Zajímavosti z politického systému Rakouska

– federativní parlamentní republika
– po válce rozdělena do čtyř okupačních zón pod vlastní správou
– komunisté zpočátku i ministry ve vládě, ve volbách tehdy pouze cca 5 %, od roku 1959 se již nedostali do parlamentu; v posledních volbách v roce 2008 pouze 0,8 %
– Figl, Klaus, Kreisky, Vranitzky, Klima; Jonas, Klestil – jména vybraných rakouských kancléřů a prezidentů…
– možnost volit i odvolat prezidenta přímo
– systém tzv. sociálního partnerství – povinné členství obyvatel v profesních komorách
– až na výjimky neustále velké koalice
– volební právo od 16 let
– vysoká volební účast (od 79 do 96 %)
– v referendu občané odmítli vstoupit do EU (50,5 % proti), podruhé již byli pro (66,6 %)

Zdroj: Říchová, B., Strahalová, Š.: Rakouská republika: systém sociálního partnerství v praxi. In: Říchová, B. a kol.: Západoevropské politické systémy. Praha 2009

Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.

Zdravý patriotismus vs. primitivní nacionalismus

Nic než národ! Čechy Čechům! Jsou toto hesla, která svědčí o národní hrdosti, o zdravém národním sebevědomí? Jak často je z úst českých nacionalistů slýcháme? A jsou tato hesla a lidé, kteří je hlásají nebezpeční? Jak bychom mohli zvýšit hrdost českých občanů na svůj národ a neohrozit při tom národy jiné a občany či imigranty z jiných národů na našem území? Máme vůbec právo říkat, že toto území je naše vlastnictví a nikdo jiný na něj nemá nárok? A co náš národ v Evropské unii?

Největší rozdíl mezi primitivním nacionalismem a zdravým patriotismem vidím v tom, že ten první agresivně vyzdvihuje svůj národ nad všechny ostatní, okolní národy nenávidí, nejraději by proti nim vedl válku nebo je i zničil. Takový nacionalista – byť si může říkat vlastenec – má rád svou zemi nejvíce v dobách zlých, kdy se blíží války a totalitní režimy. Toho druhého – zdravého patriota a skutečného vlastence a vzor vidím v průměrných Američanech – mají rádi svou zemi v dobách dobrých – ale i zlých – a snaží se ji milovat pro to, jaká je, že je jejich a jsou ochotni za ni bojovat a položit za ni klidně i svůj život. Vyznačuje se to tím, že na každém druhém domě visí vlajka jejich země. Když se zpívá národní hymna, tak se drží za srdce a nahlas zpívají. A především se snaží svou zemi zvelebovat doma a důstojně reprezentovat v zahraničí.

Rád bych se ještě dotkl sporu, zda vůbec máme právo na svůj národ a jaký to má vůbec smysl, když jsme všichni lidé a mohli jsme se narodit klidně někde úplně jinde. Myslím si, že pokud už by to nemělo nějaký vyšší smysl (a umím si představit, že má), bylo by národní sebeurčení v pořádku z čistě pragmatických důvodů. Člověk má tendenci se lépe starat o to, co je jeho, co má v osobním vlastnictví, k čemu má nějaký vztah a navíc potřebujeme nějaký systém, nějaké hranice a ohraničení, abychom neměli úplnou anarchii.

A co když ztratíme svoji identitu v Evropské unii? Potom bych se ptal, co je tou naší identitou? Co nás spojuje? Co jsou myšlenky českého národa? Jak zní český sen? A bylo by to skutečně ohroženo, kdybychom byli v rámci EU?

Náš národ dokázal velké věci. Mnohokrát se i vzdal, ale pojďme se společně semknout a vymyslet to, na co bychom jako Češi mohli být hrdí, najděme to, co nás přiměje mít ruku na srdci a hlasitě zpívat naši hymnu, učme to pak naše děti na školách a v médiích, vyvěsme si doma českou vlajku a buďme na sebe hrdí po celý rok – ne pouze tehdy, když několik z našich úžasných kluků vyhraje mistrovství světa v hokeji!

A na závěr – Bůh žehnej České republice!?

Psáno pro Nový hlas – http://kdu.ecpaper.cz/rijen2011/#page=16-17