Rozhovor s předsedou Mladých lidovců v Moravskoslezském kraji

Jakub Krainer: Proč ses rozhodl vstoupit do KDU-ČSL?
Mirek Návrat: Řekl jsem si, že už je na čase přestat jenom mluvit, ale také do té politiky aktivně vstoupit a něco s tím dělat. Tak jsem hledal mládežnické organizace našich stran, a rozhodoval jsem se mezi Mladými konzervativci a Mladými křesťanskými demokraty, sešel se s jejich zástupci v našem kraji, nicméně pak jsem si vybral MKD, protože mi byla trošku bližší, protože přece jenom jsem středopravičák a ti mladí konzervativci na mě byli tehdy možná ještě trošku moc pravicoví. Každopádně jako nelituju té volby, jako hodně jsem se naučil atd., takže myslím, že to bylo prospěšné.

 

JK: Hmm. A my tady ještě trošku ladíme techniku, ale už se nám to blíží do zdárného finále. Mirku, jsi spokojený v KDU-ČSL? Říká se, že je to taková zkostnatělá strana, že nepouští mladé, jak na kandidátku, tak vůbec k žádnému hlasování.
MN: Tak já myslím, že ty mladé teďka jako, ne že pouští, ale že ti mladí se tam pustili sami. Ve vedení máme, ve vedení KDU-ČSL v podstatě jsou tři členové MKD nebo čtyři – a to je i předseda Pavel Bělobrádek nový, takže ti mladí se prosazují i v té komunální politice. Jako je to složitější třeba než v některých jiných stranách, kde mají třeba kvóty jako v ČSSD nebo takhle, ale myslím si, že kdo chce a kdo se snaží a nějak tu aktivitu vyvine, tak se tam dokáže dostat a nějak se prosadit.
JK: Dobře. Ty osobně, chceš se prosadit?
MN: Tak já jako teďka tu ambici nemám, protože si myslím, že osobně jako musím nějak zapracovat na sobě a dokázat něco i jakože mimo politiku – nebo možná při politice – ale prostě být nějak nezávislý na tom materiálně atd., takže možná jako spíše do budoucna jako, ale teďka jako bych tam více jako přímo v politice asi neviděl.
JK: Jaká je tvá politická vize, jakou by sis přál republiku?
MN: Jo takhle. No, jako já jak říkám, že jsem pravičák, tak jako v Americe jsem hodně jako republikán, akorát že si myslím, že v České republice, „kdybysme“ aplikovali tuto politiku, jakože třeba Strana svobodných občanů je mi hodně sympatická atd., tak že by to jako tak radikálně jako nešlo, že by prostě s tím radikálně levicovým elektorátem, který tady máme, tak by to asi vedlo k silným sociálním nepokojům atd., takže jsem zastáncem spíše teďka sociálně-tržního hospodářství, které právě prosazuje KDU-ČSL po vzoru třeba Bavorska. Náš místopředseda Pavel Svoboda říká takový bonmot, jakože pokud se chcete mít jako v Bavorsku, tak musíte volit jako v Bavorsku, takže spíše jako teďka si myslím, že právě ta politika takového pravého středu může být jako lepší, ale zase si myslím, že do budoucna „bysme“ ty lidi měli pomocí médií, vzdělávání a občanské společnosti jako vést k té osobní odpovědnosti, aby si samo uvědomovali, že oni sami jsou zodpovědní za svůj život, a není to stát, kdo by se o ně měl starat.
JK: Která média bys řekl, že jsou jakoby pro vaši stranu laděná?
MN: Já myslím, že žádná.
JK: Žádná? Dělí se podle tebe jakoby do tábora dvou velkých stran?
MN: No možná jako, nevím, jaký tam je potom rozdíl v tom, které pseudopravicové médium fandí víc TOPce a které víc ODSce, ale jako myslím si, že KDU-ČSL v podstatě, co se týká médií, tak jako by si měla vytvořit postupně vlastní, protože současné české média jako…
JK: Katolický týdeník?
MN: To ne. Jako nevím, možná jako, ale tam to taky moc není.
JK: Když se podíváme na osobu vašeho předsedy, Pavla Bělobrádka, uvítal jsi tu změnu, nebo ti přijde ještě mladý a třeba příliš radikální, řekněme.
MN: Já jsem jako uvítal to, že hlavně kandidoval, protože tam to jako fakt vypadalo, že budou zase kandidovat tváře, jako je Michaela Šojdrová a další, kteří už jakoby byli tím establishmentem, proti kterému právě ti lidi v tom roce 2010 volili, tak právě jsem uvítal, že Pavel se rozhodl do toho jít a přijmout tu výzvu a i jsem ho vlastně hodně podporoval, aby do toho šel a jsem rád, že i vlastně s prvním místopředsedou Marianem Jurečkou jakoby se jim podařilo dostat do toho vedení a já osobně teda jako Pavlovi věřím, že dokáže nejenom jako zvednout KDU, ale až se tam dostaneme, tak taky nějakým způsobem pozitivně působit v rámci jakoby parlamentu atd.
