Archiv rubriky: Nezařazené

Nakonec Jiřího Drahoše. Proč?

Protože stejně jako většina občanů nechci, aby byl nadále prezidentem Miloš Zeman, zvlášť v roce 100. výročí naší republiky.

Všechno může být jinak, ale v tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že by měli Mirek Topolánek, Michal Horáček, Pavel Fischer nebo Marek Hilšer větší šanci porazit Zemana.

Ten podle mě minule nevyhrál proto, že by ho většina lidí nějak nadšeně chtěla, ale proto, že pro ně byl Karel Schwarzenberg až příliš nepřijatelný.

Po tom, co nám Zeman v uplynulých pěti letech předváděl, jak prezident v žádném případě nemá vypadat, jsem přesvědčen, že těch 5 relevantních kandidátů, o kterých jsem v posledních měsících přemýšlel, by bylo stokrát lepšími prezidenty než on. Pro první kolo si ale musíme vybrat jen jednoho a neriskovat, že žádné druhé ani nebude.

Proč ne někoho jiného?

Topolánka mám rád, chtěl bych ho ve vysoké politice, v řadě věcí s ním souhlasím, má sílu, odvahu a nejvíce politických a státnických zkušeností a znalostí. Přesto se ale bojím, že by pro jedny byl nepřijatelný svými místy až demagogickými výstupy proti EU a imigraci, pro druhé zase kvůli Dalíkovi, třicetikorunovým poplatkům atp. Osobně mi vadí nejvíce to, že byl na oslavě Nejedlého.

Horáčkovi, který si to celé platí sám, jsem fandil úplně na začátku, ale jeho přehnaná teatrální patetičnost působí falešně, nesympaticky, neprezidentsky. Navíc je až příliš vyhraněný a bojím se, že by v druhém kole nakonec neměl šanci.

O Fischerovi jsem pár hodin uvažoval, než vyšlo najevo, že před katolickým publikem říká jiné názory než před městskými liberály. Rozhovor na DVTV zcela nezvládl, navíc je příliš proevropský a elitářský, což by mu společně s tím, že ho tolik lidí zatím nezná, mohlo ve druhém kole uškodit.

Hilšer je mi dle všech volebních kalkulaček nejbližší a byla by to krásná pohádka, kdybychom měli mladý prezidentský pár, kterému by se možná narodily i děti. Navíc za sebou nemá velké sponzory, ale naopak zajímavý životní příběh – humanitní vzdělání, manuální práce v zámoří a nakonec práce ve vědě a v medicíně – a k tomu jasné hodnoty a názory, za které celý život bojuje. Jenže problém je, že nemá politické zkušenosti ani příliš dobrou angličtinu, lidi ho pořádně neznají a taktéž by mohl být až příliš vyhraněný, a nahrát tak Zemanovi.

Asi ale nejsem sám, kdo za ideálního nepovažuje ani Drahoše. Vadí mi, že s trapnými výmluvami odmítal některé duely i anglickou debatu, že jsme až do začátku kampaně neznali jeho politické názory, že ani teď nejsou zcela jednoznačné, že taky nemá politické zkušenosti, že v lidech nedokáže přirozeně vzbudit pozitivní emoce, abychom se pro něj nadchli a s nadšením za ním šli, že se nezbavil kontroverzního volebního manažera, že si vzal na kampaň peníze od vlivných podnikatelů.

Nelze ale ignorovat úvahy (např. tu a zde či tady), že pokud nám jde především o to, aby nevyhrál Zeman, tak by v druhém kole neměl být někdo, kdo ho pak neporazí.

Zkrátka hrozí, že pokud bude hodně lidí volit Fischera a Hilšera, tak akorát seberou hlasy Drahošovi, a nakonec se do druhého kola může dostat Topolánek. Proto je strategicky nejvýhodnější volit Drahoše, přestože nám nemusí být nejbližší.

A to nám má jako stačit jen takový chladný racionální kalkul?

