Proč pravici do levicového Česka a demokracii do totalitního Ruska?

Někteří lidé se domnívají, že nám (vyspělému západnímu světu) není nic do vnitřních záležitostí totalitních zemí typu Ruska, Číny, KLDR apod. Že by nás vůbec nemělo zajímat pošlapávání lidských práv, zatýkání občanů z politických důvodů atd. Opravdu? Jako občany, jako lidi?

Zasahovat do vnitřní politiky suverénních zemí, nebo ne? A jakým právem? Mohli bychom argumentovat, že tyto země jsou členy OSN. A tudíž jsou povinny určitá práva, na kterých se členové OSN (a ti, kteří se jimi rozhodli být) shodli. A proto mají země, které jsou členy, právo kontrolovat a případně vymáhat, zda jsou skutečně lidská práva a svobody dodržovány. Protistrana by mohla argumentovat, abychom je tedy z OSN vyloučili.

Ale co my, Češi? Tolikrát osvobození díky zásahům cizích států? Co bylo té zlé Americe do toho, co se děje tady v sovětském bloku? Proč se sakra západ pletl do Hitlerovy suverénní politiky? Jaký názor na to mají ti, kteří jsou proti snaze západu vyvážet demokracii a lidská práva do totalitních zemí současnosti? Na obou stranách spousta demagogie a nepřesností, přiznávám. Je to složité.

Avšak kdybychom důsledně vyznávali názor, že vyspělé západní demokratické a svobodné státy nemají zasahovat do vnitřních záležitostí států z opačné strany, proč tedy zavádět pravicovou politiku do země, jejíž občané jsou přesvědčeni socialisté? Proč sakra chceme volný trh a svobodu jednotlivců v takové zemi, jakou je Česká republika? Co na to chudák suverénní levicový názor jejích občanů?

Možná bych to uzavřel tím, že jako občan země, která Americe dluží za třikrát nabytou svobodu a nezávislost, bych byl pro zásahy do vnitřních záležitostí cizích států, ale jako potenciální americký daňový poplatník, bych měl pochybnosti, jestli si za své těžce vydělané peníze nezajet raději na delší dovolenou, než je investovat do těch, kteří později neprojeví ani kapku vděku. A ano, snažme se, aby občané České republiky byli rozumem pravičáky (a možná srdcem levičáky) – tedy, aby volili nízké daně, ale dávali spoustu peněz na charitu a na vzdělání!

A za ty zásahy děkuji matkám padlých (nejen) amerických vojáků!

Jaké máme globální cíle?

Ano, všichni teď řeší finanční krizi, problémy s národní identitou atd., ale i to možná velice souvisí s tím, jaké jsou vůbec globální hodnoty nebo cíle naší planety. Podle některých už zde dnes máme globální vládu, OSN a jeho instituce něco takového připomínají a reálnou moc beztak drží nadnárodní korporace. Nicméně pojďme se zamyslet nad tím, co máme jako všichni lidé, obyvatelé (později se dostanu k tomu, proč ne občané) této planety společného a jakou budoucnost chceme pro své děti vytvořit.

Co je v zájmu všech lidí této planety? (Nyní vycházím z paradigmatu, že je dobré hledat dobro pro co nejvíce lidí; a neřeším, zda jim to dobro má někdo vnucovat, či si jej mají obstarat sami). Je to mír? Osobně si myslím, že světový mír (byť to zní až úsměvně – a nechci spekulovat, jestli za to můžeme my cynici nebo soutěže krásy) je hodnotou či přáním, o které jde každému člověku.

Asi se taky všichni shodneme na tom, že nechceme být hladoví, že chceme mít nějaké bydlení, že chceme být zdraví. (Ovšem samozřejmě se neshodneme – a podle mě je to zcela v pořádku – na tom, jakými cestami se k tomu dostaneme). Co ještě je takovým společným globálním zájmem (pokud ho tedy hledáte, pokud myslíte jako humanista a „světoobčan“)? Je to trvale udržitelný rozvoj? Ať už v oblasti životního prostředí, tak ve sféře udržitelné porodnosti?

