Archiv pro štítek: Václav Havel

Proč Češi potřebují volit tatíčka prezidenta?

Přestože máme parlamentní systém, prosadili jsme si, že budeme svého prezidenta volit přímo. Říká se, že lidé byli znechuceni tím, jak probíhaly poslední dvě prezidentské volby, že si myslí, že volba bude důstojnější, když si prezidenta zvolí sami. Je to možné. Nicméně, já se domnívám, že ty důvody, proč bychom měli v naší zemi mít přímo voleného prezidenta, jsou i jiné, psychologické.

Lidé si již v dětském věku vybírají své vzory. A právě prezident (nebo třeba policista atd.) je hlavním z nich. Snad každé aspoň trochu ambiciózní malé dítě si někdy přálo být prezidentem. „Až vyrostu, budu pan prezident,“ říkají rodičům. Prezidenta u nás i dospělá populace do značné míry bere jako vzor. Češi si až naivně myslí, že prezident je nějaký spasitel, a když tam bude slušný a morálně vyspělý člověk, i druzí se snad začnou chovat tak, jak by se na vyspělou a demokratickou zemi slušelo. Určitě je to i námět pro nějaký výzkum, v němž by se zkoumaly korelace mezi morálními kvalitami prezidenta a morální vyspělostí daného národa během jeho pobytu ve funkci, případně i krátce po ní.

Prezident podle mého názoru tedy musí být spíše takový „volený král“ (nebo královna). Zkrátka ctnostný člověk, který půjde celému národu (a třeba i těm ostatním) příkladem. Měl by to být ten nejslušnější, nejkvalitnější a nejschopnější člověk v zemi. A toho bychom si z nás 10,5 milionů měli vybrat. A je pak otázkou, proč se zrovna Češi tak moc potřebují upínat k onomu tatíčkovi prezidentovi. Někdo by za tím hledal Freuda, jiný zase chybějícího Boha. Ale třeba je za tím jen ona tradice vycházející z naší historie – sv. Václav, Karel IV., Jiří z Poděbrad, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel.

Otázka je, nakolik je výběr toho nejctnostnějšího z nás, té skutečné hlavy (ale snad i srdce) našeho národa jen marketingovou bitvou zákulisních hráčů za spolupráce médií a výzkumných agentur. Nicméně máme před sebou ty nejúspěšnější z vybraných a teď půjdeme volit…

Publikováno v Psychologii dnes 1/2013.

Revoluce musí proběhnout ve stranách, ne na ulici!

