Proč pravici do levicového Česka a demokracii do totalitního Ruska?

Někteří lidé se domnívají, že nám (vyspělému západnímu světu) není nic do vnitřních záležitostí totalitních zemí typu Ruska, Číny, KLDR apod. Že by nás vůbec nemělo zajímat pošlapávání lidských práv, zatýkání občanů z politických důvodů atd. Opravdu? Jako občany, jako lidi?

Zasahovat do vnitřní politiky suverénních zemí, nebo ne? A jakým právem? Mohli bychom argumentovat, že tyto země jsou členy OSN. A tudíž jsou povinny určitá práva, na kterých se členové OSN (a ti, kteří se jimi rozhodli být) shodli. A proto mají země, které jsou členy, právo kontrolovat a případně vymáhat, zda jsou skutečně lidská práva a svobody dodržovány. Protistrana by mohla argumentovat, abychom je tedy z OSN vyloučili.

Ale co my, Češi? Tolikrát osvobození díky zásahům cizích států? Co bylo té zlé Americe do toho, co se děje tady v sovětském bloku? Proč se sakra západ pletl do Hitlerovy suverénní politiky? Jaký názor na to mají ti, kteří jsou proti snaze západu vyvážet demokracii a lidská práva do totalitních zemí současnosti? Na obou stranách spousta demagogie a nepřesností, přiznávám. Je to složité.

Avšak kdybychom důsledně vyznávali názor, že vyspělé západní demokratické a svobodné státy nemají zasahovat do vnitřních záležitostí států z opačné strany, proč tedy zavádět pravicovou politiku do země, jejíž občané jsou přesvědčeni socialisté? Proč sakra chceme volný trh a svobodu jednotlivců v takové zemi, jakou je Česká republika? Co na to chudák suverénní levicový názor jejích občanů?

Možná bych to uzavřel tím, že jako občan země, která Americe dluží za třikrát nabytou svobodu a nezávislost, bych byl pro zásahy do vnitřních záležitostí cizích států, ale jako potenciální americký daňový poplatník, bych měl pochybnosti, jestli si za své těžce vydělané peníze nezajet raději na delší dovolenou, než je investovat do těch, kteří později neprojeví ani kapku vděku. A ano, snažme se, aby občané České republiky byli rozumem pravičáky (a možná srdcem levičáky) – tedy, aby volili nízké daně, ale dávali spoustu peněz na charitu a na vzdělání!

A za ty zásahy děkuji matkám padlých (nejen) amerických vojáků!

Lze prosadit konzervativní utopii?

Politická teorie hovoří o tom, že konzervatismus vlastně ani není ideologií v pravém slova smyslu (tak jako liberalismus či socialismus), ale je mnohdy spíše postojem nebo sklonem. Hovoří se také o tom, že konzervatismus není doktrinální (že prostě nemá jasně daný program, kterého by se držel a ten prosazoval). Nicméně rád bych se zamyslel nad tím, jak by mohla ideální společnost podle určitého druhu umírněného postsekulárního konzervatismu ve 21. století vypadat – do jaké míry je to utopie, nebo realistická záležitost, posuďte sami.

Představte si dům na předměstí nějakého města. Je to krásný dům v příjemné a udržované čtvrti. Je sedm ráno a my se společně se slunečními paprsky pomalu blížíme do okna jídelny tohoto domu. U stolu sedí muž, naproti němu jeho žena a po stranách jejich nádherných pět dětí a všichni společně snídají zdravé, vydatné jídlo vyrobené nebo vypěstované nejlépe právě v podnicích z okolí a na nějakém poli za městem.

Rodina se po ránu skvěle baví, děti projevují přirozenou a nenucenou úctu ke svým rodičům, všichni jsou k sobě navzájem zdvořilí a snaží se pro ty ostatní udělat, co jim na očích vidí – od úsměvu po podání misky s kvalitními, jedlými a křupavými rohlíky. Tato rodina také dokáže ocenit dar tohoto dobrého jídla a toho, že jsou všichni spolu a že mají vůbec příležitost užívat si daru života – svou upřímnou a uvědomělou vděčnost projevují společnou modlitbou a poděkováním.