Ne! Proto si vzpomeňme na to, proč jsme Drahoše chtěli volit původně. Je to náš občanský kandidát, kterému jsme my lidé pomohli získat nejvíce podpisů (skoro o čtyřicet tisíc víc, než jich má Zeman). Je to slušný a reprezentativní člověk, který nemá žádné kauzy, a který má za sebou celoživotní práci ve vědě. Především je ale na straně liberální demokracie a je jasně prozápadní, přestože neignoruje problémy EU a masové imigrace. Zároveň nepůsobí jako elitář, je z mého regionu a ty emoce občas taky ukáže – třeba při zpěvu.

Zkrátka a dobře – Drahoše budu volit nejen proto, že má největší šanci porazit Zemana, ale i proto, že jsem přesvědčen, že bude patřit mezi nejlepší prezidenty, jaké jsme zatím měli.

Podle čeho se rozhodnout, koho volit?

Jedna věc jsou nástroje, které pro své rozhodování můžeme použít. Zde najdete odkazy. Ale druhou věcí jsou hodnoty a priority. A o tom je tento článek především.

Nástroje a aplikace:

– rozšířená volební kalkulačka se 100 otázkami
– malá volební kalkulačka s 35 otázkami
– inventura hlasování za poslední 4 roky

– volební test od Aktuálně.cz
– volební dotazník jedné ze stran
– starší projekt EUVOX – tři dimenze – ekonomika, společnost, EU

Žebříčky:

– skóre poslanců dle toho jak liberálně či neliberálně hlasovali
– jak jednotlivé strany a kandidáti podporují LGBT práva
– dle podpory zákonům prosazovaným Rekonstrukcí státu
– hodnocení transparentnosti kampaní dle Transparency International
– srovnání stran s tím, co prosazují Zelení
– interaktivní kandidátky podle vzdělání, věku či podílu žen

Debaty:

– superdebata na ČT1 a ČT24 ve čtvrtek 19. října od 21:30
– duel Babiše a Zaorálka na Nově
– 14 tématických debat o programech na ČT24
– debaty v Radiožurnálu
– debaty na Primě
– Duel na TV Barrandov
– debaty vysílané Seznamem
– superdebata na iDnes.cz

Rozhovory s volebními lídry:

– na DVTV + volební apely
– v Českém rozhlase
– 10 minutové v Událostech komentářích
– pořad Výzva na Seznamu
– předvolební dotazníky na Finmag.cz
– vizitky kandidátů v jednotlivých krajích

Volební spoty na ČT:

– na Youtube brněnské katedry politologie nebo tady

Volební programy:

Průzkumy:

– kdovyhrajevolby.cz + anglická wiki + ČTK
– mapa voličů – co máte s voliči jednotlivých stran společného?

Priority a hodnoty:

To byly nástroje, ale co vaše a naše společné zájmy? Informací máme dost. Ale podle čeho se máme skutečně rozhodovat? Nechci vám nic vnucovat, tak napíšu, co je důležité pro mě osobně a co je dle mého důležité pro nás všechny.

1) Liberálně-demokratický vs. autoritářsko-populistický režim

Zjednodušeně řečeno: demokratické strany vs. Babiš, Okamura, Zeman a komunisti. Chceme mít svobodu a demokracii, nebo být poddanými autoritářsko-populistických oligarchů? Chceme, aby rozhodovali demokraticky volení občané, nebo nějaký šílený vůdce? A chceme mít právní stát a vládu práva, nebo být řízení nějakým holdingem?

2) Geopolitická orientace na Západ. vs. na Východ

Chceme být vyspělou západní zemí, nebo se chceme stát východní despocií ve formě ruské či čínské gubernie? Chceme zůstat v NATO, nebo být loutkou východních diktátorů?

3) Členství v EU vs. vystoupení skrze referendum

Nelze tvrdit, že chceme zůstat v EU, a zároveň být pro možnost obecného referenda. Zkrátka – kdo chce referenda, chce i to o vystoupení z EU, a tedy vystoupení. Nebo věříte, že v době nízké popularity naší Unie často pramenící ze lživé demagogie, v době silné ruské propagandy a v době vysoké pravděpodobnosti teroristického útoku na našem schenghenském území těsně před hlasováním, by Češi v referendu hlasovali pro setrvání v EU?

