Archiv pro štítek: Liberalismus

Moc společnosti vs. autonomie jednotlivce

Moc, autorita, legitimita*

Foucaltovo pojetí moci ve smyslu nejen státního donucování, ale i v širším kontextu mezilidských vztahů a nestátních institucí, je poměrně zajímavé. Především s ohledem na to, jakými rozčarováními pravděpodobně prochází současná česká společnost, zejména ta část z ní, která zažila i předchozí režim. Zde jde především o kontrast osobní svobody ve vztahu k moci. Lidé sice vědí, že dnes jsou formálně svobodní a zřejmě již tuší, že v demokratické republice jim jejich politici nemají vládnout, ale sloužit, nicméně v běžném životě si zřejmě příliš svobodní nepřipadají.

Pokud chtějí mít důstojný život a uživit své rodiny, tak musejí každé ráno (a jestliže pracují na směny, tak třeba i v noci) do práce a tam mají svého šéfa (při současné struktuře české ekonomiky většinou i ti, co jsou sami šéfy). Po tom, co přijdou z práce, již nemají příliš energie a v kombinaci se špatnými návyky pouštějí televizi nebo internet, kde sledují různé pořady a zprávy. V těch ale vidí jen další lidi, kteří jsou ve společenské hierarchii výše než oni, mají více svobody, peněz, moci a vlivu, ať už jsou to celebrity, byznysmeni, politici, úředníci, policie nebo naopak nepotrestaní zločinci.

Do toho vidí, že řada z těchto lidí žije z velké části z jimi těžce vydělaných peněz, které platí skrze daně, jejichž výši mají jen malou šanci ovlivnit, ať už se jedná o úředníky a politiky, žijící z veřejných peněz, akademiky či umělce, žijící z dotací; nebo podnikatelé, žijící z marží, renty, někdo by řekl – z nadhodnoty, nebo hůř z veřejných zakázek či přímo podvodů.

Zde jsem se již trochu dotkl i toho, co Foucalt označuje jako pastýřskou moc, a co do velké míry souvisí s dnešním sociálním státem a jeho rozsáhlou administrativou a celkovým potenciálem ovlivňovat velkou řadu aspektů v životě jednotlivce, a tím nad ním vykonávat moc. Lidé sice mají možnost skrze parlament řadu věcí ovlivnit, i když dnes při zvýšeném vlivu i dalších institucí, jako jsou, jak zmiňuje Rosenvallon, regulatorní autority nebo ústavní soudy, je tato možnost společně s vlivem nadnárodních a nevládních struktur poměrně omezená.

Problém je zde ale v tom, že sice mohou demokraticky rozhodovat, ale pokud jsou (a třeba i velice často) v menšině, tak je nad jejich osobní autonomií vykonávána cizí moc, které se musejí podřídit. Proto může být ke zvážení, zda je z tohoto pohledu správné, aby stát zasahoval do oblastí, kde to nutné není. Aby politična a státních zásahů nebylo tam, kde lze věci řešit mimo stát, v občanské společnosti či na trhu. Uvedu-li to na extrémním příkladu, tak z logiky věci lze žít v komunistickém kibucu v rámci liberálního státu, ale naopak je problematické mít osobní svobodu (atp.) ve státě, který by byl spravován skrze totalitní formu komunistické ideologie.

To celé souvisí i s tím, o čem na str. 33 píše Lukes – tedy, zda A může prosadit něco, co je v zájmu B, přestože je to proti přání B. Dle mého není možné, aby se jen tak skrze stát (ať už demokraticky či jinak) rozhodlo o tom, že je něco v zájmu B, a tím se omezila jeho autonomie, a to především tehdy, pokud to není nezbytné.

Abych to uvedl na příkladu, tak považuji za problematické argumentovat pro zákaz kouření na veřejných (příp. veřejně přístupných) místech skrze argument o zlepšení zdraví kuřáků (B). Daleko vhodnější může být použití argumentů o ochraně svobody/zdraví/majetku nekuřáků (A), kteří jsou na těchto místech omezováni tím, co B provádí. Ten argument by tedy neměl být paternalistický, ale veskrze liberální. Pak se neomezuje autonomie B, ale provádí se zásah proti B, jehož chování omezuje autonomii A.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na díla: 1) Foucault, Michel. „Subjekt a moc“, s. 195-226; 2) Lukes, Steven. Power: A Radical View, s. 9-25; 3) Rosanvallon, Pierre. Democratic Legitimacy. Impartiality, Reflexivity, Proximity, s. 1-14.

