Volby 2017: Pozitiva a negativa

Co je na těchto volbách dobrého? Co je na nich špatného? Co z toho plyne? A budeme muset emigrovat, nebo to dopadne ještě dobře?

    Pozitiva výsledků voleb:

– ANO+SPD+KSČM nemají ústavní většinu
– ANO+SPD mají „jen“ 100
– KDU-ČSL, TOP 09 a STAN se tam naštěstí těsně dostaly
– ODS je druhá nejsilnější, nadále odmítá jít s Babišem a Fiala může být lídrem opozice a potenciálním budoucím premiérem
– KSČM získala historicky nejméně a Semelová ani Skála se tam nedostali
– stále snad existuje většina, která je pro NATO
– většina stran tvrdí, že chce zůstat i v EU
– vychází to i na potenciální koalice ANO + některé demokratické strany (příp. na jejich podporu)
– ANO + např. Piráti či STAN mohou konečně prosadit transparentnost a digitalizaci
– v podstatě z nuly na 10+ se tam dostali i Piráti (takže víme, že to jde i s 5% hranicí a bez kmotrů a oligarchů v pozadí)
– Okamurova strana nakonec neskončila druhá
– Zemanovci opět pohořeli

    Negativa:

– téměř 28 let od Listopadu vyhrál volby bývalý komunista a zřejmě StBák
– demokratické strany jsou v menšině a oslabené
– 2 evidovaní agenti StB + extremista mají sněmovní většinu
– hrozí, že premiérem a hlavním reprezentantem naší země bude v očích zahraničních partnerů de facto trestně stíhaný politik
– politická divize Agrofertu drtivě vyhrála volby a ještě víc, než jsme čekali
– hrozí, že Babiš bude mít pod palcem bezpečnostní složky, tajné služby atp.
– pravolevé politické spektrum je momentálně pryč
– demokratická levice je v krizi
– hrozí, že ČSSD si bude muset jako lídra znovu najít někoho typu Zemana či Paroubka
– existuje drtivá sněmovní většina, která chce obecné referendum (hrozí tedy i to o vystoupení z EU, a tedy i vystoupení z EU + zřejmě i takové šílenosti jako zrušení Senátu či Ústavního soudu v referendu)
– Zelení se nedostali a nebudou mít ani příspěvek
– VKml se dostal a získal ještě víc preferenčních hlasů než Fiala
– Okamurova strana posílila
– protibabišovská demokratická koalice by měla pouze 85 hlasů

    Co z toho všeho plyne:

– můžeme být velice rádi, že zatím máme Senát, v němž je momentálně a zatím demokratická většina
– jaké vládní posty nebo klíčové trafiky získají ti, kteří odmítnou zbavit Babiše imunity?
– vše to může dopadnout dobře, ale taky nemusí, to teď prostě nevíme
– je hodně varující a k zamyšlení, že se tam málem nedostala ani jedna ze tří téměř stejných stran – STAN, TOP 09 a KDU-ČSL
– úplně zbytečně tam bude 9 stran, když některé jsou téměř stejné a liší se jen v detailech
– vládní koalice ANO+ČSSD+KDU-ČSL má o 3,17 % a o 7 mandátů méně než minule
– levice to může hrát na opozici vůči potenciální pravicové většině ANO+ODS
– jestli ti, kteří k volbám přišli, volí takto, tak co jsou zač ti, kteří k těm volbám ani nešli a v jaké zemi to jako žijeme?
– minimálně do prezidentských voleb tady určitě bude existovat pro-Zemanovské spojenectví ANO+SPD+KSČM

– každopádně, kdyby to dopadlo špatně, které země zvažujete pro emigraci?

Jaký volební systém pro sněmovní volby?

Text byl psán pro předmět POL402 Analýza české politiky

Shrnutí:

Vzhledem k délce vlastní analýzy shrnu studované texty jen krátce. Kubát kromě racionalizace parlamentního režimu navrhuje přejít na absolutně většinový dvoukolový systém s polouzavřeným druhým kolem po vzoru Francie. Výhody spatřuje v eliminaci nesystémové KSČM, avšak v možnosti menších středových stran uspět, pokud se dokážou spojit. Systém by pak mohl vést k bipartismu či alespoň bipolárnosti.

Navrátil argumentuje, že nepotřebujeme většinový systém, ale stačí mít ten stávající proporčnější. Navrhuje obrátit postup přerozdělování, což by pomohlo menším stranám, a argumentuje, že by to zároveň bylo výhodné i pro ty velké, protože koalice by pak disponovaly větším počtem hlasů. To dokládá na příkladu Topolánkovy vlády. Charvát jeho argumentaci podporuje a doplňuje o to, že problémy nestabilního vládnutí jsou spíše kulturně-historické, a že ani změna volebního systému by je nedokázala vyřešit.

