Česká pravice – Mirek Návrat

Přál bych si Lidovou stranu, která by byla taková

Co kdybychom i u nás měli skutečně všelidovou a občanskou masovou stranu pravého středu spojující umírněné liberály, rozumné konzervativce a humanitní a křesťanské demokraty, která by prosazovala zájmy naprosto každého člověka a všech vrstev společnosti?

Zní to utopicky, naivně a populisticky? Ne nutně. Jen je to komplikované. Taková strana by byla naopak antipopulistická. Nedělala by politiku, která by se snažila zalíbit každému, ale dělala by takovou, která by byla ve prospěch každého. A v tom je rozdíl a často to jde proti sobě.

Asi nejsem sám, kdo má dnes problém pochopit, proč by si měl vybrat jen ze dvou možností – buď prosazovat zájmy té půlky národa, která má vyšší příjmy, nebo naopak té druhé. Ne. Já chci stranu, která tady bude pro každého. A právě o tom by mohly být lidovecké, či chceme-li křesťansko-demokratické ideje.

Něco jako ANO? Ne!

Jak se to liší od ideově prázdného, povrchního, populistického a jednorázového projektu typu ANO či Věci veřejné?

Už jsem to naznačil výše, ale především by si to nehrálo na to, že to není strana. Naopak, hrdě by se hlásila k zastupitelské demokracii. Byla by to strana masová, jejímž cílem by bylo, aby jejími členy byly dlouhodobě široké střední vrstvy, které chtějí žít ve vyspělé západní zemi.

Byla by stranou všech demokraticky smýšlejících občanů, z jejichž řad by se zdola nahoru rekrutovali kvalitní politici. K tomu by měla fungující systém vnitrostranického vzdělávání. A nejen to.

Měla by řadu spřízněných organizací. Sdružení mladých, studentů, žen, seniorů, zaměstnanců, živnostníků, podnikatelů, různých menšin a všech dalších, kteří by pravidelně formulovali zájmy svých skupin a skrze tuto stranu je prosazovali mj. na parlamentní a vládní úrovni.

Mám dojem, že tohle všechno ty středopravicově orientované široké vrstvy skrze lidové/křesťansko-demokratické/liberálně-konzervativní strany, tedy skrze CDU/CSU a ÖVP dokázaly dělat v poválečném Německu a Rakousku. A my bychom mohli taky.

Jaké by byly její politické ideje?

Tou první a hlavní hodnotou by musela být svoboda. A to každého jednotlivce a naprosto každého člověka. Nerozlučně spojená s lidskou důstojností a jeho osobní i společenskou odpovědností. Svoboda osobní, ekonomická i politická.

Ekonomicky by prosazovala sociálně-tržní hospodářství a princip subsidiarity. Do čeho stát zasahovat nemusí, to dělat nemá. A pokud to dělá, tak nikdy ne na vyšší úrovni, než je to nutné. Musela by se znovu zamyslet nad tím, co oba tyto pojmy, dnes tolik používané a o to více porušované, skutečně znamenaly a znamenají.

Jejím cílem by byl i sociální smír. Šlo by jí o to, aby se mohl mít dobře naprosto každý člověk, který dělá poctivou a užitečnou práci pro druhé. Ať už na trhu, nebo (tam, kde je to vhodnější) ve veřejném sektoru. A nejen u nás, šlo by jí o každou lidskou bytost bez ohledu na to, do jaké země či doby se zrovna narodila.

A když jsme u toho zahraničí, byla by skutečně prozápadní. Ale v tom smyslu, že by si brala výhradně to dobré, v čem se na Západě můžeme inspirovat, a naopak nebrala to, z čeho se musíme poučit – třeba v oblasti masové imigrace a integrace.

S tím souvisí i to, že by byla proevropská. Což ale často znamená, že by nemohla být tzv. eurohujerská. Musela by mít odvahu naši Unii reformovat, a klidně se i vzepřít velkým hráčům tam, kde je to v bytostném zájmu středních a menších zemí, tedy například té naší.

