TOP 09 jako naděje občanské společnosti

ISIS, Putin, Babiš, Zeman, kmotři. Naše svoboda, bezpečnost a demokracie jsou ohroženy jako téměř nikdy předtím. Někdo se tomu musí postavit. Jaký má nyní úkol TOP 09?

Kalousek je symbol. Nejenom Babiš se jej snaží vykreslit jako ikonu korupce a rozkrádání naší země. Problém je v tom, že zatímco Kalouskovi nikdy nikdo nic neprokázal a všechno to mohou být pouze pomluvy, tak u Babiše je řada věcí zcela jasných a je jen otázkou času, kdy si toho všimnou i jeho dosud slepí voliči.

Upřímně, nelíbí se mi, že lídrem občanské, středopravicové a parlamentní opozice se o víkendu stane právě Kalousek. Bez ohledu na to, zda je čistý či nikoliv, jeho pověst je z mediálního hlediska velice špatná. Jen to, co se o něm píše na Wikipedii, by ve vyzrálé západní demokracii zřejmě dávno znamenalo konec politické kariéry.

Bohužel, to je luxus, který si teď naše země, česká opozice a pravice nemohou dovolit. Kalousek je nejlepší rétor a nebojí se Babišovi a Zemanovi postavit. Navíc u toho dokáže být i vtipný. Jeho vedení může být ale i zárukou toho, že TOP 09 po příštích volbách nezradí své voliče, a neskočí kvůli silně pro-unijní politice do vládní koalice s Babišem a ČSSD.

Tedy pokud tehdejší Kalouskovo spojenectví s komunisty bylo skutečně jen strategickým tahem, jak zabránit velké koalici, a nikoliv bezbřehý pragmatismus. Zároveň ale bude pod jeho vedením bohužel asi komplikovaná i spolupráce se Starosty či lidovci.

Nedá se nic dělat, lepší náhradu za Karla se zatím najít nepodařilo, trvám ale na tom, že pro ty další volby nám TOP 09 musí najít jiného kandidáta na premiéra, než je Kalousek. Není přece možné, aby více než čtvrt století po Listopadu nedokázala česká veřejnost vygenerovat schopného a sympatického kandidáta na premiéra. Někoho formátu Davida Camerona, Marca Rubia, Mauricia Macriho nebo třeba Larse Rasmussena.

Jaká by TOP 09 měla být?

To nás přivádí k tomu, zda má smysl, aby na české politické scéně TOPka vůbec byla. K čemu potřebujeme čtyři až šest (středo)pravicových stran? Čím se liší od eurorealistické ODS, čím od pseudopravicových xenofobních populistů okolo Okamury a Konvičky, čím od euroskepticko-libertariánských Svobodných, čím od ekonomicky středo-levicových lidovců a čím od pseudoliberálně populistických babišovců?

TOPka a ANO toho mají bohužel společného víc, než si myslíme. První z nich se sice pasuje do role tradiční strany a postupně se k tomu začíná přibližovat, ale její začátky byly jiné. Jen si vzpomeňme na složitost přijímání nových členů, na podobnou rétoriku, že TOPka je tou očistnou stranou oproti špinavé ODS, že její předseda jakožto bohatý a zajištěný člověk je zárukou toho, že nebude mít potřebu krást. Nemluvě o podpoře velkých peněz a profesionálním marketingu.

Většina současných i tehdejších podporovatelů TOPky ji viděla jinak než já. Tehdy jí mainstreamová média fandila a vyzdvihovala převážně to dobré. A skutečně, spojení oblíbeného a charismatického knížete reprezentujícího „pravdu a lásku“ se schopným pragmatikem a reformním fiskálně konzervativním ministrem financí byl velice úspěšný marketingový tah. Takovému by tehdy středopravicový volič znechucený narůstajícími a neřešenými skandály ODS a posunem tehdejších lidovců Cyrila Svobody doleva, mohl jen těžce odolat.

Jenže z mého pohledu to bylo trošku jinak. Byl jsem tehdy jen krátce členem KDU, vybral jsem si ji oproti ODS, protože na té druhé mi vadili kmotři a lidi, co by ve vyspělé zemi neměli v politice šanci ani minutu. Ale podobná věc mi z části vadila i u lidovců. A právě takový dojem jsem měl z řady lidí, kteří patřili do tehdejšího Kalouskova křídla. Ostatně stále působící generální sekretář TOP 09 je jeden z nich.

Opravdu konzervativní?

Ale dost personální kritiky. Na tohle musí tlačit poctiví a svobodomyslní politici a členové strany. A nebát se, aby při odporu skončili jako nejmenovaný bývalý primátor jedné metropole. V každém případě, důležitější teď je, jak je na tom TOPka ideově a programově.

