Písemná příprava – Mill*
V Millově textu je obtížné najít nějakou mezeru, jež by se v kontextu, co v něm řeší, nezabýval. Když už jsem měl pocit, že jsem na ni natrefil, tak jsem o daném problému četl o pár odstavců dále nebo hned v tom dalším. To se týká například otázky hazardu, postavení jedince v rodině či jeho svobody prodat se do otroctví.
Za klíčové považuji jeho varování nejen před tyranií úředníka, ale i před tyranií většiny. Vyslovuje se rovněž proti tomu, aby byl jedinec chráněn před sebou samým. Dle něj si může každý dělat, co chce, pokud tím neškodí druhému, a je jedno, na kolik takové chování druhé pohoršuje, nebo snižuje jedince v jejich očích. Pokud je na místě státní zásah, tak pouze tehdy, když to může škodit i druhým.
Zde je zajímavá právě otázka hazardu. Domnívám se, že pokud zakazujeme jeho provozování, nikoliv samotné hraní, pak se nemusí jednat o paternalismus, ale o liberální ochranu jedince před jednáním ostatních, které mu škodí. Z toho, co dále Mill píše, mám pocit, že by např. se zákazem herních automatů i souhlasil, protože jinde tvrdí, že stát může občana chránit i tehdy, pokud on může být klamán, či pokud má v úmyslu přejít přes most řeku, ne do ní spadnout – tedy získat peníze, ne o ně přijít.
Nicméně v případě prohibice, např. u alkoholu je skeptický k její účinnosti. Jeho vyšší zdanění je dle něj v pořádku a podle mě opět nemusí být argumentováno paternalisticky jako snaha odradit od jeho užívání, ale liberálně, jako náhrada škody ostatním jedincům na zaplaceném všeobecném zdravotním pojištění.
I přesto si ale myslím, že by podobných kvazi-paternalistických opatření mělo být co nejméně, protože toto filozofické přerámování může být snadno zneužitelné. Dále je otázka, na kolik jeho ochrana dětí vůči nezodpovědným rodičům, nemůže přejít do extrémů typu jejich norského odebírání.
Hodně mě ale zaujala poslední část, kde řeší, proč by se ty nejlepší talenty země neměly soustřeďovat v administrativě. Takové totiž potřebujeme v byznysu, protože ve státní správně nikdy nebudou tak výkonní, efektivní a hlavně ani svobodní, ani mít prostor pro vlastní rozhodování.
Naopak je to kvalitní argumentace proti těm, co by chtěli osvobozovat lidi skrze převedení veškerého rozhodování demokraticky na stát, protože navíc by tito lidé byli politicky závislí, byl by větší prostor pro klientelismus, politikaření, a především by reálně nerozhodovali, svými soukromými věcmi zaneprázdnění, občané, ale ti, kteří mají silnější lobbisty na správných místech – viz dnešní realita Bruselu či Washingtonu, i Millova poznámka ze začátku textu.
Asi tímto padá i argument o tom, že by byrokrati a politici měli být placeni co možná nejvíce, a naopak by mohlo být lepší, pokud by veřejných pozic bylo co nejméně, a ctihodní občané dané funkce brali jako čest sloužit své zemi.
Nutno ale podotknout, že pokud by byla pravda, že se monopoly nezničí samy skrze volné tržní síly, pak může být na místě proti-monopolní zákonodárství, protože i anti-(neo)liberální kritika toho, že se byrokracie ze státu přenese/přenesla na velké korporace, může být na místě.
*Psáno 11.5.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. S. Milla – „On Liberty“, in: On Liberty and Other Essays, kap. I., III.–IV., s. 5–19, 83–128.