Politická teorie hovoří o tom, že konzervatismus vlastně ani není ideologií v pravém slova smyslu (tak jako liberalismus či socialismus), ale je mnohdy spíše postojem nebo sklonem. Hovoří se také o tom, že konzervatismus není doktrinální (že prostě nemá jasně daný program, kterého by se držel a ten prosazoval). Nicméně rád bych se zamyslel nad tím, jak by mohla ideální společnost podle určitého druhu umírněného postsekulárního konzervatismu ve 21. století vypadat – do jaké míry je to utopie, nebo realistická záležitost, posuďte sami.
Představte si dům na předměstí nějakého města. Je to krásný dům v příjemné a udržované čtvrti. Je sedm ráno a my se společně se slunečními paprsky pomalu blížíme do okna jídelny tohoto domu. U stolu sedí muž, naproti němu jeho žena a po stranách jejich nádherných pět dětí a všichni společně snídají zdravé, vydatné jídlo vyrobené nebo vypěstované nejlépe právě v podnicích z okolí a na nějakém poli za městem.
Rodina se po ránu skvěle baví, děti projevují přirozenou a nenucenou úctu ke svým rodičům, všichni jsou k sobě navzájem zdvořilí a snaží se pro ty ostatní udělat, co jim na očích vidí – od úsměvu po podání misky s kvalitními, jedlými a křupavými rohlíky. Tato rodina také dokáže ocenit dar tohoto dobrého jídla a toho, že jsou všichni spolu a že mají vůbec příležitost užívat si daru života – svou upřímnou a uvědomělou vděčnost projevují společnou modlitbou a poděkováním.
Starší děti se připravují do školy, mladší se těší na skvělé dopoledne strávené se svou maminkou a manžel se s chutí chystá do své práce, která ho baví, kterou miluje a v které je dobrý. Nastartuje rodinné auto (sice je ojeté, ale to nevadí, tato rodina si uvědomuje, že je lepší investovat někde jinde), kromě starších dětí bere taky souseda, aby zbytečně neplýtvali (a nepotřebují k tomu ani žádné vládní nařízení nebo vyhlášku).
Samozřejmě, zatímco děti školou již povinné (byť mnoho lidí v té době využívá i domácí vyučování) si po ránu s hrdostí zazpívaly hymnu své země, ty mladší si užívají chvíle svého dětství strávené se svou matkou doma – hrají spolu různé hry, učí se dalšímu jazyku, hrají na hudební nástroje, kreslí si, čtou si pohádky (zkrátka dělají věci, které tak chybí dospělým). Samozřejmě spolu také vaří a uklízí (s čímž jim díky dobré výchově příkladem rádi pomáhají i ti starší a manžel).
Není to ale vše, rodina a čas s ní strávený a jak hodnotně strávený je v takové společnosti velice důležitý. Pro živitele rodiny je také velice důležitá jeho práce, jeho povolání, ve kterém vidí smysl a naplnění a díky tomu má také dostatek (nadbytek) peněz pro svou rodinu. Jak už jsem naznačil, taková rodina se velmi věnuje také dobročinným aktivitám – pravidelně dávají peníze i svůj čas charitě, mají svou rodinnou nadaci, přes kterou podporují např. vzdělávací projekty nejen ve své zemi, ale třeba také na jiných kontinentech, prostřednictvím čehož bojují se světovou chudobou – jsou si totiž plně vědomi toho, jaké mají zrovna oni to štěstí, že patří mezi deset, možná pět procent nejbohatších lidí této planety. Postsekulární rodina 21. století má také svou církev, které rovněž pravidelně přispívá.
Jsou to zodpovědní a uvědomělí občané, kteří sledují dění a vývoj ve své obci, účastní se zasedání obecního zastupitelstva (které připomíná spíše veřejné shromáždění občanů, než stranickou schůzi komunistické strany), zajímají se také o svůj region a velmi o svou zemi, na kterou jsou patřičně hrdí. Svou hrdost projevují i tím, že mají na domě vyvěšenou její vlajku, chodí volit a jsou i členy nějakého občanského sdružení a minimálně registrovanými příznivci (nejlépe členy) své blízké politické strany.
A jaké platí zákony v takové společnosti? Samozřejmě od hlavy státu (není-li to zrovna král) jsou všichni přes poslance, starosty, státní zástupce až po různé úředníky voleni přímo. V takové společnosti funguje právní stát (nejlépe na zvykovém právu), je zde vymahatelnost práva, soudci se řídí spíše zdravým rozumem, než formálními zbytečnostmi, vše je rychlé a efektivní.
Jací jsou politici? Jsou to obyčejní občané. Díky přímé volbě a většinovému systému a také institutu primárních voleb uvnitř jednotlivých stran (a s tím spojenému vysokému počtu členů a registrovaných příznivců těchto stran) se daří vybírat ty nejkvalitnější a nejschopnější kandidáty s potřebným morálním profilem pro vykonávání dané funkce, tito politici jsou také co nejblíže svým občanům, reprezentující svůj lokální volební okrsek.
