Rozhovor s předsedou Mladých lidovců v Moravskoslezském kraji

Jakub Krainer: Proč ses rozhodl vstoupit do KDU-ČSL?
Mirek Návrat: Řekl jsem si, že už je na čase přestat jenom mluvit, ale také do té politiky aktivně vstoupit a něco s tím dělat. Tak jsem hledal mládežnické organizace našich stran, a rozhodoval jsem se mezi Mladými konzervativci a Mladými křesťanskými demokraty, sešel se s jejich zástupci v našem kraji, nicméně pak jsem si vybral MKD, protože mi byla trošku bližší, protože přece jenom jsem středopravičák a ti mladí konzervativci na mě byli tehdy možná ještě trošku moc pravicoví. Každopádně jako nelituju té volby, jako hodně jsem se naučil atd., takže myslím, že to bylo prospěšné.

 

JK: Hmm. A my tady ještě trošku ladíme techniku, ale už se nám to blíží do zdárného finále. Mirku, jsi spokojený v KDU-ČSL? Říká se, že je to taková zkostnatělá strana, že nepouští mladé, jak na kandidátku, tak vůbec k žádnému hlasování.
MN: Tak já myslím, že ty mladé teďka jako, ne že pouští, ale že ti mladí se tam pustili sami. Ve vedení máme, ve vedení KDU-ČSL v podstatě jsou tři členové MKD nebo čtyři – a to je i předseda Pavel Bělobrádek nový, takže ti mladí se prosazují i v té komunální politice. Jako je to složitější třeba než v některých jiných stranách, kde mají třeba kvóty jako v ČSSD nebo takhle, ale myslím si, že kdo chce a kdo se snaží a nějak tu aktivitu vyvine, tak se tam dokáže dostat a nějak se prosadit.
JK: Dobře. Ty osobně, chceš se prosadit?
MN: Tak já jako teďka tu ambici nemám, protože si myslím, že osobně jako musím nějak zapracovat na sobě a dokázat něco i jakože mimo politiku – nebo možná při politice – ale prostě být nějak nezávislý na tom materiálně atd., takže možná jako spíše do budoucna jako, ale teďka jako bych tam více jako přímo v politice asi neviděl.
JK: Jaká je tvá politická vize, jakou by sis přál republiku?
MN: Jo takhle. No, jako já jak říkám, že jsem pravičák, tak jako v Americe jsem hodně jako republikán, akorát že si myslím, že v České republice, „kdybysme“ aplikovali tuto politiku, jakože třeba Strana svobodných občanů je mi hodně sympatická atd., tak že by to jako tak radikálně jako nešlo, že by prostě s tím radikálně levicovým elektorátem, který tady máme, tak by to asi vedlo k silným sociálním nepokojům atd., takže jsem zastáncem spíše teďka sociálně-tržního hospodářství, které právě prosazuje KDU-ČSL po vzoru třeba Bavorska. Náš místopředseda Pavel Svoboda říká takový bonmot, jakože pokud se chcete mít jako v Bavorsku, tak musíte volit jako v Bavorsku, takže spíše jako teďka si myslím, že právě ta politika takového pravého středu může být jako lepší, ale zase si myslím, že do budoucna „bysme“ ty lidi měli pomocí médií, vzdělávání a občanské společnosti jako vést k té osobní odpovědnosti, aby si samo uvědomovali, že oni sami jsou zodpovědní za svůj život, a není to stát, kdo by se o ně měl starat.
JK: Která média bys řekl, že jsou jakoby pro vaši stranu laděná?
MN: Já myslím, že žádná.
JK: Žádná? Dělí se podle tebe jakoby do tábora dvou velkých stran?
MN: No možná jako, nevím, jaký tam je potom rozdíl v tom, které pseudopravicové médium fandí víc TOPce a které víc ODSce, ale jako myslím si, že KDU-ČSL v podstatě, co se týká médií, tak jako by si měla vytvořit postupně vlastní, protože současné české média jako…
JK: Katolický týdeník?
MN: To ne. Jako nevím, možná jako, ale tam to taky moc není.
JK: Když se podíváme na osobu vašeho předsedy, Pavla Bělobrádka, uvítal jsi tu změnu, nebo ti přijde ještě mladý a třeba příliš radikální, řekněme.
MN: Já jsem jako uvítal to, že hlavně kandidoval, protože tam to jako fakt vypadalo, že budou zase kandidovat tváře, jako je Michaela Šojdrová a další, kteří už jakoby byli tím establishmentem, proti kterému právě ti lidi v tom roce 2010 volili, tak právě jsem uvítal, že Pavel se rozhodl do toho jít a přijmout tu výzvu a i jsem ho vlastně hodně podporoval, aby do toho šel a jsem rád, že i vlastně s prvním místopředsedou Marianem Jurečkou jakoby se jim podařilo dostat do toho vedení a já osobně teda jako Pavlovi věřím, že dokáže nejenom jako zvednout KDU, ale až se tam dostaneme, tak taky nějakým způsobem pozitivně působit v rámci jakoby parlamentu atd.