Interpretace a kritická analýza:

Tak jako řada politologů a politiků se i já přikláním k tomu, že určitá reforma volebního systému do sněmovny je nutná. Ten současný považuji za nevyhovující z několika důvodu: a) nízká akceschopnost vlád – slabé většiny; b) neumožňuje pravidelné střídání levice a pravice i z důvodu přítomnosti nesystémové KSČM; c) vytváří potenciál pro vznik patových situací; d) generuje anonymní, osobnostně a hodnotově nevýrazné poslance; e) vládní program je nejasný, stejně tak odpovědnost při plnění předvolebních slibů; f) je mnoho propadlých hlasů; g) a ve skutečnosti není tak proporční, jak by mohl být a znevýhodňuje malé strany.

Možností, jak volební systém reformovat, se nabízí celá řada. Je na místě se ptát, jestli je pro Českou republiku vhodnější většinový nebo poměrný systém. Vzhledem k dlouhodobé existenci dominující socio-ekonomické cleavage a celkové homogenitě společnosti se zdá, že v tomto smyslu není důvod, abychom nemohli mít systém většinový.

Problém nastává tehdy, podíváme-li se na aktuální stranický systém. Stran, které lze do jisté míry považovat za relevantní, je v současnosti ve sněmovně 7. Připočteme-li senátní zelené, europarlamentní Svobodné, téměř europarlamentní Piráty a od TOP 09 se odštěpující STAN, tak se nezdá, že by většinový systém v tuto chvíli vedl k bipartismu. Nemluvě o turbulencích, které stranický systém v posledních letech prožívá.

Navíc ideově/politicky/stranicky se česká společnost až tak homogenní být nezdá. Konfliktních linií je více – západ/východ; zavedené/nové strany; více EU/méně EU atd. Ve středu máme strany konzervativní, liberální i populistické. Na pravici zase euroskeptické, eurorealistické i eurolidovecké. Levici zase rozštěpuje pro-západní a pro-východní křídlo. Zdá se, že v současnosti má existence několika stran smysl.

Nicméně abych se vrátil k volebním systémům a jejich vhodnosti pro Českou republiku, tak se pokusím uvést ty, o kterých lze uvažovat, a nastínit jejich případné výhody a nevýhody. Uvádím je v pořadí od nejvhodnějšího po nejméně vhodný.

1) Zproporčnění a úprava současného. Výhodou je zachování a zpřesnění poměrného s ohledem na roztříštěnost stranického systému. Navíc by nebylo nutné měnit ústavu. Neřeší ovšem nutnost sestavovat koalice, nesystémovou opozici atp.

2) Bonus pro vítěze a zvýhodnění malých stran. Mohl by být vhodný, ovšem problém je znečištění systému, inspirace v zemích jako Řecko či Itálie a paradoxně, pokud by Paroubek nesvrhl Topolánkovu vládu, a tento návrh by se prosadil, tak bychom od roku 2010 mohli mít vládu ČSSD a KSČM v čele s Paroubkem, protože TOP 09 i VV před volbami deklarovaly, že by do vlády s ČSSD nešly. Na druhou stranu je otázka, jaký by byl v takovém případě politický osud Zemana či Babiše.

3) Dvoukolový většinový uzavřený. Budeme-li částečně vycházet z toho, zda tento systém používaný v Senátu dokáže generovat jasné většiny, tak lze usuzovat, že by to možné být mohlo. Zároveň umožňuje parlamentní přežití menším (středovým) stranám nebo i jejich posílení v případě, že by si moc mezi sebou nezdravě rozdělily dvě největší strany. Nevýhodou je nutnost jít k volbám do sněmovny dvakrát po sobě a také potřeba nakreslit nové volební obvody, což by se neobešlo bez politických střetů či nutnosti hledat kompromisy, protože abych to uvedl na příkladu svého frýdecko-místeckého okresu, tak horizontální rozdělení jeho zbytku by mohlo pravici pomoci více než to vertikální.

4) Dvoukolový většinový polootevřený. Kubátův návrh se zdá být dobrý. Problém je v tom, že by pro menší strany nemusel být tak výhodný, jak předpokládá. Přestože podmínky by byly jiné, zkoušel jsem si na současném senátním složení analyzovat, kolik a jací kandidáti by se do druhého kola dostávali, bylo-li by omezeno jen 12,5% hranicí. Nejčastěji by do něj pronikli 3 nebo 4 kandidáti, následováni 2 a 5 (v počtech – 45; 24; 7 a 5). Tento systém by byl výhodný zřejmě jen pro sjednocenou pravici, protože tam, kde by postoupil kandidát KSČM, by sebral hlasy ČSSD. Komunisty by systém sice eliminoval, ale zároveň s tím i lidovce a liberální střed. K bipartismu by tedy vést mohl, ale nebyl by výhodný pro menší strany ani demokratickou levici, proto nemusí být prosaditelný.

