Současní studenti Vám děkují, pane Prezidente!

Václav Havel byl mým prvním prezidentem a i od něj se vytváří má představa o tom, jaký by měl prezident naší země být. Byl to člověk, který měl v sobě filozofa, umělce i státníka. Byl to především člověk – v dobrém i horším slova smyslu – a tím si uměl získat lidi kolem sebe a taky tu přemýšlející, moudrost hledající a v lepší, svobodný a demokratický svět věřící část našeho národa. Rád bych mu ještě jednou poděkoval za všechno, co pro tuto zemi a pro celý svět udělal! Neměl jsem možnost se s ním setkat osobně, ale určitě bude jednou z hlavních osobností, kterým půjdu při případném dalším setkání mimo tento svět osobně poděkovat.

Krásně to řekl Dominik Duka na včerejším pohřbu, při kterém se prolínaly roviny občanské, náboženské, vojenské, státnické, ale i prostě lidské, že děkujeme Bohu za jeho život. Když hovořil zase o tom, že Václav byl člověk hříšný (a tedy špatný a zlý), říkal jsem si, že toto by mohlo některé lidi (kteří nesouhlasí s židovsko-křesťanskou filozofií pojetí člověka) docela pohoršit (třeba Petra Uhla), ale právě tady jsem si uvědomil, nakolik je tato filozofie odzbrojující.

Václav Havel udělal pro nás, současné studenty skutečně mnoho. Měl obrovský podíl na tom, že jsme se stali formálně svobodnou a demokratickou zemí. Děkuji mu za to, že dnes mohu studovat vysokou školu, která mě baví, že si budu moci vzít půjčku na případné školné a ještě si vybrat u které banky, že mohu svobodně diskutovat o tom, jestli by takové školné mělo být, že mohu beze strachu psát poslancům a ministrům a klidně jim vynadat a veřejně je kritizovat, pořádat a podepisovat petice pro nebo proti takovým věcem! A především – jako člověk, kterého oslovila vyspělost západní civilizace, mu chci poděkovat za začlenění naší země do struktur západního světa a za vytváření skvělé reputace České republiky.

Narážel jsem na to, že Václav Havel nebyl jenom dobrý. Můžeme se podívat na jeho mládí, na jeho milenky, na jeho ničení si vlastního zdraví nebo na jeho – podle mého názoru – politické chyby a slabosti – jako je nepotrestání komunistických zločinců atp.

V naší zemi se od neděle rozjížděly diskuze o tom, kdo a jak nejlépe uctívá památku Václava Havla. Myslím si, že všechny možné pocty jsou na místě, souhlasím s přejmenováním pražského letiště, se stavěním pomníků, se zapalováním svíček, s potleskem a cinkáním klíči. Nekřivdil bych možná ani některým jeho zarytým odpůrcům – jen Bůh a oni sami vědí, nakolik je jejich veřejně projevovaná úcta skutečně upřímná.

Co ale můžeme Václavu Havlovi dát my současní studenti, kteří žijeme ve svobodném a demokratickém světě?

Pojďme bojovat za ideály pravdy a lásky (a teď tím nemyslím sociálně-liberální ideologii), ale tyto pojmy jako neideologizované! Pojďme ve stopách jeho odkazu, mějme tu odvahu, tu moudrost, učme se těm lídrovským schopnostem, především se snažme zabránit odstranění demokracie, svobody, právního státu a svobodného trhu v naší zemi. A když se nám to nepodaří, vymysleme chytrý a efektivní způsob, jak znovu zvítězit!

A ještě bych se rád vyjádřil k údajné národní jednotě, která nás celý týden provázela. Ano, já jsem to tak cítil. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, na to, co se lidem v této zemi před 22 lety podařilo, na to, že na pohřeb našeho prezidenta přiletěli významní státníci z celého světa, ale obávám se, že u většiny společnosti převládal jiný postoj – spíše jim vadilo, že ve zprávách nevidí své oblíbené bouračky a šukačky, báli se negativních (avšak zde skutečných) emocí, ignorovali to a především si neuvědomovali velikost a význam toho, co se vlastně stalo. Mám tedy obavu, že ona národní jednota a hrdost byla spíše u poměrně malé části naší společnosti – mezi svobodnými, demokratickými a férovými lidmi, kteří jsou spíše moudřejší, vzdělanější a mají širší vertikální i horizontální rozhled. A právě tím naším úkolem, jak můžeme uctít památku Václava Havla nejlépe, je to, aby takových lidí bylo do budoucna co nejvíce! Nejen v naší zemi.

Teď už je to na nás. Král ani Klaus nás nespasí!

Přestože mě šokovaly již záběry Václava Havla s Dalajlámou, kde jsem jej téměř nepoznal, ve skutečnosti jsem si nepřipouštěl, jaká bude Česká republika, až nás opustí. Pro dnešek bych zanechal sporů havlistů a klausistů, a raději se zeptal svého národa na to, jak si to představuje dál? Zkusíme ještě jednou ten komunismus – vždyť by nás zdevastoval jen ještě více než ten předchozí s jeho současnými mafiány, ne? Nebo nějakou formu fašismu? Bárta nebo Vandas? A co tak si zkusit vážit té mladé svobody, té mladé demokracie, toho volného trhu, který nám opět přinesl prosperitu, co tak začít konečně naplno využívat vládu práva? Co vy na to?