JK: Má podle tebe křesťanská demokracie u nás budoucnost, řekněme nějakou větší třeba jako za Josefa Luxe, nebo bude dál přežívat okolo pěti procent?
MN: Já si myslím, že ta budoucnost tady je, protože my dneska přece jenom nějakých 35 000 nebo kolik členů, takže oni to jsou většinou jakoby starší lidé a ti mají svoje děti a ti mají zase jako svoje děti, takže ten potenciál je obrovský, akorát že my ho zatím nedokážeme zatím využít. Já si myslím jako, že to oslovení je velké a zároveň si myslím, že společnost dneska se nějakým způsobem ubírá směrem, že to je jako trvale neudržitelné, a že obliba vůbec celkově konzervativní politiky bude stoupat, ale musí se to prostě dělat marketingově chytře a jako musí to být prostě přitažlivé a přijatelné pro ty lidi, protože jinak jako to asi nebude nejlepší.
JK: A co bys řekl na tu výtku, že jako středová strana nebo středopravicová tedy nemáte, co nabídnout vyhraněnému voliči, který se prezentuje buď jako pravicový, nebo jako levicový?
MN: Já si myslím, že právě to, že jsme jako středová strana, že to může mít jako výhodu v tom, že jakože někdo právě říká, že jdeme s každým jo, ale my se to snažíme jako vysvětlovat teďka, že to není, že my jdeme s každým, ale že my jsme ta středová síla, která jde rovně, dopředu a máme nějakou politiku a na to se nabalují pak ty levicové nebo pravicové směry. Takže, si myslím, že musíme spíš jako hledat v té české společnosti nějaký ten národní konsensus a snažit se hledat nějaké ty pozitivní kroky, které „bysme“ měli dělat, a to si myslím, že právě může i volič, který je více doprava nebo více doleva trošku akceptovat, jakože za cenu toho, abychom se dohodli na něčem smysluplném, tak ustoupí přímo od té své radikální nebo fundamentální vize, ale zase ne ve všem jde ustupovat, no.
JK: Neohrozila vás právě tady ta ideová nevyhraněnost, ta výtka, kterou jsi tady sám zmínil, to, že jdeme s každým? Ty říkáš, my určujeme směr, my jsme ve středu, ostatní se k nám z těch stran přidávají. Na druhou stranu to většina voličů vnímá včetně mě tak, že když dám hlas středové straně, tak jako bych ten hlas neudělil. Jo když…
MN: Já si myslím, že to může být jako velká výhoda, protože kdyby ta strana třeba měla těch sedm procent a pár poslanců, třeba deset nebo patnáct, tak potom při případném sestavování vlády nebo při nějakém prosazování čehokoliv může hrát tu důležitou roli, která prostě, její voliči budou vědět, že když tam prostě bude ta strana, tak ta může přesvědčit tu hlavní vládnoucí stranu třeba o tom, že v rámci třeba té koaliční smlouvy tam budou ty témata, které ta malá strana prosazuje, jakože ti voliči nemusí být tak zklamaní, ale můžou naopak jako si uvědomit, že právě ta malá strana jim může zajistit prosazení nějakého toho jejich zájmu a tématu, které oni považují za důležité třeba.
JK: Jaké byly hlavní chyby před, řekněme třeba vedení Cyrila Svobody, proč se lidovci v posledních parlamentních volbách neprobojovali?
MN: Tak tam byly jako různé analýzy. S některými jako závěry souhlasím, s některými ne. Ono se třeba i říká, že to, že jsme se nevyhranili silně proti Jiřímu Paroubkovi, takže to pak způsobilo to, že nás lidé jako brali jako levicovou stranu, a že jako potom půjdeme s Paroubkem atd., že to byla chyba. Já si myslím, že tady v tomto bych jako souhlasil. A potom by to samozřejmě bylo to, že jsme nedokázali tak úplně nabídnout především ve vedení právě ty tváře, které tam dneska už máme, takže jako Cyril Svoboda určitě je velice zkušený politik atd., ale nemyslím si, že by dokázal ty voliče nějak strhnout nebo zaujmout. A potom to určitě bylo spousta dalších věcí.
JK: Jiří Čunek naopak strhnout dokázal?