„To je strašné! Všichni kradou! A obyčejný člověk živoří. Všichni politici kradou, bez rozdílu! Všichni jsou zkorumpovaní. Někdo by s tím měl něco udělat! Už je toho dost! To, kdybych tam byl já, tak s tím zatočím raz dva!“ Poznáváte se? Opravdu byste také dokázali nepodlehnout moci, prestiži, vlivu, penězům, slávě, státním zakázkám pro své kamarády? A proč revolucí na ulici nedosáhneme změny k lepšímu, a raději bychom se měli snažit měnit naše stávající strany zevnitř?
Už jsem o tom psal v předchozích dvou článcích. Zkrátka, být naštvaný, přemístit se z hospody na náměstí a následně do televize nestačí. 22 let (když budeme důslední, tak 93 let) se snažíme zvrátit špatný vývoj v této zemi. A teď najednou – zázračná Holešovská výzva nebo snad zázračný Babiš, či snad předtím zázračná TOP 09 a Věci veřejné (a budeme-li důslední, tak předtím zázračný Zeman, Klaus nebo Havel, a když ještě důslednější, tak Gottwald, Beneš či Masaryk) – a všechno bude najednou růžové – prostě stačí svrhnout vládu a prezidenta, a ono už se to samo nějak vyřeší. Ne! Nevyřeší!
Ano, je to spojité. Špatní politici ovlivňují společnost, a špatná společnost vytváří špatné politiky (nebo dobří, dobrá dobré). Takže, co můžeme udělat už teď hned? Ono je to třeba řešit co nejdříve, na tom se shodneme. Spousta věcí je špatně a jestli to tak půjde dál, tak budeme mít velký problém.
V naší zemi je obrovský nedostatek v tom (a není to jen fenomén naší země), že politické strany mají strašně málo členů. A přitom to jsou ony, kdo kvůli tak obrovským pravomocem a vlivu státu v našich životech (který je ostatně v takové míře podle mě taky špatně) hrají v naší zemi takovou roli. A 99 % občanů v nich není!? Jak si sakra myslíte, že to můžete změnit? Jednou za čtyři roky ve volbách? To určitě! Proč nevyužít svůj vliv maximálně?
Máme tady spoustu pravicových, středových i levicových stran. Tak si vyberte! Nebo pokud už teď máte spoustu peněz, vlastních médií a tisíce dobrovolníků, tak si vytvořte vlastní. Možná si ale myslíte, že když do stran, které mají jen nějakých 20 nebo 30 tisíc členů vstoupí 100 000 dalších, tak nemůžete nic změnit. No, počítat umíte, takže nebudu napovídat.
Jaký ale máme důkaz nebo zkušenost, že to jde? Budu mluvit trošku z vlastní zkušenosti. Před několika lety jsem vstoupil do tehdy vládní strany (která v poměru co nejméně zlodějů v ní a nejsympatičtější ideje mi byla nejblíže). V této straně před pár měsíci také proběhla revoluce. Jen se zeptejte Pavla Bělobrádka nebo Mariana Jurečky, jak to dokázali, že to jde, že to má smysl a že tak to musíme dělat. Dnes jsou tito mladí politikové lídry třetí nejsilnější senátní strany u nás.
Takže, jak moc se zvýší váš vliv na dění v naší zemi, když se stane členy nějaké strany? Volit můžete stále, dokonce si můžete i vydělat pár stovek tím, že budete ve volební komisi plnit svou občanskou povinnost/ctnost a dohlížet na regulérnost voleb. Ale také se účastníte stranických schůzí, volíte orgány, které mají větší a větší vliv na dění ve vaší obci, kraji, zemi (či konec konců EU). Samozřejmě můžete také stoupat výš a stát se sami politikem. Ale důležité je, aby ty sta tisíce občanů v těch stranách byli především jako řadoví členové – v případě potřeby klidně připraveni zasáhnout do hry sami, ale věci ovlivňující. Členové, kteří budou přehlasovávat černé duše mafiánů, kteří naše strany jen zneužívají ke svým špinavým hrám nebo svému nelegálnímu byznysu.
Jako člen strany se také účastním vnitrostranických anket, které dávají vedení strany zpětnou vazbu a představu o tom, jakým směrem by se naše strana (a následně naše země) měly ubírat. Mám možnost s vedením komunikovat (o to více v době sociálních sítí), navrhovat mu nové myšlenky, nápady, programové priority a samozřejmě také si jej volit, odvolávat a v případě potřeby a osobní zralosti také sám kandidovat.
„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty,“ říkal Masaryk už před lety. Uvědomme si to prosím. My tu máme demokracii, svobodu, volný trh, právní stát, instituce občanské společnosti atd. – to že nefungují, fungují špatně nebo nedostatečně, je jen naší chybou, protože jsme je ještě nezačali naplno využívat. Pojďme do toho! Pojďme společně obnovit Českou republiku! Je to běh na dlouhou a složitou trať, ale těžko nalezneme lepší a efektivnější cestu.
Pokud si myslíte, že to dává smysl, že podobným způsobem můžeme společně všichni něco změnit, tak prosím tento článek nebo jeho myšlenky šiřte a sdílejte!

Současní studenti Vám děkují, pane Prezidente!

Václav Havel byl mým prvním prezidentem a i od něj se vytváří má představa o tom, jaký by měl prezident naší země být. Byl to člověk, který měl v sobě filozofa, umělce i státníka. Byl to především člověk – v dobrém i horším slova smyslu – a tím si uměl získat lidi kolem sebe a taky tu přemýšlející, moudrost hledající a v lepší, svobodný a demokratický svět věřící část našeho národa. Rád bych mu ještě jednou poděkoval za všechno, co pro tuto zemi a pro celý svět udělal! Neměl jsem možnost se s ním setkat osobně, ale určitě bude jednou z hlavních osobností, kterým půjdu při případném dalším setkání mimo tento svět osobně poděkovat.

