Archiv pro štítek: Svoboda

Sociálně-konzervativní liberalismus

Je liberalismus ještě relevantní? Známe liberalismus klasický či moderní (sociální). Napadla mě však ještě jedna verze, která by mohla být pro mnohé lidi zajímavá. Nazval bych ji sociálně-konzervativním liberalismem. Co si pod tímto zdánlivě si protiřečícím pojmem představit?

Z čeho vychází klasický liberalismus? Podle Heywooda jsou základními prvky liberalismu – důraz na jednotlivce, svobodu či rozum. Liberalismus také věří v pokrok a má rád univerzalismus, toleranci a rozmanitost. V neposlední řadě je to také spravedlnost. Liberální stát je také charakterizován tím, že zdrojem legitimity je konsenzus ovládaných, existuje v něm ústavní vláda a funguje zde právní stát.

Důležité je také vnímání svobody jako negativní, respekt k osobnímu vlastnictví, oddělení politické moci od náboženství a přesvědčení, že stát je nutné zlo.

Stačí však pouze tento liberalismus (mnohdy nazývaný také neoliberalismem či pravicovým libertarianismem)? Nechybí zde sociální, hodnotový či vlastenecký rozměr? A jak by to mohlo vypadat s nimi?

Proč konzervativní?

Sociálně-konzervativní liberál by mohl věřit všemu předchozímu a zároveň by uznával důležitost příslušnosti k danému národu a byl by na něj hrdý. Mohl by také zároveň vyznávat konzervativní hodnoty, jako je například odpor k potratům, eutanazii, homosexuálnímu manželství, státní sexuální výchově či adopci dětí homosexuálními páry. Aby zůstal liberál, mohlo by mu být svým způsobem i jedno, zda jsou tyto věci zaopatřeny legislativně. Například by všemi možnými liberálními prostředky bojoval proti potratům (osvěta, kampaně, diskuze, atd.), ale už by např. nepožadoval jejich zákonný zákaz či kriminalizaci.

Druhým rozměrem je třeba to, že by takový liberál byl hluboce věřícím křesťanem, měl by 5 dětí a byl své ženě 100% věrný. Celkově by se choval slušně a umírněně.

A proč sociální?

Takový liberál by si velice uvědomoval důležitost solidarity s těmi méně šťastnými, které přirozené podmínky (špatné výchozí prostředí, špatná výchova atd.) velmi znevýhodňují, a chtěl by jim pomoci. Takový liberál by samozřejmě chápal, jak funguje volný trh, byl by třeba vzdělaný, a věděl tak, jak získávat obrovské finanční bohatství. Takový liberál by dával velkou část svých prostředků na vzdělávací projekty, na charitu či skutečně potřebným v jeho okolí. Ano, byl by srdcem velice levicový, avšak stále by požadoval malý liberální stát, který by primárně plnil roli právní a bezpečnostní, ale už méně (ideálně vůbec) by řešil záležitosti sociální, vzdělanostní, kulturní či jiné.

Jen si teď trošku říkám, zda to, pod čím si v českých poměrech dokážu představit pojem sociálně-konzervativního liberála, není ideál amerického konzervativce. Co myslíte?

Potrat jako antikoncepce?

Potrat. Vzbuzuje ve Vás toto slovo také spoustu vášní, otázek a odpovědí, argumentů pro a proti či hrůzné představy zavražděných dětí nebo naopak zničených životů s neplánovaným dítětem? Vidíte na jedné straně zpátečnické konzervativce a na druhé militantní liberály? Jaký mají smysl a dopad prolife akce?

Iniciativa Stop genocidě objíždí střední školy a před nimi vystavuje billboardy s propagandou proti potratům. Mnoho lidí to považuje za nechutné. Posuďte sami. Pravdou je, že můj osobní názor na potraty změnilo pravě to, když jsem kdysi viděl podobné fotografie. O to víc mě nyní zarazilo, když jsem si všiml, že v ČR se údajně udělá 70 potratů denně. Tipoval jsem to tak, že max. dva. Ostatně billboardy jsou udělány zajímavou formou a vedou i tak proevropského člověka, jako jsem já, k zamyšlení o současném fungování Evropské unie a jejím směřování v případě, že si dnes většina lidí nárokuje svobodu, aniž by si uvědomovala, že k ní neoddělitelně patří zodpovědnost.