MN: Jako já si myslím, nebo já jsem aspoň na tom sjezdu nebo takhle fandil Jiřímu Čunkovi, aby byl předsedou, a pak jsem byl zklamaný, když to byl Cyril Svoboda.
JK: On je tam od vás? Čunek?
MN: Jako myslíš jako odkud?
JK: Blízko… on je…
MN: Ze Vsetínska, no. A právě jako si myslím, že Jiří Čunek je známý a že jsme to mohli hrát právě na tu notu prostě, že vidíte, on tam přišel, chtěl něco změnit, a oni ho všichni semleli, a vymysleli si na něho lživé kampaně atd. A pak samozřejmě už to nikdo neřešil, že to prostě pravda nebyla atd. Takže si myslím, že jsme to mohli spíše hrát tímto směrem a že ti lidi by prostě věděli, že tam ten Čunek, který prostě tam chtěl bojovat za ty správné věci, ale oni ho tam jako nechtěli mezi sebe pustit.
JK: Já bych chtěl v polovině, to, jak tady říkáš pravda nepravda, tak v polovině našeho času přijít s omluvou vůči tobě. My jsme si psali asi před dvěma lety a tehdy jsi říkal, že vyjde na povrch spousta věcí a že se rozjede soudní mašinérie a tak a já jsem ti tenkrát nevěřil, říkal jsem prostě ne, nic takového se dít nebude, takže jsi lepší prognostik, tak se ti tady veřejně omlouvám a uznávám svou chybu a kéž by to tak bylo dále. Myslíš si, že to tak bude dále, že skutečně se něco odhalí na povrch, povede se očista?
MN: Já si myslím, že jako jo – ono je to jako celkem jedno, jestli to tak bude, nebo nebude, já si myslím, že to tak prostě být musí, že prostě jako i co se týká toho Jiřího Čunka, tak on sám prostě sbírá neustále ty materiály a myslím, že chce i napsat o tom knihu celkově a kde bude prostě udávat konkrétní jména a důkazy atd., takže si myslím, že až tohle se jako stane, tak se potom rozběhne spousta dalších kauz, které jako hodně zamíchají tím prostě tím politickým a nejenom tam, ale i v justici třeba atd. a celkově jako, jestli se ptáš celkově jako na politiku i, tak si myslím, že to, co se dneska děje, Vít Bárta a Věci veřejné atd., tak to byl takový už jakoby začátek toho, že se ten korupční systém jako trošku sypat, ale zase se bojím, aby se nesesypal tak, že potom nás tady odboráři a Holešovská výzva jako bude vyhánět do emigrace, že jo.
JK: Co tys ocenil jako mladý, řekněme inteligentní volič a člen malé strany, co jsi ocenil z poslední doby, co se povedlo, řekněme, ať už jsou to kauzy právě odsouzení dvou členů Věcí veřejných, soudce pana Šotta nebo změny na státním zastupitelství, je něco, co bys vyzdvihl?
MN: No, určitě, jako tady to, že došlo vlastně k tomu procesu soudnímu s Vítem Bártou a se  Škárkou a dalšími, tak si myslím, že to je taková jako pozitivní věc z hlediska té občanské společnosti a vůbec celkově fungování demokracie a právního státu, už jakoby, že se tak jako učíme už fungovat a potom jako kroky z poslední doby si myslím, že právě jak se teďka zatracuje současná vláda, tak určitě i současná sněmovna udělala spoustu dobrých kroků jako omezení imunity nebo schválení prezidentské volby, to jsou jako zas věci, které ještě nejsou jako přád natolik jjisté, „abysme“ mohli říct, jo tohle prostě byl ten úspěch. A nebo teďka ze současnosti, na SANEPu může jako každý hlasovat prostě v těch průzkumech atd. a když tam je vždycky hlasování o důvěře členům vlády, tak v poslední době jsem tam dával u každého ne nebo spíše ne, jakože mu nedůvěřuju, tak teďka tam přibyl zrovna jeden ministr, u kterého jsem teďka jako dával, že spíše ano, to je nový ministr školství takže, ale jako nic moc o něm nevím, takže uvidíme.
JK: V policejním sporu, a to je můj poslední dotaz. Fandíš spíše panu Kubicemu, nebo panu Lessymu, nebo si myslíš oba, že jsou na straně dobra, když to tak řeknu, a ty konflikty jsou čistě technické.
MN: Já jako nesleduju podrobnosti, protože už jako některé české takové politické bulvární věci mě až tak jako už nezajímají v poslední době, že se soustředím spíš jako na ty myšlenky a na ty dlouhodobé věci, ale myslím si, jakože jmenování těchto dvou do těch úřadů, že to byl jako pozitivní krok oproti minulosti jo, ale oba dva mají jako taky prostě něco, s čím se dá jako nesouhlasit, takže nevím, jestli bych říkal, komu víc fandím, ale myslím si, že určitě by je v budoucnu bude mít nahradit někdo lepší, ale oni jsou lepší, než ti, co tam byli předtím.