4) Lidská práva a tolerance vs. nesnášenlivost a nenávist

Přejeme si společnost, kde si každý, pokud tím neškodí druhým, může žít po svém a být sám sebou? Žít a nechat žít? Chceme pluralitní, rozmanitou a otevřenou společnost? Nebo chceme být banda rasistických, přehnaně xenofobních, homofobních či šovinistických barbarů? A dokážeme to zvládnout i bez kriminalizace svobody slova a přehnané politické korektnosti?

5) E-government a digitalizace vs. byrokracie a netransparentnost

Sliby, kecy, žvanění a blábolení. Roky ve vládě a nic. Pětkrát menší postsovětská země má už několik let to, co jsme my mohli mít už dávno. Zůstaneme-li demokratickou a západní zemí, tak právě toto je hlavní téma a práce pro příští volební období. Elektronizace státní správy, naprostá transparentnost do poslední koruny a radikální omezení přebytečné byrokracie.

6) Zachování bezpečnosti vs. opakování chyb západních zemí

Patříme mezi nejbezpečnější země na světě a tak by to mělo i zůstat. Za naši bezpečnost nesou politickou odpovědnost čeští politici, ne ti evropští. Nemůžeme si nechat vnutit kvóty ani připustit masovou imigraci z kulturně nekompatabilních zemí spojenou se vznikáním ghett, vyloučených lokalit či no-gone zón. Ty, které mezi nás přijmeme, musíme umět úspěšně integrovat a ideálně asimilovat.

Musíme na západoevropské země zároveň tlačit, aby odhalovaly a likvidovaly potenciální radikály a teroristy, pomáhat jim chránit naše schenghenské hranice, řešit příčiny imigrace a uprchlictví už mimo evropské území. Třeba i tím, že konečně začneme plnit své závazky v NATO (2 % HDP na obranu) či v EU a OSN (0,33, resp. 0,7 % HDP na rozvojovou spolupráci).

7) Tvrdé jádro vs. periférie EU

Měli bychom se vzdát naší měnové suverenity a nahradit korunu eurem? Budeme mít větší vliv, když s těmi, co povedou Evropu, budeme sedět u jednoho stolu, nebo naopak? A neměli bychom se stát lídrem reformy naší EU, když jako země střední Evropy máme zkušenost jak se západním, tak východním světem?

8) Svoboda a důvěra vs. státní buzerace a šmírování

EET, kontrolní hlášení, zajišťovací příkazy, cenzura internetu, plošné odposlechy telefonních hovorů, mazání názorů na sociálních sítích či sledování osobních bankovních účtů. Povinnosti, zákazy, příkazy, omezení a přebytečné regulace. Opravdu chceme v takovém světě žít?

9) Vysoká politická kultura vs. vláda s Babišem

Poslední čtyři roky ukázaly, že i díky lidovcům a sociální demokracii a především díky aktivní opozici demokratických pravicových stran lze liberálně-demokratický režim a parlamentní systém zachovat i s Babišem ve vládě. Půjde to ale i teď? Pokud by byl otevřený či skrytý premiér? A měl by v této funkci být policií obviněný člověk? Je lepší pohlídat klíčové ministerstvo vnitra ve vládní koalici, nebo ho nechat vládnout s Okamurou a komunisty?

10) Dlouhodobé systémové reformy vs. kašlání na to

Neřešit další čtyři roky důchodovou reformu je tak nebezpečný a nehorázný morální hazard, že jen málo věcí bude tak moc moje generace a hlavně ty budoucí vyčítat generacím předchozím a současným. Všechny strany si musí sednout a konečně konsensuálně najít nejlepší kompromis, který vydrží desítky až stovky let. A to samé potřebujeme udělat se vzdělávacím a zdravotním systémem.

11) Zastupitelská parlamentní demokracie vs. experimenty s tou přímou

Mají rozhodovat demokraticky zvolení občané ve spolupráci s odborníky, nebo se mají své politické odpovědnost vzdát, a budeme u nás rozhodovat podle aktuálních nálad lidu, příp. autoritářsko-populistických vládců, kteří dokážou dostatek lidí zmanipulovat? Už tak oslabujeme volební účast a význam voleb tím, že je máme téměř každý rok.

