Vzkaz ČSSD: Dokud je na Hradě, zůstaňte ve vládě

Potupa a vypočítavá oběť je to od začátku. Když odejdete teď, neprospějete tím nikomu. Kromě rusko-čínských vlastizrádců na Hradě, v SPD, KSČ(M) a Trikolóře.

Skutečně si někdo myslí, že by bylo lepší, pokud by další tři roky ministerstvo vnitra a zahraničí místo prozápadních sociálních demokratů ovládali prokremelští zemanovci?

Vidím to tak, že jsme v situaci, kdy prezident uděluje milosti a premiérovi a jeho rodině hrozí vězení. Premiér potřebuje zajistit dotace pro „své“ korporace, a tak nemůže být premiérem nikdo jiný. Premiér je vůdcem a vlastníkem své strany, a tak na to nikdo jiný ani nepomyslí.

Premiér je sice populista s autoritářskými sklony, levicovým elektorátem a euroskeptickou rétorikou, ale ve skutečnosti je to stále spíše prozápadní a proevropský liberální pravičák s byznysovými a dotačními zájmy v západní Evropě.

Premiér má ale ve Sněmovně většinu s nereformovanými komunisty, Okamurovými extremisty a nově i s Klausovými nacionalisty. Všichni tři jsou otevřenými kolaboranty s nepřátelskou mocností, která nám chce opět vzít naši svobodu, demokratické vládnutí, kulturu i ekonomickou prosperitu.

Společně s ČSSD může premiér prosazovat alespoň část reforem ze své marketingové knihy. Vládu sice musí opírat o komunisty, ale kvalitní reformy může reálně prosazovat společně s demokratickou opozicí.

Ta s ním do vlády bohužel jít nemůže, protože svým voličům slíbila, že ve vládě s trestně stíhaným premiérem nebude. Ten se svého mocenského koryta odmítl vzdát a prezident odmítl jmenovat kohokoliv jiného. Zřejmě i kvůli svojí vlastní hře, aby mohl premiéra, svou bývalou stranu, a tím nás všechny držet jako rukojmí.

To, že se naše země nyní nemůže rozvíjet a reformovat tak rychle, jak by mohla, kdyby s ANO ve vládě byli Piráti a Starostové, příp. ODS, lidovci nebo TOP 09, není primárně vina těchto opozičních stran, ale hlavní historickou vinu za to nese Zeman a Babiš.

A to i přesto, že tyto strany odmítnutím vstupu do vlády nijak nezabránily tomu, že trestně stíhaného premiéra nakonec stejně máme. Ostatně, i ony musí myslet na svou vládní odpovědnost v budoucnu. A nejen ty strany, ale i její současní politici. Ti ve vládě většinou ještě nebyli, a do budoucna by se jen zkompromitovali.

V ČSSD je to trochu jiné. Řadě jejím současným politikům bylo jasné, že už v žádné příští vládě nebudou. Nejen proto, že by nemuseli být ani ve Sněmovně, ale i proto, že příště by je do vlády nikdo vzít ani nemusel.

A nejde jen o koryta. Jde i o program. ČSSD skutečně aspoň z části svůj program prosazuje. Ale proto, že nemá tolik peněz ani tolik Prchalů, tak na tom krátkodobě vydělá stejně Babiš. To je pro ni sice smutné, ale nejde jen o kariérní a programovou vypočítavost. Je to i historická oběť.

ČSSD svou účastí ve vládě reálně brání tomu, aby tady nebyla vláda stokrát horší. A to je prostě fakt, který se nám nemusí líbit, který ji pravděpodobně pro tuto chvíli zničí, ale který nám všem umožňuje přečkat tu nepříjemnou patovou situaci do chvíle, dokud nebude na Hradě někdo jiný, nebo do příštích sněmovních voleb.

Ostatně, ODS pád na dno a lidovcům i mimo Sněmovnu jen prospěl. ČSSD nevyhnutelně čeká něco podobného. Ať už se bude za prozápadní a demokratické směřování naší země místo opozičních stran bít ve vládě, nebo to vzdá, a způsobí uvržení naší země do chaosu a rusko-čínského vlivu.

To, že ve skutečnosti žádný systémový levicový program neprosazuje, a spíše jen zadlužuje budoucí generace a uplácí Babišovy voliče, je druhá věc. Ale to může nová generace budoucích sociálních demokratů reflektovat později, třeba i v nové straně.

