Český sen

„Mám sen, že jednoho dne si tento národ uvědomí, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že nikdo nemá právo povyšovat se nad druhého, chtít zvláštní privilegia nebo se vymlouvat na údajná privilegia jiných.

Mám sen o zemi, kde každý občan bude vnitřně svobodný, politicky vzdělaný, hrdý na svou osobní odpovědnost a vědom si svého morálního závazku vůči druhým – i těm zemřelým či dosud nenarozeným. Mám sen o národu, který je zdravě sebevědomý, má úctu k národům druhým i k sobě navzájem.

Mám sen o zemi, kde by dělník, řemeslník, zemědělec, učitel, živnostník, podnikatel, zaměstnanec v soukromém i veřejném sektoru, politik i velkokapitalista žili ve vzájemném respektu, snažili se o všeobecný prospěch, dělali svoji mravenčí práci a tvrdě pracovali každý na svém vlastním životním poslání. Mám sen o zemi, která by z celého světa byla tím nejlepším místem k životu. O zemi, kde by byl domov můj.“

I tak nějak by mohl začínat náš český sen. Svobodná země uprostřed vzdělané Evropy. Země, která mezi prvními započala boj za náboženskou svobodu. Která jindy zůstávala osamocena jako jediná demokracie v okolí. Která nejrychleji ze svých sousedů provedla transformaci ke svobodné ekonomice.

Země s bohatou historií, výjimečnými osobnostmi formátu sv. Václava, Karla IV., Husa, Jiřího z Poděbrad, Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka či Havla. Země náboženské reformace, národního obrození, obnovené samostatnosti, pražského jara i sametové revoluce.

Země v srdci Evropy, jíž se vyhýbají přírodní katastrofy, pyšní se klimatem, jenž přináší jaro, léto, podzim i zimu. Která má nádhernou přírodu, čistou a pitnou vodu, kde nejsou války ani epidemie. Která leží v oblasti, jež je jednou z nejbohatších částí světa.

A zároveň země, jejíž lid je mírumilovný, umírněný a neokázalý. Kde jsou lidé vzdělaní, inteligentní, podnikaví a vynalézaví. U nichž panuje náboženská svobodomyslnost, zdravý skepticismus, důraz na vědu, rozum a reálná fakta. Lid, který má přirozený obdiv ke kultuře, umění, hudbě, literatuře a četbě. Národ demokratický, usilující o humánní společnost a lepší svět, lid se smyslem pro světoobčanství a myšlení ve velkém.

Lid, který se ve skutečnosti nespoléhá na stát, který si rád dělá věci po svém, který má velký smysl pro národní identitu a společnou věc. Pro nějž je důležitá jeho čeština, ale i řada nářečí a přirozených kulturních oblastí. Národ, pro nějž je klíčový jeho domov a soukromí. Národ s obrovským smyslem pro humor. Je to země, která má kvalitní a solidární zdravotní péči, hustou dopravní infrastrukturu, která jejím lidem umožňuje bydlet i mimo velká města. Země s nadprůměrnou vnitřní i vnější bezpečností.

Je to společnost, která má jednu z nejmenších socio-ekonomických nerovností mezi lidmi, která je zároveň etnicky, jazykově i kulturně homogenní. Kde je nízká nezaměstnanost, slušná životní úroveň i mezilidská solidarita. Společnost, která si zřizuje stát, jenž nemá pouze právní či bezpečnostní funkci, ale i tu sociální, výchovnou, kulturní a ekologickou. A to vše s poměrně vysokou politickou i mediální svobodou.

To je všechno krásné. Jenže máme malý problém. Sice jsme a umíme být takoví, jak jsem nás popsal výše, ale bohužel jsme a umíme být i poněkud jiní.

Jsme také země, která se dosud nedokázala vyrovnat se svou minulostí. Jejíž lid zvrhl úsilí o náboženskou svobodu do bratrovražedného boje. Který svého času nebyl schopen zvolit si vlastního českého krále. Který náboženskou svobodomyslnost přetavil do náboženské nenávisti. Který si nebyl schopen udržet těžce budovanou demokracii ani se za svou zemi postavit a bojovat v tu nejtěžší chvíli.

