Evropský parlament – Mirek Návrat

2019: Koho budu volit v evropských volbách a proč?

U nás Piráty. Jinde bych většinou volil ALDE. Za předsedu Evropské komise bych chtěl spíše sociálního demokrata Timmermanse než lidovce Webera.

Byl bych rád, kdyby volební účast všech zodpovědných a kriticky myslících občanů byla co nejvyšší. Na druhé straně budu rád, když voliči ANO a spol. zůstanou doma, a díky tomu vyhrají Piráti.

Ty budu volit i proto, že jsou mi v současnosti ideově, programově i zájmově nejbližší. To se ukazuje i v našich volebních kalkulačkách. Ve všech třech mi vyšli na prvním místě. V té od Kohovolit s 94 %, od Aktuálně.cz s 8 shodnými odpověďmi a v celoevropské euandi s 81 %.

Myslím si sice, že bychom měli volit spíše danou evropskou frakci, a ne národní stranu a volit spíše podle evropské politiky, a ne té české, nicméně Piráti se zatím k žádné frakci nezařadili. To je případ i dalších očistných středových liberálních stran v jiných zemích. Většina by ale mohla skončit v ALDE, naopak tam úplně nepatří Babišovo ANO.

Před 5 lety jsem volil ODS, tedy ECR, protože jsem byl přesvědčen, že EU potřebuje řadu reforem. Ta ale nakonec mé zájmy nereprezentovala. Částečně proto, že jsem se ideově posunul já, částečně proto, že se překreslila politická mapa západního světa. EU sice reformy potřebuje, ale i směrem k větší federalizaci.

Jaké máme v EU strany?

Když jsme u toho, bylo by dobré si připomenout, jaké hlavní celoevropské frakce (skupiny) zasedají v Evropském parlamentu. V závorce uvádím jejich české zástupce. Zleva doprava to jsou:

GUE/NGL – Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (KSČM) – krajně levicové uskupení komunistických a (demokraticky) socialistických stran s mírně euroskeptickou orientací. Významnými členy jsou německá postkomunistická Linke, Syriza řeckého premiéra Tsiprase či španělské hnutí Podemos.

G-EFA – Zelení – Evropská svobodná aliance (Zelení, možná Piráti) – proevropské (středo)levicové uskupení tvořené zpravidla zelenými stranami v západní Evropě.

S&D – Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (ČSSD) – uskupení proevropských (středo)levicových sociálně-demokratických a progresivních stran. Na předsedu Evropské komise navrhují Nizozemce Franse Timmermanse.

ALDE – Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ANO, možná Piráti) – uskupení proevropských až eurofederalistických liberálních a středových (a středolevicových i středopravicových) stran. Jejím významným lídrem je Guy Verhofstadt.

EPP – Evropská lidová strana (KDU-ČSL, TOP 09, STAN) – uskupení proevropských až eurofederalistických křesťansko-demokratických a (liberálně)konzervativních (středo)pravicových stran. Významným členem je např. německá CDU/CSU. Jejím kandidátem na předsedu EK je Manfred Weber.

ECR – Evropští konzervativci a reformisté (ODS) – uskupení euroskeptických, antifederalistických, ekonomicky liberálních a konzervativních pravicových stran. Jejich kandidátem na předsedu EK je Jan Zahradil.

EFDD – Evropa svobody a přímé demokracie (Svobodní) – uskupení euroskeptických a pravicově-populistických stran. Významným členem je nově založená Brexit Party britského politika Nigela Farage.

ENF – Evropa národů a svobody (SPD) – uskupení krajně pravicových, anti-imigračních, silně euroskeptických, nacionalistických a pravicově-populistických stran. Významnými členy jsou rakouští Svobodní, francouzské Národní sdružení, strana Geerta Wilderse i italská Liga Severu.

Koho volit v Česku?

Piráty (zatím nezařazení) – společensky liberální, pro-tržní, a zároveň sociální a transparentní strana zabývající se tématy 21. století. Jsou jasně proevropští, ale nejsou eurohujerští. Bohužel se neshodneme na referendech, ale stále doufám, že je to přejde.

Koho případně volit?