Důležité je ještě říct, že předčasné volby nejsou nyní v zájmu nikoho. Babišovi klesají preference, ČSSD hrozí vypadnutí ze Sněmovny, komunisti a Okamurovci by si pohoršili i v konkurenci Trikolóry, která to zatím nemá jisté. KDU-ČSL, STAN a TOP 09 zatím nepřišly na to, jak se tam příště dostat. Fiala chce být premiér, ale zatím ho předbíhají Piráti. A ti nepotřebují nikam spěchat, protože čím později volby budou, tím více mohou potenciálně získat.

Osobně jsem sice jako občan vůči této vládě v opozici a chodím na demonstrace, a to i proto, abych dal jasný signál, že celá tahle situace vůbec není v pořádku, nelíbí se mi, a že nedopustíme, abychom dopadli jako Maďarsko ani jako Československo za třetí republiky, ale zároveň dodávám, že si nepřeju, aby tato nyní vláda skončila, protože dokud je Zeman na Hradě a Babiš na svobodě, tak nevidím reálnou alternativu, která by nebyla ještě stokrát horší. Bohužel. Odchodem z vlády by v tuto chvíli ČSSD nezachránila ani naši zemi, ani sebe.

2019: Koho budu volit v evropských volbách a proč?

U nás Piráty. Jinde bych většinou volil ALDE. Za předsedu Evropské komise bych chtěl spíše sociálního demokrata Timmermanse než lidovce Webera.

Byl bych rád, kdyby volební účast všech zodpovědných a kriticky myslících občanů byla co nejvyšší. Na druhé straně budu rád, když voliči ANO a spol. zůstanou doma, a díky tomu vyhrají Piráti.

Ty budu volit i proto, že jsou mi v současnosti ideově, programově i zájmově nejbližší. To se ukazuje i v našich volebních kalkulačkách. Ve všech třech mi vyšli na prvním místě. V té od Kohovolit s 94 %, od Aktuálně.cz s 8 shodnými odpověďmi a v celoevropské euandi s 81 %.

Myslím si sice, že bychom měli volit spíše danou evropskou frakci, a ne národní stranu a volit spíše podle evropské politiky, a ne té české, nicméně Piráti se zatím k žádné frakci nezařadili. To je případ i dalších očistných středových liberálních stran v jiných zemích. Většina by ale mohla skončit v ALDE, naopak tam úplně nepatří Babišovo ANO.

Před 5 lety jsem volil ODS, tedy ECR, protože jsem byl přesvědčen, že EU potřebuje řadu reforem. Ta ale nakonec mé zájmy nereprezentovala. Částečně proto, že jsem se ideově posunul já, částečně proto, že se překreslila politická mapa západního světa. EU sice reformy potřebuje, ale i směrem k větší federalizaci.

Jaké máme v EU strany?

Když jsme u toho, bylo by dobré si připomenout, jaké hlavní celoevropské frakce (skupiny) zasedají v Evropském parlamentu. V závorce uvádím jejich české zástupce. Zleva doprava to jsou:

GUE/NGL – Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (KSČM) – krajně levicové uskupení komunistických a (demokraticky) socialistických stran s mírně euroskeptickou orientací. Významnými členy jsou německá postkomunistická Linke, Syriza řeckého premiéra Tsiprase či španělské hnutí Podemos.

G-EFA – Zelení – Evropská svobodná aliance (Zelení, možná Piráti) – proevropské (středo)levicové uskupení tvořené zpravidla zelenými stranami v západní Evropě.

S&D – Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (ČSSD) – uskupení proevropských (středo)levicových sociálně-demokratických a progresivních stran. Na předsedu Evropské komise navrhují Nizozemce Franse Timmermanse.

ALDE – Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ANO, možná Piráti) – uskupení proevropských až eurofederalistických liberálních a středových (a středolevicových i středopravicových) stran. Jejím významným lídrem je Guy Verhofstadt.

EPP – Evropská lidová strana (KDU-ČSL, TOP 09, STAN) – uskupení proevropských až eurofederalistických křesťansko-demokratických a (liberálně)konzervativních (středo)pravicových stran. Významným členem je např. německá CDU/CSU. Jejím kandidátem na předsedu EK je Manfred Weber.