5) Jednokolový většinový. Z hlediska vzniku jednobarevných a jasně programově vyhraněných vlád by mohl být dobrý. Problém je, že v naší politické kultuře by mohl být při neblahých zkušenostech s vládou jedné strany nebezpečný. Patrně by ale vedl i k tomu, že by do sněmovny nepustil liberálnější kandidáty ČSSD (protože v Praze by vyhrála pravice) a zároveň sociálnější kandidáty pravice (která by v levicových obvodech taky neuspěla). To vše by mohlo vést k obrovské ideové polarizaci dvou stran, přičemž by ve sněmovně patrně jen zřídka byly strany menší – středové. I v případě ČSSD by mohlo dojít k radikalizaci, protože KSČM by mohla být eliminována, ovšem její elektorát ne – takže by mohlo být více sociálních demokratů, jako je Zeman, a méně jako je Sobotka.

6)  Alternativní/australský. Není problém, že je to exotický prvek. Spíše v tom, že by asi nevedl k bipartismu a vznikání předvolebních koalic by v české politické kultuře nemuselo být samozřejmostí, pokud by menší strany měly silné osobnosti, jímž by mělo smysl dávat první preference.

7) Smíšený – jednokolový většinový + proporční. Výhodou je, že by nebylo nutné kreslit nové obvody. 81 poslanců by se volilo přímo (jednokolově) ve stávajících senátních obvodech. Dalších 81 poměrným, avšak přesnějším způsobem. Aby byl lichý počet, tak posledního poslance by volili Češi v zahraničí – a je otázkou, zda by v něm byl vhodnější poměrný či většinový. Nevýhodou je, že by vznikli poslanci dvou kategorií, neřešil by problém nejasných většin a KSČM by eliminoval jen částečně.

8) 4 pozitivní + 2 negativní hlasy. Janečkův návrh by řešil řadu problémů, ale další by přinesl. Nemluvě o jeho nevyzkoušenosti jinde. Nepovažuji pak v demokracii za vhodné udílet negativní hlasy, a vyloženě ostrakizovat některé strany.

9) Opozičně-smluvní varianta. Problém je v zásadě násilná likvidace malých stran z centra a neřeší problém KSČM. Naopak by jej mohl ještě zvýšit.

10) Odstranění vstupní klauzule. Nizozemský model je samozřejmě z hlediska proporcionality nejvhodnější. Při čs./českých zkušenostech je však nežádoucí, protože by mohl znemožňovat sestavit funkční vládu vůbec.

Jistě by se dalo přemýšlet i o dalších variantách, ať už návrzích prezidentů Havla či Zemana, zavedení celostátní kandidátky, systému jednoho přenosného hlasu atp. Domnívám se však, že tyto návrhy taktéž nejsou vhodné.

V současnosti tedy navrhuji: a) změnit počet poslanců na lichý; b) změnit způsob volby tak, aby zastoupení sněmovních stran bylo skutečně proporční (pravděpodobně snížením počtu volebních krajů a volbou vhodnější metody rozdělování hlasů); c) zvýšit počet udělovaných preferenčních hlasů, příp. i posílit jejich vliv na konečné pořadí; d) k tomu všemu přidat konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, možná doplněné o ztížení možnosti jednotlivých poslanců přidávat k zákonům tzv. přílepky.

Toto pochopitelně neřeší problém nesystémové KSČM; neakceschopnost vlád a jejich slabé většiny; ani anonymitu a nevýraznost poslanců. Může to ale velkým stranám paradoxně zvýšit šance na koaliční většiny se stranami menšími; odstraní to riziko patové situace; přispěje to k lepší personalizaci voleb; zachová to poměrný způsob volby i sněmovní zastoupení menších stran. V případě znovusjednocení pravice a existence středových lidovců a vždy ještě jednoho liberálně-středového subjektu by pak náš stranický systém mohl fungovat jako něco, co by se možná dalo nazvat – systémem dvou a dvou půl-stran.

Pokud by však ani toto neřešilo další problémy – neakceschopnost vlád, nevznikání jasných a programově čitelných většin, nenavázání poslanců na voliče svého obvodu, pak bych se z dlouhodobého hlediska ve chvíli, kdy by pravicoví voliči opět začali volit primárně jednu stranu místo tří až čtyř, nebo až by se vytvořila jasnější aliance téměř bipolárního charakteru, klonil k tomu, že zde může být vhodný dvoukolový většinový systém s jednomandátovými obvody a uzavřeným druhým kolem.

