Zákaz kouření v restauracích je zcela liberální

Problém je v tom, že když někdo kouří, tak tím nikdy neškodí jen sobě samotnému. Proč jsem rád, že jsme si to konečně zakázali?

V diskuzi zaznívá řada mýtů a nesmyslů. Prý je to omezování svobody podnikání. Prý jsou soukromé podniky veřejný prostor. Prý nás stát proti naší vůli vychovává. Prý to vyřeší a řeší trh samotný. Proč takto argumentovat nelze?

Nutno přiznat, že jsem svůj názor na plošný zákaz kouření v restauracích (a podobných veřejně přístupných zařízeních) změnil. Když jsem o tom psal před dvěma lety, tak jsem se přikláněl k tomu, že takový zásah státu není nutný. Od té doby se ale něco změnilo.

Tehdy jsem si zákaz přál, ale nedokázal jsem ho politicko-filozoficky obhájit. Moje naštvanost na zakouřené podniky ale postoupila a asi mi v tom pomohla. Ono když jste ve vyspělé západní Evropě u našich německých sousedů, kde si myslíte, že je to zakázáno, a pak prší, nemáte u sebe deštník, rádi byste někam zašli, ale všechno je to zakouřené, tak vás to fakt naštve.

Podobně, když jdete někam večer ven s přáteli v centru třetího největšího města u nás a ze tří náhodných podniků, které vypadají nejpřijatelněji, jsou všechny kuřácké. Ale taky se s tím nasmrádnutým oblečením a vlasy a poničeným zdravím můžete smířit. Nebo s tím systémově něco udělat.

Proč máme právo požadovat, aby to stát zakázal?

Zpět k politické filozofii. Samotná naštvanost, prosazování vlastních zájmů ani demokratická většina pro mě nejsou dostatečnými argumenty.

Prý je to tedy omezování svobody podnikání a stát nemá právo nám říkat, jaký typ soukromého podniku ne/můžeme mít. Asi by šlo říct, že podobně si vynucuje dodržování hygienických předpisů, ochranu zaměstnanců, neporušování jiných zákonů atp. To ale stačit nemusí.

Proto to lze obejít. A to tak, že se kouření v restauračních zařízeních atp. zakazuje jednotlivcům. Ostatně, v našem novém zákoně to tak v podstatě je (§ 8). Zkrátka nezakazujeme kuřácké restaurace, ale zakazujeme kouřit v restauracích.

Ale co s tím, že prý jsou restaurace a podobné soukromé podniky veřejným prostorem? A proto prý má stát právo do toho kecat víc než majitel? To je opět nepřijatelné a v zákoně to být nesmí a ani není. Je to prostor soukromý. Jenže je veřejnosti volně přístupný. Snad každý chápe, jaký je mezi těmito třemi rozdíl.

Raději dám ale příklad. Dejme tomu, že by třeba žluté autobusy od Jančury byly kuřácké. Ty jsou soukromé, ale veřejně přístupné. To znamená, že si třeba nemůže říct, že nebude vozit černochy. Stejně jako nekuřáci by ale mohli jet autobusem jiné společnosti nebo prostě jít pěšky. Tolik k argumentu, že nás nikdo nenutí do kuřáckých hospod chodit.

A prý to vlastně vyřeší trh samotný. A dokonce už se to prý děje. No, asi spíše na Praze 1 než v centru Ostravy. Ale tohle prostě nestačí. Člověk nemůže být nucen vybírat si restauraci podle toho, jestli je kuřácká nebo nekuřácká. Tu si vybírá podle zcela jiných kritérií. Proto je na místě řešení systémové, tedy státní zásah.

Podobně mylný je i argument, že nás stát tímto opatřením vychovává. Dospělé lidi, kteří se svobodně rozhodli ničit si vlastní zdraví. Jaká to drzost! Pravda, to by bylo skutečně nepřijatelné. Aspoň tedy pro liberála. Jenže ono to tak není.