ECR – Evropští konzervativci a reformisté (ODS) – uskupení euroskeptických, antifederalistických, ekonomicky liberálních a konzervativních pravicových stran. Jejich kandidátem na předsedu EK je Jan Zahradil.

EFDD – Evropa svobody a přímé demokracie (Svobodní) – uskupení euroskeptických a pravicově-populistických stran. Významným členem je nově založená Brexit Party britského politika Nigela Farage.

ENF – Evropa národů a svobody (SPD) – uskupení krajně pravicových, anti-imigračních, silně euroskeptických, nacionalistických a pravicově-populistických stran. Významnými členy jsou rakouští Svobodní, francouzské Národní sdružení, strana Geerta Wilderse i italská Liga Severu.

Koho volit v Česku?

Piráty (zatím nezařazení) – společensky liberální, pro-tržní, a zároveň sociální a transparentní strana zabývající se tématy 21. století. Jsou jasně proevropští, ale nejsou eurohujerští. Bohužel se neshodneme na referendech, ale stále doufám, že je to přejde.

Koho případně volit?

Spojence pro Evropu, tedy STAN+TOP09+SZ+LES (EPP + G-EFA) – sice jsou proevropští, ale místy až eurohujerští. V ekonomice na mě pak dnes až příliš pravicoví, ve společensko-kulturních otázkách pak zbytečně konzervativní. Navíc nechci volit EPP, což souvisí se jmény Juncker a Orbán.

KDU-ČSL (EPP) – i oni jsou sice proevropští, ale místy až eurohujerští. Na rozdíl od Pirátů pak podobně jako TOPka málo reflektují to, zda je přijetí eura pro nás fakt dobrý nápad. Obecně mám pak čím dál tím větší problém s akcentací nábožensko-konzervativních témat potlačujících svobodu jednotlivců a menšin.

Koho spíše nevolit?

ODS (ECR) – protože Zahradilův antiněmecký fanatismus + jejich nejpočetnější strana, tedy britští Konzervativci rozbili EU, skoro i Spojené království a taky vlastní stranu, druhá nejpočetnější zase usilovně pracuje na tom, aby zavedla Polsko do středověku.

ČSSD (S&D) – možná je to i vyhozený hlas, protože se ani nemusí dostat + kolaborace a sebevražedné obětování se v Babišově vládě za každou cenu a k tomu spíše populistické uplácení voličů místo skutečných levicových reforem.

Hlas (ALDE) a ESO (EPP) – zřejmě se ani jedna z nich nedostane a není důvod, aby ega pánů Teličky a Štětiny kandidovala samostatně, bohužel tím jen ubírají prozápadní, proevropské a liberální hlasy. Jinými slovy – komu tím prospějete? Mimochodem, workoholismus není ctnost, ale spíše nemoc.

Koho nevolit?

ANO (ALDE) – ve většině evropských zemích bych sice volil členské strany evropských liberálů, ale tady je snad jen otázkou času, než Babiš dopadne jako Orbán v EPP, a ALDE se bude muset zamyslet nad tím, zda si s členstvím politické divize Agrofertu chce i nadále dělat ostudu. Jinými slovy – stranu trestně stíhaného autoritářsko-populistického oligarchy vládnoucího s podporou stalinistů nelze volit z principu – přestože europoslankyně za ANO mi mohou být jako středové liberálky blízké.

Svobodné (EFDD) – užiteční idioti Kremlu a Pekingu, co chtějí odejít bez placení, a k tomu sociopatický ekonomický program. Díky, ale fakt ne.

Menší strany typu KAN – mohou být ok, ale jsou to vyhozené hlasy.

Recesistické strany typu ANO, vytrollíme europarlament – dobře, zasmáli jsme se, je to super, ale i to jsou vyhozené hlasy.

Koho určitě nevolit?

SPD (ENF) – vlastizrádní extrémisti pracující pro nepřátelskou mocnost, spolupracující s jimi podobnými na celoevropské úrovni, šířící nehorázné lži a fake news, nechutný byznys Okamury a do toho neschopný lídr. Člověku se chce skoro zvolat – zlatí komunisti!

KSČM (GUE/NGL) – ale jen do doby, než si uvědomí, že ti jsou jen SPD v rudém, že je to strana vlastizrádných stalinistů, držících u moci normalizačního oligarchu. Co jsou zač, nezakryjí ani tím, že si na přední místa dají mladé lidi, zvlášť když jeden z nich má dokonce ruské jméno.