Jedinec nebo stát – komu patří soukromý majetek?

Písemná příprava – Locke I*

V případě Lockova textu mě opět zaujalo několik věcí. Než se dostanu k tomu hlavnímu, tak bych jen připomenul jeho názor z odstavce 82, kde prohlásil muže za silnějšího a schopnějšího než ženu. Možná je to i mými zahraničními pobyty na dvou výrazně levicových univerzitách, ale když čtu tyto názory, tak mívám větší pochopení pro emancipační a feministické úsilí. To asi ale není jediná pasáž, s níž by u Locka měli dnešní liberálové problém. Tou bude asi i jeho přesvědčení, že legislativa by měla být s určitou samozřejmostí podřízena přirozenému zákonu, jímž míní mj. to, co se dá odvodit z bible.

Klíčovými argumenty, které mě u Locka zaujaly, jsou ale ty o vztahu osobního vlastnictví a státu. Na rozdíl od Hobbese se v odstavci 138 domnívá, že státní moc je nemůže jednotlivci vzít, protože podobně jak tvrdí v odstavci 94, tak vláda nemá jiný účel, než právě zachovávání vlastnictví. V souvislosti s tím mě ale zaujala pasáž v odstavci 120, kde se zabývá vlastnictvím z hlediska toho, že se člověk stane občanem jiného státu. Přivedlo mě to k myšlence, že pokud člověk má sice nějaké vlastnictví, ale přestěhuje se do jiné země, a přestane být občanem té původní, v níž to vlastnictví má, tak mu již nemůže být garantováno, že bude toto jeho vlastnictví jeho (novou) vládou chráněno, a tedy ani nemusí být automaticky chráněno ani vládou předchozí. Tudíž je v této situaci možné, že tím konečným majitelem jeho vlastnictví je pouze ta vláda, která mu je dokáže ochránit, tak jako to zřejmě v předchozím textu zamýšlel Hobbes.

Přestože tedy Locke uznává nedotknutelnost vlastnictví, tak mě zaujaly jeho úvahy v odstavcích 31 či 46 o omezenosti a spíše morálním nároku na osobní vlastnictví – tedy, že by člověk neměl vlastnit víc, než je schopen spotřebovat a než by se mohlo zkazit. Kromě jiného mě ale zaujalo i jeho vysvětlení legitimity zdanění z odstavce 140 na základě argumentu souhlasu většiny, s nímž by někteří liberálové (libertariáni) dnes asi nesouhlasili.

*Psáno 30.3.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Locka – Druhé pojednání o vládě, kap. 1-5, 7-13 a 18-19.

TOP 09 jako naděje občanské společnosti

ISIS, Putin, Babiš, Zeman, kmotři. Naše svoboda, bezpečnost a demokracie jsou ohroženy jako téměř nikdy předtím. Někdo se tomu musí postavit. Jaký má nyní úkol TOP 09?

Kalousek je symbol. Nejenom Babiš se jej snaží vykreslit jako ikonu korupce a rozkrádání naší země. Problém je v tom, že zatímco Kalouskovi nikdy nikdo nic neprokázal a všechno to mohou být pouze pomluvy, tak u Babiše je řada věcí zcela jasných a je jen otázkou času, kdy si toho všimnou i jeho dosud slepí voliči.

Upřímně, nelíbí se mi, že lídrem občanské, středopravicové a parlamentní opozice se o víkendu stane právě Kalousek. Bez ohledu na to, zda je čistý či nikoliv, jeho pověst je z mediálního hlediska velice špatná. Jen to, co se o něm píše na Wikipedii, by ve vyzrálé západní demokracii zřejmě dávno znamenalo konec politické kariéry.

Bohužel, to je luxus, který si teď naše země, česká opozice a pravice nemohou dovolit. Kalousek je nejlepší rétor a nebojí se Babišovi a Zemanovi postavit. Navíc u toho dokáže být i vtipný. Jeho vedení může být ale i zárukou toho, že TOP 09 po příštích volbách nezradí své voliče, a neskočí kvůli silně pro-unijní politice do vládní koalice s Babišem a ČSSD.