Spojence pro Evropu, tedy STAN+TOP09+SZ+LES (EPP + G-EFA) – sice jsou proevropští, ale místy až eurohujerští. V ekonomice na mě pak dnes až příliš pravicoví, ve společensko-kulturních otázkách pak zbytečně konzervativní. Navíc nechci volit EPP, což souvisí se jmény Juncker a Orbán.

KDU-ČSL (EPP) – i oni jsou sice proevropští, ale místy až eurohujerští. Na rozdíl od Pirátů pak podobně jako TOPka málo reflektují to, zda je přijetí eura pro nás fakt dobrý nápad. Obecně mám pak čím dál tím větší problém s akcentací nábožensko-konzervativních témat potlačujících svobodu jednotlivců a menšin.

Koho spíše nevolit?

ODS (ECR) – protože Zahradilův antiněmecký fanatismus + jejich nejpočetnější strana, tedy britští Konzervativci rozbili EU, skoro i Spojené království a taky vlastní stranu, druhá nejpočetnější zase usilovně pracuje na tom, aby zavedla Polsko do středověku.

ČSSD (S&D) – možná je to i vyhozený hlas, protože se ani nemusí dostat + kolaborace a sebevražedné obětování se v Babišově vládě za každou cenu a k tomu spíše populistické uplácení voličů místo skutečných levicových reforem.

Hlas (ALDE) a ESO (EPP) – zřejmě se ani jedna z nich nedostane a není důvod, aby ega pánů Teličky a Štětiny kandidovala samostatně, bohužel tím jen ubírají prozápadní, proevropské a liberální hlasy. Jinými slovy – komu tím prospějete? Mimochodem, workoholismus není ctnost, ale spíše nemoc.

Koho nevolit?

ANO (ALDE) – ve většině evropských zemích bych sice volil členské strany evropských liberálů, ale tady je snad jen otázkou času, než Babiš dopadne jako Orbán v EPP, a ALDE se bude muset zamyslet nad tím, zda si s členstvím politické divize Agrofertu chce i nadále dělat ostudu. Jinými slovy – stranu trestně stíhaného autoritářsko-populistického oligarchy vládnoucího s podporou stalinistů nelze volit z principu – přestože europoslankyně za ANO mi mohou být jako středové liberálky blízké.

Svobodné (EFDD) – užiteční idioti Kremlu a Pekingu, co chtějí odejít bez placení, a k tomu sociopatický ekonomický program. Díky, ale fakt ne.

Menší strany typu KAN – mohou být ok, ale jsou to vyhozené hlasy.

Recesistické strany typu ANO, vytrollíme europarlament – dobře, zasmáli jsme se, je to super, ale i to jsou vyhozené hlasy.

Koho určitě nevolit?

SPD (ENF) – vlastizrádní extrémisti pracující pro nepřátelskou mocnost, spolupracující s jimi podobnými na celoevropské úrovni, šířící nehorázné lži a fake news, nechutný byznys Okamury a do toho neschopný lídr. Člověku se chce skoro zvolat – zlatí komunisti!

KSČM (GUE/NGL) – ale jen do doby, než si uvědomí, že ti jsou jen SPD v rudém, že je to strana vlastizrádných stalinistů, držících u moci normalizačního oligarchu. Co jsou zač, nezakryjí ani tím, že si na přední místa dají mladé lidi, zvlášť když jeden z nich má dokonce ruské jméno.

DSSS, R+ND, ČS, APAČI, SPR-RSČ a podobné zbytečné extremisty, co si hrají na vlastence a křesťany, ale ve skutečnosti prosazují politiku, která je přímo v rozporu s českými národními zájmy i křesťanskými hodnotami.

Koho bych volil v jednotlivých evropských zemích?

Většinou liberální a progresivní středové, středolevicové i středopravicové a často nové strany, které se snaží očistit dosavadní establishment, a zároveň hájit hodnoty liberální demokracie proti autoritářským populistům a extremistům napříč spektrem.

Paradoxně je dnes jednodušší se rozhodnout v jihovýchodních zemích, kde jsou u moci buď pravicoví autoritáři nebo levicoví oligarchové.

