Budoucí integrace levicových a pravicových stran u nás

Zhruba jen 2 % opravněných voličů v České republice jsou členy nějaké politické strany. V posledních sněmovních volbách kolem 3 milionů lidí dokonce ani nešlo k volbám. A z těch, co šli, tak téměř milion hlasů propadl. Máme tady desítky malých stran napravo i nalevo. Velké strany jsou zkorumpované. Občan má pocit, že nemůže nic ovlinit. Ale kdyby tomu tak bylo, tak to není demokracie. Tak tedy – co s tím?
Začněme nalevo. Říká se, že levicoví voliči jsou stádnější, proto tu donedávna existovaly snad jen čtyři levicové strany – ČSSD, KSČM a pak třeba Humanistická strana nebo drobky typu Strana demokratického socialismu či národní socialisté. Nyní je však vše jinak. Strana zelených se posunula doleva. Vznikli Zemanovci a dnes i Paroubkovci. Extrémní radikalizace některých křídel uvnitř komunistů pravděpodobně povede k jejímu rozštěpení na antidemokratickou extrémistickou stalinistickou skupinku, a na umírněnější křídlo spíše moderních demokratických socialistů. No a pak na levici ještě můžeme do určité míry zařadit i Bobošíkovou a Babiše a určitě bychom našli další drobky.
Co napravo? Zde máme ODS, TOP 09, obtížné to bude s VV – ty se rozštěpí nebo zaniknou. Se skřípěním zubů na obou stranách můžeme napravo zařadit i KDU-ČSL. Patří zde i SNK ED a pak celá řada malých pravicových stran – Svobodní, Konzervativní strana, Koruna česká, Pravý blok, Právo a spravedlnost, různé další drobky, a je dost možné, že další budou přibývat. Ještě nevíme, jakou kariéru chystá Václav Klaus, jestli Mirek Topolánek s Dalíkem nedostanou zase chuť vstoupit do politiky nebo jakou integritu si udrží TOP 09.
Jaká ale může vést cesta k tomu, aby miliony hlasů nespadlo do koše? Jak můžeme zaručit zvýšení počtu členů našich politických stran? (Nebo počet registrovaných příznivců). Myslím si, že tou cestou je spojení pravicových a spojení levicových stran každé do jednoho ze dvou velkých celků. Pracovně si to nazvěme třeba Levicové hnutí a Pravicové hnutí. V rámci těchto dvou politických subjektů by však existovalo několik různých ideových, mocenských, zájmových, stavovských či jiných frakcí a ty by mezi sebou, snahou získat si hlas členů a registrovaných příznivců soutěžily o získání co největšího vlivu či moci.
Ano, v těchto dvou hlavních stranách by probíhaly vnitřní primárky, ve kterých by si jejich příznivci a voliči vybírali toho, kdo nakonec získá nominaci a půjde do boje proti kandidátovi z opoziční strany. To by zaručilo daleko větší chuť občanů participovat a být aktivní v rámci jednotlivých stran – protože pokud by u toho nebyli, tak by mohl vyhrát někdo hloupý, neschopný, zkorumpovaný nebo jim ideově nesympatický.
A samozřejmě, že k takovému fungování by se hodil většinový volební systém. Vždyť jaké probíhají primárky v našich stranách dnes? Pár funkcionářů s budoucími vítězi veřejných zakázek se dohodnou, jaké bude pořadí kandidátek. Jaké probíhají primárky do senátních nebo prezidentských voleb? Chtěli byste je?
No a pak je tu ještě otázka co s extrémisty. Ty by tak bylo snadnější eliminovat. No a potom je tu ještě problém s těmi středovými, nezávislými atd. Ale nemyslím si, že velký. Ostatně klidně ty hlavní strany mohou být tři (tak jako tři hlavní strany mají ve Finsku, Estonsku atd.) nebo si prostě vsadí na jednu z těch dvou hlavních či to risknou proti nim sami za sebe.

Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.

Potřebujeme pravicově-konzervativní média!

Mám pocit, že nám v České republice chybí pravicově-konzervativní média. Chybí nám tu něco, jako je americká televize FOX News. Chtělo by to soukromou zpravodajskou televizi, která by propagovala pravicově-konzervativní hodnoty. Stejně tak by to chtělo pravicově-konzervativní denní tisk, bulvární deník nebo také intelektuální společensko-politický týdeník (konkurenci k levicově-liberálnímu Respektu).

A jaké hodnoty, že by taková média mohla propagovat? Je to jednoduché od ekonomické svobody – nízkých daní, snižování státního dluhu, méně státu, podpory malého a středního podnikání – až po vládu práva, likvidaci korupce, ale samozřejmě také propagaci rodiny, svobody jednotlivce a morálních (příp. náboženských) hodnot – od základní morálky (pro dobro, proti zlu + slušné chování) – až po prolife témata, podporu institutu manželství či práva rodičů.

A jaká je cílová skupina? Možná se ptáte, jak by taková média mohla v takto sekularizované a liberální společnosti vydělat? Myslím si, že zdání klame. Že většina občanů u nás nejsou vyhraněně liberální, ale spíše lhostejní – a to jak k politicko-společenským tématům, tak k těm morálně-náboženským. Stačilo by to umět prodat.

Za úspěchem americké televize FOX News stojí také chytrá strategie, jak ve svém článku – Média smí všechno – pokud nejsou Murdochova, ovšem! – napsal Roman Joch – stojí za povšimnutí si „onoho většinového konzervatismu širokých lidových vrstev“.

A proč by to šlo i u nás? Dva důkazy – (byť levicově) konzervativní Miloš Zeman – tak oblíben u běžných lidí – ale také má vlastní zkušenost, kdy jsem se původně pod vlivem levicově-liberálního mainstreamu stal díky získaným informacím pravicovým konzervativcem.