JK: Má podle tebe křesťanská demokracie u nás budoucnost, řekněme nějakou větší třeba jako za Josefa Luxe, nebo bude dál přežívat okolo pěti procent?
MN: Já si myslím, že ta budoucnost tady je, protože my dneska přece jenom nějakých 35 000 nebo kolik členů, takže oni to jsou většinou jakoby starší lidé a ti mají svoje děti a ti mají zase jako svoje děti, takže ten potenciál je obrovský, akorát že my ho zatím nedokážeme zatím využít. Já si myslím jako, že to oslovení je velké a zároveň si myslím, že společnost dneska se nějakým způsobem ubírá směrem, že to je jako trvale neudržitelné, a že obliba vůbec celkově konzervativní politiky bude stoupat, ale musí se to prostě dělat marketingově chytře a jako musí to být prostě přitažlivé a přijatelné pro ty lidi, protože jinak jako to asi nebude nejlepší.
JK: A co bys řekl na tu výtku, že jako středová strana nebo středopravicová tedy nemáte, co nabídnout vyhraněnému voliči, který se prezentuje buď jako pravicový, nebo jako levicový?
MN: Já si myslím, že právě to, že jsme jako středová strana, že to může mít jako výhodu v tom, že jakože někdo právě říká, že jdeme s každým jo, ale my se to snažíme jako vysvětlovat teďka, že to není, že my jdeme s každým, ale že my jsme ta středová síla, která jde rovně, dopředu a máme nějakou politiku a na to se nabalují pak ty levicové nebo pravicové směry. Takže, si myslím, že musíme spíš jako hledat v té české společnosti nějaký ten národní konsensus a snažit se hledat nějaké ty pozitivní kroky, které „bysme“ měli dělat, a to si myslím, že právě může i volič, který je více doprava nebo více doleva trošku akceptovat, jakože za cenu toho, abychom se dohodli na něčem smysluplném, tak ustoupí přímo od té své radikální nebo fundamentální vize, ale zase ne ve všem jde ustupovat, no.
JK: Neohrozila vás právě tady ta ideová nevyhraněnost, ta výtka, kterou jsi tady sám zmínil, to, že jdeme s každým? Ty říkáš, my určujeme směr, my jsme ve středu, ostatní se k nám z těch stran přidávají. Na druhou stranu to většina voličů vnímá včetně mě tak, že když dám hlas středové straně, tak jako bych ten hlas neudělil. Jo když…
MN: Já si myslím, že to může být jako velká výhoda, protože kdyby ta strana třeba měla těch sedm procent a pár poslanců, třeba deset nebo patnáct, tak potom při případném sestavování vlády nebo při nějakém prosazování čehokoliv může hrát tu důležitou roli, která prostě, její voliči budou vědět, že když tam prostě bude ta strana, tak ta může přesvědčit tu hlavní vládnoucí stranu třeba o tom, že v rámci třeba té koaliční smlouvy tam budou ty témata, které ta malá strana prosazuje, jakože ti voliči nemusí být tak zklamaní, ale můžou naopak jako si uvědomit, že právě ta malá strana jim může zajistit prosazení nějakého toho jejich zájmu a tématu, které oni považují za důležité třeba.
JK: Jaké byly hlavní chyby před, řekněme třeba vedení Cyrila Svobody, proč se lidovci v posledních parlamentních volbách neprobojovali?
MN: Tak tam byly jako různé analýzy. S některými jako závěry souhlasím, s některými ne. Ono se třeba i říká, že to, že jsme se nevyhranili silně proti Jiřímu Paroubkovi, takže to pak způsobilo to, že nás lidé jako brali jako levicovou stranu, a že jako potom půjdeme s Paroubkem atd., že to byla chyba. Já si myslím, že tady v tomto bych jako souhlasil. A potom by to samozřejmě bylo to, že jsme nedokázali tak úplně nabídnout především ve vedení právě ty tváře, které tam dneska už máme, takže jako Cyril Svoboda určitě je velice zkušený politik atd., ale nemyslím si, že by dokázal ty voliče nějak strhnout nebo zaujmout. A potom to určitě bylo spousta dalších věcí.
JK: Jiří Čunek naopak strhnout dokázal?