Dalo se čekat, že v české liberální společnosti mladých lidí budou padat názory, že tam bude jen nějaká parta katolických babiček poučovat o morálce atp. Pro mnohé bylo překvapení, že to byli tři mladí muži. Co mě však zaráželo nejvíce, bylo to, že mladí lidé si nejsou schopni na tak kontroverzní téma vytvořit svůj vlastní názor a jen papouškují to, co si myslí, že si myslí většina. Pravda, je to nemoc celé současné západní společnosti, té české především, a má mnohdy také.

Řeči typu: „Pojďme na ně! Pojďme jim to zničit!“ atp. mě trošku zvedaly ze židle. Chápu mladický zápal pro radikální řešení situace s nezájmem tu situaci pochopit, ale mám (ne)výhodu, že mám rozum a dnes si trošku dokážou uvědomovat rozdíl mezi skutečnou a virtuální realitou. Že když se semele bitva, může to sice dopadnout dobře pro mě (třeba se budu dívat jen přes okno), ale ne tak pro její hlavní účastníky.

Myslím si ale, že přes svoji kontroverzi a stádní odpor k ní splnila akce svůj účel především v jedné věci. Vzbudila diskuze. Vyprovokovala lidi k zamyšlení. Předala i nějaké informace. Nabídla otázku, zda potrat je skutečně stejný zákrok jako vytrhnutí zubu.

Musím říct, že pro mě, jako pro člověka, který vyrostl na liberalismu, je při současných světových problémech toto téma na vedlejší koleji a nemám v úmyslu se jím nějak zvláštně zabývat, ale uvedu také svůj názor na toto téma. Já osobně jsem proti potratům. Považuji to za zabití (otázkou je od jaké doby, ale od 10. týdne už jednoznačně). Pravdou je, že to ve většině případech asi nebude s úmyslem zabíjet. Myslím si, že potrat není antikoncepce.

A zakázat je zákonem, nebo ne? Jako svobodomyslný člověk jsem obecně proti jakýmkoliv zákazům a osobně si plním své povinnosti spíše, když není vytvářen pocit, že je „musím“ dělat. Avšak většina to má zřejmě naopak. Zakázal bych je v běžných případech (a tady je otázkou, kolik se jich zase bude dělat načerno), avšak v těchto třech případech bych zřejmě nechal svobodnou volbu:

1) V případě znásilnění.

2) V případě, že by se dítě mělo narodit postižené.

3) V případě nízkého věku matky a pravděpodobné neschopnosti se o dítě kvalitně postarat.

Další problém, který se může v Česku vyskytnout je ten, že prolife aktivisté mohou například argumentovat tím, že potrat je jednání proti Bohu. Pochopitelně je to jejich pohled, ale je třeba si uvědomit, že většina společnosti, a především mladí, to vidí jinak a je třeba k tomu také tak přistupovat. Náboženské argumenty jsou podle mě kontraproduktivní.

Proč v nás ale toto téma vzbuzuje tolik emocí či vyhraněných názorů? Zvlášť dnes, kdy jsme se ještě nenaučili svobodně vyjadřovat svoje emoce a názory. Jedná se o téma, které se nás dotýká politicky, resp. ideologicky – a to je vždycky strašný argumentační boj. Je to téma etické i filozofické. Dotýká se nás osobně, našeho soukromí, naší společnosti, ve které žijeme. Proto asi také mnohdy před tímto tématem zavíráme oči a raději se vyhýbáme tomu, abychom se tím zabývali. Ale 70 potratů denně je trošku moc…

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=125943

Svoboda – co s ní?

Svoboda a pravidla, svoboda a poctivost, svoboda a zodpovědnost, svoboda zvířat, svoboda jako volba, vnitřní svoboda, islám a svoboda, svoboda v politice, všeobecné desatero. V úterý 9. února se v Lidovém domě v Místku konala přednáška profesora Jana Sokola, filozofa, křesťanského intelektuála, bývalého poslance a kandidáta na prezidenta, které jsem se zúčastnil a nad myšlenkami, které na ní zazněly, bych se chtěl nyní zamyslet.

    Svoboda a pravidla

Mnoho lidí, a především mí mladí vrstevníci, si myslí, že pravidla omezují svobodu. Mladý člověk by byl nejradši sám v rozlehlé poušti, kde jej neomezují žádní jiní lidé. Nejraději by již bydlel bez rodičů a měl tak neomezenou volnost. Když se nad tím ale hlouběji zamyslíme, zjistíme, že pravidla nejenže svobodu neomezují, ale právě naopak bez pravidel by žádná svoboda nemohla být. Nemohli bychom se totiž spolehnout na to, že ti ostatní ta pravidla budou dodržovat. Nemohli bychom vyjít na ulici (popření svobody), protože by nás mohl kdykoliv někdo zastřelit (ten má svobodu – bez pravidel). Pan profesor Jan Sokol to uváděl také na příkladu aut, která se řítí obrovskou rychlostí po dálnici. Jedou naproti sobě jen pár centimetrů od sebe jako střely, a přesto se v drtivé většině nic nestane. Mohou jet svobodně, protože se spoléhají na to, že ti ostatní také dodržují nějaká pravidla.

    Svoboda a poctivost

Když máme svobodu, musíme mít ve společnosti také morálku. Musíme být poctiví. Psaná pravidla (zákony, předpisy) nemohou v mnoha různých situacích určit, na čí straně je třeba pravda. Proto nemůžeme lhát. Bez toho by svoboda neměla smysl. A zažíváme to dnes v naší zemi denně. Když jsou potom nějaká pravidla, nestačí je jen mít napsaná, ale musíme je rovněž vymáhat. To se nám zatím příliš v naší mladé demokracii nedaří.

    Svoboda a zodpovědnost

Je třeba také zdůraznit, že svoboda nemůže existovat bez zodpovědnosti (že svoboda=zodpovědnost). Dobře se to vysvětluje na dotazu jedné posluchačky, jestli by zvířata měla mít svobodu. Jak by mohla mít svobodu, když u nich nemůžeme vyžadovat zodpovědnost, protože si zkrátka důsledky svého chování nejspíš neuvědomují. Zodpovědnost musí být na majiteli a případný trest za porušování práv zvířete či jeho zanedbávání musíme vymáhat na něm.

    Svoboda jako volba

Po pádu komunismu se nám najednou naskytlo moře svobody, výběru toho všeho, co svobodná, demokratická a kapitalistická společnost nabízí. Postavily se obrovské hypermarkety, ve kterých jsou tisíce různých věcí. Ovšem na tomto příkladu narazíme na to, že svoboda je v mnoha případech spíše volba – tedy svoboda volby z omezené nabídky několika možností. Jan Sokol to vysvětloval na tom, že jeho žena jednou jela do takového velkého obchodního domu, kde mají stovky různých druhů bot. Když přijela domů, zeptal se jí, jaké si tedy koupila. Ona mu na to odpověděla, že tam žádné neměli. Zkrátka žádné z těch nabízených se jí nelíbily.

    Vnitřní svoboda

Málokdo z nás si dokáže uvědomovat svou vnitřní svobodu. Tu poznali například političtí vězni nacismu či komunismu, kteří, přestože byli uvězněni a vnější svoboda se omezovala na celu velkou pár metrů čtverečných, zůstali vnitřně svobodní. Zjistili, že tuto svobodu jim nemůže nikdo vzít.

Nevím, čím to je, že já osobně tuto svobodu dokážu rozlišit i přesto, že jsem v takovém vězení nebyl. Může to být také tím, že se člověk dokáže do takové situace vcítit. Tím, že vidí nějaké filmy podle skutečnosti z období druhé světové války, holocaustu, komunistické totality (Schindlerův seznam, Pianista, The Soviet Story, …) či čte literaturu popisující tuto dobu (Odkaz bratří Mašínů, …).

