Ta první – dnes jsou v evropských zemích i v evropských strukturách u moci křesťansko-demokratičtí a liberálně-konzervativní politici – ovšem ještě se nedostalo na ty sociálně demokratické, demokraticky socialistické (taky si myslím, že je to oxymóron), sociálně liberální a zelené. Několik let budou potom u moci ještě oni. Ti současné zvrácené směřování EU dovedou do zajímavých krajností (mnozí v dobré víře). Však my konzervativci si umíme představit, jak by taková Evropa mohla vypadat (někdy o té mé představě napíšu článek). Zkrátka bude to levicový ráj na Zemi.
Pak nastane druhá fáze (možná ne, doufám, že ne a budu se to snažit v rámci možností ovlivnit) – moci se chopí „pravicoví“ extrémisté. Objeví se další Hitlerové, kteří budou chtít levicové nesmysly a vůbec problémy celé Evropy řešit rázně a ve jménu těch správných hodnot (a ty většinou správné jsou, ovšem ztrácejí na hodnotě při nesprávné formě a v kombinaci s těmi špatnými). Opět si umíme představit, jak by toto mohlo vypadat – zavírání a likvidace (převážně levicových) intelektuálů, politiků a novinářů, holocausty muslimů, ale určitě i jiných rasově nevhodných obyvatel Evropy atp.
Zkrátka pro liberálně nebo konzervativně smýšlejícího člověka by nebyly tyto dvě etapy žádný med a byl by rád, kdyby se zrovna v USA, Japonsku, Jižní Koreji, Austrálii, na Novém Zélandu, Kanadě nebo v jižní Americe nedělo to samé (což se vyloučit nedá).
Teprve potom – a třeba i po další válce (třeba třetí světové) možná dojde k renesanci zdravého rozumu a odvahy uvědomělých. Pak povedeme debaty o tom, jakou chceme Evropu. Vrátíme se k původním myšlenkám ekonomické (nikoli politické, obranné nebo sociální) nadnárodní (nikoli pouze regionální) organizace.
No a celé to může začít při dalších německých spolkových volbách, kdy zvítězí zelení a spolkovým kancléřem se stane muslim, pokračovat to bude druhou fází třeba v roce 2038, kdy bude norský masový vrah už dávno běhat po svobodě a možná bude váženým členem Evropského parlamentu (v té době třeba pod názvem Lidově demokratické shromáždění Evropské socialistické federace) a končit to může zase někdy v polovině století, kdy se budeme vzpamatovávat z toho, že se historie (sice s obměněnými postavami) opět opakovala. Otázkou pak bude, jestli se naše děti a děti našich dětí ve 22. století poučí.