Tedy pokud tehdejší Kalouskovo spojenectví s komunisty bylo skutečně jen strategickým tahem, jak zabránit velké koalici, a nikoliv bezbřehý pragmatismus. Zároveň ale bude pod jeho vedením bohužel asi komplikovaná i spolupráce se Starosty či lidovci.

Nedá se nic dělat, lepší náhradu za Karla se zatím najít nepodařilo, trvám ale na tom, že pro ty další volby nám TOP 09 musí najít jiného kandidáta na premiéra, než je Kalousek. Není přece možné, aby více než čtvrt století po Listopadu nedokázala česká veřejnost vygenerovat schopného a sympatického kandidáta na premiéra. Někoho formátu Davida Camerona, Marca Rubia, Mauricia Macriho nebo třeba Larse Rasmussena.

Jaká by TOP 09 měla být?

To nás přivádí k tomu, zda má smysl, aby na české politické scéně TOPka vůbec byla. K čemu potřebujeme čtyři až šest (středo)pravicových stran? Čím se liší od eurorealistické ODS, čím od pseudopravicových xenofobních populistů okolo Okamury a Konvičky, čím od euroskepticko-libertariánských Svobodných, čím od ekonomicky středo-levicových lidovců a čím od pseudoliberálně populistických babišovců?

TOPka a ANO toho mají bohužel společného víc, než si myslíme. První z nich se sice pasuje do role tradiční strany a postupně se k tomu začíná přibližovat, ale její začátky byly jiné. Jen si vzpomeňme na složitost přijímání nových členů, na podobnou rétoriku, že TOPka je tou očistnou stranou oproti špinavé ODS, že její předseda jakožto bohatý a zajištěný člověk je zárukou toho, že nebude mít potřebu krást. Nemluvě o podpoře velkých peněz a profesionálním marketingu.

Většina současných i tehdejších podporovatelů TOPky ji viděla jinak než já. Tehdy jí mainstreamová média fandila a vyzdvihovala převážně to dobré. A skutečně, spojení oblíbeného a charismatického knížete reprezentujícího „pravdu a lásku“ se schopným pragmatikem a reformním fiskálně konzervativním ministrem financí byl velice úspěšný marketingový tah. Takovému by tehdy středopravicový volič znechucený narůstajícími a neřešenými skandály ODS a posunem tehdejších lidovců Cyrila Svobody doleva, mohl jen těžce odolat.

Jenže z mého pohledu to bylo trošku jinak. Byl jsem tehdy jen krátce členem KDU, vybral jsem si ji oproti ODS, protože na té druhé mi vadili kmotři a lidi, co by ve vyspělé zemi neměli v politice šanci ani minutu. Ale podobná věc mi z části vadila i u lidovců. A právě takový dojem jsem měl z řady lidí, kteří patřili do tehdejšího Kalouskova křídla. Ostatně stále působící generální sekretář TOP 09 je jeden z nich.

Opravdu konzervativní?

Ale dost personální kritiky. Na tohle musí tlačit poctiví a svobodomyslní politici a členové strany. A nebát se, aby při odporu skončili jako nejmenovaný bývalý primátor jedné metropole. V každém případě, důležitější teď je, jak je na tom TOPka ideově a programově.

Hrdě se hlásí k (umírněnému) konzervatismu, občas nalezneme i zmínku o křesťanské demokracii. Všichni ale víme, že TOP 09 má většinou voliče, kteří by se sami označili spíše za liberály, případně za konzervativní liberály nebo liberální konzervativce. V těch pojmech je dneska zmatek a širokou veřejnost ostatně asi nezajímají tolik jako třeba nás studenty politologie.

Proto je zajímavější řešit to, jak by své ideje měla TOPka promítnout do programu a následně do své politiky, pokud bude mít příště nebo spíš přespříště zase jednou vládní odpovědnost. Na rozdíl od jiných stran nám připravila přehled toho, co pro naši zemi za svého minulého vládního působení dokázala prosadit.

Z nedávných rozhovorů dokonce plyne, že si její čelní politici uvědomují i některé z těch zbytečných chyb, které při svých reformách napáchali. Náš národ je spíše středolevicový a domnívám se, že tam, kde je to rozumné a efektivní, si i většina (středo)pravicových voličů přeje, abychom měli systémovou solidaritu.