Jednou z jejích hlavních hodnot by zároveň byla systémová podpora rodin s dětmi. A protože by to byla strana všelidová, sekulární, česká a snažila se dělat politiku pro lidi z 21. století, tak ne nutně pouze tzv. tradičních rodin.

Čímž narážím na jeden z velkých problémů. Nebyla by to strana náboženská, tedy křesťanská. Neměla by to v názvu. Nebyla by stranou sociálně konzervativní či tradicionalistickou. Jejími hlavními tématy by nebylo zaujímání silně konzervativních pozic ve společensko-etických otázkách. Na ty by uvnitř strany byly různé názory.

Nicméně proto, že by vycházela i z původní KDU-ČSL, tak by v ní jistě bylo vlivné křesťansko-demokratické a katolické křídlo. Jenže to by už nebylo tím jediným a hlavním. Mentalita uzavřeného ghetta vymezujícího se vůči většinové moderní společnosti, vůči ostatním lidem dobré vůle, by musela skončit.

Stejně tak reakcionářsko-zpátečnické a účelové vymezování se vůči liberalismu. Pokud by chtěla být stranou skutečně lidovou, tak by jejím cílem musela být pluralitní, svobodná a otevřená společnost, v níž si každý člověk může dělat, cokoliv uzná za vhodné všude tam, kde tím výrazně a prokazatelně neomezuje druhé.

To ale neznamená, že by měla úplně rezignovat na etický rozměr politiky a spirituální rozměr života. Ani by se neměla zcela vzdát inspirace křesťanskými hodnotami. Ale kromě výše uvedených spíše těmi, které zdůrazňují univerzalismus, zodpovědnou solidaritu, rovnost a důstojnost každého člověka, umírněnost, ohleduplnost či společné dobro neboli obecné blaho.

Jací by byli její voliči, členové a politici?

Byli by to nejen lidovci Luxova či Bělobrádkova typu, ale taky řada lidí ze STAN, podstatná část TOP 09, to křídlo občanských demokratů, které není národovecké ani tzv. neoliberální, a taktéž rozumná část středových liberálů, tzv. pravdoláskařů.

Zkrátka všichni skuteční občané a demokraté, kteří věří, že politika je služba ve prospěch všech lidí bez ohledu na to, s jakými geny, do jaké rodiny nebo v jakém regionu se zrovna narodili. Taková by měla šanci získat si kromě středních vrstev jak ty nejchudší, tak ty nejbohatší. Byla by to strana skutečně všelidová.

Její ambicí by bylo stát se hlavní a největší stranou napravo od středu a být vyspělou pravicí západoevropského typu. Podobně jako v Rakousku a Německu by kolem ní asi poletovaly dva menší subjekty zprava (národovecko-populistický a tzv. neoliberální) a jeden zleva (sociálně-liberální/progresivistický).

Jenže dost bylo idealistického optimismu. Je dost možné, že na tohle prostě český postkomunistický národ ještě nemá. Že na tohle nemají ani naši lidovci ani většina středopravičáků a pravdoláskařů u nás. Ale možná bychom to chtěli a možná si to jednou a třeba už za pár let uděláme. Tak kdyby náhodou, tak si vzpomeňte na tento text.

Nová britská premiérka a konzervatismus jednoho národa

Jaká je vize Theresy May? Z jakých idejí čerpá? A v čem se může inspirovat česká pravice?

V prvním projevu ve své nové funkci označila Davida Camerona za moderního premiéra. Pochválila jeho vládu za to, že stabilizovala ekonomiku, snížila rozpočtový schodek a pomohla získat práci více lidem než kdykoliv předtím.

Nicméně největší odkaz Cameronovy vlády se prý netýká ekonomiky, ale sociální spravedlnosti. Například zavedení stejnopohlavního manželství či osvobození lidí s nízkými platy od daně z příjmů. Vedl prý vládu jednoho národa a ona prý hodlá v tomto kurzu pokračovat.