DSSS, R+ND, ČS, APAČI, SPR-RSČ a podobné zbytečné extremisty, co si hrají na vlastence a křesťany, ale ve skutečnosti prosazují politiku, která je přímo v rozporu s českými národními zájmy i křesťanskými hodnotami.

Koho bych volil v jednotlivých evropských zemích?

Většinou liberální a progresivní středové, středolevicové i středopravicové a často nové strany, které se snaží očistit dosavadní establishment, a zároveň hájit hodnoty liberální demokracie proti autoritářským populistům a extremistům napříč spektrem.

Paradoxně je dnes jednodušší se rozhodnout v jihovýchodních zemích, kde jsou u moci buď pravicoví autoritáři nebo levicoví oligarchové.

V severozápadních zemích je to pak složitější, protože na jedné straně bych rád volil liberálně progresivní strany (tedy ALDE, příp. zelené, sociální demokraty či lidovce), na druhé straně jsou to kromě ruských fake news často i jejich chybné politiky, které způsobují vzestup krajní pravice.

Belgie – Valonsko: MR (ALDE), cdH (EPP), PS (S&D)
Belgie – Vlámsko: CD&V (EPP), G (G-EFA), s.pa (S&D)
Bulharsko: DB (?)
Dánsko: RV (ALDE)
Estonsko: E200 (?)
Finsko: KOK (EPP), Vihr (G-EFA), PP (?), SDP (S&D), Kesk (ALDE)
Francie: PS (S&D), R (ALDE?), UDI (ALDE)
Chorvatsko: GLAS (ALDE)
Irsko: FG (EPP), LAB (S&D), G (G-EFA)
Itálie: E (ALDE), PD (S&D)
Kypr: DIKO (S&D)
Litva: LDRS (ALDE)
Lotyšsko: AP! (?)
Lucembursko: dG (G-EFA), LSAP (S&D), DP (ALDE), CSV (EPP), PP (?)
Maďarsko: M (ALDE), LMP (G)
Malta: PD (ALDE)
Německo: SPD (S&D), G (G-EFA), FDP (ALDE), PP (?), CDU/CSU (EPP)
Nizozemsko: PVdA (S&D), GL (G-EFA), D66 (ALDE), VVD (ALDE), CDA (EPP)
Polsko: W (S&D), KE (EPP/ALDE/…)
Portugalsko: A (?)
Rakousko: NEOS (ALDE), IE (G?), SPÖ (PES)
Rumunsko: PMP (EPP), UDMR (EPP)
Řecko: OP (G-EFA), ND (EPP)
Slovensko: PS (ALDE)
Slovinsko: SMC (ALDE), LMŠ (ALDE)
Španělsko: C (ALDE), PSOE (PES)
Švédsko: C (ALDE), L (ALDE)
Velká Británie: LD (ALDE), příp. IG (EPP)

Důvod, proč bych v některých zemích nyní místo lidovců (a liberálů) volil spíše sociální demokraty a zelené, je ten, že jsem nabyl dojmu, že středopravicové liberálně-konzervativní strany neprosazují maximální sociální mobilitu, často jsou až příliš společensky konzervativní a do toho se snaží procenta pravicových populistů snižovat tím, že se jimi sami stávají, což ale jejich pozice spíše legitimizuje, než aby došlo k jejich minimalizaci.

Jakou chci Evropu?

Chci EU jako silného a konkurenceschopného hráče vedle světových velmocí, jako je Amerika, Čína, Indie či Rusko. Chci ale, abychom šli celému světu příkladem v tom, že naše Unie bude sociální, liberální, demokratická, rozmanitá, ekologická a udržitelně prosperující. A chci, aby to nebyly jen fráze automatizovaného newspeaku.

Těžko můžeme v přicházejícím světě umělé inteligence, humanoidních robotů, nanotechnologií, genetických manipulací, vesmírné kolonizace či bioteroru uspět, pokud budeme jen banda roztříštěných nacionalistických zemiček bez ochoty pracovat na klíčových problémech společně.

Musíme sice respektovat některé národní odlišnosti, ale princip subsidiarity by měl být oboustranný. To, co lze provést na nižší úrovni, bychom sice neměli řešit na úrovni vyšší. Zároveň by ale mělo platit, že to, co je efektivnější vyřešit na celoevropské úrovni jednotně, to bychom měli řešit tam.