Pro skutečného liberála je předně naprosto nepřijatelné, pokud někdo svou svobodou omezuje svobodu druhých. V tomto případě svou svévolí, kterou činit nemusí, omezuje nejen svobodu, ale poškozuje i zdraví a ničí majetek ostatních jedinců.

Proto stát nechrání kuřáka před ním samotným, ale chrání svobodu jedněch tam, kde ji omezuje svoboda druhých. A z logiky věci to prostě nelze dělat naopak. Nekuřáci svým nekouřením zkrátka neničí zdraví kuřákům. A nejen zdraví, ale i svobodu dýchat čistý vzduch, protože zápach z toho je dosti nepříjemný. O to více pro nás alergiky.

Co se mělo zakázat nejdříve?

A jsme u toho. Je tady argument, že teď to bude ještě horší, protože se kolem těch hospod nebude dát projít. Chodníky budou plné kuřáků a ten nezdravý zápach bude všude. To jsem zažil ve slovinské Lublani. Nádherné středoevropské město, ale tohle to brutálně kazí.

Jenže to má naprosto jednoduché řešení. Každý prozíravý a rozumný zákonodárce by z logiky věci nejdříve zakázal kouření na veřejných místech a až pak v těch soukromých, které jsou veřejně přístupné. Zkrátka před hospodami se to mělo zakázat dříve než v těch hospodách.

To si dělám srandu, že? Kde by pak ti lidi jako měli kouřit? Nebojte, já bych šel ještě dál. Zákaz by měl být nejen na chodnících, ulicích, parcích, zastávkách a dalších veřejných místech, ale i pod okny a na balkónech vícepatrových domů. Proč to tedy nezakázat úplně?

Protože by to nebylo liberální. Skutečně platí, že pokud si chce člověk ničit svoje zdraví, tak na to má plné právo. Proto lze kouření zakazovat pouze tam, kde to omezuje druhé. Tudíž asi nemusí být zakázáno na střechách nejvyšších budov. Nebo ve specializovaných klimatizovaných kuřárnách, jaké jsou v Japonsku. A možná ještě někde.

I tak má ale liberální stát právo kouření nadále omezovat a i samotné kuřáky od něj alespoň odrazovat. A to ze dvou prostých důvodů. Ten první je životní prostředí. To patří nám všem i těm, co přijdou po nás. Pokud je tím poškozováno, je na místě to více zdanit a výnosy použít na ekologické projekty.

Důležitější je ale to, že máme systém veřejného zdravotního pojištění. A pokud víme, že kouření způsobuje i samotným kuřákům některé nemoci, které by jinak neměli, tak nás to všechny stojí nemalé peníze, které bychom mohli využít smysluplněji a svobodněji.

Je tedy zcela v pořádku mít vysoké spotřební daně na cigarety, a pokud to lze prokazatelně a levně zjistit, tak i nižší zdravotní pojištění pro nekuřáky, případně kuřákům dané zákroky přímo naúčtovat. Stejně tak je možné pořádat osvětové kampaně a zakázat či omezit reklamu. Alespoň na veřejných a veřejně přístupných místech a v hlavním vysílacím čase.

A k zamyšlení je i to, na kolik je liberální, když kouří někdo, kdo ještě neměl děti, ale chystá se je mít. Pokud by to mělo na jeho potomky negativní vliv, tak tím ohrožuje zdraví nejen sobě, ale i druhým – tedy těm, které v loterii života postihne ta smůla, že budou jeho dětmi. Zákaz kouření těhotným ženám by pak měl být samozřejmostí podobně jako zákaz kouření v domácnosti, kde ty děti bydlí.

Zkrátka a dobře, liberální stát nás nemůže vychovávat a ani nás násilím nutit ke zdravému životnímu stylu, ale může skrze výše popsaná opatření omezit naši svobodu tam, kde ji my svým neliberálním chováním omezujeme druhým.

