Marco Rubio – druhý Reagan – o velikosti a úloze Ameriky

Ve Spojených státech nyní probíhá konference CPAC 2012, na které se sejdou politici, aktivisté, politologové, komentátoři a všichni, co mají co dočinění s konzervativní politikou. Na ní probíhají projevy všech těchto lidí. Naprosto úžasný projev měl v prvním ze čtyř dnů konference mladý floridský senátor kubánského původu Marco Rubio. Přikládám také odkaz na video z jeho projevu a vybírám jeho hlavní myšlenky – dovolte mi, abych vám představil názory pravděpodobně jednou budoucího prezidenta Spojených států amerických:
„Já jsem teď člen amerického senátu (aplaus), zatím netleskejte, dovolte mi říct – je to zajímavé místo. Když jsem se tam poprvé dostal a jeden skvělý muž mi řekl – víš, nejlepší věc na tom je – můžeš tu být 30 let a pořád budeš ten nejmladší člověk (smích, potlesk) – když jsem se tam poprvé dostal, tak jsem se tak díval okolo sebe a tam bylo všude plno lidí, které jsem vídával po léta v médiích a spoustu známých lidí všude okolo mě – kteří třeba kandidovali na prezidenta nebo tak – a vy se ptáte sami sebe – jak jsem se tu dostal? No, o 16 měsíců později se podíváte kolem sebe v té samé místnosti a začnete se divit – jak se tu dostali oni?“
‎“Základní argument, který vytváří náš národ, je důvod, proč někdo z nás je na tom hůře, než býval, je, že ostatním lidem se daří příliš dobře? Že ten jediný důvod, proč je na tom kdokoliv z nás lépe, je, že někteří lidé jsou na tom hůře? A ten jediný způsob pro některé lidi, jak vyšplhat nahoru, je strhnout ostatní lidi dolů? To je ten argument, který tento prezident tak jako nikdo před ním v moderní americké politice vytváří. A on to dělá, protože to je jeho kalkul, jak vyhrát volby. To je ten problém. To, na čem záleží, především, pokud kandidujete do toho nejvyššího úřadu v zemi. A ta idea některých lidí, že na tom budou lépe, pokud ostatní na tom budou hůře – to je to, v co věří ostatní země! To je ten typ myšlenkového procesu, kvůli kterému tady lidé přicházejí odjinud!“
„Většina Američanů jsou konzervativci! Víte, někdo se mě ptal – jak to víš, že Američané jsou konzervativci? (…) O čem jsou republikánské primárky? Ony jsou obvykle o tom základním – kdo je více jako Ronald Reagan. Demokraté nikdy nesoutěžili o tom, kdo je víc jako Jimmy Carter. Takže většina Američanů jsou konzervativci. Oni obvykle věří v Ústavu. (…) Tak o čem je konzervativní hnutí? Je to přímočaré přesvědčení, že prosperita je tvořena tím, že lidé mají svobodu a příležitost naplnit své sny.“
„Konzervativní hnutí je tak, jako žádné jiné, hlavně o reformě daní. O jednoduchém daňovém řádu, který mohou lidé dodržovat. (…) My rozumíme tomu, že musíme mít daně. Musíte platit za národní obranu. (…) Musíte mít regulace, ale ty regulace musejí dávat smysl! Ony nemohou existovat jenom proto, aby ospravedlnily existenci nějaké agentury. Ony vás nesmějí vytvořit neschopnými soutěžit se zbytkem světa.
“ (…) vláda, která utrácí více peněz, než kolik dostává. To je neudržitelné! Lidé se toho obávají. Rozpoznávájí, že pokud s tím něco neuděláme, řítíme se ke kalamitě. Podívejte se, co se děje v Evropě. To je naše budoucnost. A my nevíme, jak blízko to je. 6 měsíců nebo 6 let, ale ono to přichází. My to víme.“
„Musíte být silní ekonomicky. Musíte být silný vojensky. A je tu ještě jedna věc, kde musíte být silní. A to jsou lidé, kteří musejí být silní. To, co dělá náš národ odlišným, jsou naši lidé. Naše velikost není daná naší vládou nebo našimi zákony nebo naším prezidentem a určitě ne naším kongresem. Síla našeho národa je odvozena od našich lidí. (…) A nemůžete mít silné lidi, pokud nemají silný charakter a silné morální hodnoty. A to znamená, že ve společnosti existují kritické insituce, které pomáhají rodinám vychovávat silné lidi. Jako církve, synagogy a komunitní skupiny. Vláda by neměla těmto institucím říkat, co mají dělat, a určitě by na ně neměla působit.“
„Od druhé světové války tu nebyly další světové války. Jistě, byly tu konflikty. (…) ale svět je o moc lepší od doby, než jaký byl na začátku 20. století. Protože Amerika byla nejsilnější zemí světa. Dnes miliony lidí po celém světě jsou součástí střední třídy – kvůli rozvoji demokracie a svobodnému podnikání. A to se stalo samo? Je to ten přirozený stav člověka? Historie říká, že není. Pokud budete studovat historii, od jejího začátku, zjistíte, že převážná většina lidí žila pod represivními vládami, které jim říkaly, k jakému Bohu se mají modlit, která jim říkala, kdo mají být ještě před tím, než se vůbec narodili, mnohdy taky vybíraly, koho by si měli vzít. Toto bylo pravidlem napříč historií. Takže co se změnilo? Jak to, že rodiny, které po léta žily v chudobě, se nyní objevily v tomto? Ta odpověď je – šíření, ne pouze demokracie, ale systému svobodného podnikání. A proč se to rozšířilo? Rozšířilo se to proto, že ta nejsilnější země světa věřila v tyto věci, bojovala pro tyto věci, vyslovovala se pro tyto věci – a to nejdůležitější – byla příkladem těmito věcmi!“