Theresa May věří nejen v unii národů v rámci Spojeného království, ale i v unii mezi všemi občany bez ohledu na to, kým jsou či odkud pocházejí. Věří v boj proti planoucím nespravedlnostem:

Když se člověk narodí chudý, zemře o 9 let dříve než ostatní. Pokud je černoch, tak s ním trestněprávní systém zachází tvrději. Pokud je to bílý kluk z dělnické rodiny, má menší pravděpodobnost než kdokoliv jiný dostat se na univerzitu. Pokud je ze státní školy, má menší pravděpodobnost získat špičkové povolání, než pokud je vzděláván soukromě. Pokud je žena, bude vydělávat méně než muž. Pokud trpí psychickými problémy, nemá k dispozici dostatečnou péči. A pokud je mladý, má to těžší než kdykoliv předtím najít si vlastní dům.

Misí Theresy May je udělat z Británie zemi, která funguje pro všechny. Zastala se i pracujících rodin, jejichž život je podle ní obtížnější, než si politici ve Westminsteru představují. Zmínila i jejich obavy o to, že sice mají práci, ale ne vždy jistotu zaměstnání. Že sice mají vlastní dům, ale bojí se o placení hypotéky, o výši životních nákladů či o to, zda dostanou své děti do dobrých škol.

Slíbila, že povede vládu, která nebude řízena zájmy několika vyvolených, ale zájmy těchto obyčejných lidí. Že její vláda udělá vše, co bude moci, aby jim dala více kontroly nad jejich životy. Že při schvalování zákonů a daní nebudou prioritou bohatí a mocní, ale právě oni. Že se její vláda bez ohledu na původ daného člověka bude snažit pomoci každému, aby mohl dojít tak daleko, kam až ho jeho talent zavede.

Co je to konzervatismus jednoho národa?

Na novou předsedkyni nejvlivnější pravicové a konzervativní strany v Evropě to může znít až příliš levicově a progresivně. Proto je důležité podívat se na to, co míní onou vládou jednoho národa. Není to žádná nacionalistická vize, jak by nás mohl mást název. Je to naopak tradiční ideový proud uvnitř britských Toryů.

Už v 19. století s ním přišel tehdejší premiér Benjamin Disraeli. Varoval tehdy před nebezpečím, že se Spojené království v důsledku industrializace a zvyšujících se nerovností rozdělí na dva národy, na bohaté a chudé. Zároveň chtěl předejít sociální revoluci, protože se obával, že pokud by byla vládnoucí třída lhostejná k utrpení běžných lidí, společnost by se stala nestabilní.

Apeloval tedy i na sobecký zájem privilegovaných, kteří díky svému zvýhodnění mají přirozenou morální povinnost starat se o ty, jimž se tak dobře nedaří, což vychází i z feudálního konceptu noblesse oblige, tedy že aristokracie má povinnost být velkorysá a čestná. Z pohledu konzervatismu jednoho národa se společnost vyvíjí organicky, ideálem tedy není sociální rovnost, ale spíše vize soudržné a stabilní hierarchie.

Důležitým prvkem je zde i pragmatismus, tedy neideologický přístup k politice, kdy se s ideologickými oponenty hledá flexibilní kompromis – nejen kvůli získání volebních hlasů od těch, jimž se pomáhá, ale především v zájmu zajištění sociální stability. Jde tedy i o apel směrem k pracující třídě, podporu opatření zlepšujících kvalitu života a poskytnutí určité sociální podpory a ochrany běžným lidem.

V konzervatismu jednoho národa lze tedy spatřovat i jistý druh paternalismu; sociální povinnost má přednost před individualismem. Mimochodem, v roce 2010 měli britští Toryové ve svém programu i konzervatismus jednoho světa, což obsahovalo například cíl, že minimálně 0,7 % HDP bude určeno na cílenou a transparentní rozvojovou pomoc.

Cesta pro českou pravici?

Existuje samozřejmě nebezpečí, že bude stát v pojetí konzervatismu jednoho národa až příliš silný. Musel by se zřejmě vyvarovat přehnaného paternalismu a inspirovat se také jeho libertariánským pojetím. Snažit se tedy systémově zlepšovat životy lidí, ale vždy jim zároveň ponechat svobodu volby.

Podobně lze usilovat i o jistou míru sociálního státu, který lidem pomáhá, aby si pomohli sami. Spravedlivé a transparentní regulace zvyšující kvalitu života každého jednotlivce mohou být v rovnováze se svobodným trhem i efektivním státem. Není tedy nutné být proti systémové solidaritě, sociální spravedlnosti, zmírňování nezasloužených nerovností či proti úsilí o co nejvyšší sociální mobilitu.

Možná je vhodné přiznat si i to, že jediná možnost, jak u nás může pravice sestavit vládu, je s křesťanskými demokraty, středovými liberály, případně ve velké koalici se sociálními demokraty. Proto může být inspirace tímto britským ideovým směrem, a především jeho pragmatickým úsilím o nerozdělenou společnost, na místě i z dlouhodobého hlediska.

Psáno pro Pravý břeh.

Měl by pravicový volič podporovat Babišovo ANO?

ODS je plná kmotrů. TOP 09 na tom není o mnoho lépe. Jejich vládní politika moc pravicová nebyla. Babiš nabízí změnu. Je to přece podnikatel. Chápe, že se některé věci musí změnit. Abychom prosperovali. Aby tady chtěly žít naše děti. Má pro to vůli. V čem je problém?

V posledních dnech se vytvořil takový mýtus, že hnutí ANO je novou pravicovou stranou. Dokonce prý přebírá voliče právě ODS a TOP 09. Ostatně druhá zmiňovaná jej bere jako hlavního soupeře. No možná to spíše něco svědčí o pravicovosti českých pravicových voličů.

Strana založená na adoraci jednoho muže. Navíc s velice kontroverzní (chtělo by se říci ne zrovna pravicovou) minulostí. Strana slibující, populistická, marketingová, s celebritami. Kupující média, stojící na velké korporaci. Pravicový volič by měl mít asi na víc, ne?

Jakou má Babiš motivaci?

Vybudoval úspěšnou firmu, patří mezi nejbohatší lidi v zemi. Logicky je naštvaný. Podniká i v Německu, a tak vidí, že některé věci tam mohou fungovat. Takové, které by měly fungovat i u nás. Rozbité dálnice? Opravíme. Neschopní politici? Vyměníme. Zkorumpovaná a nefunkční státní správa? Taky bude.

Mohli bychom si myslet, že současná motivace Andreje Babiše je skutečně takto altruistická. Prostě už něco v životě dokázal v byznysu, a tak by rád zemi pomohl i v politice. Jistě mu jde i o to. Ale jak velkou roli v jeho motivaci hraje ego? A co hůř – zájem jeho byznysu? A nakolik je jeho byznys vůbec morálně v pořádku? O čem Babiš nemluví? Otázky pro investigativní novináře…

Kult Babiše

Když si poslechneme nějakou přednášku nebo rozhovor s Andrejem, vždy nás rozesměje jeho spontánnost, otevřenost, přímočarost. Někdo by řekl jednoduchost. Skoro je to takový pravicový Zeman. Srandista, který to za nás zařídí.

A to je ten problém. To je ta moje kritika směrem k českým pravicovým voličům. Oni vědí, že jsou inteligenčně, vzdělanostně, lidsky a často i socio-ekonomicky jiná liga než ti Zemanovi. Ale ne o moc. Pořád jsme v Česku. Babiš říká věci, které víme všichni. Zatím za ně nenese přímou politickou odpovědnost. Může si to dovolit. I když víme, že třeba takový Okamura dokáže otevřeně lhát o tom, že není politik i téměř rok po tom, co je zvoleným senátorem.

Chceme to slyšet. Že se budeme mít jako v Německu. Že Babiš to za nás zařídí. Že dokonce dokáže zkombinovat tržní hospodářství s fungujícím sociálním státem. U nás. Že napraví politiky. Chceme v něm vidět našeho spasitele, který zařídí, aby se tady našim dětem dobře žilo. Trošku málo na pravicového voliče, ne?

