Paříž 2015 – co s tím?

Všichni jsme čekali, že to přijde. Báli jsme se, že to bude na více místech najednou, dnes můžeme být rádi, že tentokrát to bylo pouze v Paříži. Je to strašné, nemělo se to stát, a všichni teď cítíme solidaritu s Francií a blízkými obětí. Je to blízko a mohli jsme to být my nebo někdo z našich známých.

Taktéž má skoro každý potřebu se k tomu vyjádřit, a neubráním se jí ani já a to, co napíšu, se asi mnoha lidem nebude líbit:

1) Není to pouze útok na Francii, na Evropu nebo na Západ, je to útok na celé lidstvo.

2) Svět si už nadále nemůže dovolit mít v Bílém domě slabé vůdce typu Obamy, Clintonové či Kerryho.

3) Všechny země světa, především ty západní, ale i naši spojenci na Blízkém východě, i Rusko, ostatně mohla by se zapojit i Čína a Indie, se musí spojit a konečně zničit IS jednou provždy.

4) Evropa si musí začít chránit vnější hranice i vnitřní bezpečnost (nesmíme dopustit, aby nám tu nadále volně běhali lidé, které bezpečnostní složky důvodně podezřívají z napojení na teroristy); pokud nebudeme schopni dělat to jednotně, tak si to budou muset začít dělat jednotlivé státy samy, bohužel.

5) Evropa ale musí zůstat Evropou, nesmíme dopustit, abychom na jeden radikální extremismus reagovali druhým radikálním extremismem – musíme se vyvarovat kolektivní viny, musíme rozlišovat.

6) Muslimy, které v Evropě již máme, nesmíme házet do jednoho pytle, ale naopak musíme ty, kteří chtějí žít s námi a v souladu s našimi zákony a hodnotami, přesvědčit, že jsou s námi na jedné lodi, že je neobětujeme honu na čarodějnice.

7) Ostatně, kdybychom to dopustili, tak bychom je pouze nahnali do náruče extrémistů, a to skutečně není v našem zájmu. Raději sledujme hashtag #‎NotInMyName‬.

8) Země, kde zatím výrazná muslimská menšina není (Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Pobaltí atp.), nesmí opomíjet ani fakt, že pravděpodobnost teroristických útoků extrémních islamistů je menší v zemi, kde je méně muslimů, a proto se nemůžeme divit, pokud v těchto zemích budeme preferovat imigraci ne-muslimů, a pokud budeme přednostně přijímat uprchlíky spíše z řad křesťanů atp., nebo že lidé u nás budou chtít návrat hraničních kontrol se severozápadními zeměmi Evropy, bohužel.

9) Zároveň ale nesmíme zapomínat na to, že máme internet, a že první islamistický extrémista může být klidně nějaký naštvaný rodilý Čech, protože našim nepřítelem není náboženství nebo etnikum, ale zvrácená ideologie, která to náboženství zneužívá, aby mohla vraždit a ničit naši civilizaci.

10) Co se týká uprchlíků, tak je ostudné, jak se k této situaci staví náš prezident a velká část veřejnosti, naše země může a měla by přijmout daleko více lidí; ale jak už jsem psal, musíme mít právo si vybírat a česká vláda má zodpovědnost ty lidi prověřovat.

11) Není na místě zesměšňovat obavy místních lidí, že mezi uprchlíky mohou být skrytí bojovníci islámského státu; ale tito lidé si musí uvědomit i to, že právě před takovými psychopaty většina uprchlíků utíká, a je naší morální povinností jim pomoci.

12) Zároveň s tím je nepřijatelné, abychom v Evropě dopustili nesmyslné mechanismy typu přerozdělovacích kvót, které může chtít vynucovat jen někdo, kdo si přeje rozpad Evropské unie nebo nástup fašistických extrémistů do vedení členských států; je to nejen politicky naprosto neprozíravé, nejen porušení suverenity členských států, ale je to nesmysl i vůči uprchlíkům a i z hlediska praktického vynucení toho, aby zůstávali tam, kde je někdo pošle.