‎“Naše armáda je tou nejsilnější sílou v lidské historii – a čas od času jsme ji museli použít. Ale to není tím naším největším příspěvkem. Náš politický systém, tak chaotický a špinavý, jak vypadá, ochránil práva a svobody, tak jako žádný jiný systém na světě. Ale to není ta nejlepší věc na Americe. Víte, co je tou nejmocnější věcí na našem národě? Je to ten americký příklad. Fakt, že kdekoliv jdete ve světě, lidé vědí, že tam je někdo jako oni, lidé, kteří žijí tady a dělají věci, které oni nemohou. (…) A víte, proč lidé dávají oběti a zápasí o demokracii a svobodné podnikání po celém světě? Protože oni vidí, co máme tady. Vidí na americkém příkladě, co může být.“
„Takže co se stane, pokud se oslabíme? Co se stane, pokud se oslabíme, protože bychom nemohli dále být tou nejlepší zemí světa? Co se stane, pokud se oslabíme, protože se naši lídři rozhodnou, že my nechceme být tou nejlepší zemí světa? Co se stane, pokud ustoupíme? To, co se stane, je, že opustíme prostor. A ten prostor bude zaplněn někým jiným. A kdo je ten někdo jiný? Jediní lidé, jediné národy, které to mohou nyní udělat, jsou národy, které nevěří ve věci, v které my věříme. Totalitní národy jako Čína a Rusko, které rozšiřují své zbraně, aby mohly vetovat ochranu Sýrie. Víte, proč jsou proti ochraně Sýrie? Protože si rezervují právo dělat to samé svým vlastním lidem, ty samé věci, pokud jejich vlády budou jednou ohroženy. A tak v tomto 21. století, kdo vyhraje? Čí ideje se budou šířit napříč planetou? Budou to naše ideje svobody, demokracie a svobodného podnikání? Nebo to budou jejich ideje státního podnikání a totalitarismu? To není pouze vojenský nebo politický konflikt. Je to příklad. Tou nejlepší věcí, kterou můžeme udělat pro svět je – být Amerikou! A to je to, co je v sázce. To je to, co si musejí Američané vybrat. To je to, o čem bude listopad. Prezident Spojených států vypadá, že je dobrý otec, že je dobrý manžel, ale on je strašný prezident! A tou základní otázkou toho všeho je, jaký národ tu necháme za sebou. A jaký svět.“
„Dovolte mi skončit tím, že my Američané (…) neradi říkáme lidem, co by měli dělat. Nechceme řešit problémy někoho jiného. A upřímně někdy bychom neměli. My to nemáme rádi. My bychom preferovali pro každého, aby si prostě udělali ty samé závěry sami za sebe. A často to dělají – sledováním našeho příkladu.“
„Naše velikost není dána pouze našimi lidmi nebo politickým systémem. Naše je velikost je daná také našimi požehnáními. Jsme požehnaný národ. Přemýšlejte, co nám Bůh dal. Národ bohatý na vše, co si jen umíte představit. (…) Přemýšlejte o vlastních životech. Možná jste tu přišlli odněkud jinud. Nebo vaši rodiče, nebo jejich rodiče. Ale přemýšlejte o tom, jak oni sem přišli a jak žili své životy. A jak vy žijete vaše. Já to dělám. Mí rodiče, můj otec, můj dědeček. Já si myslím, že oni byli lepšími lidmi, než jsem já. A přesto si nemohli splnit své sny. Proč? Co byl ten rozdíl mezi jimi a mnou? Tím rozdílem je to, že já jsem se narodil s tím privilegiem a poctou být občanem, toho jediného a nejlepší národa v lidské historii. Takže být Američanem je požehnání. A je to také odpovědnost. Odpovědnost nejen chránit Ameriku tady doma, ale i ujištění se, že věci, které tady děláme jsou příkladem pro zbytek světa.“
„Amerika je světlem. Naším světlem. Vaším světlem. To, co děláte ve svých životech v každém jednotlivém dni. Světlem kažodenního Američana, který bez toho, aniž by mu vláda říkala, co má dělat, nečeká na vládu, aby mu říkala, co má dělat – jde a vezme si to pro sebe. Světlem každodenních lidí, kteří mají dobré nápady. A vezmou své celoživotní úspory a jdou si za tím nápadem. A ono to funguje. Světlem každodenních lidí, jejichž jména nikdy nebudete znát, jejichž příběhy nebudou nikdy řečeny, kteří nikdy nebudou mít své místo na předních stranách magazínů, ale dělají skutečný rozdíl ve skutečných životech skutečných lidí. Toto světlo. Světlo národa, který se zapojuje do světa a zapojuje se do něj vojensky – ať už s tím souhlasíte nebo ne – ne proto, že bychom chtěli jejich země. Nechceme, aby byl Afghánistán dalším státem. Chceme anektovat Irák? Ať už souhlasíte nebo ne, když Američané posílají své syny a dcery umírat do zámoří, dělají to pro svobodu ostatních lidí. A který jiný národ tohoto světa tohle kdy udělal?“