Jaké jsou názory takové společnosti? A o čem se vedou hlavní politické spory? Většina lidí je proti potratům, proti eutanazii, jsou toho názoru, že manželství je sňatkem mezi mužem a ženou za účelem mít a vychovávat děti, váží si tradic a své historie, jsou hrdými vlastenci a většina lidí je velmi věřících. Hlavní spory se tedy vedou spíše např. o to, zda by potraty měly být zakázány nebo povoleny (všeobecný názor je, že je to vraždou vlastního dítěte, morálně ospravedlnitelnou snad jen v případě ohrožení zdraví matky dítěte, kde by mohli o život přijít oba jednotlivci). No a v tomto duchu se vedou i další spory – zda v té a té věci by měl stát více zasahovat do života občanů, nebo je nechávat na pokoji.
Muži mají možnost po střední škole navštěvovat tříměsíční vojenský výcvik, kde se naučí důležité věci (používání zbraně; jak ochránit sebe, svou ženu, rodinu a další spoluobčany; atd.), mnoho z nich je doživotně také členy aktivních záloh a mají před dětmi pečlivě schovanou zbraň i ve svém domově (protože je celospolečensky uznávané právo, že člověk má právo chránit svůj život a majetek před někým, kdo společenskou smlouvu nerespektuje).
Jak už jsem uváděl, stát v takové společnosti má velmi omezené pravomoci (nicméně v oblastech, kde už mu byly jeho občany svěřeny je má zase silné a jasné). Je řízen levně, efektivně a transparentně. Občané platí velmi nízké daně. Je zde snaha, aby stát plnil jen ty nezbytně nutné funkce, tudíž není třeba ani výrazných příjmů (a ani dluhů, což je i opatřeno v ústavě, že se dluhy dělat nesmí). Daň z příjmu je pouze symbolická, a aby byla co nejspravedlivější, tak je rovná. Majetkové daně jsou rovněž symbolické a odvádí se přímo obci, v které se dané nemovitosti nacházejí. Dědické a darovací daně považuje tato společnost za neopodstatněné. Daň z přidané hodnoty je také velmi nízká, rozdělená do více pásem, kde společensky a kulturně důležité věci (knihy, pomůcky pro vzdělávání atd.) mají nejnižší sazbu, kdežto ty společensky škodlivé (alkohol, cigarety) tu nejvyšší.
Je to společnost, kde funguje volný trh, který je v rozumné a nezbytně nutné míře regulován. Stát téměř neplní roli sociální, protože občan je veden jak v rodině, tak následně ve škole a veřejnoprávních médiích k osobní odpovědnosti za svůj život, tudíž se nejdříve snaží každý zabezpečit sám sebe a díky obrovské skutečné solidaritě občanů s těmi méně šťastnými a méně dochází k tomu, že většina občanů dává část svých příjmů charitám ve svém okolí, které tak mohou efektivně právě těmto lidem pomáhat nebo jim třeba dočasně pomoci dostat se zase zpátky na své nohy.
Ano, i v takové společnosti funguje státem garantovaný průběžný důchodový systém, který nemá výrazné obtíže, protože většina občanů má mnoho dětí a daná společnost netrpí populační krizí, ale mnoho občanů také rádo investuje do nemovitostí, firem či jinými způsoby, čímž se také zajišťují na své stáří nebo jen vytvářejí budoucí bohatství pro své potomky.
Hlavní páteří ekonomiky jsou malé firmy, drobní a střední podnikatelé, živnostníci, zemědělci, řemeslníci, ale také učitelé a vzdělanci, různí odborníci a poradci, v neposlední řadě i pracovníci ve službách či průmyslu. Celkově je zde výborné prostředí pro podnikání, minimální byrokracie a motivovaní zaměstnanci, kteří smysluplně využívají práva na své členství být v odborech.
Odvaha, čestnost, opravdovost, bohatství, solidarita, vytrvalost, sebevědomí, pokora, pravdomluvnost a zdvořilost jsou ctnosti, které jsou zde vysoce ceněné.
V této společnosti fungují rovná práva – ženy mohou volit, ale nepanuje zde agresivní feminismus, vztah muže a ženy je o spolupráci a vzájemném doplňování se, ne o soutěži, žena je ráda, když jí muž podrží dveře, navleče kabát nebo za ní zaplatí v restauraci. Mnoho žen je hrdo na to, že jsou doslova ženami v domácnosti – starají se o děti, vychovávají je, učí je, starají se o domácnost (ano dokonce umí vařit a pravidelně uklízí) a díky vzájemnému respektu jim s tím jejich manželé rádi pomáhají. Tyto ženy nejsou ani hloupé, ani nevzdělané. Dále se učí, mnoho z nich dokonce zvládá práci přes internet. Jsou věrnými manželkami, skvělými matkami a elegantními společnicemi.
Taková společnost mezi sebe ráda přijímá nové lidi z celého světa, ale pouze takové, kteří deklarují, že skutečně chtějí žít v takové společnosti a takové kultuře a dennodenně to také dokazují. Není zde diskriminace, ale ani zbytečné kvóty.
V této společnosti má šanci opravdu každý, klade se důraz na rovné příležitosti a demokracii – i proto je velice podporováno veřejné vzdělání hrazené z veřejných rozpočtů.
Možná vám to připomíná i dnešní realitu některých částí světa (osobně si umím představit, že se tomu blíží třeba Bavorsko, Švýcarsko nebo mnohé oblasti ve Spojených státech).
A co vy? Líbí se vám taková společnost? Myslíte si, že je reálné k takové dospět, nebo je to pouhá utopie? A má pro konzervativce 21. století smysl, aby usiloval o prosazení takové společnosti v masovějším měřítku, nebo by si měl raději najít takové místo na zemi a začít to žít? A co takhle obojí?