V severozápadních zemích je to pak složitější, protože na jedné straně bych rád volil liberálně progresivní strany (tedy ALDE, příp. zelené, sociální demokraty či lidovce), na druhé straně jsou to kromě ruských fake news často i jejich chybné politiky, které způsobují vzestup krajní pravice.

Belgie – Valonsko: MR (ALDE), cdH (EPP), PS (S&D)
Belgie – Vlámsko: CD&V (EPP), G (G-EFA), s.pa (S&D)
Bulharsko: DB (?)
Dánsko: RV (ALDE)
Estonsko: E200 (?)
Finsko: KOK (EPP), Vihr (G-EFA), PP (?), SDP (S&D), Kesk (ALDE)
Francie: PS (S&D), R (ALDE?), UDI (ALDE)
Chorvatsko: GLAS (ALDE)
Irsko: FG (EPP), LAB (S&D), G (G-EFA)
Itálie: E (ALDE), PD (S&D)
Kypr: DIKO (S&D)
Litva: LDRS (ALDE)
Lotyšsko: AP! (?)
Lucembursko: dG (G-EFA), LSAP (S&D), DP (ALDE), CSV (EPP), PP (?)
Maďarsko: M (ALDE), LMP (G)
Malta: PD (ALDE)
Německo: SPD (S&D), G (G-EFA), FDP (ALDE), PP (?), CDU/CSU (EPP)
Nizozemsko: PVdA (S&D), GL (G-EFA), D66 (ALDE), VVD (ALDE), CDA (EPP)
Polsko: W (S&D), KE (EPP/ALDE/…)
Portugalsko: A (?)
Rakousko: NEOS (ALDE), IE (G?), SPÖ (PES)
Rumunsko: PMP (EPP), UDMR (EPP)
Řecko: OP (G-EFA), ND (EPP)
Slovensko: PS (ALDE)
Slovinsko: SMC (ALDE), LMŠ (ALDE)
Španělsko: C (ALDE), PSOE (PES)
Švédsko: C (ALDE), L (ALDE)
Velká Británie: LD (ALDE), příp. IG (EPP)

Důvod, proč bych v některých zemích nyní místo lidovců (a liberálů) volil spíše sociální demokraty a zelené, je ten, že jsem nabyl dojmu, že středopravicové liberálně-konzervativní strany neprosazují maximální sociální mobilitu, často jsou až příliš společensky konzervativní a do toho se snaží procenta pravicových populistů snižovat tím, že se jimi sami stávají, což ale jejich pozice spíše legitimizuje, než aby došlo k jejich minimalizaci.

Jakou chci Evropu?

Chci EU jako silného a konkurenceschopného hráče vedle světových velmocí, jako je Amerika, Čína, Indie či Rusko. Chci ale, abychom šli celému světu příkladem v tom, že naše Unie bude sociální, liberální, demokratická, rozmanitá, ekologická a udržitelně prosperující. A chci, aby to nebyly jen fráze automatizovaného newspeaku.

Těžko můžeme v přicházejícím světě umělé inteligence, humanoidních robotů, nanotechnologií, genetických manipulací, vesmírné kolonizace či bioteroru uspět, pokud budeme jen banda roztříštěných nacionalistických zemiček bez ochoty pracovat na klíčových problémech společně.

Musíme sice respektovat některé národní odlišnosti, ale princip subsidiarity by měl být oboustranný. To, co lze provést na nižší úrovni, bychom sice neměli řešit na úrovni vyšší. Zároveň by ale mělo platit, že to, co je efektivnější vyřešit na celoevropské úrovni jednotně, to bychom měli řešit tam.

A k tomu potřebujeme i nadále snižovat demokratický deficit naší Unie a přibližovat ji běžným občanům. A to se nám těžko podaří, pokud spolu nebudeme ochotni ani schopni komunikovat. Bylo by proto dobré, kdybychom všichni uměli anglicky, a to napříč sociálními vrstvami i generacemi.

Zároveň si ale nesmíme navzájem vnucovat věci typu povinných kvót. A pokud nechceme mít hranice mezi jednotlivými evropskými národy, tak si musíme lépe chránit hranice vnější.