Jsme národ, který násilně vyhnal třetinu vlastního obyvatelstva, která u nás na naše pozvání několik staletí většinou poklidně žila. Země, která si byla schopna v podobě komunistů zvolit vlastní katy a toto zlo následně nebyla ochotna ani pojmenovat. Která nebyla schopna dohlédnout na to, aby to, co bylo již jednou ukradeno, nebylo nakradeno znovu, nebo bylo alespoň bez řečí vráceno.

Jsme také společnost, v níž panuje obrovská politická nevzdělanost a apatie, v níž zoufale chybí občanská participace, která si raději stěžuje, než aby něco skutečně řešila. V níž vládne mezilidská nedůvěra, kde máme rozpadané a nefunkční rodiny, kde se rozvíjí podvodné či nemorální typy podnikání. Kde panuje blbá nálada, nevíra, negativismus a pesimismus. Kde žijeme v mravní a duchovní bídě. Kde jsou lidé povrchní, bulvární, vnitřně nesvobodní, navzájem nezodpovědní, hodnotově vykořenění, verbálně zhrubělí, pověrčiví a místy až asociální.

Jsme země, jejíž lid je schopen zneužívat vlastní sociální systém, veřejné finance a dotace. Kde se lidé neštítí korumpovat a kde je problém obejít se bez klientelismu. Která si drží auru zkorumpované státní správy a samosprávy, alibistickou víru ve zlé a „všechny stejné“ politiky, jimž však paradoxně přisuzuje až nadlidské schopnosti a až náboženskou roli osobních spasitelů.

Země, která funguje draze a neefektivně, zbytečně utrácí a zadlužuje se. Kde dosud pořádně nefunguje vláda práva, kde se úředníci neumějí chovat k občanům a prodavači k zákazníkům. Kde kolabuje důchodový systém, kde není vůle se vzájemným respektem řešit problémy s romskou menšinou. Kde si lidé opakovaně volí špatné politické elity, kde jsou předražené, rozbité a nedodělané silnice, přebytečná byrokracie, nesmyslné zákony, zbytečně komplikovaný daňový systém i vysoké daně a odvody.

Kde panuje mentalita oběti, přílišný formalismus v mezilidských vztazích. Kde je podlomena víra v národní pospolitost, kde se potřebujeme nesmyslně vymezovat proti národům jiným, kde v myslích je přítomná přízemní provinčnost. Kde je minimální úcta k důstojnosti jedince, k osobnímu i veřejnému majetku. Kde je v hlavách lidí stále přítomná autocenzura, nízká míra opravdovosti a schopnosti projevovat skutečné city, emoce a pocity. Kde jsou obrovské předsudky, stereotypy a nízká verbální tolerance odlišností. Kde je cynismus hraničící až se smějící se bestiálností.

Kde se neslaví svátky, je málo dobrovolníků a osobní iniciativy. Kde chybí úcta k vojákům, policistům či učitelům. Kde je finanční negramotnost, zadluženost, přesvědčení, že se lze a je žádoucí živit se podvody a nemorálně. Kde je převrácený hodnotový žebříček, kde za normální je považováno to, co normální není. Kde zbytečně podléháme dekadenci, pomlouvání, plytké zábavě. Kde stále neumíme diskutovat s respektem k druhému, kde se na sebe navzájem mračíme. Kde jsme schopni si za prezidenta zvolit Zemana a za spasitele Babiše.

Potřebujeme nový národní program

Úloha první republiky byla zřejmá. Hodnoty jako národní sebeurčení, politická svoboda, demokracie či humanita. Měla však úlohu ještě jednu, kterou ale nedokázala naplnit. Úlohu mnohonárodnostního demokratického státu uprostřed Evropy. Možná i s potenciálem být druhým Švýcarskem. Teď jsme však jinou zemí a musíme hledat nový úkol.

Dost možná by se napříč společností dalo shodnout na tom, že máme být zemí vyspělou, kulturní, vzdělanou, svobodnou, demokratickou, v níž není bráněno volnému trhu, ale zároveň existuje i silná mezilidská solidarita. To by ale muselo zvítězit to lepší v nás. Což není nemožné, ale je to o oné masarykovské mravenčí práci každého jednotlivce.

