Archiv pro štítek: Filozofie

Politický filozof a jeho život v reálném světě

Písemná příprava – Hume*

To, na co se v Humově textu primárně zaměřím, možná příliš nesouvisí s politickou filozofií jako takovou, ale spíše s životem politického filozofa (ačkoliv se za něj nemusí sám považovat nebo být považován jinými; ale z hlediska toho, že se tomuto předmětu daný člověk věnuje). Už na střední škole, když jsem si pročítal učebnici základů společenských věd, tak mě v části o filozofii zaujalo schéma, které činí jasné rozlišení mezi filozofickým a požitkářským životem. To ve mně vyvolalo velký nesouhlas, protože se mi nezdálo, že by v tom musel být tak propastný rozpor, aby si člověk musel zvolit pouze jedno. S přibývajícími zkušenostmi a znalostmi o světě a (svém) životě ale přicházejí také pochybnosti, zda to náhodou není pravdivější, než bych si přál.

Člověk může usilovat o harmonii, ale faktem dle mého je, že čím více se zabývá smyslovým potěšením a jinými světskými věcmi ve vnějším světě, tím méně je jeho mysl schopna se ponořit do filozofie, soustředit se na ni, a také k ní má méně příležitostí. Nemusí to být jen nižší věci, ale chce-li mít člověk rodinu, tak potřebuje kromě času a schopností obstát v reálném světě i poměrně dost prostředků, tedy často i práci, která mu brání věnovat se filozofické činnosti, a to asi i tehdy, pokud má to štěstí, že může působit na univerzitě. Humova věta, že „výhodnější s ohledem na štěstí je vášeň po studium než bohatství,“ není v tomto kontextu zcela pravdivá. Jistě, člověka s bádavou povahou bude činit šťastnějším, když se bude moci věnovat studiu či přemýšlení, než kdyby usiloval o majetkové bohatství, ale patrně bude nešťastný, pokud se bude bránit přirozené lidské potřebě mít rodinu. U zvlášť nadaných myslí, jako byla zřejmě i ta Humova, tomu ale může být třeba jinak, ostatně on sám děti ani ženu neměl.

Taky mě zaujalo jeho tvrzení, že lidé se rodí s lepším charakterem (stavbou mysli), ačkoliv je lze zlepšovat výchovou a návyky, nebo třeba i zabýváním se vědou či filozofií. Zajímavou diskuzí by jistě bylo i jeho přesvědčení o absolutnosti pravdy v určitých oblastech, ale naopak v případě (vnímání) lidské krásy či vkusu na mě působí spíše relativisticky, podobně jako v některých pasážích věnovaných smyslu či rozměru lidského života.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo D. Huma – Skeptik.

Satan v Brně. Čerti nám přinesli Halíka

Procházel jsem dneska kolem jednoho knihkupectví a najednou vidím ceduli, že po mé druhé přednášce bude autogramiáda Tomáše Halíka. Je to osobnost veřejného života, které si velmi vážím (avšak ne nekriticky) a jehož texty mě ovlivnily na mé cestě ohledně víry, tak jsem si říkal, že se na něj půjdu podívat. Ostatně nedávno jsem viděl naživo Klause, zítra uvidím Zemana, tak proč nepřidat další celebritu do sbírky. Je tedy Tomáš Halík skutečně takový nebezpečný demagog a nemá Petr Hájek přece jen v něčem pravdu?

Po mé třetí přednášce jsem se ke všemu dozvěděl, že v aule naší fakulty bude mít Tomáš Halík dokonce přednášku. Času jsem sice neměl nazbyt, ale myslím si, že člověk by měl být otevřený názorům a argumentům všech možných stran (pak je může lépe hodnotit), tak jsem tomu trochu času věnoval. Kdo by čekal, že na katolického kněze se v silně sekulární České republice sejde možná pár desítek skalních nadšenců, je v případě, že přijde na přednášku načas, nepříjemně překvapen plností sálu, absencí židlí a tím, že bude hodinku a půl stát. Ale co. Na mnohem méně hodnotnější celebrity lidé vydávají ještě větší oběti (zejména fanynky J. Biebera atp.).

Stovky lidí odpustí i 15minutové zpoždění, byť jsem si říkal, jestli to není taková demonstrace vlivu, síly a slávy od duchovní celebrity fanoušků pravdy a lásky a až zvláštní smání se jedné části sálu nad některými jeho slovy, které mně nepřišly vůbec vtipné ani úsměvné, jsem trošku nechápal (ale možná jsem si chtěl pouze zachovat racionální postoj a nenechat se manipulovat aurou pozitivních emocí).

Tomáš Halík se několikrát strefoval do katolických tradicionalistů, zastával se muslimů a bazíroval na hraně politické korektnosti, nicméně otázkou pro české křesťany (nebo lidi, které ty spory třeba baví a zajímají) je, která strana je ta správná? Je to snad tradicionalističtější křídlo Hájka, Dobeše, Bátory či Duky, nebo jsou to otevřenější a liberálnějších křesťané typu Halíka, Czendlika atd.? Podle čeho je chceme hodnotit?