Pokud by z dlouhodobého hlediska došlo k ustálení bipartismu, lze uvažovat i o vyřešení posledního problému – tedy nutnosti mít dvě kola pro sněmovní volby – a zavést systém pouze jednokolový. Zároveň se nedomnívám, že by bipartismus odstraňoval pluralitu ve společnosti, protože na příkladu USA lze vidět, že v rámci dvou hlavních stran existuje řada ideových křídel a na příkladu Velké Británie, že např. zelenou politiku si při vzniku zelené strany osvojily nejsilnější strany, a jejich požadavky tak možná byly prosazeny ještě lépe, než kdyby s nimi byli zelení v koalici.

Otázka pro diskuzi na seminář: Je sice pravda, že na severozápad od nás dokážou dobře fungovat i systémy poměrného zastoupení, kolik z nich však dokáže zároveň generovat ne-menšinové vlády či takové, které nejsou velkými koalicemi?

Rozhovor s předsedou Mladých lidovců v Moravskoslezském kraji

Jakub Krainer: Proč ses rozhodl vstoupit do KDU-ČSL?
Mirek Návrat: Řekl jsem si, že už je na čase přestat jenom mluvit, ale také do té politiky aktivně vstoupit a něco s tím dělat. Tak jsem hledal mládežnické organizace našich stran, a rozhodoval jsem se mezi Mladými konzervativci a Mladými křesťanskými demokraty, sešel se s jejich zástupci v našem kraji, nicméně pak jsem si vybral MKD, protože mi byla trošku bližší, protože přece jenom jsem středopravičák a ti mladí konzervativci na mě byli tehdy možná ještě trošku moc pravicoví. Každopádně jako nelituju té volby, jako hodně jsem se naučil atd., takže myslím, že to bylo prospěšné.

 