Sen o obyčejném českém člověku

Hrdost na vlastní schopnosti, úsilí o jejich zlepšování, kvalitní rodinný život třeba v domku na předměstí, maloměstě či na venkově. Být strážcem morálních hodnot, zdravého rozumu a přirozenosti. To vše ve svobodomyslném a tolerantním duchu. Hrdost na vlastní soběstačnost, schopnost obejít se bez státní pomoci, živení se v malé či střední a rodinné firmě, naplňující a smysluplné zaměstnání v soukromém či veřejném sektoru.

Sen o vzdělané (vyšší) střední třídě

To možná některým nestačí a radši by žili v centru většího města či v rezidenční čtvrti. Lidé, pro něž je důležitá inteligence, vzdělanost, světaznalost, zcestovalost a vysoká životní úroveň. Ale kteří jsou zároveň silně angažovaní, mají více času věnovat se politickým a občanským záležitostem i více peněz na podporu charitativních, dobročinných a jiných veřejně prospěšných projektů. Uvědomující si, že dostali větší dary a snažící se je využít při pomoci těm méně šťastným.

Sen o štědrém bohatém člověku

To je sen téměř americký. Narodit se do chudé rodiny, ale vlastní pílí se vypracovat nejvýše, jak jen to je možné. Stát se bohatým. Poskytovat ty nejlepší služby, zaměstnávat co nejvíce lidí, vytvářet skutečné hodnoty. A mít tak díky tomu všemu možnost stát se štědrým filantropem.

Sen o moudrém českém staříkovi

Nesmiřitelnost se smrtí, okupování supermarketů, vyhlížení malého důchodu, chození po doktorech, nespokojenost a zoufalá volba komunistů. Jenže jde to i jinak. Těšit se na stáří, pojmout jej jako svůj úkol. Taky se na něj finančně připravit – ať už dobrou výchovou dětí, schopností úspěšně investovat a spořit i dohlédnutím na to, aby stát neutrácel za nesmysly, a měl tak více peněz na penze v průběžném systému. Smrt brát pouze jako cestu do nového a dosud nepoznaného světa, věnovat svůj čas vnoučatům, udržovat se čiperný, chodit na procházky, na hory, cestovat, užívat si pobyt v lázních i návštěvy cukráren.

Sen o skutečných elitách

Ty nám dnes chybí nejvíce. Jsme národ, který je sice samostatný a soběstačný, jenže nejvíce jej vždy ovlivnily elity. Malá skupinka lidí, která prostě začala. Především dělat to, o čem byla přesvědčena, že je správné. Potřebujeme, aby si tuto svou roli uvědomili především politici, vědci, učitelé, podnikatelé, umělci, celebrity, novináři a inteligence obecně.

Sen o králi

A především by si svou roli měl uvědomit ten, kdo má tu čest být naším prezidentem. Je škoda, že nemůžeme mít vlastního českého krále. Slušelo by nám to víc. Být královstvím Čech, Moravy a Slezska. Dnes asi nezbývá nic jiného, než omezit prezidentovy pravomoci a příště volit někoho, kdo bude nadstranický, kdo bude více jako Havel, a méně jako Zeman.

Sen o celonárodní spolupráci

Těch snů by se dalo napsat několik. Sen o integrovaných Romech, lidových politicích, naší úloze v Evropě i ve světě. Důležitější však je, abychom nějaký sen vůbec měli. Aby se na něm dokázali shodnout všichni od kosmopolitních libertariánů až po nacionalistické komunisty. Přestože jedni jej budou chtít uskutečňovat více skrze občanskou společnost a svobodný trh, a druzí raději skrze stát.

Podstatné je, abychom si uvědomili, že je to naše země, že tady žijeme, máme odpovědnost vůči našim předkům i dětem a musíme dělat vše pro to, aby tato země byla tím nejlepším místem k životu.

Aby byla prosperující, sociální, humánní, vzdělaná, naše, umírněná, světová, vyspělá, svobodná a demokratická. A taky kulturní, zdravě sebevědomá, soběstačná, zdravá a ekologická, lidová, svobodomyslná, neformální, se smyslem pro humor, zdravým rozumem, přirozená a opravdová, morálně silná, tolerantní, altruistická, dobročinná a dobrovolnická, kreativní, šikovná a západní.

