mill píše, mám pocit, že by např. se zákazem herních automatů i souhlasil, protože jinde tvrdí, že stát může občana chránit i tehdy, pokud on může být klamán, či pokud má v úmyslu přejít přes most řeku, ne do ní spadnout – tedy získat peníze, ne o ně přijít.

Nicméně v případě prohibice, např. u alkoholu je skeptický k její účinnosti. Jeho vyšší zdanění je dle něj v pořádku a podle mě opět nemusí být argumentováno paternalisticky jako snaha odradit od jeho užívání, ale liberálně, jako náhrada škody ostatním jedincům na zaplaceném všeobecném zdravotním pojištění.

I přesto si ale myslím, že by podobných kvazi-paternalistických opatření mělo být co nejméně, protože toto filozofické přerámování může být snadno zneužitelné. Dále je otázka, na kolik jeho ochrana dětí vůči nezodpovědným rodičům, nemůže přejít do extrémů typu jejich norského odebírání.

Hodně mě ale zaujala poslední část, kde řeší, proč by se ty nejlepší talenty země neměly soustřeďovat v administrativě. Takové totiž potřebujeme v byznysu, protože ve státní správně nikdy nebudou tak výkonní, efektivní a hlavně ani svobodní, ani mít prostor pro vlastní rozhodování.

Naopak je to kvalitní argumentace proti těm, co by chtěli osvobozovat lidi skrze převedení veškerého rozhodování demokraticky na stát, protože navíc by tito lidé byli politicky závislí, byl by větší prostor pro klientelismus, politikaření, a především by reálně nerozhodovali, svými soukromými věcmi zaneprázdnění, občané, ale ti, kteří mají silnější lobbisty na správných místech – viz dnešní realita Bruselu či Washingtonu, i Millova poznámka ze začátku textu.

Asi tímto padá i argument o tom, že by byrokrati a politici měli být placeni co možná nejvíce, a naopak by mohlo být lepší, pokud by veřejných pozic bylo co nejméně, a ctihodní občané dané funkce brali jako čest sloužit své zemi.

Nutno ale podotknout, že pokud by byla pravda, že se monopoly nezničí samy skrze volné tržní síly, pak může být na místě proti-monopolní zákonodárství, protože i anti-(neo)liberální kritika toho, že se byrokracie ze státu přenese/přenesla na velké korporace, může být na místě.

*Psáno 11.5.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. S. Milla – „On Liberty“, in: On Liberty and Other Essays, kap. I., III.–IV., s. 5–19, 83–128.

Náboženská svoboda, tolerance a islám

Písemná příprava – Locke II*

Lockův Dopis o toleranci je text, který by v současnosti mohl být velmi užitečný v řadě muslimských zemí, případně i v evropských, v níž je početná muslimská menšina. Na str. 69‑70 se Locke zabývá tím, zda lidé mohou během bohoslužby dělat nezákonné věci a je toho názoru, že nikoliv. Na str. 82 pak řeší, že úředník/stát nemusí tolerovat církev, jejíž věřící by vstupem do ní věřili, že jsou najednou pod jurisdikcí jiného panovníka. Toto je zajímavé v souvislosti s umožňováním některých západoevropských zemí (mám dojem, že zrovna Lockovy vlasti), aby na jejich území platilo i právo šaría. Podobně může být z jeho pohledu oprávněné, pokud bude stát silně bojovat proti těm, co se doma prohlásili za stoupence tzv. islámského státu.

Dovedeno do důsledků ale mohou být tato jeho přesvědčení v rozporu s těmi jinými, která uvádí na str. 79, kdy tvrdí, že pokud by lidé byli nuceni jednat proti svému svědomí, aby dodrželi zákon, pak mají raději přijmout trest. To může být samozřejmě logické v případě muslimek nosících i přes státní zákaz burky ve Francii, nebo v případě křesťanů jednajících proti – z jejich pohledu – zvráceným zákonům např. v době komunistického režimu. Problém asi nastává tehdy, pokud je věřící přesvědčen, že např. žena není rovnoprávná bytost a jedná s ní jako se svým majetkem, a to navzdory zákonům, případně pokud věří, že ke spáse dojde tím, že se odpálí na náměstí plném lidí. Výhradu svědomí ale Locke řeší i dále z pohledu úředníka, který naopak nemůže jednat podle svého názoru, ale musí se řídit zákonem. Podobný spor se nedávno řešil i v USA v případě úřednice odmítající vyhovět zákonnému nároku stejnopohlavního páru.

Na str. 82 mě ale překvapil Lockův názor na (ne)toleranci ateismu, přestože jeho argumenty jsou k zamyšlení především při pohledu na proměnu současné americké společnosti. A zajímavé, podobně jako v minulém textu, bylo na str. 79 jeho vyjádření o tom, že stát je ustanoven jen pro ochranu vlastnictví, a nikoliv pro starost o duši jednotlivce. Toto, zároveň s názorem, že zákony nás mají chránit pouze před druhými, ne před sebou samými ze str. 60, je zajímavé v souvislosti s řadou dnešních liberálů, kteří používají podobné argumenty v případě zákazu hazardu v sociálně vyloučených lokalitách, zákazu kouření v restauracích, vyšších daní na výrobky z cukru atp.

*Psáno 5.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Locka – Dopis o toleranci, s. 41-93.