Starší děti se připravují do školy, mladší se těší na skvělé dopoledne strávené se svou maminkou a manžel se s chutí chystá do své práce, která ho baví, kterou miluje a v které je dobrý. Nastartuje rodinné auto (sice je ojeté, ale to nevadí, tato rodina si uvědomuje, že je lepší investovat někde jinde), kromě starších dětí bere taky souseda, aby zbytečně neplýtvali (a nepotřebují k tomu ani žádné vládní nařízení nebo vyhlášku).

Samozřejmě, zatímco děti školou již povinné (byť mnoho lidí v té době využívá i domácí vyučování) si po ránu s hrdostí zazpívaly hymnu své země, ty mladší si užívají chvíle svého dětství strávené se svou matkou doma – hrají spolu různé hry, učí se dalšímu jazyku, hrají na hudební nástroje, kreslí si, čtou si pohádky (zkrátka dělají věci, které tak chybí dospělým). Samozřejmě spolu také vaří a uklízí (s čímž jim díky dobré výchově příkladem rádi pomáhají i ti starší a manžel).

Není to ale vše, rodina a čas s ní strávený a jak hodnotně strávený je v takové společnosti velice důležitý. Pro živitele rodiny je také velice důležitá jeho práce, jeho povolání, ve kterém vidí smysl a naplnění a díky tomu má také dostatek (nadbytek) peněz pro svou rodinu. Jak už jsem naznačil, taková rodina se velmi věnuje také dobročinným aktivitám – pravidelně dávají peníze i svůj čas charitě, mají svou rodinnou nadaci, přes kterou podporují např. vzdělávací projekty nejen ve své zemi, ale třeba také na jiných kontinentech, prostřednictvím čehož bojují se světovou chudobou – jsou si totiž plně vědomi toho, jaké mají zrovna oni to štěstí, že patří mezi deset, možná pět procent nejbohatších lidí této planety. Postsekulární rodina 21. století má také svou církev, které rovněž pravidelně přispívá.

Jsou to zodpovědní a uvědomělí občané, kteří sledují dění a vývoj ve své obci, účastní se zasedání obecního zastupitelstva (které připomíná spíše veřejné shromáždění občanů, než stranickou schůzi komunistické strany), zajímají se také o svůj region a velmi o svou zemi, na kterou jsou patřičně hrdí. Svou hrdost projevují i tím, že mají na domě vyvěšenou její vlajku, chodí volit a jsou i členy nějakého občanského sdružení a minimálně registrovanými příznivci (nejlépe členy) své blízké politické strany.

A jaké platí zákony v takové společnosti? Samozřejmě od hlavy státu (není-li to zrovna král) jsou všichni přes poslance, starosty, státní zástupce až po různé úředníky voleni přímo. V takové společnosti funguje právní stát (nejlépe na zvykovém právu), je zde vymahatelnost práva, soudci se řídí spíše zdravým rozumem, než formálními zbytečnostmi, vše je rychlé a efektivní.

Jací jsou politici? Jsou to obyčejní občané. Díky přímé volbě a většinovému systému a také institutu primárních voleb uvnitř jednotlivých stran (a s tím spojenému vysokému počtu členů a registrovaných příznivců těchto stran) se daří vybírat ty nejkvalitnější a nejschopnější kandidáty s potřebným morálním profilem pro vykonávání dané funkce, tito politici jsou také co nejblíže svým občanům, reprezentující svůj lokální volební okrsek.

Jaké jsou názory takové společnosti? A o čem se vedou hlavní politické spory? Většina lidí je proti potratům, proti eutanazii, jsou toho názoru, že manželství je sňatkem mezi mužem a ženou za účelem mít a vychovávat děti, váží si tradic a své historie, jsou hrdými vlastenci a většina lidí je velmi věřících. Hlavní spory se tedy vedou spíše např. o to, zda by potraty měly být zakázány nebo povoleny (všeobecný názor je, že je to vraždou vlastního dítěte, morálně ospravedlnitelnou snad jen v případě ohrožení zdraví matky dítěte, kde by mohli o život přijít oba jednotlivci). No a v tomto duchu se vedou i další spory – zda v té a té věci by měl stát více zasahovat do života občanů, nebo je nechávat na pokoji.

