Při četbě literatury během mého studia mě napadlo, že se na svém blogu mohu podělit o zajímavé výpisky. Především tedy o ty, které mi přijdou užitečné a obohacující. O to, co může vést k dalšímu přemýšlení, inspiraci pro vlastní hodnotový systém i pro konkrétní řešení pro Českou republiku.
Výpisky z politologické literatury – Švýcarsko
– federace
– reálná subsidiarita v praxi – primární jsou obce a kantony (ještě před nimi lid/jednotlivec jako suverén) – decentralizace
– konsensuální model demokracie – vládní, parlamentní a veřejná diskuze vedoucí ke všeobecné shodě – kompromis, který skutečně projde (jinak může být odvolán v referendu)
– svobodné/volné mandáty zákonodárců – politické strany de facto nemají žádnou moc
– rigidní ústava s jasně vymezenými pravomocemi jednotlivých orgánů, navíc změnitelná pouze s pomocí referenda
– vychází to již z historie – svobodné spontánní formování spojenectví kantonů
– člověk se více cítí být občanem své obce a kantonu, až poté jako Švýcar – což se projevuje i při naturalizaci (nabývání občanství) – nejdříve jej člověk získá v obci a kantonu, až poté v rámci celého spolku
– neexistence funkce premiéra či prezidenta, jak ji známe – 7 členů spolkové rady (vlády) se v jejím čele střídá a vždy ten jeden reprezentuje Švýcarsko navenek
– z toho pramení i neexistence třídy politických papalášů
– zároveň s tím, že volené orgány často jsou neplacené funkce (člověk je dělá jako občanskou ctnost)
– existence dvou komor, kdy do první (dolní) se volí dle poměrného systému (bez existence omezující klauzule pro vstup strany do parlamentu) a do druhé (horní) se volí většinovým systémem (dle zastoupení jednotlivých sociálních skupin)
– Švýcarsko je polopřímou demokracií – je zde kombinace zastupitelské a přímé
– existuje totiž rozdíl mezi referendem a (lidovou) iniciativou – kdy formulaci otázky referenda sestavuje vláda nebo parlament
– iniciativou pak může 100 000 voličů (cca 2,5 % oprávněných) zařídit úplnou ústavní revizi
– referendum (obligatorní neboli ústavní) se koná v případě změn ústavy (např. o nevstoupení do EU, OSN atd.)
– referendum (fakultativní) se děje tehdy, když 50 000 (cca 1,1 %) voličů (nebo 8 kantonů) požaduje hlasování o právě vydaném zákonu, se kterým nesouhlasí
– v některých kantonech k hlasování o nějaké věci scházejí všichni občané
– volby do obou komor se konají co 4 roky ve stejný čas – komory pak volí soudce a další státní orgány
– přijímání zákonů probíhá tak, že každý návrh zákona musí získat souhlas obou (rovnocenných) komor parlamentu (Národní i Stavovské rady) – v případě, že se tak nestane, vytváří se zvláštní orgán, na kterém rovný počet zástupců z obou komor vypracuje kompromisní návrh, o kterém se následně hlasuje, a pokud neprojde, je pak definitivně zamítnut
– parlamentní zákony získávají 94% podporu občanů v případě hlasování v referendech (u obligatorních 2/3 občanů)
Výhody i kritika
– za hlavní výhodu švýcarského systému se dá mj. považovat to, že zákony, které lid přímo spoluvytváří, se následně lépe uvádějí do praxe
– kritici tomuto systému však vyčítají jeho údajnou nepružnost (pomalé schvalování zákonů z důvodu referend), velký vliv zájmových skupin, které mají větší finanční prostředky na ovlivňování veřejnosti nebo to, že vláda již předem dělá ve svých návrzích zákonů ústupky, aby mohly tyto zákony projít
Zdroj informací: Jeřábek, M.: Švýcarsko: Polopřímá demokracie – konsensus, efektivita, stabilita. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010
Psáno pro BigBlogger Lidovky.cz.