Člověk ve stavu této vnitřní svobody může mnohdy také navázat vztah s Bohem. Na tomto Jan Sokol uváděl, že spoustu věcí člověk s přibývajícím věkem (nemocemi, ztíženým pohybem, atd.) nemůže svobodně vykonávat, ale modlitbu, jako jednu z mála věcí, může provádět právě v kterémkoli věku.

    Muslimové a svoboda

Padl také dotaz na to, zda bychom se měli obávat muslimů. Mimo to, že pan profesor odsoudil strach, který nevede k ničemu dobrému či pozitivnímu, je destruktivní a neměli bychom se jím tedy řídit, jsem objevil nový rozměr vnímání islámského terorismu. Je také třeba velmi odlišovat islám od islámského terorismu a vyhnout se označování jednotlivých zemí za teroristické, protože tím si proti sobě pouze postavíme všechny obyvatele té země.

Dozvěděl jsem se, že těmto teroristům nejde o to nás zničit. Není jim to zapotřebí. Jim jde o to nás vystrašit (teroristickými útoky, atp.) a my už se zničíme sami. Resp. zničíme si svoji svobodu. A proč jim jde právě o tohle? Tamním fundamentalistům vadí, že jejich mladí a vzdělaní lidé vidí západ a vše, co k němu patří, jako velmi atraktivní a chtějí se tam buď nastěhovat nebo to zavést i doma. Jde jim tedy o to, aby západní kultura přestala být pro tamní obyvatele přitažlivá

Problém je také v jejich chápání svobody jednotlivce. Tam totiž nejsou lidé vnímáni jako jednotlivci, ale základní společenskou jednotkou je rodina – za kterou mluví otec.

    Svoboda a politika

Došlo také na politiku. Jan Sokol vyprávěl příběh, když byl na začátku devadesátých let poslancem a v Praze byla delegace nejvyšších představitelů Itálie (předsedové parlamentu, atd.) – ze všech politických stran. On je dostal na dvě hodiny na starosti. Nevěděl, o čem se s nimi bavit a zrovna se u nás řešilo, jak se budou financovat politické strany. Tak se jich, jako zkušených demokratů, zeptal, jak to chodí v Itálii. Ti jen začali nervózně pokukovat kolem sebe, že přece nijak, normálně, atd. Pak se našel jeden takový odvážlivec a začal vysvětlovat: „To víte. Každá strana má své starosty a ti starostové zadávají zakázky. A vítěz vždycky dává starostovi určitou částku, kterou on potom dává té politické straně.“ Rok na to s tím byl v Itálii obrovský skandál, moci se chopila vláda soudců a vznikly úplně jiné politické strany. Jan sokol poznamenal: „Ale ty jsou bohužel ještě horší.“

    Všeobecné desatero

Dotaz na to, zda by mělo v budoucnu existovat nějaké univerzální desatero, zodpověděl mj. tak, že ve své nové knize, kterou právě dopisuje, se tímto bude zabývat. Ž e se také zjistilo, že všechny morální kodexy všech náboženství a společností světa se shodují s druhou částí křesťanského desatera – nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit, nepožádáš manželky bližního svého, nepožádáš statku bližního svého. To je ta část věcí, které bychom měli nebo neměli dělat jen proto, že je to správné samo o sobě. První pětice desatera říká, že se to nemá, resp. má dělat proto, že „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“

Při této přednášce jsem si uvědomil, o co by byl můj život ochuzen, kdyby nebyl okořeněn hlubokým přemýšlením, filozofováním. Že není důležité pouze konat, vykonávat, vydělávat, bavit se, psát, ale také poslouchat, přemýšlet, číst a diskutovat.

Brzy se zde objeví i rozhovor s Janem Sokolem pro Mladé křesťanské demokraty, fotky z akce či nahrávka přenášky.

Doporučuji rovněž články:

Každý z nás je svobodný – http://navrat.blog.idnes.cz/c/108886/Kazdy-z-nas-je-svobodny.html

Sen a strach – http://www.robertslovak.cz/clanky-obecne/sen-a-strach.html

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=123897