Politici – Mirek Návrat

Paternalismus je přijatelný, pokud nás chrání před druhými

Písemná příprava – Mill*

V Millově textu je obtížné najít nějakou mezeru, jež by se v kontextu, co v něm řeší, nezabýval. Když už jsem měl pocit, že jsem na ni natrefil, tak jsem o daném problému četl o pár odstavců dále nebo hned v tom dalším. To se týká například otázky hazardu, postavení jedince v rodině či jeho svobody prodat se do otroctví.

Za klíčové považuji jeho varování nejen před tyranií úředníka, ale i před tyranií většiny. Vyslovuje se rovněž proti tomu, aby byl jedinec chráněn před sebou samým. Dle něj si může každý dělat, co chce, pokud tím neškodí druhému, a je jedno, na kolik takové chování druhé pohoršuje, nebo snižuje jedince v jejich očích. Pokud je na místě státní zásah, tak pouze tehdy, když to může škodit i druhým.

Zde je zajímavá právě otázka hazardu. Domnívám se, že pokud zakazujeme jeho provozování, nikoliv samotné hraní, pak se nemusí jednat o paternalismus, ale o liberální ochranu jedince před jednáním ostatních, které mu škodí. Z toho, co dále Mill píše, mám pocit, že by např. se zákazem herních automatů i souhlasil, protože jinde tvrdí, že stát může občana chránit i tehdy, pokud on může být klamán, či pokud má v úmyslu přejít přes most řeku, ne do ní spadnout – tedy získat peníze, ne o ně přijít.

Nicméně v případě prohibice, např. u alkoholu je skeptický k její účinnosti. Jeho vyšší zdanění je dle něj v pořádku a podle mě opět nemusí být argumentováno paternalisticky jako snaha odradit od jeho užívání, ale liberálně, jako náhrada škody ostatním jedincům na zaplaceném všeobecném zdravotním pojištění.

I přesto si ale myslím, že by podobných kvazi-paternalistických opatření mělo být co nejméně, protože toto filozofické přerámování může být snadno zneužitelné. Dále je otázka, na kolik jeho ochrana dětí vůči nezodpovědným rodičům, nemůže přejít do extrémů typu jejich norského odebírání.

Hodně mě ale zaujala poslední část, kde řeší, proč by se ty nejlepší talenty země neměly soustřeďovat v administrativě. Takové totiž potřebujeme v byznysu, protože ve státní správně nikdy nebudou tak výkonní, efektivní a hlavně ani svobodní, ani mít prostor pro vlastní rozhodování.

Naopak je to kvalitní argumentace proti těm, co by chtěli osvobozovat lidi skrze převedení veškerého rozhodování demokraticky na stát, protože navíc by tito lidé byli politicky závislí, byl by větší prostor pro klientelismus, politikaření, a především by reálně nerozhodovali, svými soukromými věcmi zaneprázdnění, občané, ale ti, kteří mají silnější lobbisty na správných místech – viz dnešní realita Bruselu či Washingtonu, i Millova poznámka ze začátku textu.

Asi tímto padá i argument o tom, že by byrokrati a politici měli být placeni co možná nejvíce, a naopak by mohlo být lepší, pokud by veřejných pozic bylo co nejméně, a ctihodní občané dané funkce brali jako čest sloužit své zemi.

Nutno ale podotknout, že pokud by byla pravda, že se monopoly nezničí samy skrze volné tržní síly, pak může být na místě proti-monopolní zákonodárství, protože i anti-(neo)liberální kritika toho, že se byrokracie ze státu přenese/přenesla na velké korporace, může být na místě.

*Psáno 11.5.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. S. Milla – „On Liberty“, in: On Liberty and Other Essays, kap. I., III.–IV., s. 5–19, 83–128.

Jde jim jen o vlastní prospěch! Že by projekce v praxi?

Češi jsou přesvědčeni, že lidem, kteří vstupují do veřejného prostoru, a stávají se tak politiky, jde jen o vlastní zviditelnění, o nabytí majetku či o získání moci. Odhalil to průzkum společnosti CVVM, podle něhož tyto názory zastává drtivá většina občanů (kolem 90 %). Není to ovšem pouze ukázka jednoho z nejznámějších pojmů v psychologii – projekce?

O projekci víme, že je to tendence připisovat druhým lidem vlastnosti a schopnosti podle nás samotných. Češi v tomto průzkumu ani tak nevypovídají o svých volených zástupcích, jako o sobě samotných. Často se setkávám s tím, že si tzv. obyčejní lidé stěžují, jak jsou ti jejich politici špatní, že by tam měli být lepší. A když přijde řeč na ně samotné – proč s tím tedy něco neudělají, proč nedají všanc své vlastní jméno, svou pověst a osobní značku, dozvídáme se něco v tom smyslu, že oni sami by si tam nakradli ještě více, akorát by to dělali chytřeji.