Taková, kde bude fungovat právní stát, v níž bude co největší ekonomická, osobní i náboženská svoboda. Jejíž správa bude efektivní a bez zbytečných regulací. Která se dokáže poučit z vlastní historie. Kde bude možné poctivě pracovat, a zároveň mít možnost relaxovat, věnovat se rodině, přátelům, vlastním koníčkům i osobnímu růstu. Kde budeme žít v plném duševním i fyzickém zdraví, mít kvalitní služby, kde si navzájem půjdeme příkladem. A kde i nadále budeme mít ty nejkrásnější ženy, nejlepší hokej, dobré a levné pivo i světovou hudbu.

Věřím, že náš národ není jen územně, etnicky či jazykově ohraničenou entitou, ale je to spíše duchovní těleso, určitý ideál, kterému má smysl věnovat úsilí, i kdyby se to znovu nepodařilo.

Inspirujme se tím nejlepším z celého světa. Chtějme mít lepší dálnice než Němci, lepší demokracii než Švýcaři, lepší parlament než Britové, větší ekonomickou svobodu než Novozélanďané, lepší občanskou společnost než Američané, lepší školství než Finové, pokročilejší elektronickou správu než Estonci, lepší zprostředkování zájmů než Rakušané, větší životní spokojenost než Dánové, menší míru korupce než Švédové, čistější životní prostředí než Norové, větší národní hrdost než Skotové či větší bezpečnost než Islanďané.

A překonávejme taky sami sebe. Chtějme mít ještě lepší hlavu státu, než byl Masaryk či Karel IV., ještě lepší hokejové úspěchy než zlatý hattrick a ještě lepší hudební skladatele než Smetanu. A především chtějme my sami být těmi nejlepšími lidmi, kteří v českém národě, kdy žili.

Dále čtěte:

Bude 21. století stěhováním ideových národů?

Říká se, že ideové, hodnotové či morální spory v dnešním světě jsou již tak obrovské, že někde nepůjdou překonat (Roman Joch dokonce jednou psal, že si myslí, že třeba USA se kvůli tomu rozpadnou). Je pro mě otázkou, na kolik bude nutné, aby se lidé z celého světa se stejnými představami o jeho podobě stěhovali k sobě, nebo zda budou schopni žít paralelně vedle sebe v jakémsi skutečném kotli multikulturalismu.
Vezměme si, že jste třeba člověk, který ctí svobodu jednotlivce, jeho právo na život, usilování o hledání vlastního štěstí atd. Že zkrátka chcete žít v tom, co si mnozí představíme pod idejemi, na kterých byly založeny Spojené státy americké. Že svoboda znamená činit vše, co neškodí druhému. Že zákony mají být takové, že určitě věci jen zakazují – tedy ne takové, které vám povolují nebo přikazují, co smíte dělat. Že budete chtít žít v zemi, kde se bude prosperita odvíjet od svobodného podnikání, volného trhu s minimálními zásahy státu. V zemi, kde každý jednotlivec si bude vědom, že on sám je primárně odpovědný za svůj život – a kde to budou na první místě rodiny, církevní či občanské organizace, které budou pomáhat těm, kteří měli štěstí méně. Že chcete žít v zemi, kde moc náleží lidu, ale ne z toho důvodu, že pár revolucionářů se dohodlo na tom, že vám povolí mít svobodu a rozhodovat si o tom, kdo bude mít nějaké pravomoci, ale proto, že vaše nezadatelná práva jsou dána od Boha. Takhle nějak si představuji, že by mohla, měla nebo vypadala (a možná znovu bude) Amerika. V takové zemi bych chtěl žít.
Jenže, někdo by raději žil v zemi, jako je Švédsko, kde státu dáte převážnou většinu vašeho výdělku, máte kvalitní veřejné služby, všechno to díky vyspělosti, vzdělanosti a poměrně slušné morální úrovni nějakou dobu dobře funguje. (Byť si z přirozenosti lidské povahy myslím, že to takhle nemůže fungovat věčně – sklon k pohodlí, nároková mentalita, přesvědčení, že stát by se měl postarat).
Někdo zase bude chtít žít v zemi, kde vládne pevná ruka, kde mají totalitu. Kde demokracie je směšné sprosté slovo pro kavárenské povaleče, rozumějte intelektuály. Kde svoboda jednotlivce nic neznamená, protože důležitější je stát, třída, národ, náboženská organizace či příroda. Dobře jim tak. Osobně tak žít nechci.
Ale teď si vezměme, jak můžeme všichni žít takhle společně? Jak se můžeme vzájemně dohodnout na obrovských ideových, morálně-kulturních sporech? Co třeba utlačovaní křesťané, kteří žijí v islámistických režimech, kde nejsou vítáni, jsou pronásledování a likvidováni.Jaký má pro ně smysl nechat se masově vyvražďovat? Nemá větší smysl, aby tito lidé emigrovali třeba do Spojených států, a tam se snažili obnovit to, čím tato země kdysi bývala příkladem celému světu, a o co je různými totalitářskými psychopaty dnes a denně připravována?
Podle čeho se budou tvořit státy a národy ve 21. století? Bude to etnický původ a místo narození, nebo spíše morálně-politické ideje? Kam půjdete či kde zůstanete vy?