JK: Hmm. A my tady ještě trošku ladíme techniku, ale už se nám to blíží do zdárného finále. Mirku, jsi spokojený v KDU-ČSL? Říká se, že je to taková zkostnatělá strana, že nepouští mladé, jak na kandidátku, tak vůbec k žádnému hlasování.
MN: Tak já myslím, že ty mladé teďka jako, ne že pouští, ale že ti mladí se tam pustili sami. Ve vedení máme, ve vedení KDU-ČSL v podstatě jsou tři členové MKD nebo čtyři – a to je i předseda Pavel Bělobrádek nový, takže ti mladí se prosazují i v té komunální politice. Jako je to složitější třeba než v některých jiných stranách, kde mají třeba kvóty jako v ČSSD nebo takhle, ale myslím si, že kdo chce a kdo se snaží a nějak tu aktivitu vyvine, tak se tam dokáže dostat a nějak se prosadit.
JK: Dobře. Ty osobně, chceš se prosadit?
MN: Tak já jako teďka tu ambici nemám, protože si myslím, že osobně jako musím nějak zapracovat na sobě a dokázat něco i jakože mimo politiku – nebo možná při politice – ale prostě být nějak nezávislý na tom materiálně atd., takže možná jako spíše do budoucna jako, ale teďka jako bych tam více jako přímo v politice asi neviděl.
JK: Jaká je tvá politická vize, jakou by sis přál republiku?
MN: Jo takhle. No, jako já jak říkám, že jsem pravičák, tak jako v Americe jsem hodně jako republikán, akorát že si myslím, že v České republice, „kdybysme“ aplikovali tuto politiku, jakože třeba Strana svobodných občanů je mi hodně sympatická atd., tak že by to jako tak radikálně jako nešlo, že by prostě s tím radikálně levicovým elektorátem, který tady máme, tak by to asi vedlo k silným sociálním nepokojům atd., takže jsem zastáncem spíše teďka sociálně-tržního hospodářství, které právě prosazuje KDU-ČSL po vzoru třeba Bavorska. Náš místopředseda Pavel Svoboda říká takový bonmot, jakože pokud se chcete mít jako v Bavorsku, tak musíte volit jako v Bavorsku, takže spíše jako teďka si myslím, že právě ta politika takového pravého středu může být jako lepší, ale zase si myslím, že do budoucna „bysme“ ty lidi měli pomocí médií, vzdělávání a občanské společnosti jako vést k té osobní odpovědnosti, aby si samo uvědomovali, že oni sami jsou zodpovědní za svůj život, a není to stát, kdo by se o ně měl starat.
JK: Která média bys řekl, že jsou jakoby pro vaši stranu laděná?
MN: Já myslím, že žádná.
JK: Žádná? Dělí se podle tebe jakoby do tábora dvou velkých stran?
MN: No možná jako, nevím, jaký tam je potom rozdíl v tom, které pseudopravicové médium fandí víc TOPce a které víc ODSce, ale jako myslím si, že KDU-ČSL v podstatě, co se týká médií, tak jako by si měla vytvořit postupně vlastní, protože současné české média jako…
JK: Katolický týdeník?
MN: To ne. Jako nevím, možná jako, ale tam to taky moc není.
JK: Když se podíváme na osobu vašeho předsedy, Pavla Bělobrádka, uvítal jsi tu změnu, nebo ti přijde ještě mladý a třeba příliš radikální, řekněme.
MN: Já jsem jako uvítal to, že hlavně kandidoval, protože tam to jako fakt vypadalo, že budou zase kandidovat tváře, jako je Michaela Šojdrová a další, kteří už jakoby byli tím establishmentem, proti kterému právě ti lidi v tom roce 2010 volili, tak právě jsem uvítal, že Pavel se rozhodl do toho jít a přijmout tu výzvu a i jsem ho vlastně hodně podporoval, aby do toho šel a jsem rád, že i vlastně s prvním místopředsedou Marianem Jurečkou jakoby se jim podařilo dostat do toho vedení a já osobně teda jako Pavlovi věřím, že dokáže nejenom jako zvednout KDU, ale až se tam dostaneme, tak taky nějakým způsobem pozitivně působit v rámci jakoby parlamentu atd.
JK: Má podle tebe křesťanská demokracie u nás budoucnost, řekněme nějakou větší třeba jako za Josefa Luxe, nebo bude dál přežívat okolo pěti procent?
MN: Já si myslím, že ta budoucnost tady je, protože my dneska přece jenom nějakých 35 000 nebo kolik členů, takže oni to jsou většinou jakoby starší lidé a ti mají svoje děti a ti mají zase jako svoje děti, takže ten potenciál je obrovský, akorát že my ho zatím nedokážeme zatím využít. Já si myslím jako, že to oslovení je velké a zároveň si myslím, že společnost dneska se nějakým způsobem ubírá směrem, že to je jako trvale neudržitelné, a že obliba vůbec celkově konzervativní politiky bude stoupat, ale musí se to prostě dělat marketingově chytře a jako musí to být prostě přitažlivé a přijatelné pro ty lidi, protože jinak jako to asi nebude nejlepší.
JK: A co bys řekl na tu výtku, že jako středová strana nebo středopravicová tedy nemáte, co nabídnout vyhraněnému voliči, který se prezentuje buď jako pravicový, nebo jako levicový?