Přál bych si Lidovou stranu, která by byla taková

Co kdybychom i u nás měli skutečně všelidovou a občanskou masovou stranu pravého středu spojující umírněné liberály, rozumné konzervativce a humanitní a křesťanské demokraty, která by prosazovala zájmy naprosto každého člověka a všech vrstev společnosti?

Zní to utopicky, naivně a populisticky? Ne nutně. Jen je to komplikované. Taková strana by byla naopak antipopulistická. Nedělala by politiku, která by se snažila zalíbit každému, ale dělala by takovou, která by byla ve prospěch každého. A v tom je rozdíl a často to jde proti sobě.

Asi nejsem sám, kdo má dnes problém pochopit, proč by si měl vybrat jen ze dvou možností – buď prosazovat zájmy té půlky národa, která má vyšší příjmy, nebo naopak té druhé. Ne. Já chci stranu, která tady bude pro každého. A právě o tom by mohly být lidovecké, či chceme-li křesťansko-demokratické ideje.

Něco jako ANO? Ne!

Jak se to liší od ideově prázdného, povrchního, populistického a jednorázového projektu typu ANO či Věci veřejné?

Už jsem to naznačil výše, ale především by si to nehrálo na to, že to není strana. Naopak, hrdě by se hlásila k zastupitelské demokracii. Byla by to strana masová, jejímž cílem by bylo, aby jejími členy byly dlouhodobě široké střední vrstvy, které chtějí žít ve vyspělé západní zemi.

Byla by stranou všech demokraticky smýšlejících občanů, z jejichž řad by se zdola nahoru rekrutovali kvalitní politici. K tomu by měla fungující systém vnitrostranického vzdělávání. A nejen to.

Měla by řadu spřízněných organizací. Sdružení mladých, studentů, žen, seniorů, zaměstnanců, živnostníků, podnikatelů, různých menšin a všech dalších, kteří by pravidelně formulovali zájmy svých skupin a skrze tuto stranu je prosazovali mj. na parlamentní a vládní úrovni.

Mám dojem, že tohle všechno ty středopravicově orientované široké vrstvy skrze lidové/křesťansko-demokratické/liberálně-konzervativní strany, tedy skrze CDU/CSU a ÖVP dokázaly dělat v poválečném Německu a Rakousku. A my bychom mohli taky.

Jaké by byly její politické ideje?

Tou první a hlavní hodnotou by musela být svoboda. A to každého jednotlivce a naprosto každého člověka. Nerozlučně spojená s lidskou důstojností a jeho osobní i společenskou odpovědností. Svoboda osobní, ekonomická i politická.

Ekonomicky by prosazovala sociálně-tržní hospodářství a princip subsidiarity. Do čeho stát zasahovat nemusí, to dělat nemá. A pokud to dělá, tak nikdy ne na vyšší úrovni, než je to nutné. Musela by se znovu zamyslet nad tím, co oba tyto pojmy, dnes tolik používané a o to více porušované, skutečně znamenaly a znamenají.

Jejím cílem by byl i sociální smír. Šlo by jí o to, aby se mohl mít dobře naprosto každý člověk, který dělá poctivou a užitečnou práci pro druhé. Ať už na trhu, nebo (tam, kde je to vhodnější) ve veřejném sektoru. A nejen u nás, šlo by jí o každou lidskou bytost bez ohledu na to, do jaké země či doby se zrovna narodila.

A když jsme u toho zahraničí, byla by skutečně prozápadní. Ale v tom smyslu, že by si brala výhradně to dobré, v čem se na Západě můžeme inspirovat, a naopak nebrala to, z čeho se musíme poučit – třeba v oblasti masové imigrace a integrace.

S tím souvisí i to, že by byla proevropská. Což ale často znamená, že by nemohla být tzv. eurohujerská. Musela by mít odvahu naši Unii reformovat, a klidně se i vzepřít velkým hráčům tam, kde je to v bytostném zájmu středních a menších zemí, tedy například té naší.

