Archiv pro štítek: Náboženství

Náboženská svoboda, tolerance a islám

Písemná příprava – Locke II*

Lockův Dopis o toleranci je text, který by v současnosti mohl být velmi užitečný v řadě muslimských zemí, případně i v evropských, v níž je početná muslimská menšina. Na str. 69‑70 se Locke zabývá tím, zda lidé mohou během bohoslužby dělat nezákonné věci a je toho názoru, že nikoliv. Na str. 82 pak řeší, že úředník/stát nemusí tolerovat církev, jejíž věřící by vstupem do ní věřili, že jsou najednou pod jurisdikcí jiného panovníka. Toto je zajímavé v souvislosti s umožňováním některých západoevropských zemí (mám dojem, že zrovna Lockovy vlasti), aby na jejich území platilo i právo šaría. Podobně může být z jeho pohledu oprávněné, pokud bude stát silně bojovat proti těm, co se doma prohlásili za stoupence tzv. islámského státu.

Dovedeno do důsledků ale mohou být tato jeho přesvědčení v rozporu s těmi jinými, která uvádí na str. 79, kdy tvrdí, že pokud by lidé byli nuceni jednat proti svému svědomí, aby dodrželi zákon, pak mají raději přijmout trest. To může být samozřejmě logické v případě muslimek nosících i přes státní zákaz burky ve Francii, nebo v případě křesťanů jednajících proti – z jejich pohledu – zvráceným zákonům např. v době komunistického režimu. Problém asi nastává tehdy, pokud je věřící přesvědčen, že např. žena není rovnoprávná bytost a jedná s ní jako se svým majetkem, a to navzdory zákonům, případně pokud věří, že ke spáse dojde tím, že se odpálí na náměstí plném lidí. Výhradu svědomí ale Locke řeší i dále z pohledu úředníka, který naopak nemůže jednat podle svého názoru, ale musí se řídit zákonem. Podobný spor se nedávno řešil i v USA v případě úřednice odmítající vyhovět zákonnému nároku stejnopohlavního páru.

Na str. 82 mě ale překvapil Lockův názor na (ne)toleranci ateismu, přestože jeho argumenty jsou k zamyšlení především při pohledu na proměnu současné americké společnosti. A zajímavé, podobně jako v minulém textu, bylo na str. 79 jeho vyjádření o tom, že stát je ustanoven jen pro ochranu vlastnictví, a nikoliv pro starost o duši jednotlivce. Toto, zároveň s názorem, že zákony nás mají chránit pouze před druhými, ne před sebou samými ze str. 60, je zajímavé v souvislosti s řadou dnešních liberálů, kteří používají podobné argumenty v případě zákazu hazardu v sociálně vyloučených lokalitách, zákazu kouření v restauracích, vyšších daní na výrobky z cukru atp.

*Psáno 5.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Locka – Dopis o toleranci, s. 41-93.

Bůh je tvrdý kapitalista, Ježíš levicový anarchista – a co my?

Pro křesťany je obtížné zvolit si, koho by měli volit. Vedou se velké diskuze o tom, zda křesťanství je pravicové nebo levicové. U nás volí katolíci levici (ač ta se křesťanství veřejně vysmívá) nebo střed (KDU-ČSL), vesměs jsou konzervativní. Protestanti jsou spíše liberální (asi jak kteří). V USA volí konzervativní pravici převážně protestanti (nebo mormoni), katolíci tam volí liberální levici. Ale čím to, že si část křesťanů myslí, že křesťanství je pravicové, a část si myslí, že je naopak velice levicové?

Podle křesťanství nám Bůh dal svobodu. Svobodu volit si dobro a zlo – a to neustále, sami za sebe. A taky za své volby poneseme zcela nevyhnutelně následky. Nevodí nás tedy za ručičku (jak si mnozí myslí), ale řekl nám – ty a ty principy vás přivedou ke spáse, tyto vás zničí – je na vás, abyste si vybrali! Vždyť z tohoto pohledu je Bůh-otec přece tvrdý liberální kapitalista, který nemá s těmi slabými a neschopnými žádné slitování (tedy do jisté míry, protože v jeho kapitalismu funguje právní řád – je nanejvýš spravedlivý).

A co Ježíš? Jaký vedl život? Nikde se nezastavil, všude vzbudil rozruch, nesmířil se s poměry, byl velký revolucionář. A co hlásala jeho revoluce? „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Vždyť to jsou velice levicové myšlenky, ne?  Starejte se o chudé, o nemocné! Nehromaďte bohatství! Nejsou i toto myšlenky, které inspirovaly rané socialisty?