A k tomu potřebujeme i nadále snižovat demokratický deficit naší Unie a přibližovat ji běžným občanům. A to se nám těžko podaří, pokud spolu nebudeme ochotni ani schopni komunikovat. Bylo by proto dobré, kdybychom všichni uměli anglicky, a to napříč sociálními vrstvami i generacemi.

Zároveň si ale nesmíme navzájem vnucovat věci typu povinných kvót. A pokud nechceme mít hranice mezi jednotlivými evropskými národy, tak si musíme lépe chránit hranice vnější.

Imigrace musí být doplněna o kvalitní integraci. Skrze větší investice do rozvojové pomoci, razantnější opatření proti změnám klimatu či vlastní pro-rodinnou politiku bychom se jí pak měli snažit i předcházet. Zvlášť u těch, kteří odmítají naše základní hodnoty, jako je tolerance, svoboda či rovná práva.

Musíme se naučit lépe se bránit fake news, které do myslí a srdcí Evropanů zasévají nepřátelské mocnosti. Jsou to právě ony, kdo se snaží si evropské občany a národy podmanit tím, že nás rozdělí a poštvou proti sobě. Bohužel se jim to zatím docela daří.

Mnoho lidí si neuvědomuje, co všechno je v sázce, a jak lehce to může všechno padnout. Nechci, aby se naše národní státy staly ruskými nebo čínskými guberniemi. Nechci ani, aby Evropané byli levnými a sedřenými polootroky nadnárodních korporací ani pouhá čísla v byrokracií přebujelém impériu.

Nechci ani, aby naletěli autoritářsko-populisticko-nacionalistickým pseudokonzervativcům, a stali se netolerantní vůči menšinám a odlišnostem.

Nechci ani, aby se naopak utopili ve vynucené, falešné a přehnané politické korektnosti. A nechci ani, aby se museli bát procházet se bezpečně po svých ulicích, vyznávat svoji víru či žít v souladu se svou sexuální orientací.

Chci žít v Evropě, která bude liberální a svobodná. To ale znamená, že musí být i sociální, demokratická a bezpečná. I proto u nás budu volit Piráty.

Lidovci a jejich boj proti rodině

Proč by i křesťanští demokraté a konzervativci měli prosazovat zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství?

Jsem přesvědčen, že KDU-ČSL je nejvíce prorodinná strana u nás, a že právě rodina je a měla by být jejím hlavním tématem. Je proto poněkud nešťastné, když si ji v posledních měsících většina lidí spojí právě s bojem proti rodinám.

Ano, proti rodinám specifickým. Těm, kde roli manželů a rodičů tvoří pár stejného pohlaví. Těm, které v naší zemi existují a existovat budou. Které jsou a budou součástí naší pluralitní společnosti.

Chápu, že lidovci jsou přesvědčeni, že ideálními rodiči jsou biologická matka a biologický otec. Většina z nás se na tom s nimi shodne.

Jenže, daleko důležitější je, aby ty rodiče tvořili milující a zodpovědní lidé, kteří jsou oddáni tomu, aby pro své děti udělali to nejlepší a vychovali z nich ještě lepší lidi, než jsou oni sami.

To ale některým nestačí. Z nějakého důvodu mají potřebu udržovat zákony, které těmto rodičům berou svobodu takové rodiny zakládat. A to pouze na základě toho, že se na tomto světě ocitli v těle, které je sexuálně a romanticky přitahováno člověkem se stejným pohlavím.

A nechtějí tyto diskriminační zákony pouze udržovat, chtějí je navíc ještě rozšiřovat, a práva a svobodu těchto lidí paradoxně potlačovat i v tak důležitých dokumentech, jako je Listina základních práv a svobod.

Přitom pak předkládají argumenty, kterým patrně nevěří ani oni sami. A to říkám jako někdo, kdo to svého času sám dělal. Pak jsem se rozhodl použít vlastní mozek a skutečně se nad tím zamyslet. Konfrontoval jsem své názory v ostrých a věcných debatách. A pak jsem je změnil.

V mém případě tedy spíše vrátil tam, kde původně byly. Pokud jsem totiž přesvědčen, že jedna z mých nejdůležitějších hodnot je svoboda každého jednotlivce, tak nemůžu požadovat, aby byla potlačována tam, kde nikomu neškodí.