MN: Já si myslím, že právě to, že jsme jako středová strana, že to může mít jako výhodu v tom, že jakože někdo právě říká, že jdeme s každým jo, ale my se to snažíme jako vysvětlovat teďka, že to není, že my jdeme s každým, ale že my jsme ta středová síla, která jde rovně, dopředu a máme nějakou politiku a na to se nabalují pak ty levicové nebo pravicové směry. Takže, si myslím, že musíme spíš jako hledat v té české společnosti nějaký ten národní konsensus a snažit se hledat nějaké ty pozitivní kroky, které „bysme“ měli dělat, a to si myslím, že právě může i volič, který je více doprava nebo více doleva trošku akceptovat, jakože za cenu toho, abychom se dohodli na něčem smysluplném, tak ustoupí přímo od té své radikální nebo fundamentální vize, ale zase ne ve všem jde ustupovat, no.
JK: Neohrozila vás právě tady ta ideová nevyhraněnost, ta výtka, kterou jsi tady sám zmínil, to, že jdeme s každým? Ty říkáš, my určujeme směr, my jsme ve středu, ostatní se k nám z těch stran přidávají. Na druhou stranu to většina voličů vnímá včetně mě tak, že když dám hlas středové straně, tak jako bych ten hlas neudělil. Jo když…
MN: Já si myslím, že to může být jako velká výhoda, protože kdyby ta strana třeba měla těch sedm procent a pár poslanců, třeba deset nebo patnáct, tak potom při případném sestavování vlády nebo při nějakém prosazování čehokoliv může hrát tu důležitou roli, která prostě, její voliči budou vědět, že když tam prostě bude ta strana, tak ta může přesvědčit tu hlavní vládnoucí stranu třeba o tom, že v rámci třeba té koaliční smlouvy tam budou ty témata, které ta malá strana prosazuje, jakože ti voliči nemusí být tak zklamaní, ale můžou naopak jako si uvědomit, že právě ta malá strana jim může zajistit prosazení nějakého toho jejich zájmu a tématu, které oni považují za důležité třeba.
JK: Jaké byly hlavní chyby před, řekněme třeba vedení Cyrila Svobody, proč se lidovci v posledních parlamentních volbách neprobojovali?
MN: Tak tam byly jako různé analýzy. S některými jako závěry souhlasím, s některými ne. Ono se třeba i říká, že to, že jsme se nevyhranili silně proti Jiřímu Paroubkovi, takže to pak způsobilo to, že nás lidé jako brali jako levicovou stranu, a že jako potom půjdeme s Paroubkem atd., že to byla chyba. Já si myslím, že tady v tomto bych jako souhlasil. A potom by to samozřejmě bylo to, že jsme nedokázali tak úplně nabídnout především ve vedení právě ty tváře, které tam dneska už máme, takže jako Cyril Svoboda určitě je velice zkušený politik atd., ale nemyslím si, že by dokázal ty voliče nějak strhnout nebo zaujmout. A potom to určitě bylo spousta dalších věcí.
JK: Jiří Čunek naopak strhnout dokázal?
MN: Jako já si myslím, nebo já jsem aspoň na tom sjezdu nebo takhle fandil Jiřímu Čunkovi, aby byl předsedou, a pak jsem byl zklamaný, když to byl Cyril Svoboda.
JK: On je tam od vás? Čunek?
MN: Jako myslíš jako odkud?
JK: Blízko… on je…
MN: Ze Vsetínska, no. A právě jako si myslím, že Jiří Čunek je známý a že jsme to mohli hrát právě na tu notu prostě, že vidíte, on tam přišel, chtěl něco změnit, a oni ho všichni semleli, a vymysleli si na něho lživé kampaně atd. A pak samozřejmě už to nikdo neřešil, že to prostě pravda nebyla atd. Takže si myslím, že jsme to mohli spíše hrát tímto směrem a že ti lidi by prostě věděli, že tam ten Čunek, který prostě tam chtěl bojovat za ty správné věci, ale oni ho tam jako nechtěli mezi sebe pustit.
JK: Já bych chtěl v polovině, to, jak tady říkáš pravda nepravda, tak v polovině našeho času přijít s omluvou vůči tobě. My jsme si psali asi před dvěma lety a tehdy jsi říkal, že vyjde na povrch spousta věcí a že se rozjede soudní mašinérie a tak a já jsem ti tenkrát nevěřil, říkal jsem prostě ne, nic takového se dít nebude, takže jsi lepší prognostik, tak se ti tady veřejně omlouvám a uznávám svou chybu a kéž by to tak bylo dále. Myslíš si, že to tak bude dále, že skutečně se něco odhalí na povrch, povede se očista?
MN: Já si myslím, že jako jo – ono je to jako celkem jedno, jestli to tak bude, nebo nebude, já si myslím, že to tak prostě být musí, že prostě jako i co se týká toho Jiřího Čunka, tak on sám prostě sbírá neustále ty materiály a myslím, že chce i napsat o tom knihu celkově a kde bude prostě udávat konkrétní jména a důkazy atd., takže si myslím, že až tohle se jako stane, tak se potom rozběhne spousta dalších kauz, které jako hodně zamíchají tím prostě tím politickým a nejenom tam, ale i v justici třeba atd. a celkově jako, jestli se ptáš celkově jako na politiku i, tak si myslím, že to, co se dneska děje, Vít Bárta a Věci veřejné atd., tak to byl takový už jakoby začátek toho, že se ten korupční systém jako trošku sypat, ale zase se bojím, aby se nesesypal tak, že potom nás tady odboráři a Holešovská výzva jako bude vyhánět do emigrace, že jo.
JK: Co tys ocenil jako mladý, řekněme inteligentní volič a člen malé strany, co jsi ocenil z poslední doby, co se povedlo, řekněme, ať už jsou to kauzy právě odsouzení dvou členů Věcí veřejných, soudce pana Šotta nebo změny na státním zastupitelství, je něco, co bys vyzdvihl?