MN: Jako já si myslím, nebo já jsem aspoň na tom sjezdu nebo takhle fandil Jiřímu Čunkovi, aby byl předsedou, a pak jsem byl zklamaný, když to byl Cyril Svoboda.
JK: On je tam od vás? Čunek?
MN: Jako myslíš jako odkud?
JK: Blízko… on je…
MN: Ze Vsetínska, no. A právě jako si myslím, že Jiří Čunek je známý a že jsme to mohli hrát právě na tu notu prostě, že vidíte, on tam přišel, chtěl něco změnit, a oni ho všichni semleli, a vymysleli si na něho lživé kampaně atd. A pak samozřejmě už to nikdo neřešil, že to prostě pravda nebyla atd. Takže si myslím, že jsme to mohli spíše hrát tímto směrem a že ti lidi by prostě věděli, že tam ten Čunek, který prostě tam chtěl bojovat za ty správné věci, ale oni ho tam jako nechtěli mezi sebe pustit.
JK: Já bych chtěl v polovině, to, jak tady říkáš pravda nepravda, tak v polovině našeho času přijít s omluvou vůči tobě. My jsme si psali asi před dvěma lety a tehdy jsi říkal, že vyjde na povrch spousta věcí a že se rozjede soudní mašinérie a tak a já jsem ti tenkrát nevěřil, říkal jsem prostě ne, nic takového se dít nebude, takže jsi lepší prognostik, tak se ti tady veřejně omlouvám a uznávám svou chybu a kéž by to tak bylo dále. Myslíš si, že to tak bude dále, že skutečně se něco odhalí na povrch, povede se očista?
MN: Já si myslím, že jako jo – ono je to jako celkem jedno, jestli to tak bude, nebo nebude, já si myslím, že to tak prostě být musí, že prostě jako i co se týká toho Jiřího Čunka, tak on sám prostě sbírá neustále ty materiály a myslím, že chce i napsat o tom knihu celkově a kde bude prostě udávat konkrétní jména a důkazy atd., takže si myslím, že až tohle se jako stane, tak se potom rozběhne spousta dalších kauz, které jako hodně zamíchají tím prostě tím politickým a nejenom tam, ale i v justici třeba atd. a celkově jako, jestli se ptáš celkově jako na politiku i, tak si myslím, že to, co se dneska děje, Vít Bárta a Věci veřejné atd., tak to byl takový už jakoby začátek toho, že se ten korupční systém jako trošku sypat, ale zase se bojím, aby se nesesypal tak, že potom nás tady odboráři a Holešovská výzva jako bude vyhánět do emigrace, že jo.
JK: Co tys ocenil jako mladý, řekněme inteligentní volič a člen malé strany, co jsi ocenil z poslední doby, co se povedlo, řekněme, ať už jsou to kauzy právě odsouzení dvou členů Věcí veřejných, soudce pana Šotta nebo změny na státním zastupitelství, je něco, co bys vyzdvihl?
MN: No, určitě, jako tady to, že došlo vlastně k tomu procesu soudnímu s Vítem Bártou a se  Škárkou a dalšími, tak si myslím, že to je taková jako pozitivní věc z hlediska té občanské společnosti a vůbec celkově fungování demokracie a právního státu, už jakoby, že se tak jako učíme už fungovat a potom jako kroky z poslední doby si myslím, že právě jak se teďka zatracuje současná vláda, tak určitě i současná sněmovna udělala spoustu dobrých kroků jako omezení imunity nebo schválení prezidentské volby, to jsou jako zas věci, které ještě nejsou jako přád natolik jjisté, „abysme“ mohli říct, jo tohle prostě byl ten úspěch. A nebo teďka ze současnosti, na SANEPu může jako každý hlasovat prostě v těch průzkumech atd. a když tam je vždycky hlasování o důvěře členům vlády, tak v poslední době jsem tam dával u každého ne nebo spíše ne, jakože mu nedůvěřuju, tak teďka tam přibyl zrovna jeden ministr, u kterého jsem teďka jako dával, že spíše ano, to je nový ministr školství takže, ale jako nic moc o něm nevím, takže uvidíme.
JK: V policejním sporu, a to je můj poslední dotaz. Fandíš spíše panu Kubicemu, nebo panu Lessymu, nebo si myslíš oba, že jsou na straně dobra, když to tak řeknu, a ty konflikty jsou čistě technické.
MN: Já jako nesleduju podrobnosti, protože už jako některé české takové politické bulvární věci mě až tak jako už nezajímají v poslední době, že se soustředím spíš jako na ty myšlenky a na ty dlouhodobé věci, ale myslím si, jakože jmenování těchto dvou do těch úřadů, že to byl jako pozitivní krok oproti minulosti jo, ale oba dva mají jako taky prostě něco, s čím se dá jako nesouhlasit, takže nevím, jestli bych říkal, komu víc fandím, ale myslím si, že určitě by je v budoucnu bude mít nahradit někdo lepší, ale oni jsou lepší, než ti, co tam byli předtím.