Je-li jednou z těch dalších hodnot rodina, pak nemohu požadovat, aby její vytvoření a zrovnoprávnění bylo upíráno těm, kteří se chtějí vzít a řádně spolu vychovávat děti. Bez ohledu na to, že tak jako v případě mnoha heterosexuálních párů to budou biologické děti jen jednoho z partnerů, nebo děti adoptované.

Argumenty o tom, že když to povolíme, tak zničíme tradiční rodinu, což povede k pádu civilizace, jsou nesmysly, kterým snad nevěří ani ti, co je nejvíce šíří. Nebo k tomu pádu snad povede vyšší počet spořádaných rodin, které vychovávají děti?

Nebo snad akceptace faktu, že mezi námi žijí lidé s menšinovou orientaci způsobí to, že se jí „nakazí“ většina populace, a to povede k tomu pádu? Já takhle kdysi uvažoval, ale mám pocit, že tohoto se nejvíce bojí lidé, kteří už sami menšinovou orientaci mají nebo ji v sobě potlačují. Naopak to vypadá, že když je někdo fakt heterák, tak to s ním prostě nic nedělá a oné „nákazy“ se bát nemusí.

Stejně tak se logicky nesníží počet rodin s dětmi, pokud více lidem přestaneme zakazovat, aby mohli zakládat rodiny se stejnými právy ochraňující jejich manželství a rodičovství. Podobně ani těm dětem neuškodí to, pokud se posílí práva i povinnosti, které vůči nim jejich faktičtí rodiče mají, právě naopak.

Z dosavadního vědeckého poznání navíc plyne, že jim nijak neuškodí ani to, když je budou vychovávat rodiče stejného pohlaví. Od onoho ideálu se daleko více odchylují špatní rodiče, závislí například na alkoholu, ale třeba i rodiče rozvedení či v roli samoživitelů. Nebo to budeme taky zakazovat? A nejsou to právě konzervativci, kdo se nejvíce bije za to, aby stát rodičům do jejich výchovy nekecal?

Zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství zároveň neznamená, že musíme zrovnoprávnit i polygamní, incestní, pedofilní či jiné formy manželství. Tohle není předmětem této debaty ani součástí nějaké salámové metody. Pokud tyto věci bude někdo prosazovat, tak to bude někdo úplně jiný (například ultrakonzervativní muslimové) a lze se proti tomu bránit úplně jinými argumenty, než jsou používány proti manželství stejnopohlavních párů.

Proto by to podle mě měli být právě křesťanští demokraté, konzervativci (nebo my umírnění liberálové), kdo řekne – není to, jak nešťastně argumentuje kampaň Jsme fér, manželství pro všechny. Je to manželství pro stejnopohlavní páry. Protože naše společnost dospěla do stádia, kdy si uvědomuje, že mezi námi spousta takových lidí žije a jejich reálná práva jsou krácena. Proto je chceme narovnat.

V seriózní debatě pak asi není na místě ani slovíčkařit s pojmy oženit se či rodič, kde problém způsobuje to, že kvalita formy českého jazyka neodpovídá úplným faktickým významům daných slov.

Argumentovat tím, že děti, jejichž rodiče tvoří stejnopohlavní pár, je třeba chránit před šikanou, kterou by kvůli tomu mohly zažívat ve škole, by bylo asi podobné, jako je chránit před šikanou za to, že jeden z jejich rodičů je z jiné země či snad jiné barvy pleti.

Na začátku 21. století pak předpokládám, že moderní křesťansko-demokratická strana, hájící liberálně-demokratický řád, nebude chtít argumentovat nábožensko-teologickými postoji římsko-katolické církve, která je podle mě za pár let v této věci stejně změní, podobně jako tak už učinila řada liberálních protestantských církví na západ od nás.

Konec konců, i kdybychom se shodli na tom, že je legitimní, aby i v liberální demokracii křesťanský demokrat prosazoval své (v jeho víře) křesťanské názory stylem, že by je chtěl skrze většinové hlasování vnutit celé společnosti, pak bych apeloval na to, že je sice v pořádku, že máte na tuto věc odlišný názor, ale abyste se zamysleli nad tím, že to, co je pro vás otázkou zachování si předsudku, je pro jiného silné omezení jeho svobody. Jinými slovy – vám (ani nikomu jinému) jejich svoboda reálně neškodí, zatímco vaše politické jednání, které ji potlačuje, ano.