Podle výsledků? Potom si myslím, že by mělo navrch v českých podmínkách právě liberální křídlo, které podle mě správně chápe, že sekulárně humanistickou (většinou intelektuální) společnost nezaujmou církevními dogmaty středověku, a kteří přivedou k víře či už přímo ke křesťanství určitě více lidí (je to můj odhad; jestli víte o nějakém průzkumu, budu za něj v diskuzi rád). Ale stačí to? Co ten člověk, který už hledal, na základě něčeho si řekl, že křesťanství je pro něj to pravé, možná i přímo katolická církev, bude mu to stačit?

Myslím si, že právě zde, v této fázi se hloubavější lidé dají spíše na stranu Michala Semína, Petra Hájka a dalších. Zde budou chtít víc. Zde už nebudou stačit humanistické ideály, sklony ke spiritualitě, snaha prosadit mír a lásku po celém světě. Zde nastanou ožehavější témata – tito lidé budou chtít řešit pronásledování křesťanů ve světě, budou chtít co nejvíce zamezit potratům, budou přemýšlet nad definicí manželství, budou se ptát, zda je islám skutečně mírumilovné a rovnoprávné náboženství.

Mohl bych zde rozebírat další věci, ve kterých s Tomášem Halíkem nesouhlasím (jeho odpor k pochodům pro život nebo odpor k expresivnějšímu vyjadřování víry u některých zj. amerických evangelických církví atp.), nicméně můj pohled je takový, že obě křídla jsou důležitá a mají zde své místo. Obě by se měla snažit co nejvíce působit na hledající či ignorující, a méně se hádat mezi sebou. Jde jim totiž v zásadě o to samé, avšak mají odlišné cesty (a obě jsou správné; jen ne vždy vhodně situované).

Svoboda – co s ní?

Svoboda a pravidla, svoboda a poctivost, svoboda a zodpovědnost, svoboda zvířat, svoboda jako volba, vnitřní svoboda, islám a svoboda, svoboda v politice, všeobecné desatero. V úterý 9. února se v Lidovém domě v Místku konala přednáška profesora Jana Sokola, filozofa, křesťanského intelektuála, bývalého poslance a kandidáta na prezidenta, které jsem se zúčastnil a nad myšlenkami, které na ní zazněly, bych se chtěl nyní zamyslet.

    Svoboda a pravidla

Mnoho lidí, a především mí mladí vrstevníci, si myslí, že pravidla omezují svobodu. Mladý člověk by byl nejradši sám v rozlehlé poušti, kde jej neomezují žádní jiní lidé. Nejraději by již bydlel bez rodičů a měl tak neomezenou volnost. Když se nad tím ale hlouběji zamyslíme, zjistíme, že pravidla nejenže svobodu neomezují, ale právě naopak bez pravidel by žádná svoboda nemohla být. Nemohli bychom se totiž spolehnout na to, že ti ostatní ta pravidla budou dodržovat. Nemohli bychom vyjít na ulici (popření svobody), protože by nás mohl kdykoliv někdo zastřelit (ten má svobodu – bez pravidel). Pan profesor Jan Sokol to uváděl také na příkladu aut, která se řítí obrovskou rychlostí po dálnici. Jedou naproti sobě jen pár centimetrů od sebe jako střely, a přesto se v drtivé většině nic nestane. Mohou jet svobodně, protože se spoléhají na to, že ti ostatní také dodržují nějaká pravidla.

    Svoboda a poctivost

Když máme svobodu, musíme mít ve společnosti také morálku. Musíme být poctiví. Psaná pravidla (zákony, předpisy) nemohou v mnoha různých situacích určit, na čí straně je třeba pravda. Proto nemůžeme lhát. Bez toho by svoboda neměla smysl. A zažíváme to dnes v naší zemi denně. Když jsou potom nějaká pravidla, nestačí je jen mít napsaná, ale musíme je rovněž vymáhat. To se nám zatím příliš v naší mladé demokracii nedaří.

    Svoboda a zodpovědnost

Je třeba také zdůraznit, že svoboda nemůže existovat bez zodpovědnosti (že svoboda=zodpovědnost). Dobře se to vysvětluje na dotazu jedné posluchačky, jestli by zvířata měla mít svobodu. Jak by mohla mít svobodu, když u nich nemůžeme vyžadovat zodpovědnost, protože si zkrátka důsledky svého chování nejspíš neuvědomují. Zodpovědnost musí být na majiteli a případný trest za porušování práv zvířete či jeho zanedbávání musíme vymáhat na něm.

    Svoboda jako volba

Po pádu komunismu se nám najednou naskytlo moře svobody, výběru toho všeho, co svobodná, demokratická a kapitalistická společnost nabízí. Postavily se obrovské hypermarkety, ve kterých jsou tisíce různých věcí. Ovšem na tomto příkladu narazíme na to, že svoboda je v mnoha případech spíše volba – tedy svoboda volby z omezené nabídky několika možností. Jan Sokol to vysvětloval na tom, že jeho žena jednou jela do takového velkého obchodního domu, kde mají stovky různých druhů bot. Když přijela domů, zeptal se jí, jaké si tedy koupila. Ona mu na to odpověděla, že tam žádné neměli. Zkrátka žádné z těch nabízených se jí nelíbily.