Jakou roli hraje zvyšování vyspělosti, vzdělanosti a inteligence lidstva? Jak důležité je kulturní porozumění a určitá míra tolerance? Do jaké míry jsou univerzální globální hodnotou svoboda, lidská práva, dodržování určitých pravidel?

Pakliže se shodneme, že alespoň některé z výše uvedených hodnot či principů jsou vlastní všem lidem této planety, že jsou našimi cíli, otázkou zůstává, jakými cestami a prostředky je budeme naplňovat. Chceme globální vládu bez existence suverénních národních států? Nebo chceme globální spolupráci jednotlivých svobodných zemí? Měla by o blahu lidstva rozhodovat úzká skupinka (nějakými mechanismy volených či dosazovaných) úředníků, správců, manažerů či politiků? Skutečně je toto tím nejlepším a nejefektivnějším řešením? Protože to, co si myslím, že musíme hledat, je právě takové řešení, které funguje.

Dnes neusilujeme o kapitalismus, svobodu, demokracii proto, že je to nějakým naším úzkým partikulárním zájmem, ale proto, že se v historii nejvíce osvědčily (do jisté míry je toto konzervativní přístup v liberálním poli). Jako velký zastánce a obhájce kapitalismu (ale morálního a odpovědného) si myslím, že dokážeme-li přijít na efektivnější ekonomický systém (který by byl dlouhodobě udržitelný a zároveň by dokázal vytvořit více dobra pro více lidí), tak bychom na něj měli přejít (byť zde zůstává otázka, jak ho vyzkoušet). Ovšem debata, zda jím kapitalismus dnes skutečně je (či zda dnes žijeme v kapitalismu) by byla na samostatný článek.

Proč si myslím, že určitý návrat k národním státům (a tedy globální spolupráce) je lepší, než globální vláda? Osobně nevím, kde bych žádal o azyl. Osobně se obávám, že máme-li s demokracií a svobodou tak malé historické zkušenosti – a to (většinou) pouze naše euroamerická menšina v tomto světě, je naivní se domnívat, že by při takovéto vládě byly naplněny naše humanistické ideály.

Takže řekněme si, co jsou naše (nadčasové) globální cíle a hodnoty, spolupracujme tam a těmi způsoby, které jsou efektivní a hlavně správné. A nejen Masarykova pověstná mravenčí práce, ale i heslo – mysli globálně, jednej lokálně – jsou pro náš současný svět a jeho budoucnost velice výstižné.

Anglicky si můj tehdejší text můžete přečíst zde.

Sebereflexe: Může konzervativec sáhnout k násilí?

Teroristický čin norského psychopata je obrovskou tragédií pro norskou demokratickou levici. Na ostrově, kde měla letní tábor mládežnická organizace sociálně-demokratické strany, možná zahynulo několik budoucích premiérů, ministrů, myslitelů či novinářů norské levice. Tato tragédie je ovšem pohromou také pro konzervativní pravici v Evropě, protože tento vrah se k jejím myšlenkám hlásí a v očích veřejnosti je může velmi zdiskreditovat.

Předtím, než jsem se dozvěděl, že tento fanatik byl mnohaletým členem nejsilnější norské pravicové strany a funkcionářem její mládežnické organizace, jsem ve svém blogu na základě informací o tom, že jeho (již někým zrušený) facebookový profil byl založen pouze pět dnů před tím, než byl tento čin spáchán, spekuloval o tom, že to může být právě rafinovaný útok na konzervativní pravici v Evropě. (A třeba je, ale nyní předpokládejme, že není).