Krásně to řekl Dominik Duka na včerejším pohřbu, při kterém se prolínaly roviny občanské, náboženské, vojenské, státnické, ale i prostě lidské, že děkujeme Bohu za jeho život. Když hovořil zase o tom, že Václav byl člověk hříšný (a tedy špatný a zlý), říkal jsem si, že toto by mohlo některé lidi (kteří nesouhlasí s židovsko-křesťanskou filozofií pojetí člověka) docela pohoršit (třeba Petra Uhla), ale právě tady jsem si uvědomil, nakolik je tato filozofie odzbrojující.

Václav Havel udělal pro nás, současné studenty skutečně mnoho. Měl obrovský podíl na tom, že jsme se stali formálně svobodnou a demokratickou zemí. Děkuji mu za to, že dnes mohu studovat vysokou školu, která mě baví, že si budu moci vzít půjčku na případné školné a ještě si vybrat u které banky, že mohu svobodně diskutovat o tom, jestli by takové školné mělo být, že mohu beze strachu psát poslancům a ministrům a klidně jim vynadat a veřejně je kritizovat, pořádat a podepisovat petice pro nebo proti takovým věcem! A především – jako člověk, kterého oslovila vyspělost západní civilizace, mu chci poděkovat za začlenění naší země do struktur západního světa a za vytváření skvělé reputace České republiky.

Narážel jsem na to, že Václav Havel nebyl jenom dobrý. Můžeme se podívat na jeho mládí, na jeho milenky, na jeho ničení si vlastního zdraví nebo na jeho – podle mého názoru – politické chyby a slabosti – jako je nepotrestání komunistických zločinců atp.

V naší zemi se od neděle rozjížděly diskuze o tom, kdo a jak nejlépe uctívá památku Václava Havla. Myslím si, že všechny možné pocty jsou na místě, souhlasím s přejmenováním pražského letiště, se stavěním pomníků, se zapalováním svíček, s potleskem a cinkáním klíči. Nekřivdil bych možná ani některým jeho zarytým odpůrcům – jen Bůh a oni sami vědí, nakolik je jejich veřejně projevovaná úcta skutečně upřímná.

Co ale můžeme Václavu Havlovi dát my současní studenti, kteří žijeme ve svobodném a demokratickém světě?

Pojďme bojovat za ideály pravdy a lásky (a teď tím nemyslím sociálně-liberální ideologii), ale tyto pojmy jako neideologizované! Pojďme ve stopách jeho odkazu, mějme tu odvahu, tu moudrost, učme se těm lídrovským schopnostem, především se snažme zabránit odstranění demokracie, svobody, právního státu a svobodného trhu v naší zemi. A když se nám to nepodaří, vymysleme chytrý a efektivní způsob, jak znovu zvítězit!

A ještě bych se rád vyjádřil k údajné národní jednotě, která nás celý týden provázela. Ano, já jsem to tak cítil. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, na to, co se lidem v této zemi před 22 lety podařilo, na to, že na pohřeb našeho prezidenta přiletěli významní státníci z celého světa, ale obávám se, že u většiny společnosti převládal jiný postoj – spíše jim vadilo, že ve zprávách nevidí své oblíbené bouračky a šukačky, báli se negativních (avšak zde skutečných) emocí, ignorovali to a především si neuvědomovali velikost a význam toho, co se vlastně stalo. Mám tedy obavu, že ona národní jednota a hrdost byla spíše u poměrně malé části naší společnosti – mezi svobodnými, demokratickými a férovými lidmi, kteří jsou spíše moudřejší, vzdělanější a mají širší vertikální i horizontální rozhled. A právě tím naším úkolem, jak můžeme uctít památku Václava Havla nejlépe, je to, aby takových lidí bylo do budoucna co nejvíce! Nejen v naší zemi.