Imigrace musí být doplněna o kvalitní integraci. Skrze větší investice do rozvojové pomoci, razantnější opatření proti změnám klimatu či vlastní pro-rodinnou politiku bychom se jí pak měli snažit i předcházet. Zvlášť u těch, kteří odmítají naše základní hodnoty, jako je tolerance, svoboda či rovná práva.

Musíme se naučit lépe se bránit fake news, které do myslí a srdcí Evropanů zasévají nepřátelské mocnosti. Jsou to právě ony, kdo se snaží si evropské občany a národy podmanit tím, že nás rozdělí a poštvou proti sobě. Bohužel se jim to zatím docela daří.

Mnoho lidí si neuvědomuje, co všechno je v sázce, a jak lehce to může všechno padnout. Nechci, aby se naše národní státy staly ruskými nebo čínskými guberniemi. Nechci ani, aby Evropané byli levnými a sedřenými polootroky nadnárodních korporací ani pouhá čísla v byrokracií přebujelém impériu.

Nechci ani, aby naletěli autoritářsko-populisticko-nacionalistickým pseudokonzervativcům, a stali se netolerantní vůči menšinám a odlišnostem.

Nechci ani, aby se naopak utopili ve vynucené, falešné a přehnané politické korektnosti. A nechci ani, aby se museli bát procházet se bezpečně po svých ulicích, vyznávat svoji víru či žít v souladu se svou sexuální orientací.

Chci žít v Evropě, která bude liberální a svobodná. To ale znamená, že musí být i sociální, demokratická a bezpečná. I proto u nás budu volit Piráty.

Co je a co není rozumné řešit na úrovni EU?

Jaké věci bychom měli v Evropě řešit z centra? Jednotně a společně? A jaké nechat na jednotlivých státech, nižších (samo)správních jednotkách či přímo na občanské společnosti?

No, správně bych se měl ptát naopak. Protože vše začíná svobodou a odpovědností jednotlivce, pokračuje skrze jejich dobrovolnou spolupráci, rodinu, místní společenství, spolky, občanská sdružení, neziskovky, firmy atp. Až pak jsou obce, kraje a (národní) státy. A až pak je EU. Případně i nad ní může něco být. Ale to by bylo na jinou debatu.

Zde je důležité – pár dnů před volbami do Evropského parlamentu, který o těchto věcech často také rozhoduje (a možná bude rozhodovat stále více), debatovat, jaké z nich se nám v Evropě vyplatí řešit společně na celounijní úrovni, a které bychom naopak měli nechat úrovním nižším. Ostatně EU je původně postavena na myšlence subsidiarity – že se nemá nic řešit výše, než je to nutné. To prosazují třeba i zelení, ačkoliv mám pocit, že tam, kde se jim to hodí, občas tento princip sami porušují.

Než se dostanu k věci, je dobré zmínit, že jsem se inspiroval v programech těch našich politických stran, které mají šanci se do Evropského parlamentu u nás dostat. Tedy např. TOP 09, ANO, ODS, KDU-ČSL, SZ, Piráti, ČSSD, Úsvit a Svobodní. Takže pokud níže ti, kteří je četli nebo vymýšleli, poznají své nápady, tak to není náhoda.

1) Co je rozumné řešit na celoevropské úrovni?

– odstraňování celních překážek mezi členskými zeměmi
– úsilí o bezbariérový vnitřní trh; odstraňování ochranářství
– co největší volný obchod a volný trh v rámci zemí EU
– možnost svobodně pracovat kdekoliv v EU
– odstraňování administrativních a byrokratických překážek

– úsilí o harmonizaci legislativních předpisů
– možnost občana členského státu volit v komunálních volbách po celé EU, pokud bydlí jinde
– postupné jednotné uznávání univerzitních diplomů
– existence soudu řešícího spory týkající se fungování EU

2) Co dalšího by mohlo být ještě rozumné řešit na celounijní úrovni?

– volný pohyb osob v rámci zemí EU (Schengen)
– program typu Erasmus
– a ten rozšířený i na střední školy
– veřejně přístupné výsledky vědeckých výzkumů placených z veřejných peněz
– právo EP navrhovat vlastní legislativu

3) Co se ale na úrovni EU naopak řešit nemá?