Není proto možné, aby své reformy příští středopravicová vláda zase začínala tupými škrty u těch, u nichž by se mělo škrtat až naposledy, a kteří solidární systém potřebují nejvíce, když by zároveň s tím vůbec neomezovala státní výhody pro bohatší část společnosti. Pak to navozuje dojem, že česká pravice nezastupuje pravicové hodnoty, ale pouze privilegia pro vyšší střední třídu, tedy jen pro své voliče. A z toho se musí TOPka poučit.

To, že dneska máme druhou nejnižší nezaměstnanost a druhý nejvyšší ekonomický růst v EU, je zřejmě jedna z věcí, za kterou taky může Kalousek. Snižování rozpočtového deficitu je důležitá věc, ale dle mého to v žádném případě nestačí. Smutná čísla jsou bohužel i v tom, o kolik dalších stovek miliard za těch sedm let Kalousek naši zemi zadlužil.

Jak je možné, že po těch sedmi letech středopravicových vlád nejsme aspoň v první patnáctce, ale až na děsivém 122. místě v tom, kolik hodin musí u nás firmy strávit nad daňovým přiznáním? Navozuje to otázku, zda je to u nás skutečně jen levice a Babiš, kdo je na straně spřízněných byrokratů a velkých firem, které si na to mohou dovolit najmout lidi, a nikoliv na straně začínajících, malých a středních podnikatelů a svobodné tržní konkurence.

Proč jsme se za tu dobu výrazně nikam nepohnuli v oblasti digitalizace státní správy? Proč nejsou dosud všechny veřejné výdaje dostupné online na internetu? Proč Kalouskovi vadí boj s hazardem a proč dělá nesmyslné kroky proti plné transparentnosti veřejných smluv?

A daří se TOPce vůbec veřejnost přesvědčit, že je na straně lidí? Je sice vybudovaná jako antipopulistická strana, ale i já s ní mám občas problém, že působí až moc elitářsky. Nejde jen o to, v jakém prostředí většinou pořádá svůj sněm, ale třeba i o symboliku pořadí struktury strany ve stanovách. U takové, která se hlásí k osobní odpovědnosti jednotlivce a důležitosti subsidiarity, bych čekal, že pořadí bude opačné – tedy od místních organizací k té celostátní.

Poučit se z chyb a najít příštího premiéra

Smyslem mé kritiky není poškozovat stranu, která se zdá být hlavní a možná i jedinou nadějí příštích voleb. Zvlášť po fotkách u plotu, členství různých Nováků, spojování se s Valentou či prosazování Babišových nebo levicových nesmyslů těmi jinými. To, o co mi jde, je, aby se TOP 09 z těchto chyb poučila. Aby si je přiznala, aby pochopila, proč jsou to chyby, a aby je příště nedělala.

V dalších dvou letech půjde o to, aby Babišovi dokázala vzít zpět zklamané středopravicové voliče. Aby byla skutečně stranou, v níž mohou urmírnění konzervativci a liberálové najít své místo. A kromě cíle dostat nás ve všech důležitých mezinárodních žebříčcích alespoň do první patnáctky by si měla uvědomit ještě další dvě věci.

Zaprvé, potřebujeme řadu pravicových reforem, ale některé pravicové recepty nemusí být správným řešením, pokud chceme zůstat solidární společností s vysokou sociální mobilitou. A zadruhé, strategickým a bezpečnostním zájmem naší země je sice stále zůstat v Evropské unii, ale TOPka k ní musí začít přistupovat o mnoho realističtěji. Nelze kritizovat zbytečné utrácení, byrokracii, centralizaci, etatizaci a úbytek demokracie u nás doma, a zároveň s tím ignorovat, když se to děje na unijní úrovni.

Jak už bylo napsáno, TOP 09 se teď stává volbou negativní. Z Kalouska v čele není příliš nadšený nikdo, ale pro další dva roky se s tím musíme smířit.

Klíčovým úkolem této strany bude nejen přesvědčivá kritika Babiše, Zemana a (polo)fašistů, ale i nalezení nového premiéra, který za pár let, až se Agrofert společně s levicí v naší zemi vyřádí, bude schopen s týmem zkušených lidí prosadit zásadní a důležité reformy, které z naší země udělají ve všech oblastech jedno z nejlepších míst k životu. Snad si to kromě jejích členů uvědomuje i Kalousek.

Související články: