Archiv rubriky: Evropská politika

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.

Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).

Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.

Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.

Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).

Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.

Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!

A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.