– společná zahraniční politika (postoj k Izraeli, USA, Kosovu, Rusku atp.)
– společná evropská armáda
– společná sociální politika (EU jako přerozdělovací sociální stát)
– společná zemědělská politika, kdy se z centra určuje, co se má pěstovat (výrobní kvóty na zemědělské komodity – cukr, mléko atp.)
– imigrační kvóty pro rozdělování přistěhovalců

– povinné kvóty pro ženy ve vedení soukromých firem
– soud, který by byl nadřazen nejvýše postaveným soudům členských zemí
– dosažení plné zaměstnanosti v celé EU
– společný antidiskriminační zákon
– společná vzdělávací politika

– společná politika v rámci rodinných vztahů (třetí pohlaví, homosexuální manželství atd.)
– společná zdravotní politika
– bankovní unie
– mechanismus na záchranu bank z evropských peněz
– jednotná regulace odměn bankéřů v EU

– záruky zaměstnání mladých v celé EU
– jednotné zákony a regulace proti kouření
– daňová harmonizace v EU (daň z příjmu FO a PO)
– jednotný tvar a název potravin a dalších výrobků
– financování evropských politických frakcí (stran) a jejich nadací z peněz EU

– právo na překlad do všech jazyků pro politiky a zaměstnance orgánů EU
– existence parlamentní televize
– informační kanceláře po celé EU
– 2 sídla Evropského parlamentu
– společná politika v sociálně-etických otázkách (eutanazie, potraty atp.)

– jednotná regulace (škodlivé) reklamy
– jednotné omezení pracovní doby (ve svátcích atd.)
– jednotné rušení poplatků za bankovní služby
– celoevropské referendum (lidová iniciativa)
– existence sociálních práv na úrovni EU

– plošný sběr a uchovávání osobních dat občanů
– (preventivní) centrální databáze biometrických údajů
– vytvoření nezávislé a veřejné ratingové agentury
– poskytování sociálního bydlení
– společný evropský prezident (přímo volený ve velké celebrity show jako v USA)
– nemožnost členských zemí mít nižší DPH (např. než 5 a 10 %)

4) Co bychom dále na úrovni EU spíše řešit neměli?

– investice ze společného rozpočtu EU
– společná politika zaměstnanosti
– společná azylová a imigrační politika
– samostatná evropská daň
– společná transakční daň

– dotace na místní kulturu
– evropské známky kvality pro výrobky
– zrušení roamingu po celé EU
– společná energetická politika
– společná antidumpingová politika

– jednotná regulace ne-fair-trade výrobků
– stejná kvalita stejného výrobku v celé EU
– informační kampaně o EU placené z peněz EU
– společná ochrana práv seniorů, matek, hendikepovaných atp.
– společné etické mantinely pro vědecký výzkum

– vytváření (dalších) pracovních míst
– nárok na předškolní vzdělávání v rámci celé EU
– evropské programy na zateplování budov a jiné energetické úspory
– dotace na jadernou energii či naopak zákaz členským státům ji dotovat
– společná podpora zemí ohrožených změnou klimatu či chudobou

– celoevropské právo na vysokorychlostní internet
– zrušení daňových rájů v rámci zemí EU
– celoevropské kampaně proti násilí na ženách atp.
– digitalizace archivů a knihoven po celé EU
– jednotné standardy pracovního prostředí

– jednotná evropská národní identita – umělé vytváření evropského národa
– společný svátek jako den Evropy/EU
– společné evropské kulturní projekty

5) Co je ale otázkou, jestli bychom to měli řešit společně?

– jednotné a propojené informační systémy (obchodní a živnostenský rejstřík atp.)
– koordinace vnější obranné politiky
– společná cla vůči nečlenským zemím
– společná vízová politika
– společná měna euro

– Evropská centrální banka
– společný fiskální pakt (tedy i dohled EU nad rozpočtovým procesem členských států + nutnost mít transparentní účetnictví atp.)
– dotace do dopravní infrastruktury
– dotace do životního prostředí
– dotace do vzdělávání

– společný postup vůči daňovým rájům
– standardizace účetních předpisů a postupů
– společná ochrana spotřebitelů + povinné info pro spotřebitele na výrobcích
– dotace na profesní rekvalifikace, kurzy atp.
– společná politika snižování emisí