Muži mají možnost po střední škole navštěvovat tříměsíční vojenský výcvik, kde se naučí důležité věci (používání zbraně; jak ochránit sebe, svou ženu, rodinu a další spoluobčany; atd.), mnoho z nich je doživotně také členy aktivních záloh a mají před dětmi pečlivě schovanou zbraň i ve svém domově (protože je celospolečensky uznávané právo, že člověk má právo chránit svůj život a majetek před někým, kdo společenskou smlouvu nerespektuje).

Jak už jsem uváděl, stát v takové společnosti má velmi omezené pravomoci (nicméně v oblastech, kde už mu byly jeho občany svěřeny je má zase silné a jasné). Je řízen levně, efektivně a transparentně. Občané platí velmi nízké daně. Je zde snaha, aby stát plnil jen ty nezbytně nutné funkce, tudíž není třeba ani výrazných příjmů (a ani dluhů, což je i opatřeno v ústavě, že se dluhy dělat nesmí). Daň z příjmu je pouze symbolická, a aby byla co nejspravedlivější, tak je rovná. Majetkové daně jsou rovněž symbolické a odvádí se přímo obci, v které se dané nemovitosti nacházejí. Dědické a darovací daně považuje tato společnost za neopodstatněné. Daň z přidané hodnoty je také velmi nízká, rozdělená do více pásem, kde společensky a kulturně důležité věci (knihy, pomůcky pro vzdělávání atd.) mají nejnižší sazbu, kdežto ty společensky škodlivé (alkohol, cigarety) tu nejvyšší.

Je to společnost, kde funguje volný trh, který je v rozumné a nezbytně nutné míře regulován. Stát téměř neplní roli sociální, protože občan je veden jak v rodině, tak následně ve škole a veřejnoprávních médiích k osobní odpovědnosti za svůj život, tudíž se nejdříve snaží každý zabezpečit sám sebe a díky obrovské skutečné solidaritě občanů s těmi méně šťastnými a méně dochází k tomu, že většina občanů dává část svých příjmů charitám ve svém okolí, které tak mohou efektivně právě těmto lidem pomáhat nebo jim třeba dočasně pomoci dostat se zase zpátky na své nohy.

Ano, i v takové společnosti funguje státem garantovaný průběžný důchodový systém, který nemá výrazné obtíže, protože většina občanů má mnoho dětí a daná společnost netrpí populační krizí, ale mnoho občanů také rádo investuje do nemovitostí, firem či jinými způsoby, čímž se také zajišťují na své stáří nebo jen vytvářejí budoucí bohatství pro své potomky.

Hlavní páteří ekonomiky jsou malé firmy, drobní a střední podnikatelé, živnostníci, zemědělci, řemeslníci, ale také učitelé a vzdělanci, různí odborníci a poradci, v neposlední řadě i pracovníci ve službách či průmyslu. Celkově je zde výborné prostředí pro podnikání, minimální byrokracie a motivovaní zaměstnanci, kteří smysluplně využívají práva na své členství být v odborech.

Odvaha, čestnost, opravdovost, bohatství, solidarita, vytrvalost, sebevědomí, pokora, pravdomluvnost a zdvořilost jsou ctnosti, které jsou zde vysoce ceněné.

V této společnosti fungují rovná práva – ženy mohou volit, ale nepanuje zde agresivní feminismus, vztah muže a ženy je o spolupráci a vzájemném doplňování se, ne o soutěži, žena je ráda, když jí muž podrží dveře, navleče kabát nebo za ní zaplatí v restauraci. Mnoho žen je hrdo na to, že jsou doslova ženami v domácnosti – starají se o děti, vychovávají je, učí je, starají se o domácnost (ano dokonce umí vařit a pravidelně uklízí) a díky vzájemnému respektu jim s tím jejich manželé rádi pomáhají. Tyto ženy nejsou ani hloupé, ani nevzdělané. Dále se učí, mnoho z nich dokonce zvládá práci přes internet. Jsou věrnými manželkami, skvělými matkami a elegantními společnicemi.

Taková společnost mezi sebe ráda přijímá nové lidi z celého světa, ale pouze takové, kteří deklarují, že skutečně chtějí žít v takové společnosti a takové kultuře a dennodenně to také dokazují. Není zde diskriminace, ale ani zbytečné kvóty.