JK: Je tohleto český problém, že každá nová vláda si přivede nového policejního prezidenta, své šéfy úřadů, že se mění úředníci na ministerstvech, náměstci, ale i ti nižší, je to velký problém, že vždycky nedůvěřuje té staré politické garnituře, a potom se tam znovu zaškolují a dělají chyby stejné jako každé čtyři roky?
MN: Ono se sice říká, že jako je velký problém to, že ještě nevstoupil v platnost ten zákon o státní službě a podstatě tady máme toto, ale na druhou stranu, když jsem se tak zamýšlel, jako kdybych byl ministr, a vstoupil do toho úřadu, tak bych tam přece chtěl mít ty lidi, kterým můžu důvěřovat a o kterých vím, že jsou schopní, a kdybych prostě tam měl nějaké úředníky, kteří tam jsou sto let třeba, tak by s nima nešlo jako nic dělat, že jo, takže potom z té pozice toho ministra, který chce přijmout na sebe tu zodpovědnost a jako fakt to udělat s tím, že potom to bude na něho, tak si myslím, že je lepší, aby si mohl sám určit, kdo tam bude, ale těžko říct no.
JK: Když se podíváme do světa, aby si o tobě udělali posluchači lepší představu, komu fandíš třeba ve Spojených státech?
MN: Tak v prezidentské volbě jako určitě fandím republikánům. Bojím se trošku, že Ron Paul bude kandidovat sám za sebe a potom sebere hlasy republikánům a vyhraje to nakonec Obama, ale myslím si, že je nutné pro to, aby Amerika se mohla vrátit k tomu, co byla Amerika, ty hodnoty, které právě ona reprezentovala a v poslední době od nich spíše ustupuje, tak je nutné, aby to Američanům podařilo dát do Bílého domu, než je právě Barack Obama, a to je v podstatě nejlevicovější prezident v její historii a myslím si, že jako prostě jako to není, nereprezentuje ty hodnoty, kterými Američané nám jdou v podstatě celému světu příkladem, jako je svoboda jednotlivce, volný trh a zároveň jako fungující morálně a sociálně vyspělá společnost.
JK: Velká Británie?
MN: Tak tam, jako já si myslím, že teďka tam je vliv toho UKIPu, té Nezávislé strany Velké Británie, tak si myslím jako, že v rámci Konzervativců, tak se říká v podstatě, že Cameron je zelený levičák ve vedení těch Konzervativců, takže tam taky dojde k nějakému objevu, k nějaké nové Tatcherové, která… tam spíše jako jsem četl na České pozici o nějakém, co kandidoval proti němu tehdy na sjedu, ale nevyhrál to. Já si myslím, že tam bude taky ta tendence a stejně tak jako v Německu potom i v CDU prostě nějakého toho pravicovějšího, konzervativnějšího proudu, který nebude tak moc chtít se přibližovat tomu sociálně demokratickému mainstreamu v celé té Evropě. Ať už jsou to dneska evropští lidovci nebo i v podstatě ostatní pravicové strany dělají.
JK: Německo jsi shrnul, ale když se podíváš třeba na vládu konkrétně Angely Merkelové, jsi spokojen s jejími kroky, ať už na energetickém poli nebo s tím, jak se potácela a vypořádala s evropskou krizí, s finanční krizí?
MN: Těžko říct no. Jako ona samozřejmě dělá, co může atd., ale myslím si, že by kdyby tam byl někdo schopnější, tak by to asi dokázal dělat líp no, ale jako tak německou politiku nesleduju tak podrobně, ale třeba, co se týká těch jaderných elektráren, tak to je taková ta ukázka toho, jak ta pravice vlastně ustupuje té liberální levici v mnoha těch hodnotových otázkách atd. a vůbec v tom programu a je to právě věc, která se těm současným pravicovým politikům asi může vymstít, což můžeme asi dneska vidět i v té Francii.
JK: Oplakal jsi Nikolase Sarkozyho?
MN: No, tak já jsem to jako komentoval tak, že umírněného socialistu vystřídal radikální socialista, tak ono to v té Francii asi, jeden člověk to komentoval tak, že od roku 1789 tam vlastně není koho volit, což jako já nevím, ale je tako takové jako dobré přirovnání v tom, že tam vlastně ve Francii moc pravici asi nevidíme.