JK: Je tohleto český problém, že každá nová vláda si přivede nového policejního prezidenta, své šéfy úřadů, že se mění úředníci na ministerstvech, náměstci, ale i ti nižší, je to velký problém, že vždycky nedůvěřuje té staré politické garnituře, a potom se tam znovu zaškolují a dělají chyby stejné jako každé čtyři roky?
MN: Ono se sice říká, že jako je velký problém to, že ještě nevstoupil v platnost ten zákon o státní službě a podstatě tady máme toto, ale na druhou stranu, když jsem se tak zamýšlel, jako kdybych byl ministr, a vstoupil do toho úřadu, tak bych tam přece chtěl mít ty lidi, kterým můžu důvěřovat a o kterých vím, že jsou schopní, a kdybych prostě tam měl nějaké úředníky, kteří tam jsou sto let třeba, tak by s nima nešlo jako nic dělat, že jo, takže potom z té pozice toho ministra, který chce přijmout na sebe tu zodpovědnost a jako fakt to udělat s tím, že potom to bude na něho, tak si myslím, že je lepší, aby si mohl sám určit, kdo tam bude, ale těžko říct no.
JK: Když se podíváme do světa, aby si o tobě udělali posluchači lepší představu, komu fandíš třeba ve Spojených státech?
MN: Tak v prezidentské volbě jako určitě fandím republikánům. Bojím se trošku, že Ron Paul bude kandidovat sám za sebe a potom sebere hlasy republikánům a vyhraje to nakonec Obama, ale myslím si, že je nutné pro to, aby Amerika se mohla vrátit k tomu, co byla Amerika, ty hodnoty, které právě ona reprezentovala a v poslední době od nich spíše ustupuje, tak je nutné, aby to Američanům podařilo dát do Bílého domu, než je právě Barack Obama, a to je v podstatě nejlevicovější prezident v její historii a myslím si, že jako prostě jako to není, nereprezentuje ty hodnoty, kterými Američané nám jdou v podstatě celému světu příkladem, jako je svoboda jednotlivce, volný trh a zároveň jako fungující morálně a sociálně vyspělá společnost.
JK: Velká Británie?
MN: Tak tam, jako já si myslím, že teďka tam je vliv toho UKIPu, té Nezávislé strany Velké Británie, tak si myslím jako, že v rámci Konzervativců, tak se říká v podstatě, že Cameron je zelený levičák ve vedení těch Konzervativců, takže tam taky dojde k nějakému objevu, k nějaké nové Tatcherové, která… tam spíše jako jsem četl na České pozici o nějakém, co kandidoval proti němu tehdy na sjedu, ale nevyhrál to. Já si myslím, že tam bude taky ta tendence a stejně tak jako v Německu potom i v CDU prostě nějakého toho pravicovějšího, konzervativnějšího proudu, který nebude tak moc chtít se přibližovat tomu sociálně demokratickému mainstreamu v celé té Evropě. Ať už jsou to dneska evropští lidovci nebo i v podstatě ostatní pravicové strany dělají.
JK: Německo jsi shrnul, ale když se podíváš třeba na vládu konkrétně Angely Merkelové, jsi spokojen s jejími kroky, ať už na energetickém poli nebo s tím, jak se potácela a vypořádala s evropskou krizí, s finanční krizí?
MN: Těžko říct no. Jako ona samozřejmě dělá, co může atd., ale myslím si, že by kdyby tam byl někdo schopnější, tak by to asi dokázal dělat líp no, ale jako tak německou politiku nesleduju tak podrobně, ale třeba, co se týká těch jaderných elektráren, tak to je taková ta ukázka toho, jak ta pravice vlastně ustupuje té liberální levici v mnoha těch hodnotových otázkách atd. a vůbec v tom programu a je to právě věc, která se těm současným pravicovým politikům asi může vymstít, což můžeme asi dneska vidět i v té Francii.
JK: Oplakal jsi Nikolase Sarkozyho?
MN: No, tak já jsem to jako komentoval tak, že umírněného socialistu vystřídal radikální socialista, tak ono to v té Francii asi, jeden člověk to komentoval tak, že od roku 1789 tam vlastně není koho volit, což jako já nevím, ale je tako takové jako dobré přirovnání v tom, že tam vlastně ve Francii moc pravici asi nevidíme.