ANO nebezpečné

Když si uvědomíme, že ANO je z hlediska rétoriky a struktury něco jako Věci veřejné a z hlediska neodolatelného marketingu jako TOP 09, když si uvědomíme, že naši zemi nedá do pořádku žádný politik, ale je to každodenní práce každého z nás, tak se možná začneme zamýšlet nad možným nebezpečím, které z ANO plyne.

Začneme možná přemýšlet nad některými Babišovými výroky – „Jsme schopný národ. Jen nás řídí nemehla.“ Začneme se ptát, jak to ten Babiš myslí s tím, že nás mají politici řídit. Co nám tím chce říct? Navíc mluví i o tom, že dají lidem práci. A co malí podnikatelé, na nichž stojí svobodná a sebevědomá společnost ve vyspělých demokratických zemích?

„Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy. My potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici. Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd.“ To nás jako všechny naženou do velkých korporací, továren, agentur napojených na stát nebo přímo do státních institucí? Dostaneme číslo, kartičku zaměstnance, pardon občana a budeme věřit v neomylnost našich manažerů, pardon politiků? Kde bude naše nezávislost? Naše svoboda? Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. To Češi umí. Ale to nebudeme svobodní.

Babiš se často neubrání ani projevům o tom, jak je demokracie neefektivní, jak by chtěl stát řídit jako firmu, být manažerem, ne politikem. Podle mě princip právního státu, oddělení složek moci, parlamentarismus, demokracii či svobodu nechápe vůbec. Stejně jako většina českých občanů, pardon hospodských kecalů.

A tak je trošku nepochopitelné, proč ANO přitahuje právě chytré, vzdělané a aktivní občany, kteří vidí dál než za hranice svého okresu. Vzhledem k nostalgickým vzpomínkám Babiše na to, jak dobře bylo za komárů, bych čekal, že bude brát voliče spíše komunistům, socialistům nebo zemanovcům.

Pojďme si to všechno říct

I já jsem v posledních dnech začal přemýšlet, že bych Babiše volil. Je to marketing, kterému je těžké odolat. Sednete do autobusu a na obrazovce vám hraje reklama se Stropnickým, která slibuje vyřešit to, co vám za pár minut bude vadit – turbulence na dálnici, chcete-li – schody do Brna. Podporuje jej Jančura, který pro tuto zemi udělal mnoho dobrého. Jména Jourová, Pilný a předtím i Březina taky nezní špatně.

Na mafiány v ODS a TOP 09 taky nejste zvědaví. Zvlášť když jsou stále schopni si ty, o kterých si to (nejen vy) myslíte, dávat do čela kandidátek a občas je proložit nějakou tou loutkou. Naděje na to, že to Babiš konečně změní, je silná. Téměř neodolatelná. Emoce říkají ANO! Ale máme i rozum.

Je nutno popřemýšlet nad těmi Babišovými výroky. Zamyslet se nad tím, jaká je vlastně jeho mentalita. Zda bude tolerovat svobodu a demokracii, jestliže zjistí, že je to neefektivní. Jestliže zjistí, že většina českých voličů o ně stejně nestojí (protože tyto pojmy nechápou, neznají).

A popřemýšlet taky nad tím, jací jsou vlastně podporovatelé Babiše. Pustit si záznam z jejich besedy z Prahy. Zamyslet se nad slovy Musila, že toto dělají poprvé. A zeptat se – a taky naposled? Jak bude jejich vláda (Babišovými slovy řízení – nikoliv demokratickými slovy – služba) vypadat? Jen si to v čase 1:25:00 pusťte – http://www.youtube.com/watch?v=NwyUPse_ypo&feature=share&t=1h25m

Na závěr přidám ještě jeden svůj tip, který se pravicovým voličům, kteří chtějí volit ANO, nebude líbit. Kdo myslíte, že bude v příští vládě? Tipuju to na koalici ČSSD, ANO, SPOZ s podporou komunistů a řízením Zemana. Pěkné, že? Opravdu bude líp? S Babišem? Nenechme se nachytat na to, že hůř už být nemůže.