13) Taktéž musíme důsledně rozlišovat mezi uprchlíky a ekonomickými imigranty; uvědomit si, že ti první se do svých zemí budou moci vrátit, např. až v Bílém domě bude sedět někdo schopný a dokáže společně s ostatními zlo v jejich zemích porazit.

14) Naše země se nemohou uzavírat ani vůči ekonomické imigraci, ale musíme trvat na tom, aby integrace nově příchozích do našich společností proběhla skutečně tak, že se ti lidé budou chtít stát jedněmi z nás, že přijmou naši kulturu, náš jazyk, že budou respektovat naše zákony.

15) Nesmíme dopustit, aby se integrace nepovedla, aby vznikla ghetta a chudí a kulturně vykořenění lidé, které pak snadno rekrutují teroristé; to ale znamená, že i my se k těm imigrantům, kteří u nás chtějí poklidně žít (ale mají třeba jinou barvu kůže nebo vyznání) budeme chovat tak, abychom je do náruče teroristů nenahnali.

16) Na západě bychom se taky měli zamyslet nad tím, jak dneska fungujeme, že i my sami často nemáme pevné hodnoty, že naše společnosti jsou rozbité, že v našich myslích a představách (ať už ve filmech, seriálech, knihách či počítačových hrách) často žijeme v tom, co pak vídáme v Paříži, New Yorku, Londýně, Madridu či v Norsku.

17) Řešením islamistického teroru nebo chudoby méně rozvinutých zemí není ani to, že celý blízký východ a Afriku nastěhujeme do Evropy, Ruska či Ameriky; řešení musíme hledat především tam – poskytovat skutečnou rozvojovou nebo i vojenskou pomoc, a taky přestat chránit bohaté ekonomiky pomocí dovozních cel, dotací a podobných nesmyslů, které jen brání tomu, aby se lidé po celém světě mohli vymanit ze systémové chudoby.

18) Kromě hrozby terorismu islámského státu a dalších extrémistů a kromě hrozby narůstajícího hnědého fašisticko-náckovského extremismu u nás se musíme mít na pozoru i před těmi, kteří první hrozbu podceňují, ale i před tím, abychom se ve jménu boje proti teroru nevzdali našich svobod a soukromí tam, kde to není nutné.

Jsme ve válce, kterou musíme vyhrát, a našim nepřítelem nejsou jen teroristé, ale i náš vlastní strach.

Sebereflexe: Může konzervativec sáhnout k násilí?

Teroristický čin norského psychopata je obrovskou tragédií pro norskou demokratickou levici. Na ostrově, kde měla letní tábor mládežnická organizace sociálně-demokratické strany, možná zahynulo několik budoucích premiérů, ministrů, myslitelů či novinářů norské levice. Tato tragédie je ovšem pohromou také pro konzervativní pravici v Evropě, protože tento vrah se k jejím myšlenkám hlásí a v očích veřejnosti je může velmi zdiskreditovat.

Předtím, než jsem se dozvěděl, že tento fanatik byl mnohaletým členem nejsilnější norské pravicové strany a funkcionářem její mládežnické organizace, jsem ve svém blogu na základě informací o tom, že jeho (již někým zrušený) facebookový profil byl založen pouze pět dnů před tím, než byl tento čin spáchán, spekuloval o tom, že to může být právě rafinovaný útok na konzervativní pravici v Evropě. (A třeba je, ale nyní předpokládejme, že není).

I se zveřejněním jeho šíleného manifestu je nyní jasné, že v mnoha věcech tento masový vrah má shodné myšlenky s konzervativci, křesťany a pravicově smýšlejícími lidmi. Už před časem – kdy jsem začal vnímat problematiku multikulturalismu, islamizace Evropy a nefunkčnosti Evropské unie, mě napadlo, že je jen otázkou času, než se objeví nějaký nový Hitler, který bude chtít muslimské menšiny z evropských zemí vyhnat podobným způsobem, jako to dělal Hitler s Židy. V souvislosti s islámským terorismem (tehdy, když jeden fanatický pastor z USA chtěl veřejně pálit Korán) mě rovněž napadlo, že se začnou vyskytovat také křesťanští teroristé (fundamentalisté a extrémisté – ti skutečně nebezpeční). Asi se tak již stalo.