JK: A když se vrátíme zpět zase do České republiky, jak dopadnou příští volby parlamentní?
MN: Tak asi nám tu vyhraje levice, ale třeba se stane to, že Paroubek, Zeman a Bobošíková dostanou všichni 4,9 a bude pokračovat potom vláda ODSky a TOPky a třeba i s nějakou jinou stranou, třeba se tam dostane Karolína Peake nebo takhle, ale jako byl bych rád, kdyby spíše, protože ono se jako dneska říká, že a jako je dobře a myslím si, že z hlediska pravice je to dobrá strategie, že strašíme tím, že tam budou komunisti, ale můžeme se tak jako zamýšlet i nad tím, jestli tam jako třeba není i jiná alternativa, než současná pravice a současná levice, jestli třeba tam nemůže vzniknout i třeba nějakká středová – nejenom teda jako jen KDU-ČSL, ale právě jako nějaká liberální nebo občanská strana, něco na způsob Občanského fora, která by byla schopna prostě dělat tu politiku trošku jinak no, ale záleží jak budou schopni vzdělaní a inteligentní lidi v Česku do té politiky zasáhnout.
JK: Koho podpoříš na prezidenta?
MN: Na prezidenta, tak tam fandím naší kandidátce Zuzaně Roithové, europoslankyni, ale jako pokud se do druhého kola nedostane, nebo tam budou třeba, já jsem to tak jako třídil, kdo by mi jako, když tam budou ti dva lidé, pokud by tam byli mediálně, médií vybraní kandidáti Fischer a Švejnar, tak určitě bych spíše fandil Švejnarovi, no.
JK: Co si myslíš o cinknutých průzkumech? Že každé procento něco stojí a jestli lidová strana má zásoby, aby mohla zaplatit průzkum?
MN: Teda jako konkrétní důkazy, že by to bylo uplacené nemám, takže to je spíš jako můj názor a myslím si, že to jsou jako zaplacené průzkumy, že to neodráží veřejné mínění, ale naopak že to vytváří to veřejné mínění potom. To jsme mohli několikrát vidět na případu zelených v roce 2006 a nebo i v podsatatě na případu Věcí veřejných, kterým ani nedávali 11 %, ale nějakých 6, a přesto potom prostě uspěly a co se týká KDU, tak prostředky si myslím, že na to nemáme, i když nevím jako, kolik to stojí ty průzkumy, ale myslím si jako, že – nevím no jako.
JK: Myslíš, že by to šlo – asi by to nebylo průchodné, ale teoreticky, že by šlo zákonem zakázat, jako je zákonem zakázáno 14 dní před volbami třeba ve Francii vystupovat, tak bylo by něco takového možné u průzkumů veřejného mínění, že by skutečně najednou jsme měli úplně jinou sněmovnu třeba?
MN: Jako ono by to bylo takový ideál možná, který si tady vysnívají intelektuálové, ale myslím si, že spíše tou cestou pro ty strany, které chtějí uspět, je, že si pořídí vlastní média, vlastní výzkumné agentury a potom to budou interpretovat ve svůj prospěch no, ale to je takové zase, to už je zase takový ten opačný extrém.
JK: It’s all about money. Mirku, náš čas se nachýlil. Je něco, co bys vzkázal voličům potenciálním?
MN: Tu budu asi dělat kampaň, ale chtěl bych asi spíše jako na ten občanský, jako apelovat na tu občanskou společnost, „abysme“ jako třeba věnovali aspoň hodinu denně a šli k volbám a nejenom šli k volbám, ale mnoho lidí si stěžuje na to, že politici se o ně starají jenom před volbama, ale jako já říkám, že to je vzájemné prostě, ti voliči se taky starají, ještě daleko později a daleko méně, než ti politici, oni se voliči starají až třeba v té volební urně nebo tam nejdou vůbec. Já si myslím, že musíme se starat celé ty čtyři roky o ty politiky, kontrolovat je a prostě sledovat a dívat se, kdo sponzoruje jejich kampaň, jak potom hlasujou, kdo vyhrává veřejné zakázky atd. a prostě se toho účastnit. Jo, to si myslím, že je cesta, že cesta je v tom, že půjdeme do těch stran, třeba i do těch stávajících nebo si můžeme klidně založit nové, ale že to asi určitě nevyřveme na ulici se Zavadilem nebo s panem Popelkou z Holešovské výzvy.
JK: Někteří voliči se zajímají až v urně, to jsi řekl hezky na závěr. Tak já ti děkuji za dnešní povídání.
MN: Díky za pozvání.
JK: A přeji hodně zdaru, nejen v politické kariéře, ale i v osobní životě jak tobě, a hodně zdaru KDU-ČSL v kariéře politické.
MN: Díky.