JK: A když se vrátíme zpět zase do České republiky, jak dopadnou příští volby parlamentní?
MN: Tak asi nám tu vyhraje levice, ale třeba se stane to, že Paroubek, Zeman a Bobošíková dostanou všichni 4,9 a bude pokračovat potom vláda ODSky a TOPky a třeba i s nějakou jinou stranou, třeba se tam dostane Karolína Peake nebo takhle, ale jako byl bych rád, kdyby spíše, protože ono se jako dneska říká, že a jako je dobře a myslím si, že z hlediska pravice je to dobrá strategie, že strašíme tím, že tam budou komunisti, ale můžeme se tak jako zamýšlet i nad tím, jestli tam jako třeba není i jiná alternativa, než současná pravice a současná levice, jestli třeba tam nemůže vzniknout i třeba nějakká středová – nejenom teda jako jen KDU-ČSL, ale právě jako nějaká liberální nebo občanská strana, něco na způsob Občanského fora, která by byla schopna prostě dělat tu politiku trošku jinak no, ale záleží jak budou schopni vzdělaní a inteligentní lidi v Česku do té politiky zasáhnout.
JK: Koho podpoříš na prezidenta?
MN: Na prezidenta, tak tam fandím naší kandidátce Zuzaně Roithové, europoslankyni, ale jako pokud se do druhého kola nedostane, nebo tam budou třeba, já jsem to tak jako třídil, kdo by mi jako, když tam budou ti dva lidé, pokud by tam byli mediálně, médií vybraní kandidáti Fischer a Švejnar, tak určitě bych spíše fandil Švejnarovi, no.
JK: Co si myslíš o cinknutých průzkumech? Že každé procento něco stojí a jestli lidová strana má zásoby, aby mohla zaplatit průzkum?
MN: Teda jako konkrétní důkazy, že by to bylo uplacené nemám, takže to je spíš jako můj názor a myslím si, že to jsou jako zaplacené průzkumy, že to neodráží veřejné mínění, ale naopak že to vytváří to veřejné mínění potom. To jsme mohli několikrát vidět na případu zelených v roce 2006 a nebo i v podsatatě na případu Věcí veřejných, kterým ani nedávali 11 %, ale nějakých 6, a přesto potom prostě uspěly a co se týká KDU, tak prostředky si myslím, že na to nemáme, i když nevím jako, kolik to stojí ty průzkumy, ale myslím si jako, že – nevím no jako.
JK: Myslíš, že by to šlo – asi by to nebylo průchodné, ale teoreticky, že by šlo zákonem zakázat, jako je zákonem zakázáno 14 dní před volbami třeba ve Francii vystupovat, tak bylo by něco takového možné u průzkumů veřejného mínění, že by skutečně najednou jsme měli úplně jinou sněmovnu třeba?
MN: Jako ono by to bylo takový ideál možná, který si tady vysnívají intelektuálové, ale myslím si, že spíše tou cestou pro ty strany, které chtějí uspět, je, že si pořídí vlastní média, vlastní výzkumné agentury a potom to budou interpretovat ve svůj prospěch no, ale to je takové zase, to už je zase takový ten opačný extrém.
JK: It’s all about money. Mirku, náš čas se nachýlil. Je něco, co bys vzkázal voličům potenciálním?
MN: Tu budu asi dělat kampaň, ale chtěl bych asi spíše jako na ten občanský, jako apelovat na tu občanskou společnost, „abysme“ jako třeba věnovali aspoň hodinu denně a šli k volbám a nejenom šli k volbám, ale mnoho lidí si stěžuje na to, že politici se o ně starají jenom před volbama, ale jako já říkám, že to je vzájemné prostě, ti voliči se taky starají, ještě daleko později a daleko méně, než ti politici, oni se voliči starají až třeba v té volební urně nebo tam nejdou vůbec. Já si myslím, že musíme se starat celé ty čtyři roky o ty politiky, kontrolovat je a prostě sledovat a dívat se, kdo sponzoruje jejich kampaň, jak potom hlasujou, kdo vyhrává veřejné zakázky atd. a prostě se toho účastnit. Jo, to si myslím, že je cesta, že cesta je v tom, že půjdeme do těch stran, třeba i do těch stávajících nebo si můžeme klidně založit nové, ale že to asi určitě nevyřveme na ulici se Zavadilem nebo s panem Popelkou z Holešovské výzvy.
JK: Někteří voliči se zajímají až v urně, to jsi řekl hezky na závěr. Tak já ti děkuji za dnešní povídání.
MN: Díky za pozvání.
JK: A přeji hodně zdaru, nejen v politické kariéře, ale i v osobní životě jak tobě, a hodně zdaru KDU-ČSL v kariéře politické.
MN: Díky.