Hrdě se hlásí k (umírněnému) konzervatismu, občas nalezneme i zmínku o křesťanské demokracii. Všichni ale víme, že TOP 09 má většinou voliče, kteří by se sami označili spíše za liberály, případně za konzervativní liberály nebo liberální konzervativce. V těch pojmech je dneska zmatek a širokou veřejnost ostatně asi nezajímají tolik jako třeba nás studenty politologie.

Proto je zajímavější řešit to, jak by své ideje měla TOPka promítnout do programu a následně do své politiky, pokud bude mít příště nebo spíš přespříště zase jednou vládní odpovědnost. Na rozdíl od jiných stran nám připravila přehled toho, co pro naši zemi za svého minulého vládního působení dokázala prosadit.

Z nedávných rozhovorů dokonce plyne, že si její čelní politici uvědomují i některé z těch zbytečných chyb, které při svých reformách napáchali. Náš národ je spíše středolevicový a domnívám se, že tam, kde je to rozumné a efektivní, si i většina (středo)pravicových voličů přeje, abychom měli systémovou solidaritu.

Není proto možné, aby své reformy příští středopravicová vláda zase začínala tupými škrty u těch, u nichž by se mělo škrtat až naposledy, a kteří solidární systém potřebují nejvíce, když by zároveň s tím vůbec neomezovala státní výhody pro bohatší část společnosti. Pak to navozuje dojem, že česká pravice nezastupuje pravicové hodnoty, ale pouze privilegia pro vyšší střední třídu, tedy jen pro své voliče. A z toho se musí TOPka poučit.

To, že dneska máme druhou nejnižší nezaměstnanost a druhý nejvyšší ekonomický růst v EU, je zřejmě jedna z věcí, za kterou taky může Kalousek. Snižování rozpočtového deficitu je důležitá věc, ale dle mého to v žádném případě nestačí. Smutná čísla jsou bohužel i v tom, o kolik dalších stovek miliard za těch sedm let Kalousek naši zemi zadlužil.

Jak je možné, že po těch sedmi letech středopravicových vlád nejsme aspoň v první patnáctce, ale až na děsivém 122. místě v tom, kolik hodin musí u nás firmy strávit nad daňovým přiznáním? Navozuje to otázku, zda je to u nás skutečně jen levice a Babiš, kdo je na straně spřízněných byrokratů a velkých firem, které si na to mohou dovolit najmout lidi, a nikoliv na straně začínajících, malých a středních podnikatelů a svobodné tržní konkurence.

Proč jsme se za tu dobu výrazně nikam nepohnuli v oblasti digitalizace státní správy? Proč nejsou dosud všechny veřejné výdaje dostupné online na internetu? Proč Kalouskovi vadí boj s hazardem a proč dělá nesmyslné kroky proti plné transparentnosti veřejných smluv?

A daří se TOPce vůbec veřejnost přesvědčit, že je na straně lidí? Je sice vybudovaná jako antipopulistická strana, ale i já s ní mám občas problém, že působí až moc elitářsky. Nejde jen o to, v jakém prostředí většinou pořádá svůj sněm, ale třeba i o symboliku pořadí struktury strany ve stanovách. U takové, která se hlásí k osobní odpovědnosti jednotlivce a důležitosti subsidiarity, bych čekal, že pořadí bude opačné – tedy od místních organizací k té celostátní.

Poučit se z chyb a najít příštího premiéra

Smyslem mé kritiky není poškozovat stranu, která se zdá být hlavní a možná i jedinou nadějí příštích voleb. Zvlášť po fotkách u plotu, členství různých Nováků, spojování se s Valentou či prosazování Babišových nebo levicových nesmyslů těmi jinými. To, o co mi jde, je, aby se TOP 09 z těchto chyb poučila. Aby si je přiznala, aby pochopila, proč jsou to chyby, a aby je příště nedělala.

V dalších dvou letech půjde o to, aby Babišovi dokázala vzít zpět zklamané středopravicové voliče. Aby byla skutečně stranou, v níž mohou urmírnění konzervativci a liberálové najít své místo. A kromě cíle dostat nás ve všech důležitých mezinárodních žebříčcích alespoň do první patnáctky by si měla uvědomit ještě další dvě věci.

Zaprvé, potřebujeme řadu pravicových reforem, ale některé pravicové recepty nemusí být správným řešením, pokud chceme zůstat solidární společností s vysokou sociální mobilitou. A zadruhé, strategickým a bezpečnostním zájmem naší země je sice stále zůstat v Evropské unii, ale TOPka k ní musí začít přistupovat o mnoho realističtěji. Nelze kritizovat zbytečné utrácení, byrokracii, centralizaci, etatizaci a úbytek demokracie u nás doma, a zároveň s tím ignorovat, když se to děje na unijní úrovni.

Jak už bylo napsáno, TOP 09 se teď stává volbou negativní. Z Kalouska v čele není příliš nadšený nikdo, ale pro další dva roky se s tím musíme smířit.