A skutečně chceme referenda v zemi, která si neprošla desítkami let občanského vzdělávání, poznáním vlastní i světové historie, mediální výchovou či kurzy kritického myšlení? V době, kdy dlouhodobě nejpopulárnějšími politiky jsou Zeman, Babiš a Okamura? A nebudeme rozhodovat rovnou v anketě na tn.cz?

12) Princip subsidiarity vs. centralizované řízení shora

Co může udělat nižší jednotka, nemá dělat vyšší. Co lze udělat v soukromém sektoru, nemá dělat ten státní. Stát se nemá řídit, má se spravovat. Zdola nahoru, ne naopak. Jedinec > spolupráce jedinců (rodina, trh, občanská společnost) > obec > okres/kraj > stát > EU > mezinárodní a globální spolupráce.

13) Jednoduché a férové podnikání vs. stát jako nepřítel podnikatelů

Levice by měla pochopit, že silný sociální ani spravedlivý a demokratický stát není možný bez fungující tržní ekonomiky, v níž lidé tvoří skutečné hodnoty. Pravice by si zase měla přiznat, že velké koncerny a nadnárodní korporace mají větší moc a silná a dlouhodobě stabilní střední třída stojí na malých, středních, rodinných a začínajících firmách. Při zachování rozumné ochrany zaměstnanců a životního prostředí bychom se měli co nejrychleji stát zemí, kde se lidem podniká nejlépe na světě.

14) Pravice vs. levice

Ve standardní vyspělé demokracii by toto bylo téma číslo jedna. To dneska bohužel není skoro nikde. I přesto je to důležité. Jak moc má stát zasahovat do tržní ekonomiky a do jaké míry má přerozdělovat bohatství? Jaké daně jsou spravedlivé? Jak štědrou a solidární máme mít sociální politiku? Jak zajistit sociální spravedlnost a vysokou sociální mobilitu?

15) Osobní svoboda vs. vynucování morálky skrze stát

Máme zrovnoprávnit manželství stejnopohlavních párů a přestat jim zakazovat osvojování a adopce dětí? Měli bychom legalizovat a třeba i zdanit marihuanu? Povolit přísně regulovanou asistovanou sebevraždu a eutanazii? Jak snížíme počet umělých potratů? Máme mít kvóty dle pohlaví? Můžeme použít stát k redukci alkoholismu a nezdravého životního stylu? Zachováme si zákaz kouření v restauracích? A máme mít zavřené obchody během svátků?

16) Systémové zvýhodnění rodin vs. vymírání českého národa

Nejde jen o důchody, ale i o českou a naši západní kulturu. Možná je na světě celkově moc lidí, ale my potřebujeme více těch vzdělaných a civilizovaných. Spasí nás přídavky a daňové úlevy, nebo se zaměříme i na flexibilitu pracovního trhu a sociální služby? O jakých nástrojích z úspěšné zahraniční praxe víme, že lidi motivují mít děti? A je nutno říct, že rodina není jen hodnotou sama o sobě, ale pokud je zdravá, tak i dobrou zárukou pro co největší svobodu jednotlivce.

17) Zavedené vs. nové strany

Skutečně je nutné vymýšlet pro každé volby nové strany? Možná je naše politická kultura i naše systémové mechanismy stále na tak slabé úrovni, že k očistě potřebujeme pokaždé nové projekty. Ale nebylo by lepší, kdybychom v těch stranách byli a dokázali si je vždy očistit zevnitř? A vůbec – fakt těch stran potřebujeme mít ve sněmovně tolik? Neplýtváme zbytečně odborné lidské zdroje tím, když se štěpíme na detailech?

18) Politici nového vs. starého stylu

Je tady ještě pořád někdo zvědavý na bývalé normalizační komunisty? Na mafiány, co si nakradli v devadesátých letech? Na pohrobky opoziční smlouvy? Na kmotry, co zneužívají naše evropské dotace? Na nevzdělance, co dělají ostudu v zahraničí tím, že neumí ani anglicky nebo nedokážou zůstat střízliví? Na nabubřelá ega, co si ze sebe neumí udělat srandu? Na papaláše, co nedokážou jít mezi obyčejné lidi? Na kariéristy, co by se mimo politiku tak dobře nebo vůbec neuživili?