JK: My si dáme píseň a po písni možná dorazí druhý host

8. května 2012 v pořadu OPEN na studentském rádiu Masarykovy univerzity, Rádiu R

Lze prosadit konzervativní utopii?

Politická teorie hovoří o tom, že konzervatismus vlastně ani není ideologií v pravém slova smyslu (tak jako liberalismus či socialismus), ale je mnohdy spíše postojem nebo sklonem. Hovoří se také o tom, že konzervatismus není doktrinální (že prostě nemá jasně daný program, kterého by se držel a ten prosazoval). Nicméně rád bych se zamyslel nad tím, jak by mohla ideální společnost podle určitého druhu umírněného postsekulárního konzervatismu ve 21. století vypadat – do jaké míry je to utopie, nebo realistická záležitost, posuďte sami.

Představte si dům na předměstí nějakého města. Je to krásný dům v příjemné a udržované čtvrti. Je sedm ráno a my se společně se slunečními paprsky pomalu blížíme do okna jídelny tohoto domu. U stolu sedí muž, naproti němu jeho žena a po stranách jejich nádherných pět dětí a všichni společně snídají zdravé, vydatné jídlo vyrobené nebo vypěstované nejlépe právě v podnicích z okolí a na nějakém poli za městem.

Rodina se po ránu skvěle baví, děti projevují přirozenou a nenucenou úctu ke svým rodičům, všichni jsou k sobě navzájem zdvořilí a snaží se pro ty ostatní udělat, co jim na očích vidí – od úsměvu po podání misky s kvalitními, jedlými a křupavými rohlíky. Tato rodina také dokáže ocenit dar tohoto dobrého jídla a toho, že jsou všichni spolu a že mají vůbec příležitost užívat si daru života – svou upřímnou a uvědomělou vděčnost projevují společnou modlitbou a poděkováním.

Starší děti se připravují do školy, mladší se těší na skvělé dopoledne strávené se svou maminkou a manžel se s chutí chystá do své práce, která ho baví, kterou miluje a v které je dobrý. Nastartuje rodinné auto (sice je ojeté, ale to nevadí, tato rodina si uvědomuje, že je lepší investovat někde jinde), kromě starších dětí bere taky souseda, aby zbytečně neplýtvali (a nepotřebují k tomu ani žádné vládní nařízení nebo vyhlášku).

Samozřejmě, zatímco děti školou již povinné (byť mnoho lidí v té době využívá i domácí vyučování) si po ránu s hrdostí zazpívaly hymnu své země, ty mladší si užívají chvíle svého dětství strávené se svou matkou doma – hrají spolu různé hry, učí se dalšímu jazyku, hrají na hudební nástroje, kreslí si, čtou si pohádky (zkrátka dělají věci, které tak chybí dospělým). Samozřejmě spolu také vaří a uklízí (s čímž jim díky dobré výchově příkladem rádi pomáhají i ti starší a manžel).

Není to ale vše, rodina a čas s ní strávený a jak hodnotně strávený je v takové společnosti velice důležitý. Pro živitele rodiny je také velice důležitá jeho práce, jeho povolání, ve kterém vidí smysl a naplnění a díky tomu má také dostatek (nadbytek) peněz pro svou rodinu. Jak už jsem naznačil, taková rodina se velmi věnuje také dobročinným aktivitám – pravidelně dávají peníze i svůj čas charitě, mají svou rodinnou nadaci, přes kterou podporují např. vzdělávací projekty nejen ve své zemi, ale třeba také na jiných kontinentech, prostřednictvím čehož bojují se světovou chudobou – jsou si totiž plně vědomi toho, jaké mají zrovna oni to štěstí, že patří mezi deset, možná pět procent nejbohatších lidí této planety. Postsekulární rodina 21. století má také svou církev, které rovněž pravidelně přispívá.

Jsou to zodpovědní a uvědomělí občané, kteří sledují dění a vývoj ve své obci, účastní se zasedání obecního zastupitelstva (které připomíná spíše veřejné shromáždění občanů, než stranickou schůzi komunistické strany), zajímají se také o svůj region a velmi o svou zemi, na kterou jsou patřičně hrdí. Svou hrdost projevují i tím, že mají na domě vyvěšenou její vlajku, chodí volit a jsou i členy nějakého občanského sdružení a minimálně registrovanými příznivci (nejlépe členy) své blízké politické strany.

A jaké platí zákony v takové společnosti? Samozřejmě od hlavy státu (není-li to zrovna král) jsou všichni přes poslance, starosty, státní zástupce až po různé úředníky voleni přímo. V takové společnosti funguje právní stát (nejlépe na zvykovém právu), je zde vymahatelnost práva, soudci se řídí spíše zdravým rozumem, než formálními zbytečnostmi, vše je rychlé a efektivní.