MN: No, určitě, jako tady to, že došlo vlastně k tomu procesu soudnímu s Vítem Bártou a se  Škárkou a dalšími, tak si myslím, že to je taková jako pozitivní věc z hlediska té občanské společnosti a vůbec celkově fungování demokracie a právního státu, už jakoby, že se tak jako učíme už fungovat a potom jako kroky z poslední doby si myslím, že právě jak se teďka zatracuje současná vláda, tak určitě i současná sněmovna udělala spoustu dobrých kroků jako omezení imunity nebo schválení prezidentské volby, to jsou jako zas věci, které ještě nejsou jako přád natolik jjisté, „abysme“ mohli říct, jo tohle prostě byl ten úspěch. A nebo teďka ze současnosti, na SANEPu může jako každý hlasovat prostě v těch průzkumech atd. a když tam je vždycky hlasování o důvěře členům vlády, tak v poslední době jsem tam dával u každého ne nebo spíše ne, jakože mu nedůvěřuju, tak teďka tam přibyl zrovna jeden ministr, u kterého jsem teďka jako dával, že spíše ano, to je nový ministr školství takže, ale jako nic moc o něm nevím, takže uvidíme.
JK: V policejním sporu, a to je můj poslední dotaz. Fandíš spíše panu Kubicemu, nebo panu Lessymu, nebo si myslíš oba, že jsou na straně dobra, když to tak řeknu, a ty konflikty jsou čistě technické.
MN: Já jako nesleduju podrobnosti, protože už jako některé české takové politické bulvární věci mě až tak jako už nezajímají v poslední době, že se soustředím spíš jako na ty myšlenky a na ty dlouhodobé věci, ale myslím si, jakože jmenování těchto dvou do těch úřadů, že to byl jako pozitivní krok oproti minulosti jo, ale oba dva mají jako taky prostě něco, s čím se dá jako nesouhlasit, takže nevím, jestli bych říkal, komu víc fandím, ale myslím si, že určitě by je v budoucnu bude mít nahradit někdo lepší, ale oni jsou lepší, než ti, co tam byli předtím.
JK: Je tohleto český problém, že každá nová vláda si přivede nového policejního prezidenta, své šéfy úřadů, že se mění úředníci na ministerstvech, náměstci, ale i ti nižší, je to velký problém, že vždycky nedůvěřuje té staré politické garnituře, a potom se tam znovu zaškolují a dělají chyby stejné jako každé čtyři roky?
MN: Ono se sice říká, že jako je velký problém to, že ještě nevstoupil v platnost ten zákon o státní službě a podstatě tady máme toto, ale na druhou stranu, když jsem se tak zamýšlel, jako kdybych byl ministr, a vstoupil do toho úřadu, tak bych tam přece chtěl mít ty lidi, kterým můžu důvěřovat a o kterých vím, že jsou schopní, a kdybych prostě tam měl nějaké úředníky, kteří tam jsou sto let třeba, tak by s nima nešlo jako nic dělat, že jo, takže potom z té pozice toho ministra, který chce přijmout na sebe tu zodpovědnost a jako fakt to udělat s tím, že potom to bude na něho, tak si myslím, že je lepší, aby si mohl sám určit, kdo tam bude, ale těžko říct no.
JK: Když se podíváme do světa, aby si o tobě udělali posluchači lepší představu, komu fandíš třeba ve Spojených státech?
MN: Tak v prezidentské volbě jako určitě fandím republikánům. Bojím se trošku, že Ron Paul bude kandidovat sám za sebe a potom sebere hlasy republikánům a vyhraje to nakonec Obama, ale myslím si, že je nutné pro to, aby Amerika se mohla vrátit k tomu, co byla Amerika, ty hodnoty, které právě ona reprezentovala a v poslední době od nich spíše ustupuje, tak je nutné, aby to Američanům podařilo dát do Bílého domu, než je právě Barack Obama, a to je v podstatě nejlevicovější prezident v její historii a myslím si, že jako prostě jako to není, nereprezentuje ty hodnoty, kterými Američané nám jdou v podstatě celému světu příkladem, jako je svoboda jednotlivce, volný trh a zároveň jako fungující morálně a sociálně vyspělá společnost.
JK: Velká Británie?
MN: Tak tam, jako já si myslím, že teďka tam je vliv toho UKIPu, té Nezávislé strany Velké Británie, tak si myslím jako, že v rámci Konzervativců, tak se říká v podstatě, že Cameron je zelený levičák ve vedení těch Konzervativců, takže tam taky dojde k nějakému objevu, k nějaké nové Tatcherové, která… tam spíše jako jsem četl na České pozici o nějakém, co kandidoval proti němu tehdy na sjedu, ale nevyhrál to. Já si myslím, že tam bude taky ta tendence a stejně tak jako v Německu potom i v CDU prostě nějakého toho pravicovějšího, konzervativnějšího proudu, který nebude tak moc chtít se přibližovat tomu sociálně demokratickému mainstreamu v celé té Evropě. Ať už jsou to dneska evropští lidovci nebo i v podstatě ostatní pravicové strany dělají.
JK: Německo jsi shrnul, ale když se podíváš třeba na vládu konkrétně Angely Merkelové, jsi spokojen s jejími kroky, ať už na energetickém poli nebo s tím, jak se potácela a vypořádala s evropskou krizí, s finanční krizí?