Těch konfliktních linií a hodnotových sporů, podle nichž se lze v těchto volbách rozhodovat, bychom mohli najít více. Tyto mi přijdou nejviditelnější a nejdůležitější. A to v pořadí, v jakém jsem je uvedl.

Paternalismus je přijatelný, pokud nás chrání před druhými

Písemná příprava – Mill*

V Millově textu je obtížné najít nějakou mezeru, jež by se v kontextu, co v něm řeší, nezabýval. Když už jsem měl pocit, že jsem na ni natrefil, tak jsem o daném problému četl o pár odstavců dále nebo hned v tom dalším. To se týká například otázky hazardu, postavení jedince v rodině či jeho svobody prodat se do otroctví.

Za klíčové považuji jeho varování nejen před tyranií úředníka, ale i před tyranií většiny. Vyslovuje se rovněž proti tomu, aby byl jedinec chráněn před sebou samým. Dle něj si může každý dělat, co chce, pokud tím neškodí druhému, a je jedno, na kolik takové chování druhé pohoršuje, nebo snižuje jedince v jejich očích. Pokud je na místě státní zásah, tak pouze tehdy, když to může škodit i druhým.

Zde je zajímavá právě otázka hazardu. Domnívám se, že pokud zakazujeme jeho provozování, nikoliv samotné hraní, pak se nemusí jednat o paternalismus, ale o liberální ochranu jedince před jednáním ostatních, které mu škodí. Z toho, co dále Mill píše, mám pocit, že by např. se zákazem herních automatů i souhlasil, protože jinde tvrdí, že stát může občana chránit i tehdy, pokud on může být klamán, či pokud má v úmyslu přejít přes most řeku, ne do ní spadnout – tedy získat peníze, ne o ně přijít.

Nicméně v případě prohibice, např. u alkoholu je skeptický k její účinnosti. Jeho vyšší zdanění je dle něj v pořádku a podle mě opět nemusí být argumentováno paternalisticky jako snaha odradit od jeho užívání, ale liberálně, jako náhrada škody ostatním jedincům na zaplaceném všeobecném zdravotním pojištění.

I přesto si ale myslím, že by podobných kvazi-paternalistických opatření mělo být co nejméně, protože toto filozofické přerámování může být snadno zneužitelné. Dále je otázka, na kolik jeho ochrana dětí vůči nezodpovědným rodičům, nemůže přejít do extrémů typu jejich norského odebírání.

Hodně mě ale zaujala poslední část, kde řeší, proč by se ty nejlepší talenty země neměly soustřeďovat v administrativě. Takové totiž potřebujeme v byznysu, protože ve státní správně nikdy nebudou tak výkonní, efektivní a hlavně ani svobodní, ani mít prostor pro vlastní rozhodování.

Naopak je to kvalitní argumentace proti těm, co by chtěli osvobozovat lidi skrze převedení veškerého rozhodování demokraticky na stát, protože navíc by tito lidé byli politicky závislí, byl by větší prostor pro klientelismus, politikaření, a především by reálně nerozhodovali, svými soukromými věcmi zaneprázdnění, občané, ale ti, kteří mají silnější lobbisty na správných místech – viz dnešní realita Bruselu či Washingtonu, i Millova poznámka ze začátku textu.

Asi tímto padá i argument o tom, že by byrokrati a politici měli být placeni co možná nejvíce, a naopak by mohlo být lepší, pokud by veřejných pozic bylo co nejméně, a ctihodní občané dané funkce brali jako čest sloužit své zemi.

Nutno ale podotknout, že pokud by byla pravda, že se monopoly nezničí samy skrze volné tržní síly, pak může být na místě proti-monopolní zákonodárství, protože i anti-(neo)liberální kritika toho, že se byrokracie ze státu přenese/přenesla na velké korporace, může být na místě.

*Psáno 11.5.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. S. Milla – „On Liberty“, in: On Liberty and Other Essays, kap. I., III.–IV., s. 5–19, 83–128.