A co chce Bůh tedy po nás, po lidech (po křesťanech)? Když otec je liberál a syn socialista (přehnaně řečeno), nechce po nás, abychom byli konzervativci? Abychom byli rozumem pravičáky a srdcem levičáky? Abychom uznávali, ctili a bojovali za ideály svobody, demokracie, právního státu a volného trhu (v tomto pořadí?)? Nechce po nás, abychom si z něj brali tak trošku příklad? Nastolili režim, který bude dávat lidem možnost konat dobré i špatné (tím kapitalismus i demokracie jsou), abychom k tomu měli svobodu, ale také nějaké funkční soudy, které budou trestat a napravovat ty, kteří všeobecná pravidla budou porušovat?

Jak bychom měli projevovat solidaritu? A je myslím patrné, že Bůh po nás nechce sociální darwinismus – tedy co nejefektivnější vylepšování genetického kódu tím, že ty chudé, nemocné, staré, nechtěné nebo hloupé necháme pochcípat. Ale jak to udělat? Vytvořit sociální systém a státní instituce, které se o ně budou starat, a my budeme mít pokoj? Když uvidíme žebráka na ulici, vzpomeneme si na neschopnou vládu, a jdeme dál? A není to tak trošku alibismus? Nechce po nás především, abychom se nejdříve sami za sebe snažili? Abychom se naučili, jak se nezávisle postarat sami o sebe, o svůj život, jak se zajistit? A pak vytvořili rodinu nebo neutíkali od té staré, a snažili si navzájem si všichni pomáhat? A co církve, charity a nadace? Neměly by i ty mít přednost před obcemi, městy, kraji, státem či evropským sociálním fondem?

Tak co, jaký je podle vás Bůh-otec, jeho syn a duch ve vás?

Snižuje Bůh sebevědomí?

Otázka, na kterou jedni řeknou, že ano, druzí se zase domnívají, že je tomu právě naopak. Tato myšlenka mě zaujala, když v reportáži o tom, že na jednom pražském gymnáziu není náboženství zcela odděleno od výuky, prohlásila jedna maminka, že jejich dítěti nikdo nebude snižovat sebevědomí. Je tomu skutečně tak? A pokud ano, může to být i k něčemu dobré?

Jste-li zdravý člověk se zdravě budovaným sebevědomím, vychovávaný dle humanistických zásad moderní liberální společnosti a jste přesvědčen o tom, že k tomu, abyste byl dobrý člověk, nepotřebujete Boha a pak vás někdo začne učit o tom, že jste zavrženíhodný hříšník, že si zasluhujete trest, že k tomu, abyste se očistil se musíte každý den modlit, nedělní ráno musíte strávit v kostele, zpovídat se faráři z každého porušení zásad, které jsou sice víceméně shodné s těmi vašimi, ale které vám vnucuje někdo jiný ve jménu nějakého Boha, kterého stejně ani nějak nechápete, protože vůbec není jednoduché křesťanské pojetí Boha pochopit, musíte si často připomínat svoje viny, pak skutečně budete mít pocit, že se vám někdo snaží ve jménu Boha snížit sebevědomí. A jsem si jistý, že by k tomu skutečně i došlo.

Jste-li naopak člověk nesebevědomý, ustrašený, bojíte se pomalu vyjít na ulici, nemáte odvahu se zdravě prosazovat, trvat na svých právech, necítíte jistotu, pak vám naopak může jistá podoba Boha vaše sebevědomí rapidně zvýšit. Bůh vás miluje – a to bezpodmínečně. Odpouští vám vaše chyby. Chrání vás před zlem, úrazy, nemocemi. Dodá vám nekonečnou odvahu, protože se konec konců nemusíte bát ani zemřít, protože máte jistotu, že budete posmrtný život trávit v Nebi.

Ale kdy může být naopak dobré, aby nám Bůh sebevědomí snížil? Určitě znáte ty lidi, kteří si sami o sobě myslí, že oni jsou bozi, že jen jim patří svět a všichni ostatní jsou minimálně méně významní, než oni sami. Možná jste sami takoví bývali. Nebo jste ještě teď. Část naší osobnosti je taková vždycky. A je tedy na škodu, když si takový člověk uvědomí, že on Bůh není? Že není dokonalý, nesmrtelný, jediný důležitý? Že k životu patří také zdravá a opravdová pokora k něčemu, co nás přesahuje?

Na závěr chci říct, že by se škola a její vyučující měli snažit být co nejobjektivnější a co nejprofesionálnější a k žádným podprahovým reklamám by nemělo docházet (minimálně ne úmyslně a vědomě). A to jak k reklamám komerčním či politickým, tak i k náboženským.

Slušní lidé v této zemi, kteří jsou křesťané a naopak slušní lidé, kteří jimi nejsou, žijí ve dvou rozdílných světech a je pochopitelné, že se jim příliš nechce se zabývat těmi druhými. Myslím si však, že by bylo velice přínosné, kdyby navázali všeobecný dialog a snažili se tak si navzájem porozumět a naše společnosti by mohla opět docházet k rozumným kompromisům.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=126876