Ano, není to pouze o lidech, je to začarovaný kruh. Nemůžeme mít lepší politiky, než jsme my sami, protože v parlamentní demokracii si volíme sami sebe, své reprezentanty. Zároveň však tito reprezentanti ovlivňují nás samotné, jdou nám příkladem. Zvlášť u nás, kde prezidenta stále považujeme za nějakého krále, který tady je od toho, aby zajistil věčnou spravedlnost na zemi.

Přitom, kdybychom se vzdali naší naivní představy, že volený politik má být někdo svatý a bezchybný, kdybychom je přestali všechny házet do jednoho pytle – žvanit o tom, že všichni jsou stejní a všichni kradou, kdybychom si uvědomili, že demokratický politik není příslušník nějaké zvláštní nedotknutelné kasty, ale je to běžný občan, obyčejný člověk, jeden z nás, kterého si na nějaký čas volíme, aby se staral o veřejné záležitosti, tak by se i u nás politická kultura rapidně zlepšila.

Slušní a schopní lidé by se přestali bát do politiky vstupovat, protože by se jejich společenský status ze dne na den nezměnil z uznávaného vědce, špičkového chirurga či úspěšného podnikatele na úroveň prostitutky, tedy poslance.

Uvědomme si, že začít musíme každý sám u sebe. Že nic neměnící nadávání na ty, kteří to dělají špatně, správu našich veřejných záležitostí nezlepší ani neulehčí naším rodinným rozpočtům. Že naopak věcné a poctivé přemýšlení o problémech, kterým rozumíme, užitečné rady lidem, kteří mají svěřenou moc, jejich pečlivé rozlišování a především využívání všech demokratických nástrojů, včetně těch internetových, může naši zemi posunout zase o něco k lepšímu.

Miroslav Návrat,
autor je studentem Politologie a Psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně

Vyšlo v měsíčníku Psychologie dnes 5/2013

Zvýšení platů? Potom poslanecký fond solidarity

Poslanec Marek Benda v souvislosti s případným zvýšením platů politiků a soudců logicky argumentuje, že „(…) najednou řekneme, že soudcovská moc je víc a má být placená lépe? To považuji za absurdní a nepřijatelné,“ řekl Právu. Ano, kdo rozumí demokratickým mechanismům a oddělení tří složek moci ve státě, tak si uvědomuje, že zvýšit plat soudcům, ale politikům již ne, by bylo principiálním narušením nezávislosti těchto složek.

Kdo si dále uvědomuje, jak rozsáhlá je současná ekonomická krize, možná tuší, že v následujících letech, spíše dekádách, již nebudeme zažívat ekonomický růst (zcela určitě pak ne takový jako v letech 2005-2007), takže případný argument – nezvyšujte si ty platy aspoň teď, když je krize, ale počkejte, až odezní, je trošku dobově neplatný. (A ty platy se prostě zvyšovat budou, protože je na to zákon, který naši zástupci v minulosti schválili, a pokud s tím někdo nesouhlasí, tak mu nikdo nebrání, aby se stal politikem a prosadil zákon, že se politikům platy zvyšovat nebudou).

Co proto navrhuji?

Aby se normálně podle zákona zvýšily platy jak soudců, tak politiků, ale nějakému odvážnému poslanci bych doporučil, aby zřídil Poslanecký fond solidarity, na který budou politici dobrovolně posílat tu částku, o kterou se jim ten plat zvýší. Pohyby na účtu tohoto fondu by pak byly veřejně přístupné, a každý občan by se tak mohl podívat, zda a kolik jeho volený zástupce do onoho fondu přispívá a podle toho by pak mohl i volit.

Finance z tohoto fondu by se pak mohly použít na pomoc těm, které vládní škrty skutečně zasáhly, těm, kteří onu státní pomoc skutečně potřebují. Tím bychom se zároveň také posunuli zase směrem o krok blíž k vyspělé solidární zemi, kde lidé dobrovolně přispívají na charitu ze svých financí (i z toho, co ušetřili na tom, že jsou nižší daně díky nižší státním výdajům), místo aby péči o staré, nemocné a ty, kteří finanční pomoc ostatních skutečně potřebují (protože si ji opravdu sami zajistit nemohou), nechávali alibisticky na anonymním státu.