    Vnitřní svoboda

Málokdo z nás si dokáže uvědomovat svou vnitřní svobodu. Tu poznali například političtí vězni nacismu či komunismu, kteří, přestože byli uvězněni a vnější svoboda se omezovala na celu velkou pár metrů čtverečných, zůstali vnitřně svobodní. Zjistili, že tuto svobodu jim nemůže nikdo vzít.

Nevím, čím to je, že já osobně tuto svobodu dokážu rozlišit i přesto, že jsem v takovém vězení nebyl. Může to být také tím, že se člověk dokáže do takové situace vcítit. Tím, že vidí nějaké filmy podle skutečnosti z období druhé světové války, holocaustu, komunistické totality (Schindlerův seznam, Pianista, The Soviet Story, …) či čte literaturu popisující tuto dobu (Odkaz bratří Mašínů, …).

Člověk ve stavu této vnitřní svobody může mnohdy také navázat vztah s Bohem. Na tomto Jan Sokol uváděl, že spoustu věcí člověk s přibývajícím věkem (nemocemi, ztíženým pohybem, atd.) nemůže svobodně vykonávat, ale modlitbu, jako jednu z mála věcí, může provádět právě v kterémkoli věku.

    Muslimové a svoboda

Padl také dotaz na to, zda bychom se měli obávat muslimů. Mimo to, že pan profesor odsoudil strach, který nevede k ničemu dobrému či pozitivnímu, je destruktivní a neměli bychom se jím tedy řídit, jsem objevil nový rozměr vnímání islámského terorismu. Je také třeba velmi odlišovat islám od islámského terorismu a vyhnout se označování jednotlivých zemí za teroristické, protože tím si proti sobě pouze postavíme všechny obyvatele té země.

Dozvěděl jsem se, že těmto teroristům nejde o to nás zničit. Není jim to zapotřebí. Jim jde o to nás vystrašit (teroristickými útoky, atp.) a my už se zničíme sami. Resp. zničíme si svoji svobodu. A proč jim jde právě o tohle? Tamním fundamentalistům vadí, že jejich mladí a vzdělaní lidé vidí západ a vše, co k němu patří, jako velmi atraktivní a chtějí se tam buď nastěhovat nebo to zavést i doma. Jde jim tedy o to, aby západní kultura přestala být pro tamní obyvatele přitažlivá

Problém je také v jejich chápání svobody jednotlivce. Tam totiž nejsou lidé vnímáni jako jednotlivci, ale základní společenskou jednotkou je rodina – za kterou mluví otec.

    Svoboda a politika

Došlo také na politiku. Jan Sokol vyprávěl příběh, když byl na začátku devadesátých let poslancem a v Praze byla delegace nejvyšších představitelů Itálie (předsedové parlamentu, atd.) – ze všech politických stran. On je dostal na dvě hodiny na starosti. Nevěděl, o čem se s nimi bavit a zrovna se u nás řešilo, jak se budou financovat politické strany. Tak se jich, jako zkušených demokratů, zeptal, jak to chodí v Itálii. Ti jen začali nervózně pokukovat kolem sebe, že přece nijak, normálně, atd. Pak se našel jeden takový odvážlivec a začal vysvětlovat: „To víte. Každá strana má své starosty a ti starostové zadávají zakázky. A vítěz vždycky dává starostovi určitou částku, kterou on potom dává té politické straně.“ Rok na to s tím byl v Itálii obrovský skandál, moci se chopila vláda soudců a vznikly úplně jiné politické strany. Jan sokol poznamenal: „Ale ty jsou bohužel ještě horší.“

    Všeobecné desatero

Dotaz na to, zda by mělo v budoucnu existovat nějaké univerzální desatero, zodpověděl mj. tak, že ve své nové knize, kterou právě dopisuje, se tímto bude zabývat. Ž e se také zjistilo, že všechny morální kodexy všech náboženství a společností světa se shodují s druhou částí křesťanského desatera – nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit, nepožádáš manželky bližního svého, nepožádáš statku bližního svého. To je ta část věcí, které bychom měli nebo neměli dělat jen proto, že je to správné samo o sobě. První pětice desatera říká, že se to nemá, resp. má dělat proto, že „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“

Při této přednášce jsem si uvědomil, o co by byl můj život ochuzen, kdyby nebyl okořeněn hlubokým přemýšlením, filozofováním. Že není důležité pouze konat, vykonávat, vydělávat, bavit se, psát, ale také poslouchat, přemýšlet, číst a diskutovat.

Brzy se zde objeví i rozhovor s Janem Sokolem pro Mladé křesťanské demokraty, fotky z akce či nahrávka přenášky.

Doporučuji rovněž články:

Každý z nás je svobodný – http://navrat.blog.idnes.cz/c/108886/Kazdy-z-nas-je-svobodny.html

Sen a strach – http://www.robertslovak.cz/clanky-obecne/sen-a-strach.html

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=123897