Jací jsou politici? Jsou to obyčejní občané. Díky přímé volbě a většinovému systému a také institutu primárních voleb uvnitř jednotlivých stran (a s tím spojenému vysokému počtu členů a registrovaných příznivců těchto stran) se daří vybírat ty nejkvalitnější a nejschopnější kandidáty s potřebným morálním profilem pro vykonávání dané funkce, tito politici jsou také co nejblíže svým občanům, reprezentující svůj lokální volební okrsek.

Jaké jsou názory takové společnosti? A o čem se vedou hlavní politické spory? Většina lidí je proti potratům, proti eutanazii, jsou toho názoru, že manželství je sňatkem mezi mužem a ženou za účelem mít a vychovávat děti, váží si tradic a své historie, jsou hrdými vlastenci a většina lidí je velmi věřících. Hlavní spory se tedy vedou spíše např. o to, zda by potraty měly být zakázány nebo povoleny (všeobecný názor je, že je to vraždou vlastního dítěte, morálně ospravedlnitelnou snad jen v případě ohrožení zdraví matky dítěte, kde by mohli o život přijít oba jednotlivci). No a v tomto duchu se vedou i další spory – zda v té a té věci by měl stát více zasahovat do života občanů, nebo je nechávat na pokoji.

Muži mají možnost po střední škole navštěvovat tříměsíční vojenský výcvik, kde se naučí důležité věci (používání zbraně; jak ochránit sebe, svou ženu, rodinu a další spoluobčany; atd.), mnoho z nich je doživotně také členy aktivních záloh a mají před dětmi pečlivě schovanou zbraň i ve svém domově (protože je celospolečensky uznávané právo, že člověk má právo chránit svůj život a majetek před někým, kdo společenskou smlouvu nerespektuje).

Jak už jsem uváděl, stát v takové společnosti má velmi omezené pravomoci (nicméně v oblastech, kde už mu byly jeho občany svěřeny je má zase silné a jasné). Je řízen levně, efektivně a transparentně. Občané platí velmi nízké daně. Je zde snaha, aby stát plnil jen ty nezbytně nutné funkce, tudíž není třeba ani výrazných příjmů (a ani dluhů, což je i opatřeno v ústavě, že se dluhy dělat nesmí). Daň z příjmu je pouze symbolická, a aby byla co nejspravedlivější, tak je rovná. Majetkové daně jsou rovněž symbolické a odvádí se přímo obci, v které se dané nemovitosti nacházejí. Dědické a darovací daně považuje tato společnost za neopodstatněné. Daň z přidané hodnoty je také velmi nízká, rozdělená do více pásem, kde společensky a kulturně důležité věci (knihy, pomůcky pro vzdělávání atd.) mají nejnižší sazbu, kdežto ty společensky škodlivé (alkohol, cigarety) tu nejvyšší.

Je to společnost, kde funguje volný trh, který je v rozumné a nezbytně nutné míře regulován. Stát téměř neplní roli sociální, protože občan je veden jak v rodině, tak následně ve škole a veřejnoprávních médiích k osobní odpovědnosti za svůj život, tudíž se nejdříve snaží každý zabezpečit sám sebe a díky obrovské skutečné solidaritě občanů s těmi méně šťastnými a méně dochází k tomu, že většina občanů dává část svých příjmů charitám ve svém okolí, které tak mohou efektivně právě těmto lidem pomáhat nebo jim třeba dočasně pomoci dostat se zase zpátky na své nohy.

Ano, i v takové společnosti funguje státem garantovaný průběžný důchodový systém, který nemá výrazné obtíže, protože většina občanů má mnoho dětí a daná společnost netrpí populační krizí, ale mnoho občanů také rádo investuje do nemovitostí, firem či jinými způsoby, čímž se také zajišťují na své stáří nebo jen vytvářejí budoucí bohatství pro své potomky.

Hlavní páteří ekonomiky jsou malé firmy, drobní a střední podnikatelé, živnostníci, zemědělci, řemeslníci, ale také učitelé a vzdělanci, různí odborníci a poradci, v neposlední řadě i pracovníci ve službách či průmyslu. Celkově je zde výborné prostředí pro podnikání, minimální byrokracie a motivovaní zaměstnanci, kteří smysluplně využívají práva na své členství být v odborech.

Odvaha, čestnost, opravdovost, bohatství, solidarita, vytrvalost, sebevědomí, pokora, pravdomluvnost a zdvořilost jsou ctnosti, které jsou zde vysoce ceněné.