– společná politika na ochranu životního prostředí
– nárok na stejný rozsah lékařské péče kdekoliv v EU
– podobná pracovně-právní legislativa v celé EU
– jednotný celoevropský patent
– omezení CO2 pro nová auta

– povinné označování spotřebičů energetickými štítky
– společný zákaz pěstování geneticky modifikovaných plodin
– společná vnitřní bezpečnostní politika
– jednotné zrušení/existence letního času
– společná vesmírná politika

– existence Evropského parlamentu
– společná protidrogová politika
– společný boj proti terorismu
– jednotné standardy pro hračky, obuv a další výrobky určené dětem
– jednotné podmínky pro čistírny odpadních vod

– jednotná akreditace zdravotnických zařízení
– jednotná pravidla označování léků nevhodných pro děti
– evropský průkaz postižených – pro slevy, sociální pomoc atd.
– celounijní povinnost webů veřejné správy být přístupné pro postižené atp.
– dotace do obnovitelných zdrojů energie z peněz EU

– jednotná legislativa pro silniční kontrolu, technickou prohlídku a měření emisí
– společný zákaz GMO krmiv pro zvířata
– evropské dotace na větší kvalitu přírody a zachování biodiverzity
– společná ochrana zvířat, kvality chovu atp.
– celounijní zákaz těžby břidlicového plynu atp.

– registr lobbistů v EU
– jednotná ochrana autorských práv
– cílená integrace lidí z třetího světa do evropské společnosti

Závěr

Raději nepočítejte, kolikrát jsem v tomto textu použil slova jako EU, jednotné, společné, unijní či evropské. Mohlo by to být i bez toho, ale to bychom mohli při čtení zapomenout, o co nám vlastně jde. Tedy rozpoznat, kterou z těch věcí je dobré na celounijní úrovni řešit.

Připomínám to proto, že pokud s něčím souhlasíme, je až příliš snadné sklouznout k tomu, že to budeme chtít prosadit v celé EU, aniž bychom si uvědomili, a) jestli není lepší to přenechat nižším úrovním, nebo b) jestli je to věc, která je skutečně veřejná, a nebylo by možné ji prosazovat pouze v rámci občanské společnosti.

Abych dal příklad, tak v prvním případě nemusíme být nutně proti evropskému modelu sociálního státu (a dokonce si můžeme myslet, že to je právě jedna ze součástí evropské identity – to, co nás civilizované Evropany odlišuje od zbytku světa), ale zároveň nemusíme hned chtít, aby se vytvořené a na daních vybrané bohatství přerozdělovalo centrálně přes Brusel do každé domácnosti, ale naopak můžeme požadovat, aby sociální politika zůstala v kompetenci členských zemí.

A v jiném případě zase můžeme být třeba Dánové a souhlasit s tím, aby stát uznával homosexuální manželství, ale nemusíme to samé nutit Polákům. Podobně by se nám totiž nemuselo líbit, pokud bychom byli třeba Švédové, a kdyby se Malťané znovu rozhodli zakázat rozvody a dokonce to prosadili v celé EU.

Zkrátka jde o to, že některé věci je opravdu rozumné na úrovni celé EU řešit, a některé ne. Pak je v tomto smyslu jedno, zda bychom byli tím, čím je EU dnes, nebo federací či jen sdružením volného obchodu.

Čeká nás velká diskuze o tom, jak by to celé vlastně mělo být. A smutné a varující je, že před těmito volbami v podstatě taková debata ani neproběhla. Asi ani proběhnout nemohla, ale bylo by to docela vhodné. Volby do orgánu, který prý ovlivňuje až kolem 80 % naší národní legislativy by si asi zasloužily více pozornosti.

Osobně jsem v tomto článku nevyčerpal zdaleka vše a mnoho z toho, co zde je, může být nepodstatné, ale některé věci je myslím důležité si uvědomit. Člen Svobodných, který by EU nejradši zrušil a založil znovu, i socialista, který by byl pomalu rád, kdyby Brusel rozhodoval o tom, jak se má doma bavit se svou manželkou, jsou nuceni přemýšlet a diskutovat o tom, co je skutečně potřebné.