Klíčovým úkolem této strany bude nejen přesvědčivá kritika Babiše, Zemana a (polo)fašistů, ale i nalezení nového premiéra, který za pár let, až se Agrofert společně s levicí v naší zemi vyřádí, bude schopen s týmem zkušených lidí prosadit zásadní a důležité reformy, které z naší země udělají ve všech oblastech jedno z nejlepších míst k životu. Snad si to kromě jejích členů uvědomuje i Kalousek.

Související články:

Současní studenti Vám děkují, pane Prezidente!

Václav Havel byl mým prvním prezidentem a i od něj se vytváří má představa o tom, jaký by měl prezident naší země být. Byl to člověk, který měl v sobě filozofa, umělce i státníka. Byl to především člověk – v dobrém i horším slova smyslu – a tím si uměl získat lidi kolem sebe a taky tu přemýšlející, moudrost hledající a v lepší, svobodný a demokratický svět věřící část našeho národa. Rád bych mu ještě jednou poděkoval za všechno, co pro tuto zemi a pro celý svět udělal! Neměl jsem možnost se s ním setkat osobně, ale určitě bude jednou z hlavních osobností, kterým půjdu při případném dalším setkání mimo tento svět osobně poděkovat.

Krásně to řekl Dominik Duka na včerejším pohřbu, při kterém se prolínaly roviny občanské, náboženské, vojenské, státnické, ale i prostě lidské, že děkujeme Bohu za jeho život. Když hovořil zase o tom, že Václav byl člověk hříšný (a tedy špatný a zlý), říkal jsem si, že toto by mohlo některé lidi (kteří nesouhlasí s židovsko-křesťanskou filozofií pojetí člověka) docela pohoršit (třeba Petra Uhla), ale právě tady jsem si uvědomil, nakolik je tato filozofie odzbrojující.

Václav Havel udělal pro nás, současné studenty skutečně mnoho. Měl obrovský podíl na tom, že jsme se stali formálně svobodnou a demokratickou zemí. Děkuji mu za to, že dnes mohu studovat vysokou školu, která mě baví, že si budu moci vzít půjčku na případné školné a ještě si vybrat u které banky, že mohu svobodně diskutovat o tom, jestli by takové školné mělo být, že mohu beze strachu psát poslancům a ministrům a klidně jim vynadat a veřejně je kritizovat, pořádat a podepisovat petice pro nebo proti takovým věcem! A především – jako člověk, kterého oslovila vyspělost západní civilizace, mu chci poděkovat za začlenění naší země do struktur západního světa a za vytváření skvělé reputace České republiky.

Narážel jsem na to, že Václav Havel nebyl jenom dobrý. Můžeme se podívat na jeho mládí, na jeho milenky, na jeho ničení si vlastního zdraví nebo na jeho – podle mého názoru – politické chyby a slabosti – jako je nepotrestání komunistických zločinců atp.

V naší zemi se od neděle rozjížděly diskuze o tom, kdo a jak nejlépe uctívá památku Václava Havla. Myslím si, že všechny možné pocty jsou na místě, souhlasím s přejmenováním pražského letiště, se stavěním pomníků, se zapalováním svíček, s potleskem a cinkáním klíči. Nekřivdil bych možná ani některým jeho zarytým odpůrcům – jen Bůh a oni sami vědí, nakolik je jejich veřejně projevovaná úcta skutečně upřímná.

Co ale můžeme Václavu Havlovi dát my současní studenti, kteří žijeme ve svobodném a demokratickém světě?

Pojďme bojovat za ideály pravdy a lásky (a teď tím nemyslím sociálně-liberální ideologii), ale tyto pojmy jako neideologizované! Pojďme ve stopách jeho odkazu, mějme tu odvahu, tu moudrost, učme se těm lídrovským schopnostem, především se snažme zabránit odstranění demokracie, svobody, právního státu a svobodného trhu v naší zemi. A když se nám to nepodaří, vymysleme chytrý a efektivní způsob, jak znovu zvítězit!

A ještě bych se rád vyjádřil k údajné národní jednotě, která nás celý týden provázela. Ano, já jsem to tak cítil. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, na to, co se lidem v této zemi před 22 lety podařilo, na to, že na pohřeb našeho prezidenta přiletěli významní státníci z celého světa, ale obávám se, že u většiny společnosti převládal jiný postoj – spíše jim vadilo, že ve zprávách nevidí své oblíbené bouračky a šukačky, báli se negativních (avšak zde skutečných) emocí, ignorovali to a především si neuvědomovali velikost a význam toho, co se vlastně stalo. Mám tedy obavu, že ona národní jednota a hrdost byla spíše u poměrně malé části naší společnosti – mezi svobodnými, demokratickými a férovými lidmi, kteří jsou spíše moudřejší, vzdělanější a mají širší vertikální i horizontální rozhled. A právě tím naším úkolem, jak můžeme uctít památku Václava Havla nejlépe, je to, aby takových lidí bylo do budoucna co nejvíce! Nejen v naší zemi.