Polokurky: Možnosti pro ČR: Vyspělost vs. katastrofa

Dvě vize. Obě reálné. Jedna pozitivní, druhá katastrofická. Pojďme si přečíst e-mail z každé z nich. Píšu jej ze zahraničí.

Ahoj miláčku, letím právě z Denveru do New Yorku, odkud se vydám zpátky za Vámi domů. Už se těším, až naživo uvidím chodit naši úžasnou dceru po chodníku před naším domem. Jak se tam všichni máte?

Pamatuješ na to, jak jsme před lety v USA potkali jednu naši známou Češku? Tak jsem s ní a jejím americkým přítelem byl včera na večeři. Nedávno se byli podívat do Prahy a cestovali po naší zemi všude možně. Její přítel celou dobu jen básnil o tom, jak u nás byl naposledy někdy před dvaceti lety a nyní uviděl úplně jinou zemi. Sám si na tu dobu ještě pamatuji. To měli komunisti ještě snad patnáct procent a všude vládla mafie, korupce a beznaděj.

Nemohl přestat – sám pochází z Philadelphie a rád by věděl, jak se dá z kasina a nevěstince Evropy udělat město kultury, vznešené hudby, sympatických lidí, skvělé dopravní obslužnosti a vůbec přeplněné turisty, prahnoucími po památkách, nádherné zeleni a kromě Hradčan i panoramatu stylových mrakodrapů na Pankráci (už ne po sexu a drogách).

Když projížděli napříč republikou, připadal si na opravených a dobudovaných dálnicích jako tehdy v Německu. I ta krajina začala připomínat tu bavorskou. Když chodil mezi lidmi na ulici, říkal, že si připadal, jako by v čase přijel z Ruska do Ameriky. Lidé byli nyní usměvaví, přátelští, plní optimismu a nadšení. Ochotně mu radili a nikdo jej dokonce nechtěl okrást.

Říkal taky, že si s mnoha Čechy povídal o tom, jak se zlepšila politická kultura a občanská angažovanost. Lidé prý prostě pochopili, že nejsou poddaní nějakých nikým nevolených vládců s neomezenou mocí, ale akcionáři efektivní instituce, do jejíhož vedení zaměstnávají jen ty nejlepší její správce a manažery. Překvapilo ho také to, že jsme přešli na demokratické volby skutečných osobností – od klientelistických stranických nul. Už jsi pochopila, co je to ten většinový systém? 🙂 Tak i ten nám chválí. Že si volíme své poslance, hejtmany, primátory a starosty sami, ho rovněž potěšilo.

Dokonce prý doma zaslechl rozhovor dvou Američanů o tom, že naše současná prezidentka možná svou elegancí, vzdělaností, odvahou, slušností a vzorem může trumfnout nejen první hlavu naší země Masaryka, ale i našeho předchozího úžasného prezidenta. A to k tomu nepotřebovala ani kvóty.