JK: My si dáme píseň a po písni možná dorazí druhý host

8. května 2012 v pořadu OPEN na studentském rádiu Masarykovy univerzity, Rádiu R

Polokurky: Možnosti pro ČR: Vyspělost vs. katastrofa

Dvě vize. Obě reálné. Jedna pozitivní, druhá katastrofická. Pojďme si přečíst e-mail z každé z nich. Píšu jej ze zahraničí.

Ahoj miláčku, letím právě z Denveru do New Yorku, odkud se vydám zpátky za Vámi domů. Už se těším, až naživo uvidím chodit naši úžasnou dceru po chodníku před naším domem. Jak se tam všichni máte?

Pamatuješ na to, jak jsme před lety v USA potkali jednu naši známou Češku? Tak jsem s ní a jejím americkým přítelem byl včera na večeři. Nedávno se byli podívat do Prahy a cestovali po naší zemi všude možně. Její přítel celou dobu jen básnil o tom, jak u nás byl naposledy někdy před dvaceti lety a nyní uviděl úplně jinou zemi. Sám si na tu dobu ještě pamatuji. To měli komunisti ještě snad patnáct procent a všude vládla mafie, korupce a beznaděj.

Nemohl přestat – sám pochází z Philadelphie a rád by věděl, jak se dá z kasina a nevěstince Evropy udělat město kultury, vznešené hudby, sympatických lidí, skvělé dopravní obslužnosti a vůbec přeplněné turisty, prahnoucími po památkách, nádherné zeleni a kromě Hradčan i panoramatu stylových mrakodrapů na Pankráci (už ne po sexu a drogách).

Když projížděli napříč republikou, připadal si na opravených a dobudovaných dálnicích jako tehdy v Německu. I ta krajina začala připomínat tu bavorskou. Když chodil mezi lidmi na ulici, říkal, že si připadal, jako by v čase přijel z Ruska do Ameriky. Lidé byli nyní usměvaví, přátelští, plní optimismu a nadšení. Ochotně mu radili a nikdo jej dokonce nechtěl okrást.