Reálná utopie? Aneb kam s tím světem?

Svoboda, demokracie, právní stát, volný trh, morálně silná, vzdělaná a vnitřně solidární společnost. Utopie? Kapitalismus bez morálky prý může být horší než socialismus nebo komunismus. I tak by se to dalo říct. I kapitalismus bez solidarity je otřesný. Proč ale někde může fungovat kapitalismus, a zároveň je o ty nemocné a chudé postaráno, aniž by bylo zavedeno nespravedlivé progresivní zdanění a stát se staral pomalu o kdeco?
Myslím si, že ve společnosti, která bude morálně silná (ať už díky křesťanství, humanismu nebo jinému hodnotovému systému, který je správný a funguje), je možné, aby fungoval volný trh. Aby byl stát co nejmenší. Aby zajišťoval jen ty nejzákladnější funkce. (Ostatně bych mohl říct, že desítky let nám to dokazovaly (snad nejen) USA – tedy před tím, než se jich chopila agresivní sekularizace a socialisti všeho druhu).
Zákon zisku – osobního prospěchu – bohatství jsou přece špatné, ne? A proč? Proč je špatné vydělávat miliony, a tím mít možnost dávat své bohatství na charitu, na dobročinné, vzdělávací účely? Jak je to potom se solidaritou? Když se stát nepostará o chudé, nemocné, postižené atd., tak se o ně nepostará nikdo (slyšíme z úst levicových demagogů). Ale opravdu? Ve vyspělé humanizované společnosti, která žije podle křesťanských zásad (ne nutně podle nějaké z křesťanských teologií)?
Svoboda – ale nejen ta formální, ale i osobní svobody – ne nároky, ale skutečná práva (daná Bohem, ne vládou). Tedy negativní svoboda – takový právní systém, který jen zakazuje, už nepřikazuje, co se má dělat. (To přikazuje mravní zákon ve mně, chtělo by se říci s Kantem).
Demokracie – nejlépe přímá – pocit přímé odpovědnosti a participace všech občanů za dění v jejich zemi.
K právnímu státu – a funkčnímu – tedy malému, ale zato silnému – také soukromé (osobní vlastnictví) – neboť jen k tomu pociťujeme tu největší osobní odpovědnost, vztah, cit.
A co národ? Patriotismus, vlastenectví. Globální vláda, nebo svět suverénních a nezávislých sebevědomých národů? Myslím, že to druhé je nevyhnutelností podle správnosti (byť to první třeba blízkou nevyhnutelnou realitou mocných současnosti).
Je to utopie? Je utopie vychovávat kvalitní, sebevědomé, samostatné, odpovědné a vzdělané občany pomocí médií, reklamy, knih, seriálů, filmů, vzdělávacího systému, náboženských a občanských organizací? A nakolik, jakým směrem a pro koho nás vychovávají tyto organizace v současnosti?
Ale, jestli máte lepší utopii (nebo reálnější), tak sem s ní. Je dobré mít mysl otevřenou.