V této společnosti má šanci opravdu každý, klade se důraz na rovné příležitosti a demokracii – i proto je velice podporováno veřejné vzdělání hrazené z veřejných rozpočtů.

Možná vám to připomíná i dnešní realitu některých částí světa (osobně si umím představit, že se tomu blíží třeba Bavorsko, Švýcarsko nebo mnohé oblasti ve Spojených státech).

A co vy? Líbí se vám taková společnost? Myslíte si, že je reálné k takové dospět, nebo je to pouhá utopie? A má pro konzervativce 21. století smysl, aby usiloval o prosazení takové společnosti v masovějším měřítku, nebo by si měl raději najít takové místo na zemi a začít to žít? A co takhle obojí?

Polokurky: Možnosti pro ČR: Vyspělost vs. katastrofa

Dvě vize. Obě reálné. Jedna pozitivní, druhá katastrofická. Pojďme si přečíst e-mail z každé z nich. Píšu jej ze zahraničí.

Ahoj miláčku, letím právě z Denveru do New Yorku, odkud se vydám zpátky za Vámi domů. Už se těším, až naživo uvidím chodit naši úžasnou dceru po chodníku před naším domem. Jak se tam všichni máte?

Pamatuješ na to, jak jsme před lety v USA potkali jednu naši známou Češku? Tak jsem s ní a jejím americkým přítelem byl včera na večeři. Nedávno se byli podívat do Prahy a cestovali po naší zemi všude možně. Její přítel celou dobu jen básnil o tom, jak u nás byl naposledy někdy před dvaceti lety a nyní uviděl úplně jinou zemi. Sám si na tu dobu ještě pamatuji. To měli komunisti ještě snad patnáct procent a všude vládla mafie, korupce a beznaděj.

Nemohl přestat – sám pochází z Philadelphie a rád by věděl, jak se dá z kasina a nevěstince Evropy udělat město kultury, vznešené hudby, sympatických lidí, skvělé dopravní obslužnosti a vůbec přeplněné turisty, prahnoucími po památkách, nádherné zeleni a kromě Hradčan i panoramatu stylových mrakodrapů na Pankráci (už ne po sexu a drogách).

Když projížděli napříč republikou, připadal si na opravených a dobudovaných dálnicích jako tehdy v Německu. I ta krajina začala připomínat tu bavorskou. Když chodil mezi lidmi na ulici, říkal, že si připadal, jako by v čase přijel z Ruska do Ameriky. Lidé byli nyní usměvaví, přátelští, plní optimismu a nadšení. Ochotně mu radili a nikdo jej dokonce nechtěl okrást.

Říkal taky, že si s mnoha Čechy povídal o tom, jak se zlepšila politická kultura a občanská angažovanost. Lidé prý prostě pochopili, že nejsou poddaní nějakých nikým nevolených vládců s neomezenou mocí, ale akcionáři efektivní instituce, do jejíhož vedení zaměstnávají jen ty nejlepší její správce a manažery. Překvapilo ho také to, že jsme přešli na demokratické volby skutečných osobností – od klientelistických stranických nul. Už jsi pochopila, co je to ten většinový systém? 🙂 Tak i ten nám chválí. Že si volíme své poslance, hejtmany, primátory a starosty sami, ho rovněž potěšilo.

Dokonce prý doma zaslechl rozhovor dvou Američanů o tom, že naše současná prezidentka možná svou elegancí, vzdělaností, odvahou, slušností a vzorem může trumfnout nejen první hlavu naší země Masaryka, ale i našeho předchozího úžasného prezidenta. A to k tomu nepotřebovala ani kvóty.

Zkrátka, viděl jinou zemi. Lidé se o ni začali starat, začali ji mít rádi, začali na ni být hrdí. A bylo to prý vidět i tehdy, když minulý rok sledoval hokejové mistrovství světa, kde všichni naši hráči, trenéři a vůbec celá hala zaplněná červenobílými až po strop držela ruku na srdci a z plných plic zpívala naši krásnou hymnu.