Jednou z jejích hlavních hodnot by zároveň byla systémová podpora rodin s dětmi. A protože by to byla strana všelidová, sekulární, česká a snažila se dělat politiku pro lidi z 21. století, tak ne nutně pouze tzv. tradičních rodin.

Čímž narážím na jeden z velkých problémů. Nebyla by to strana náboženská, tedy křesťanská. Neměla by to v názvu. Nebyla by stranou sociálně konzervativní či tradicionalistickou. Jejími hlavními tématy by nebylo zaujímání silně konzervativních pozic ve společensko-etických otázkách. Na ty by uvnitř strany byly různé názory.

Nicméně proto, že by vycházela i z původní KDU-ČSL, tak by v ní jistě bylo vlivné křesťansko-demokratické a katolické křídlo. Jenže to by už nebylo tím jediným a hlavním. Mentalita uzavřeného ghetta vymezujícího se vůči většinové moderní společnosti, vůči ostatním lidem dobré vůle, by musela skončit.

Stejně tak reakcionářsko-zpátečnické a účelové vymezování se vůči liberalismu. Pokud by chtěla být stranou skutečně lidovou, tak by jejím cílem musela být pluralitní, svobodná a otevřená společnost, v níž si každý člověk může dělat, cokoliv uzná za vhodné všude tam, kde tím výrazně a prokazatelně neomezuje druhé.

To ale neznamená, že by měla úplně rezignovat na etický rozměr politiky a spirituální rozměr života. Ani by se neměla zcela vzdát inspirace křesťanskými hodnotami. Ale kromě výše uvedených spíše těmi, které zdůrazňují univerzalismus, zodpovědnou solidaritu, rovnost a důstojnost každého člověka, umírněnost, ohleduplnost či společné dobro neboli obecné blaho.

Jací by byli její voliči, členové a politici?

Byli by to nejen lidovci Luxova či Bělobrádkova typu, ale taky řada lidí ze STAN, podstatná část TOP 09, to křídlo občanských demokratů, které není národovecké ani tzv. neoliberální, a taktéž rozumná část středových liberálů, tzv. pravdoláskařů.

Zkrátka všichni skuteční občané a demokraté, kteří věří, že politika je služba ve prospěch všech lidí bez ohledu na to, s jakými geny, do jaké rodiny nebo v jakém regionu se zrovna narodili. Taková by měla šanci získat si kromě středních vrstev jak ty nejchudší, tak ty nejbohatší. Byla by to strana skutečně všelidová.

Její ambicí by bylo stát se hlavní a největší stranou napravo od středu a být vyspělou pravicí západoevropského typu. Podobně jako v Rakousku a Německu by kolem ní asi poletovaly dva menší subjekty zprava (národovecko-populistický a tzv. neoliberální) a jeden zleva (sociálně-liberální/progresivistický).

Jenže dost bylo idealistického optimismu. Je dost možné, že na tohle prostě český postkomunistický národ ještě nemá. Že na tohle nemají ani naši lidovci ani většina středopravičáků a pravdoláskařů u nás. Ale možná bychom to chtěli a možná si to jednou a třeba už za pár let uděláme. Tak kdyby náhodou, tak si vzpomeňte na tento text.

Nejlepší sociální politika na světě – inspirace pro Evropu a svět

Projev české premiérky z roku 2050*

Dámy a pánové,

již několik let se říká, že máme nejlepší sociální politiku na světě. Je to proto, že začínáme jinde než v sociální oblasti. Každého vedeme k tomu, aby se nejdříve postaral sám o sebe, o svou rodinu, aby pomáhal druhým a až pak mu pomáhají oni v jeho přirozeném prostředí. Pokud to nestačí, je tady stát – nejdříve obec, potom vyšší orgány.