MN: Těžko říct no. Jako ona samozřejmě dělá, co může atd., ale myslím si, že by kdyby tam byl někdo schopnější, tak by to asi dokázal dělat líp no, ale jako tak německou politiku nesleduju tak podrobně, ale třeba, co se týká těch jaderných elektráren, tak to je taková ta ukázka toho, jak ta pravice vlastně ustupuje té liberální levici v mnoha těch hodnotových otázkách atd. a vůbec v tom programu a je to právě věc, která se těm současným pravicovým politikům asi může vymstít, což můžeme asi dneska vidět i v té Francii.
JK: Oplakal jsi Nikolase Sarkozyho?
MN: No, tak já jsem to jako komentoval tak, že umírněného socialistu vystřídal radikální socialista, tak ono to v té Francii asi, jeden člověk to komentoval tak, že od roku 1789 tam vlastně není koho volit, což jako já nevím, ale je tako takové jako dobré přirovnání v tom, že tam vlastně ve Francii moc pravici asi nevidíme.
JK: A když se vrátíme zpět zase do České republiky, jak dopadnou příští volby parlamentní?
MN: Tak asi nám tu vyhraje levice, ale třeba se stane to, že Paroubek, Zeman a Bobošíková dostanou všichni 4,9 a bude pokračovat potom vláda ODSky a TOPky a třeba i s nějakou jinou stranou, třeba se tam dostane Karolína Peake nebo takhle, ale jako byl bych rád, kdyby spíše, protože ono se jako dneska říká, že a jako je dobře a myslím si, že z hlediska pravice je to dobrá strategie, že strašíme tím, že tam budou komunisti, ale můžeme se tak jako zamýšlet i nad tím, jestli tam jako třeba není i jiná alternativa, než současná pravice a současná levice, jestli třeba tam nemůže vzniknout i třeba nějakká středová – nejenom teda jako jen KDU-ČSL, ale právě jako nějaká liberální nebo občanská strana, něco na způsob Občanského fora, která by byla schopna prostě dělat tu politiku trošku jinak no, ale záleží jak budou schopni vzdělaní a inteligentní lidi v Česku do té politiky zasáhnout.
JK: Koho podpoříš na prezidenta?
MN: Na prezidenta, tak tam fandím naší kandidátce Zuzaně Roithové, europoslankyni, ale jako pokud se do druhého kola nedostane, nebo tam budou třeba, já jsem to tak jako třídil, kdo by mi jako, když tam budou ti dva lidé, pokud by tam byli mediálně, médií vybraní kandidáti Fischer a Švejnar, tak určitě bych spíše fandil Švejnarovi, no.
JK: Co si myslíš o cinknutých průzkumech? Že každé procento něco stojí a jestli lidová strana má zásoby, aby mohla zaplatit průzkum?
MN: Teda jako konkrétní důkazy, že by to bylo uplacené nemám, takže to je spíš jako můj názor a myslím si, že to jsou jako zaplacené průzkumy, že to neodráží veřejné mínění, ale naopak že to vytváří to veřejné mínění potom. To jsme mohli několikrát vidět na případu zelených v roce 2006 a nebo i v podsatatě na případu Věcí veřejných, kterým ani nedávali 11 %, ale nějakých 6, a přesto potom prostě uspěly a co se týká KDU, tak prostředky si myslím, že na to nemáme, i když nevím jako, kolik to stojí ty průzkumy, ale myslím si jako, že – nevím no jako.
JK: Myslíš, že by to šlo – asi by to nebylo průchodné, ale teoreticky, že by šlo zákonem zakázat, jako je zákonem zakázáno 14 dní před volbami třeba ve Francii vystupovat, tak bylo by něco takového možné u průzkumů veřejného mínění, že by skutečně najednou jsme měli úplně jinou sněmovnu třeba?
MN: Jako ono by to bylo takový ideál možná, který si tady vysnívají intelektuálové, ale myslím si, že spíše tou cestou pro ty strany, které chtějí uspět, je, že si pořídí vlastní média, vlastní výzkumné agentury a potom to budou interpretovat ve svůj prospěch no, ale to je takové zase, to už je zase takový ten opačný extrém.
JK: It’s all about money. Mirku, náš čas se nachýlil. Je něco, co bys vzkázal voličům potenciálním?
MN: Tu budu asi dělat kampaň, ale chtěl bych asi spíše jako na ten občanský, jako apelovat na tu občanskou společnost, „abysme“ jako třeba věnovali aspoň hodinu denně a šli k volbám a nejenom šli k volbám, ale mnoho lidí si stěžuje na to, že politici se o ně starají jenom před volbama, ale jako já říkám, že to je vzájemné prostě, ti voliči se taky starají, ještě daleko později a daleko méně, než ti politici, oni se voliči starají až třeba v té volební urně nebo tam nejdou vůbec. Já si myslím, že musíme se starat celé ty čtyři roky o ty politiky, kontrolovat je a prostě sledovat a dívat se, kdo sponzoruje jejich kampaň, jak potom hlasujou, kdo vyhrává veřejné zakázky atd. a prostě se toho účastnit. Jo, to si myslím, že je cesta, že cesta je v tom, že půjdeme do těch stran, třeba i do těch stávajících nebo si můžeme klidně založit nové, ale že to asi určitě nevyřveme na ulici se Zavadilem nebo s panem Popelkou z Holešovské výzvy.
JK: Někteří voliči se zajímají až v urně, to jsi řekl hezky na závěr. Tak já ti děkuji za dnešní povídání.
MN: Díky za pozvání.
JK: A přeji hodně zdaru, nejen v politické kariéře, ale i v osobní životě jak tobě, a hodně zdaru KDU-ČSL v kariéře politické.
MN: Díky.

JK: My si dáme píseň a po písni možná dorazí druhý host

8. května 2012 v pořadu OPEN na studentském rádiu Masarykovy univerzity, Rádiu R