Říkal taky, že si s mnoha Čechy povídal o tom, jak se zlepšila politická kultura a občanská angažovanost. Lidé prý prostě pochopili, že nejsou poddaní nějakých nikým nevolených vládců s neomezenou mocí, ale akcionáři efektivní instituce, do jejíhož vedení zaměstnávají jen ty nejlepší její správce a manažery. Překvapilo ho také to, že jsme přešli na demokratické volby skutečných osobností – od klientelistických stranických nul. Už jsi pochopila, co je to ten většinový systém? 🙂 Tak i ten nám chválí. Že si volíme své poslance, hejtmany, primátory a starosty sami, ho rovněž potěšilo.

Dokonce prý doma zaslechl rozhovor dvou Američanů o tom, že naše současná prezidentka možná svou elegancí, vzdělaností, odvahou, slušností a vzorem může trumfnout nejen první hlavu naší země Masaryka, ale i našeho předchozího úžasného prezidenta. A to k tomu nepotřebovala ani kvóty.

Zkrátka, viděl jinou zemi. Lidé se o ni začali starat, začali ji mít rádi, začali na ni být hrdí. A bylo to prý vidět i tehdy, když minulý rok sledoval hokejové mistrovství světa, kde všichni naši hráči, trenéři a vůbec celá hala zaplněná červenobílými až po strop držela ruku na srdci a z plných plic zpívala naši krásnou hymnu.

A vůbec se mu nedivím. Vždyť jsme udělali velké pokroky. Naše ekonomika je stabilní, do úplného splacení dluhu zbývá už jen pár miliard, máme rozumnou vládu, odvážného premiéra, podařilo se nám zakázat komunisty a společně je i neonacisty postupně vyhnat z politického života a lidé pochopili, že má zvítězit volba rozumu nad populismem.

Však, kdo si dnes vzpomene na jména Klaus, Paroubek, Kalousek, Bárta, Řebíček nebo Drobil. Ano, občas s nimi kvůli nízké čtenosti bulvár nebo bídné sledovanosti Nova udělá rozhovor z vězení, ale to je tak všechno.

Těším se, až se zase vrátím do naší úžasné čtvrti a pokecáme s celou obcí na setkání občanů se zastupiteli – jak starší možná ještě pamatují – jednání zastupitelstva obce, kde svého času skoro nikdo nechodil, a mafiáni měli žně.

Už slyším náš krásný jazyk. Letuška se vpředu směje s nějakým krajanem. Budu končit. Pozdravuj děti. Tvůj Mirek.

Anebo to bude jinak?

Ahoj kamaráde, raději nebudu uvádět naše jména. Píšu ti z USA. Nedávno se mě jeden Američan ptal, jak to nyní vypadá v mé rodné zemi. Prý v Česku byl tak před dvaceti lety a už tehdy si všímal toho, že česká společnost je mírně zaostalá a nevychovaná. Nechápal, jak po těch dálnicích nebo těmi vlaky můžeme vůbec jezdit. A co teprve politika! Měl tam pár známých – a jako typický Američan se o ni taky zajímal. Z toho byl úplně znechucen – korupce, klientelismus, primitivismus atp.

Byl velmi nešťastný, když jsem mu vyprávěl, že se společnost a její volení zástupci podstatně zhoršili, že téměř milion nás zase emigroval – především my mladí a schopní s určitým vzděláním a povědomím. O co víc ho překvapilo to, že se našli i takoví odvážlivci – jako někteří z Vás, kteří jste zůstali, bojujete ve čtvrtém odboji nebo opět působíte v disentu.

Slyšel strašně nerad, že se přechod k demokracii, svobodě a právnímu státu po sametové revoluci nepovedl. Mrzelo ho, že z těch více než dvaceti let v českém postkomunistickém a mafiánském rybníku jsme nedokázali – jako národ – vytěžit víc, že jsme měli přece tak úžasně nakročeno, ale sami – tak jako už mnohokrát v historii – jsme to zase zpackali.

Přeložil jsem mu i projev současné české prezidentky – soudružky Semelové či dnešního ministra pro pravdu a morálku, čestného vedoucího Matějské pouti – soudruha Paroubka. Nevěřil svým uším. Nechápal, jak mohli Češi zase naletět.