I se zveřejněním jeho šíleného manifestu je nyní jasné, že v mnoha věcech tento masový vrah má shodné myšlenky s konzervativci, křesťany a pravicově smýšlejícími lidmi. Už před časem – kdy jsem začal vnímat problematiku multikulturalismu, islamizace Evropy a nefunkčnosti Evropské unie, mě napadlo, že je jen otázkou času, než se objeví nějaký nový Hitler, který bude chtít muslimské menšiny z evropských zemí vyhnat podobným způsobem, jako to dělal Hitler s Židy. V souvislosti s islámským terorismem (tehdy, když jeden fanatický pastor z USA chtěl veřejně pálit Korán) mě rovněž napadlo, že se začnou vyskytovat také křesťanští teroristé (fundamentalisté a extrémisté – ti skutečně nebezpeční). Asi se tak již stalo.

Souhlasím s názorem publicisty Jana Schneidera, který uvedl v článku na portálu Česká pozice, že nyní je na čase, aby evropská konzervativní pravice jasně odsoudila tento čin a vyjádřila se v tom smyslu, že takovéto násilné řešení problémů, na které dlouhodobě upozorňuje, důrazně odmítla. Souhlasím, že bychom s tím opravdu neměli mít žádný problém.

Je zřejmé, že člověk konzervativní a pravicový – který se hlásí ke svobodě jednotlivce, vládě práva, ke křesťanským kořenům atp. jasně odmítne teroristické útoky ve jménu těchto hodnot. Ovšem rád bych se zamyslel i nad tím, v jakém případě konzervativec, křesťan, pravičák může sáhnout k násilí.

Samozřejmě v případě, že jste držitelem nějaké zbraně (pistole, nůž, automobil), tak je pochopitelné, že se budete bránit, pokud vás někdo napadne nebo se bude chtít zmocnit vašeho osobního vlastnictví. Ale to s ideami konzervatismu ani tak nesouvisí. Dále je tu příklad americké revoluce z 18. století – tam běžní Američané sáhli k násilí, aby mohli žít svobodně a právě podle konzervativních, křesťanských ale i pravicových hodnot. A třetím případem je ozbrojený odboj – nyní mám na mysli především ten třetí a konkrétně skupinu bratří Mašínů – pokud je mi známo, tak i oni jsou křesťany, konzervativci a pravičáky – a také zabili – v sebeobraně před zločineckým režimem – za konzervativní hodnoty a ideály – svobody, demokracie a vlády práva. Ale také je ještě čtvrtý případ – kdyby například (čistě hypoteticky) vyhlásil Irán západnímu světu (Evropě, USA, NATO) svatou válku a člověk (s ideály konzervatismu, pravice a křesťanství) vyrazil v barvách armády své země chránit západní civilizaci (tu klidně včetně pokojných muslimských občanů západních zemí, kteří respektují její zákony, kulturu a tradice), tak by také bylo v pořádku, že konzervativec sahá k násilí.

Je ale taky dost možné, že mnozí konzervativci dnešní doby by mohli dnešní faktické vlády (na mezinárodní úrovni pokusy o vytvoření globální vlády ze strany OSN, na evropské o kontrolu a regulaci ze strany Evropské unie téměř všeho, na národní úrovni vlády zákulisní mafie a na regionální samozřejmě vlády místních mafií či stalinistů) považovat za zločinecký současný režim a mohli by sáhnout po zbrani. Tady bych viděl obrovské dilema. Ovšem na rozdíl od norského masového vraha by radikálové tohoto typu spíše útočili – ne na bezbranné mladé lidi a jiné civilisty – ale spíše na představitele politické moci, šéfy mafiánů či na zasedání například skupiny Bilderberg nebo samotné sídlo OSN či třeba Evropské komise.

Myslím si, že tato událost je určitou sebereflexí pro konzervativní pravici i v tom smyslu, že bychom se měli více snažit věci ovlivňovat tím, že budeme zakládat vlivná občanská sdružení, mediální portály, vstupovat do demokratických politických stran – více řešit problémy společnosti v parlamentu či na vládní úrovni.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=202439