V této společnosti fungují rovná práva – ženy mohou volit, ale nepanuje zde agresivní feminismus, vztah muže a ženy je o spolupráci a vzájemném doplňování se, ne o soutěži, žena je ráda, když jí muž podrží dveře, navleče kabát nebo za ní zaplatí v restauraci. Mnoho žen je hrdo na to, že jsou doslova ženami v domácnosti – starají se o děti, vychovávají je, učí je, starají se o domácnost (ano dokonce umí vařit a pravidelně uklízí) a díky vzájemnému respektu jim s tím jejich manželé rádi pomáhají. Tyto ženy nejsou ani hloupé, ani nevzdělané. Dále se učí, mnoho z nich dokonce zvládá práci přes internet. Jsou věrnými manželkami, skvělými matkami a elegantními společnicemi.

Taková společnost mezi sebe ráda přijímá nové lidi z celého světa, ale pouze takové, kteří deklarují, že skutečně chtějí žít v takové společnosti a takové kultuře a dennodenně to také dokazují. Není zde diskriminace, ale ani zbytečné kvóty.

V této společnosti má šanci opravdu každý, klade se důraz na rovné příležitosti a demokracii – i proto je velice podporováno veřejné vzdělání hrazené z veřejných rozpočtů.

Možná vám to připomíná i dnešní realitu některých částí světa (osobně si umím představit, že se tomu blíží třeba Bavorsko, Švýcarsko nebo mnohé oblasti ve Spojených státech).

A co vy? Líbí se vám taková společnost? Myslíte si, že je reálné k takové dospět, nebo je to pouhá utopie? A má pro konzervativce 21. století smysl, aby usiloval o prosazení takové společnosti v masovějším měřítku, nebo by si měl raději najít takové místo na zemi a začít to žít? A co takhle obojí?

Největší a nejstarší

Nebude to článek o amerických republikánech – kterým se přezdívá Velká stará strana (Grand Old Party – GOP), ale ta naše česká s ní má i něco společného. Největší demokratická a nejstarší nesocialistická strana u nás – strana lidová – měla minulou sobotu svou Ideovou konferenci. Slyšeli jsme spoustu pozitivních titulků a článků (ČT, Pravo, …), ale také hledání chyb tam, kde nejsou (Lidovky, MFD, …).

Kdo viděl alespoň kousek této akce (třeba reportáž v hlavních zprávách ČT), nabyl dojmu, že je to moderní středová strana s vtipnými lidmi. Ano lidmi, ne papaláši. Ano státníky, ne politiky. Pohled na mladé svobodné lidi za řečníkem, poutavou žlutou barvu, logo, které právem říká – to lepší v nás.

Zastoupení řečníků a obsahu jejích projevů bylo takové, že rozumný a vyspělý člověk bude mít těžké KDU-ČSL nevolit. Nejdříve vystoupil předseda Cyril Svoboda a oznámil základní věci. Poté sklidila velký úspěch předsedkyně Evropské demokratické strany, s níž jde KDU-ČSL do voleb, Jana Hybášková. Ta nahlas řekla, co je to ODS (strana podle vzoru britských konzervativců pro horních 10 000, ale těch českých horních 10 000 se zdaleka nechová ke svým spoluobčanům jako britských horních 10 000, která přejmenovala Českou republiku na ČEZkou), ČSSD (strana lží, demagogie a negativismu, která svrhla vládu v době těžké globální krize, kdy na nás spoléhala celá Evropa), TOP 09 (strana nových tváří, zejména té Kalouskovy).

Konkrétní údaje pro podporu rodin a odstranění jejich diskriminace přednesla Michaela Šojdrová. Svíčku naděje zapálil vtipem sršící Stanislav Juránek z moravské vesničky jménem Brno. O ekonomických záměrech nám poreferovaly zatím neprofláklé tváře místopředsedů Pavla Horáka a Jiřího Koliby.

Podle mě nejlepší na konec byl ale Pavel Svoboda a jeho hlášky: „Co pak může být pouhý seznam státních institucí dané země delší než délka průměrného dospělého člověka?“ „Pokud se chceme mít jako v Bavorsku, tak taky musíme volit jako v Bavorsku!“

Celou ideovou konferenci si můžete pustit zde:
http://www.ct24.cz/vysilani/2010/03/20/10101491767-210411034000167-10:00-programova-konference-kdu-csl/1/

Stručný obsah a projevy:

http://www.kdu.cz/Zpravy/Aktualne/2010/Predsednictvo-KDU-CSL-svolava-Ideovou-konferenci-n.aspx

To nejlepší z projevu Pavla Svobody:

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=130742