A tak zatímco z Číny se pod vlivem kapitalizace, kristianizace a humanizace pomalu stává vyspělá demokratická země, moje původní vlast se začíná pomalu podobat kdysi komunismem zdecimované – dnes Čínou osvobozené, reformované a rozvíjející se severní Koreji.

Prý byla dokonce uzavřena už i dálnice D1, některé pražské tunely se sesypaly a Romové vykradli a zabydleli se ve výrobních halách automobilek s tím, že teď prý všechno patří všem, tak na to mají nárok – a taky razítko od předsedy národního výboru.

Je to škoda. Chtěli jsme to jinak, ale Češi jsou nepoučitelní a ani přes dvacet let hry na demokracii jim jejich poddanskou mentalitu tupých ovcí nezměnilo. Ale všechno zlé, je k něčemu dobré. I to, že jste se někteří rozhodli zůstat – sice Vás vězní a popravují, ale na svět se občas dostanou důležité informace o tom, jak to tam vypadá. A my, co jsme se stali exulanty, alespoň posílíme ostatní skvělé země, jako je třeba moje druhá vlast.

Přeji Vám všem spoustu sil, odvahy a trpělivosti a těším se, až se zase uvidíme naživo!

S pozdravem, Tvůj kamarád z USA

P.S. Vyprávěl jsem o mé rodné zemi mému pětiletému synkovi a ten říkal, že až vyroste, stane se vojákem a půjde ty parchanty porazit!

Okurky 2011: Bárta, Bátora, Barták, Bartošová

Tak tato čtyři velice si podobná jména vévodí v tomto létě českému bulváru – byť ten má někdy i tu drzost nazývat se seriózním tiskem, což mu bohužel prochází, protože tu serióznějších médií není. Už si toho všimli dokonce i Slováci a upozorňují na to, jak je úroveň našich médií těmito jmény stahována stále níž.

Co k Bártovi? Taky se divíte, že ještě nesedí? A bude vůbec někdy? Nebo si zahraje na Napoleona v mučednickém stylu ala Kadáfi?

Co se týká Bátory, tak je vše natolik směšné, že začínám souhlasit s některými novináři a komentátory, že za tím bude něco víc. Možná se v pozadí (avšak do zákulisí je dost vidět) koná zásadní boj o budoucí podobu české pravice – Klaus nebo Kalousek? A co když se do toho vloží ještě Topolánek – třeba s „vítězem“ kroužkovací revoluce Langerem? Velmi bych si přál, aby se slova ujal pravicový volič a tyto směšné figury upadly do zapomnění.

Samotného Ladislava Bátoru nepovažuji za nebezpečného extrémistu, ale za celkem běžného nacionalistu 19. století či národního konzervativce, jehož názory si rád vyslechnu, pousměju se nad nimi, z většiny s nimi nesouhlasím, ale nevidím důvod je zakazovat.

Abych neurazil – tak vážený pán doktor – Barták je směšnou figurou a jen ukazuje na to, že lidé z vyšší společnosti v České republice připomínají svým chováním a morálními postoji spíše tu nejsprostší chudinu, která by si mohla podat ruce s londýnskými gangstery. To, že ti čeští nepotřebují zapalovat sídliště, možná svědčí o tom, že jsou Češi strašně konformní a mafiánům nechávají komunisty a následně přebarvenými komunisty nakradený nebo nemravně nabytý majetek bez protestů – tedy až na nic neřešící kecy v hospodě, případně v diskuzi pod články na blogu či přímo v něm.

Bartošová mě nezajímá a kdo nemá to štěstí jako já, tak ho upřímně lituji a přeji brzké uzdravení.

O čem to celé svědčí? Proč nás „novináři“ krmí takovými zbytečnými nesmysly? Proč odvádějí pozornost od skutečných problémů? Proč tyto odmítají řešit, otevírat a vůbec se jimi zabývat? Kdo to celé platí? Komu se to hodí? Přestane v naší zemi někdy platit označení novinářů, jak je údajně nazval Miloš Zeman – „Novináři jsou pitomci, hnůj a fekálie“? Budeme mít zase své Čapky a Peroutky?