Souhlasím s názorem publicisty Jana Schneidera, který uvedl v článku na portálu Česká pozice, že nyní je na čase, aby evropská konzervativní pravice jasně odsoudila tento čin a vyjádřila se v tom smyslu, že takovéto násilné řešení problémů, na které dlouhodobě upozorňuje, důrazně odmítla. Souhlasím, že bychom s tím opravdu neměli mít žádný problém.

Je zřejmé, že člověk konzervativní a pravicový – který se hlásí ke svobodě jednotlivce, vládě práva, ke křesťanským kořenům atp. jasně odmítne teroristické útoky ve jménu těchto hodnot. Ovšem rád bych se zamyslel i nad tím, v jakém případě konzervativec, křesťan, pravičák může sáhnout k násilí.

Samozřejmě v případě, že jste držitelem nějaké zbraně (pistole, nůž, automobil), tak je pochopitelné, že se budete bránit, pokud vás někdo napadne nebo se bude chtít zmocnit vašeho osobního vlastnictví. Ale to s ideami konzervatismu ani tak nesouvisí. Dále je tu příklad americké revoluce z 18. století – tam běžní Američané sáhli k násilí, aby mohli žít svobodně a právě podle konzervativních, křesťanských ale i pravicových hodnot. A třetím případem je ozbrojený odboj – nyní mám na mysli především ten třetí a konkrétně skupinu bratří Mašínů – pokud je mi známo, tak i oni jsou křesťany, konzervativci a pravičáky – a také zabili – v sebeobraně před zločineckým režimem – za konzervativní hodnoty a ideály – svobody, demokracie a vlády práva. Ale také je ještě čtvrtý případ – kdyby například (čistě hypoteticky) vyhlásil Irán západnímu světu (Evropě, USA, NATO) svatou válku a člověk (s ideály konzervatismu, pravice a křesťanství) vyrazil v barvách armády své země chránit západní civilizaci (tu klidně včetně pokojných muslimských občanů západních zemí, kteří respektují její zákony, kulturu a tradice), tak by také bylo v pořádku, že konzervativec sahá k násilí.

Je ale taky dost možné, že mnozí konzervativci dnešní doby by mohli dnešní faktické vlády (na mezinárodní úrovni pokusy o vytvoření globální vlády ze strany OSN, na evropské o kontrolu a regulaci ze strany Evropské unie téměř všeho, na národní úrovni vlády zákulisní mafie a na regionální samozřejmě vlády místních mafií či stalinistů) považovat za zločinecký současný režim a mohli by sáhnout po zbrani. Tady bych viděl obrovské dilema. Ovšem na rozdíl od norského masového vraha by radikálové tohoto typu spíše útočili – ne na bezbranné mladé lidi a jiné civilisty – ale spíše na představitele politické moci, šéfy mafiánů či na zasedání například skupiny Bilderberg nebo samotné sídlo OSN či třeba Evropské komise.

Myslím si, že tato událost je určitou sebereflexí pro konzervativní pravici i v tom smyslu, že bychom se měli více snažit věci ovlivňovat tím, že budeme zakládat vlivná občanská sdružení, mediální portály, vstupovat do demokratických politických stran – více řešit problémy společnosti v parlamentu či na vládní úrovni.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=202439

Svoboda – co s ní?

Svoboda a pravidla, svoboda a poctivost, svoboda a zodpovědnost, svoboda zvířat, svoboda jako volba, vnitřní svoboda, islám a svoboda, svoboda v politice, všeobecné desatero. V úterý 9. února se v Lidovém domě v Místku konala přednáška profesora Jana Sokola, filozofa, křesťanského intelektuála, bývalého poslance a kandidáta na prezidenta, které jsem se zúčastnil a nad myšlenkami, které na ní zazněly, bych se chtěl nyní zamyslet.

    Svoboda a pravidla

Mnoho lidí, a především mí mladí vrstevníci, si myslí, že pravidla omezují svobodu. Mladý člověk by byl nejradši sám v rozlehlé poušti, kde jej neomezují žádní jiní lidé. Nejraději by již bydlel bez rodičů a měl tak neomezenou volnost. Když se nad tím ale hlouběji zamyslíme, zjistíme, že pravidla nejenže svobodu neomezují, ale právě naopak bez pravidel by žádná svoboda nemohla být. Nemohli bychom se totiž spolehnout na to, že ti ostatní ta pravidla budou dodržovat. Nemohli bychom vyjít na ulici (popření svobody), protože by nás mohl kdykoliv někdo zastřelit (ten má svobodu – bez pravidel). Pan profesor Jan Sokol to uváděl také na příkladu aut, která se řítí obrovskou rychlostí po dálnici. Jedou naproti sobě jen pár centimetrů od sebe jako střely, a přesto se v drtivé většině nic nestane. Mohou jet svobodně, protože se spoléhají na to, že ti ostatní také dodržují nějaká pravidla.

    Svoboda a poctivost

Když máme svobodu, musíme mít ve společnosti také morálku. Musíme být poctiví. Psaná pravidla (zákony, předpisy) nemohou v mnoha různých situacích určit, na čí straně je třeba pravda. Proto nemůžeme lhát. Bez toho by svoboda neměla smysl. A zažíváme to dnes v naší zemi denně. Když jsou potom nějaká pravidla, nestačí je jen mít napsaná, ale musíme je rovněž vymáhat. To se nám zatím příliš v naší mladé demokracii nedaří.

    Svoboda a zodpovědnost

Je třeba také zdůraznit, že svoboda nemůže existovat bez zodpovědnosti (že svoboda=zodpovědnost). Dobře se to vysvětluje na dotazu jedné posluchačky, jestli by zvířata měla mít svobodu. Jak by mohla mít svobodu, když u nich nemůžeme vyžadovat zodpovědnost, protože si zkrátka důsledky svého chování nejspíš neuvědomují. Zodpovědnost musí být na majiteli a případný trest za porušování práv zvířete či jeho zanedbávání musíme vymáhat na něm.

    Svoboda jako volba

Po pádu komunismu se nám najednou naskytlo moře svobody, výběru toho všeho, co svobodná, demokratická a kapitalistická společnost nabízí. Postavily se obrovské hypermarkety, ve kterých jsou tisíce různých věcí. Ovšem na tomto příkladu narazíme na to, že svoboda je v mnoha případech spíše volba – tedy svoboda volby z omezené nabídky několika možností. Jan Sokol to vysvětloval na tom, že jeho žena jednou jela do takového velkého obchodního domu, kde mají stovky různých druhů bot. Když přijela domů, zeptal se jí, jaké si tedy koupila. Ona mu na to odpověděla, že tam žádné neměli. Zkrátka žádné z těch nabízených se jí nelíbily.

    Vnitřní svoboda

Málokdo z nás si dokáže uvědomovat svou vnitřní svobodu. Tu poznali například političtí vězni nacismu či komunismu, kteří, přestože byli uvězněni a vnější svoboda se omezovala na celu velkou pár metrů čtverečných, zůstali vnitřně svobodní. Zjistili, že tuto svobodu jim nemůže nikdo vzít.

Nevím, čím to je, že já osobně tuto svobodu dokážu rozlišit i přesto, že jsem v takovém vězení nebyl. Může to být také tím, že se člověk dokáže do takové situace vcítit. Tím, že vidí nějaké filmy podle skutečnosti z období druhé světové války, holocaustu, komunistické totality (Schindlerův seznam, Pianista, The Soviet Story, …) či čte literaturu popisující tuto dobu (Odkaz bratří Mašínů, …).

Člověk ve stavu této vnitřní svobody může mnohdy také navázat vztah s Bohem. Na tomto Jan Sokol uváděl, že spoustu věcí člověk s přibývajícím věkem (nemocemi, ztíženým pohybem, atd.) nemůže svobodně vykonávat, ale modlitbu, jako jednu z mála věcí, může provádět právě v kterémkoli věku.

    Muslimové a svoboda

Padl také dotaz na to, zda bychom se měli obávat muslimů. Mimo to, že pan profesor odsoudil strach, který nevede k ničemu dobrému či pozitivnímu, je destruktivní a neměli bychom se jím tedy řídit, jsem objevil nový rozměr vnímání islámského terorismu. Je také třeba velmi odlišovat islám od islámského terorismu a vyhnout se označování jednotlivých zemí za teroristické, protože tím si proti sobě pouze postavíme všechny obyvatele té země.

Dozvěděl jsem se, že těmto teroristům nejde o to nás zničit. Není jim to zapotřebí. Jim jde o to nás vystrašit (teroristickými útoky, atp.) a my už se zničíme sami. Resp. zničíme si svoji svobodu. A proč jim jde právě o tohle? Tamním fundamentalistům vadí, že jejich mladí a vzdělaní lidé vidí západ a vše, co k němu patří, jako velmi atraktivní a chtějí se tam buď nastěhovat nebo to zavést i doma. Jde jim tedy o to, aby západní kultura přestala být pro tamní obyvatele přitažlivá

Problém je také v jejich chápání svobody jednotlivce. Tam totiž nejsou lidé vnímáni jako jednotlivci, ale základní společenskou jednotkou je rodina – za kterou mluví otec.

    Svoboda a politika

Došlo také na politiku. Jan Sokol vyprávěl příběh, když byl na začátku devadesátých let poslancem a v Praze byla delegace nejvyšších představitelů Itálie (předsedové parlamentu, atd.) – ze všech politických stran. On je dostal na dvě hodiny na starosti. Nevěděl, o čem se s nimi bavit a zrovna se u nás řešilo, jak se budou financovat politické strany. Tak se jich, jako zkušených demokratů, zeptal, jak to chodí v Itálii. Ti jen začali nervózně pokukovat kolem sebe, že přece nijak, normálně, atd. Pak se našel jeden takový odvážlivec a začal vysvětlovat: „To víte. Každá strana má své starosty a ti starostové zadávají zakázky. A vítěz vždycky dává starostovi určitou částku, kterou on potom dává té politické straně.“ Rok na to s tím byl v Itálii obrovský skandál, moci se chopila vláda soudců a vznikly úplně jiné politické strany. Jan sokol poznamenal: „Ale ty jsou bohužel ještě horší.“

    Všeobecné desatero

Dotaz na to, zda by mělo v budoucnu existovat nějaké univerzální desatero, zodpověděl mj. tak, že ve své nové knize, kterou právě dopisuje, se tímto bude zabývat. Ž e se také zjistilo, že všechny morální kodexy všech náboženství a společností světa se shodují s druhou částí křesťanského desatera – nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit, nepožádáš manželky bližního svého, nepožádáš statku bližního svého. To je ta část věcí, které bychom měli nebo neměli dělat jen proto, že je to správné samo o sobě. První pětice desatera říká, že se to nemá, resp. má dělat proto, že „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“

Při této přednášce jsem si uvědomil, o co by byl můj život ochuzen, kdyby nebyl okořeněn hlubokým přemýšlením, filozofováním. Že není důležité pouze konat, vykonávat, vydělávat, bavit se, psát, ale také poslouchat, přemýšlet, číst a diskutovat.

Brzy se zde objeví i rozhovor s Janem Sokolem pro Mladé křesťanské demokraty, fotky z akce či nahrávka přenášky.

Doporučuji rovněž články:

Každý z nás je svobodný – http://navrat.blog.idnes.cz/c/108886/Kazdy-z-nas-je-svobodny.html

Sen a strach – http://www.robertslovak.cz/clanky-obecne/sen-a-strach.html

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=123897