Stejně tak u některých věcí je pro mě docela snadné říct, že by bylo lepší je řešit na celounijní úrovni (a možná by bylo snem liberála ve mně, kdyby se řešily i na celosvětové úrovni). U jiných věcí je zase snadné říct, že je naprostý nesmysl, aby se jimi řídila celá Evropa. Ale u mnoha je velmi těžké zaujmout jasný postoj. Zvlášť, pokud člověk neměl příležitost o těchto věcech ještě seriózně a pečlivě přemýšlet a diskutovat.

V každém případě se zdá, že nějakou EU potřebujeme. Zároveň je jasné, že ta současná už v mnoha věcech překračuje svoje pravomoci a dělá to, co už dělat nemá. Ale o tom, jak by Evropská unie měla být uspořádána, a koho v těchto volbách volit, se rozepíšu zase příště.

Dvě fáze do konce Evropské unie

Europoslanec Jan Zahradil před pár dny otevřel vážnou debatu o budoucnosti Evropské unie. Domnívá se, jako řada jeho kolegů z ODS a další euroskeptici, že jsme svědky posledních dnů této organizace, že zkrátka nastal její konec. Proč to asi nenastane tak brzy?

Především – před skončením této její fáze, kdy ji vedou středopravicoví (v USA zcela jistě nalevo i od nejlevicovějšího prezidenta americké historie Obamy) politici typu Angely Merkelové, Nikolase Sarkozyho nebo úředníci jako José Manuel Barroso, kteří prohlubují integraci, zadlužují naše děti a vymýšlejí další různé nesmysly – ji čekají ještě dvě fáze.

Ta první – dnes jsou v evropských zemích i v evropských strukturách u moci křesťansko-demokratičtí a liberálně-konzervativní politici – ovšem ještě se nedostalo na ty sociálně demokratické, demokraticky socialistické (taky si myslím, že je to oxymóron), sociálně liberální a zelené. Několik let budou potom u moci ještě oni. Ti současné zvrácené směřování EU dovedou do zajímavých krajností (mnozí v dobré víře). Však my konzervativci si umíme představit, jak by taková Evropa mohla vypadat (někdy o té mé představě napíšu článek). Zkrátka bude to levicový ráj na Zemi.

Pak nastane druhá fáze (možná ne, doufám, že ne a budu se to snažit v rámci možností ovlivnit) – moci se chopí „pravicoví“ extrémisté. Objeví se další Hitlerové, kteří budou chtít levicové nesmysly a vůbec problémy celé Evropy řešit rázně a ve jménu těch správných hodnot (a ty většinou správné jsou, ovšem ztrácejí na hodnotě při nesprávné formě a v kombinaci s těmi špatnými). Opět si umíme představit, jak by toto mohlo vypadat – zavírání a likvidace (převážně levicových) intelektuálů, politiků a novinářů, holocausty muslimů, ale určitě i jiných rasově nevhodných obyvatel Evropy atp.

Zkrátka pro liberálně nebo konzervativně smýšlejícího člověka by nebyly tyto dvě etapy žádný med a byl by rád, kdyby se zrovna v USA, Japonsku, Jižní Koreji, Austrálii, na Novém Zélandu, Kanadě nebo v jižní Americe nedělo to samé (což se vyloučit nedá).

Teprve potom – a třeba i po další válce (třeba třetí světové) možná dojde k renesanci zdravého rozumu a odvahy uvědomělých. Pak povedeme debaty o tom, jakou chceme Evropu. Vrátíme se k původním myšlenkám ekonomické (nikoli politické, obranné nebo sociální) nadnárodní (nikoli pouze regionální) organizace.

No a celé to může začít při dalších německých spolkových volbách, kdy zvítězí zelení a spolkovým kancléřem se stane muslim, pokračovat to bude druhou fází třeba v roce 2038, kdy bude norský masový vrah už dávno běhat po svobodě a možná bude váženým členem Evropského parlamentu (v té době třeba pod názvem Lidově demokratické shromáždění Evropské socialistické federace) a končit to může zase někdy v polovině století, kdy se budeme vzpamatovávat z toho, že se historie (sice s obměněnými postavami) opět opakovala. Otázkou pak bude, jestli se naše děti a děti našich dětí ve 22. století poučí.