Jsem velice zvědav, jak tento národ bude na smrt prvního prezidenta své mladé republiky reagovat. Budou reakce hodny vyjádření amerického prezidenta? Nebo o něčem svědčí zrušení diskuzí pod články médií, v nichž se objevují největší zvratky? (Ten dvojsmysl může zůstat). Uvědomíme si už konečně, že Listopad 1989 byl pouze jedním krokem, jen jednou avšak velice významnou stopou na cestě za demokracií a svobodou? Pochopíme už konečně, že nebudeme-li si své volené zástupce hlídat a v případě jejich neschopnosti nebo všehoschopnosti je odvolávat, že se budeme neustále navzájem okrádat, tak se nic nezmění?

Začne nám už konečně vadit, že dáváme většinu svých těžce vydělaných peněz (teda já ještě tak moc ne) do rukou těch, kteří je buď rozkradou, promrhají nebo dají těm, kteří je nepotřebují, neváží si jich a ještě vám budou nadávat, že jim dáváte málo? (Teď zdaleka nemyslím jenom Romy). A bude nám to vadit i jinak než u piva? Stěžujete si, že tam ti nahoře jsou zloději, mafiáni, prospěcháři (pominu-li, že by se většina z nás mohla chovat podobně), ale jak se tam dostali? Kdo je zvolil? Vy? Tak trošku. Strany! A kdo volil ty strany? Vy! A kdo volí v těch stranách? Ti, kteří v nich jsou? A kde jste vy?

Vážení, tato země má problém. Už nejen vnitřní, ale vzhledem k problémům EU a mocenským ambicím nedemokratického Ruska (jehož část společnosti je dneska možná svobodnější a odvážnější než ta naše), ale především ten vnitřní. Začněte si prosím uvědomovat svoji odpovědnost, své občanské povinnosti a začněte něco dělat! Neděláte to konec konců pro sebe, vy si můžete večer zapnout Ordinaci v růžové zahradě a před tím si užít zvířátko nakonec nebo palec nahoru, ale ty vaše a naše děti, které ten večírek budou platit a uklízet po něm, už na takové věci nebudou mít vůbec čas!

A jestli se někdo zamýšlí nad tím, jak ty věci teda měnit, možná vás zkusím inspirovat. Je mi 20, jsem členem politické strany i jejího mládežnického sdružení. Sleduju aktuální dění. Nejen u nás, ale i ve světě. Čtu i média, která píší věci, které se od zaplacených a zkorumpovaných novinářů nedozvíte. Hlasuju v anketách na internetu. Když si myslím, že ten politik stojí za to, jdu mu pomoct s kampaní – rozdat letáčky a tak, přesvědčovat lidi na náměstí, rozeslat maily známým, sdílet něco na facebooku. No a taky ho jdu volit a ještě při tom dohlédnu na regulérnost voleb ve volební komisi (je to i placené, pokud vám nestačí pocit občanského jednání). Co ještě? Pomáhám matkám s kočárkem v tramvajích, pouštím sednout staré lidi, nekradu, snažím se nelhát. Ještě vlastně píšu tyto články, ono to vyjde nejen tady, přečtou si to známí na facebooku, někdo to sdílí, třeba to někoho osloví a zamyslí se. Ještě je super chodit na demonstrace a pochody. No však máte vlastní fantazii a plno dalších příkladů.

A jestli si stále myslíte, že jedinec stejně nic nezmění, tak ano, ten, který nic neudělá, ten nic nezmění. A myslete na Hitlera, takový jednotlivec jeden malinký zakomplexovaný, chudák taky nic nezměnil…

Žádný vzor? Děkuji, nechci

Mnoho mých vrstevníků na líbku odpovídá, že žádný vzor nemají, protože oni jsou přece originál. OK. Na rozdíl od generace svých rodičů jsou si vědomi toho, že jsou jedineční. Dalším vývojovým stádiem by mohlo být všímání si toho, kdo chci, aby byl mým vzorem a s tím i kdo mým vzorem je, aniž si to třeba uvědomuju.

Kdo všechno je nám ale vzorem? Lidi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že nikdo, budou ve chvíli, kdy si uvědomí, že jím jsou vlastně všichni ostatní lidé, s kterými kdy přišli do styku – ať už v realitě nebo přes média, asi hodně vyděšeni.

A kdo nás ovlivňuje nejvíce? Řekl bych, že masová společnost tíhne k tzv. elitám – tedy politikům, celebritám, úspěšným podnikatelům a manažerům, špičkovým odborníkům, nadřízeným, učitelům či rodičům. Avšak do jaké míry si z těchto lidí můžeme brát dobrý příklad, nechť si posoudí každý sám. Myslím, že je důležité si také uvědomit, že i my sami jsme vzorem pro ostatní lidi a koneckonců i pro sebe samotné.

Věřím, že je velmi důležité mít své vzory a denně se jimi inspirovat a usilovat o to, aby i ostatní na nás pohlíželi jako na dobrý příklad – a to ze všech možných hledisek.

I to, jak vidíme svůj ideální život ve své hlavě, nám poskytuje potřebný vzor, který určuje, jak se budeme chovat a co budeme dělat. Člověk, který se nebojí být vzorem pro ostatní (protože vzorné chování se přece nenosí), bývá obvykle schopen být i dobrým lídrem – a takové lidi naše země a celý svět opravdu potřebuje.

Na závěr bych se ještě rád dotkl toho, na kolik nám může být vzorem Bůh. Tedy ten Bůh, který představuje nepředstavitelnou a nekonečnou lásku, štěstí, radost, odpuštění, jistotu, svobodu, moudrost, harmonii, zdraví, bohatství, krásu, největší dobro a všechny další pozitivní hodnoty, které nás napadnou.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=114634