Spravedlivý a transparentní právní stát

Máme jasné zákony, minimální byrokracii a jen ty regulace, které jsou skutečně nutné. Naše soudy jsou rychlé, vymahatelnost práva i ochrana soukromého majetku jedny z nejlepších na světě. Každý chápe, že jsme to my – lidé, kdo si u nás vládne, a to konsensuálně a umírněně. Téměř každý se angažuje v nějaké straně, profesní, zájmové či odborové organizaci.

Svobodný trh se skutečnou hospodářskou soutěží

Víme, že abychom se měli dobře, tak si to musíme odpracovat. Ty nejlepší výrobky a služby nejsou možné bez dobře fungujícího trhu s přehlednými a férovými pravidly. Bez toho by náš stát ani nemohl být sociální. Proto zbytečně neomezujeme podnikatele. Úřady mezi sebou komunikují automaticky – vše jde rychle a online. Naši podnikatelé se tak mohou soustředit výhradně na své podnikání a neplýtvat čas zbytečnostmi.

Solidární a rozumné daně a odvody se snadným a přehledným výběrem

Ani tak ale vždy nevítězí jen poctivé úsilí. Je to i lepší genetika, kvalitnější výchova, bohatší rodiče či náhoda. Stejně jako Seveřané věříme, že širší ramena toho unesou více. Proto ti, kteří mohou méně přispívat na naše společné veřejné výdaje, platí méně – nejen skrze slevy na dani, ale i skrze mírnou progresi. Méně platí i živnostníci oproti zaměstnancům, a ti zase méně než ti s příjmy z kapitálu či majetku. Rodina je klíčová – proto ty spořádané a s více dětmi zvýhodňujeme.

Pracovně-právní legislativa podporující vysokou kvalitu života každého člověka

Smyslem života není pouze práce. Proto máme delší přestávku na oběd i kratší pracovní dobu. Jsme ale produktivnější, protože když pracujeme, tak skutečně pracujeme. Máme pak více času na děti, partnery, přátele, na duševní a fyzický rozvoj i na dobročinné a občanské aktivity. Nikdo se nadbytečně nepřemáhá a téměř každý dělá smysluplnou práci ve prospěch druhých. Kromě toho mezi sebe začleňujeme hendikepované i ty, kteří padli na dno.

Špičkové vzdělávání rozvíjející potenciál každého jedince na maximum

Každý získává přesně takové vzdělání, jaké potřebuje, a to bez ohledu na finanční možnosti jeho rodičů. Máme různé typy škol i domácí výuku. Důležité je i občanské a finanční vzdělávání a podnikatelské schopnosti podporujeme podobně jako smysl pro férovost a solidaritu. Vzdělávat se mohou i dospělí – všeobecně i skrze kvalitní rekvalifikace.

Stáří orientované na smysl života, nikoli jako čekárna na rakev

Naši senioři zůstávají aktivní, a to nejen díky odvážné reformě důchodového systému, ale i díky jeho motivační složce. Lépe se má ten, kdo ve stáří pracuje nebo se věnuje prospěšné aktivitě. Budoucí generace je navíc vedena k tomu, aby nespoléhala na stát, ale spořila a investovala si sama a pomáhala si v rodinách a skrze svépomocné fondy.

Globální rozměr naší sociální politiky

Nejsme tady sami. Všichni lidé jsou si rovni a jako jedna z nejbohatších zemí sluneční soustavy máme morální povinnost pomáhat všem. Proto si plníme své závazky v rámci oficiální rozvojové pomoci a naši občané patří mezi nejštědřejší dárce i v té humanitární. Zároveň mezi sebe bereme ty, kteří chtějí přijmout naše hodnoty a náš jazyk.

Tohle je česká sociální politika roku 2050. Jsme země bohatých a spokojených lidí, kteří si pomáhají navzájem.

Děkuji za pozornost.

* Psáno v rámci soutěže Vize ČR 2050 pořadané Institutem pro křesťansko-demokratickou politiku.