Věřím, že spousta lidí se nad touto problematikou dokáže poctivě zamyslet a ověřit si, do jaké míry si za svým názorem skutečně stojí. A v případě, že je argumenty přesvědčí, svůj názor dokážou podobně jako já v tomto tématu změnit.

Nikdo z nás si nemohl zvolit, v jakém těle se ocitne. Proto bychom měli být ohleduplní k těm, kteří to mají jinak než většina, a jako jejich spoluobčané nepožadovat zákony, které omezují jejich svobodu, která však nijak neomezuje tu naši.

Pouhé předsudky pak pomáhají bourat i pozitivní příklady, třeba český příběh Dva tátové, odpověď umírněného republikánského kandidáta Johna Kasicha[1] či vysvětlení jedné z matek v seriálu The Fosters[2], proč je ono zrovnoprávnění pro tyto lidi tak důležité (a proč nestačí jen registrované partnerství).

Ostatně, když se člověk během Erasmu náhodou ocitne na Pride festivalu s lidmi ze zemí, v nichž je za homosexuální chování i trest smrti, tak daleko více pochopí symboliku toho, proč by bylo dobré, kdyby i Česká republika skrze zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství dala najevo, že LGBT lidi nejsou podlidi.

Nepovedené facebookové ankety a statusy v režii lidovců a jejich povedený troling pak podle mě ukazují na něco víc, než pouze na jejich nekonzistentně-schizofrenní postoj v boji nejvíce prorodinné strany proti rodinám.

Ukazuje podle mě i to, že toto téma pro její politiky, členy a voliče nakonec není tak podstatné, že je to možná jen póza, které sami nevěří. A to především proto, že Česko není Polsko, Irán ani Alabama. Jsme liberální a svobodomyslná země, kde nedává příliš smysl, aby se moderní a prozápadní křesťansko-demokratická strana profilovala na takovýchto tématech.

Je proto dle mého na místě, aby nejen LGBT členové strany, ale především i lidi z jejího liberálnějšího křídla jasně řekli, jaký mají na toto téma názor. Pro všechny rodiny by totiž byla škoda, kdyby lidovce jejich nesmyslný boj proti 4 procentům zavedl opět ke 4 procentům ve volbách.


[1] Moderátorka mu položila dotaz: „Guvernére Kasichu, pokud byste měl syna nebo dceru, kteří by byli gay nebo lesba, jak byste jim vysvětlil svou opozici vůči stejnopohlavnímu manželství?“ Kasich: „No, podívejte se, já jsem staromódní člověk a věřím v tradiční manželství. Ale taky jsem řekl, že soud rozhodl (…) a řekl jsem, že to budu akceptovat. A hádejte co, právě jsem byl na svatbě jednoho z mých přátel, který je gay. To, že to někdo vidí jinak než já, neznamená, že mi na nich nezáleží, nebo že je nemůžu milovat. Takže, kdyby jedna z mých dcer byla taková, samozřejmě, že bych ji miloval a že bych ji akceptoval, protože víte co, to je to, čemu jsme učeni, když máme silnou víru. (…). Musíme dát každému šanci, s každým zacházet s respektem a nechat je sdílet ten skvělý americký sen, který máme (…), takže já budu milovat své dcery bez ohledu na to, co dělají, protože víte co, Bůh mi dává bezpodmínečnou lásku, takže já ji budu dávat své rodině a svým přátelům a lidem kolem sebe.“

[2] „Podívej, já vím, že jsem byla ta, která si minule nemyslela, že kus papíru by byl nutný, ale miluju to, že jsem vdaná. Mám ráda, když je naše manželství uznáno federální vládou. Vím, že nepotřebujeme ničí povolení, abychom se mohly navzájem milovat, ale víš co, je dobrý pocit, mít ta samá práva jako heterosexuální pár, být zahrnuty mezi všechny, být chráněny před zákonem. Bůh ví, že nám to právo může být odebráno, ale člověče, dokud ho máme, tak ho chci. Víš, chci si být rovna, chci, abychom se s naší láskou a rodinou nemusely tajit a mohly být hrdé. A pokud se nám pokusí naše manželství vzít, tak máš sakra pravdu, budu bojovat, abychom si ho mohly udržet (…).“