A vůbec se mu nedivím. Vždyť jsme udělali velké pokroky. Naše ekonomika je stabilní, do úplného splacení dluhu zbývá už jen pár miliard, máme rozumnou vládu, odvážného premiéra, podařilo se nám zakázat komunisty a společně je i neonacisty postupně vyhnat z politického života a lidé pochopili, že má zvítězit volba rozumu nad populismem.

Však, kdo si dnes vzpomene na jména Klaus, Paroubek, Kalousek, Bárta, Řebíček nebo Drobil. Ano, občas s nimi kvůli nízké čtenosti bulvár nebo bídné sledovanosti Nova udělá rozhovor z vězení, ale to je tak všechno.

Těším se, až se zase vrátím do naší úžasné čtvrti a pokecáme s celou obcí na setkání občanů se zastupiteli – jak starší možná ještě pamatují – jednání zastupitelstva obce, kde svého času skoro nikdo nechodil, a mafiáni měli žně.

Už slyším náš krásný jazyk. Letuška se vpředu směje s nějakým krajanem. Budu končit. Pozdravuj děti. Tvůj Mirek.

Anebo to bude jinak?

Ahoj kamaráde, raději nebudu uvádět naše jména. Píšu ti z USA. Nedávno se mě jeden Američan ptal, jak to nyní vypadá v mé rodné zemi. Prý v Česku byl tak před dvaceti lety a už tehdy si všímal toho, že česká společnost je mírně zaostalá a nevychovaná. Nechápal, jak po těch dálnicích nebo těmi vlaky můžeme vůbec jezdit. A co teprve politika! Měl tam pár známých – a jako typický Američan se o ni taky zajímal. Z toho byl úplně znechucen – korupce, klientelismus, primitivismus atp.

Byl velmi nešťastný, když jsem mu vyprávěl, že se společnost a její volení zástupci podstatně zhoršili, že téměř milion nás zase emigroval – především my mladí a schopní s určitým vzděláním a povědomím. O co víc ho překvapilo to, že se našli i takoví odvážlivci – jako někteří z Vás, kteří jste zůstali, bojujete ve čtvrtém odboji nebo opět působíte v disentu.

Slyšel strašně nerad, že se přechod k demokracii, svobodě a právnímu státu po sametové revoluci nepovedl. Mrzelo ho, že z těch více než dvaceti let v českém postkomunistickém a mafiánském rybníku jsme nedokázali – jako národ – vytěžit víc, že jsme měli přece tak úžasně nakročeno, ale sami – tak jako už mnohokrát v historii – jsme to zase zpackali.

Přeložil jsem mu i projev současné české prezidentky – soudružky Semelové či dnešního ministra pro pravdu a morálku, čestného vedoucího Matějské pouti – soudruha Paroubka. Nevěřil svým uším. Nechápal, jak mohli Češi zase naletět.

A tak zatímco z Číny se pod vlivem kapitalizace, kristianizace a humanizace pomalu stává vyspělá demokratická země, moje původní vlast se začíná pomalu podobat kdysi komunismem zdecimované – dnes Čínou osvobozené, reformované a rozvíjející se severní Koreji.

Prý byla dokonce uzavřena už i dálnice D1, některé pražské tunely se sesypaly a Romové vykradli a zabydleli se ve výrobních halách automobilek s tím, že teď prý všechno patří všem, tak na to mají nárok – a taky razítko od předsedy národního výboru.

Je to škoda. Chtěli jsme to jinak, ale Češi jsou nepoučitelní a ani přes dvacet let hry na demokracii jim jejich poddanskou mentalitu tupých ovcí nezměnilo. Ale všechno zlé, je k něčemu dobré. I to, že jste se někteří rozhodli zůstat – sice Vás vězní a popravují, ale na svět se občas dostanou důležité informace o tom, jak to tam vypadá. A my, co jsme se stali exulanty, alespoň posílíme ostatní skvělé země, jako je třeba moje druhá vlast.

Přeji Vám všem spoustu sil, odvahy a trpělivosti a těším se, až se zase uvidíme naživo!

S pozdravem, Tvůj kamarád z USA

P.S. Vyprávěl jsem o mé rodné zemi mému pětiletému synkovi a ten říkal, že až vyroste, stane se vojákem a půjde ty parchanty porazit!