Zkrátka, viděl jinou zemi. Lidé se o ni začali starat, začali ji mít rádi, začali na ni být hrdí. A bylo to prý vidět i tehdy, když minulý rok sledoval hokejové mistrovství světa, kde všichni naši hráči, trenéři a vůbec celá hala zaplněná červenobílými až po strop držela ruku na srdci a z plných plic zpívala naši krásnou hymnu.

A vůbec se mu nedivím. Vždyť jsme udělali velké pokroky. Naše ekonomika je stabilní, do úplného splacení dluhu zbývá už jen pár miliard, máme rozumnou vládu, odvážného premiéra, podařilo se nám zakázat komunisty a společně je i neonacisty postupně vyhnat z politického života a lidé pochopili, že má zvítězit volba rozumu nad populismem.

Však, kdo si dnes vzpomene na jména Klaus, Paroubek, Kalousek, Bárta, Řebíček nebo Drobil. Ano, občas s nimi kvůli nízké čtenosti bulvár nebo bídné sledovanosti Nova udělá rozhovor z vězení, ale to je tak všechno.

Těším se, až se zase vrátím do naší úžasné čtvrti a pokecáme s celou obcí na setkání občanů se zastupiteli – jak starší možná ještě pamatují – jednání zastupitelstva obce, kde svého času skoro nikdo nechodil, a mafiáni měli žně.

Už slyším náš krásný jazyk. Letuška se vpředu směje s nějakým krajanem. Budu končit. Pozdravuj děti. Tvůj Mirek.

Anebo to bude jinak?

Ahoj kamaráde, raději nebudu uvádět naše jména. Píšu ti z USA. Nedávno se mě jeden Američan ptal, jak to nyní vypadá v mé rodné zemi. Prý v Česku byl tak před dvaceti lety a už tehdy si všímal toho, že česká společnost je mírně zaostalá a nevychovaná. Nechápal, jak po těch dálnicích nebo těmi vlaky můžeme vůbec jezdit. A co teprve politika! Měl tam pár známých – a jako typický Američan se o ni taky zajímal. Z toho byl úplně znechucen – korupce, klientelismus, primitivismus atp.

Byl velmi nešťastný, když jsem mu vyprávěl, že se společnost a její volení zástupci podstatně zhoršili, že téměř milion nás zase emigroval – především my mladí a schopní s určitým vzděláním a povědomím. O co víc ho překvapilo to, že se našli i takoví odvážlivci – jako někteří z Vás, kteří jste zůstali, bojujete ve čtvrtém odboji nebo opět působíte v disentu.

Slyšel strašně nerad, že se přechod k demokracii, svobodě a právnímu státu po sametové revoluci nepovedl. Mrzelo ho, že z těch více než dvaceti let v českém postkomunistickém a mafiánském rybníku jsme nedokázali – jako národ – vytěžit víc, že jsme měli přece tak úžasně nakročeno, ale sami – tak jako už mnohokrát v historii – jsme to zase zpackali.

Přeložil jsem mu i projev současné české prezidentky – soudružky Semelové či dnešního ministra pro pravdu a morálku, čestného vedoucího Matějské pouti – soudruha Paroubka. Nevěřil svým uším. Nechápal, jak mohli Češi zase naletět.

A tak zatímco z Číny se pod vlivem kapitalizace, kristianizace a humanizace pomalu stává vyspělá demokratická země, moje původní vlast se začíná pomalu podobat kdysi komunismem zdecimované – dnes Čínou osvobozené, reformované a rozvíjející se severní Koreji.

Prý byla dokonce uzavřena už i dálnice D1, některé pražské tunely se sesypaly a Romové vykradli a zabydleli se ve výrobních halách automobilek s tím, že teď prý všechno patří všem, tak na to mají nárok – a taky razítko od předsedy národního výboru.

Je to škoda. Chtěli jsme to jinak, ale Češi jsou nepoučitelní a ani přes dvacet let hry na demokracii jim jejich poddanskou mentalitu tupých ovcí nezměnilo. Ale všechno zlé, je k něčemu dobré. I to, že jste se někteří rozhodli zůstat – sice Vás vězní a popravují, ale na svět se občas dostanou důležité informace o tom, jak to tam vypadá. A my, co jsme se stali exulanty, alespoň posílíme ostatní skvělé země, jako je třeba moje druhá vlast.

Přeji Vám všem spoustu sil, odvahy a trpělivosti a těším se, až se zase uvidíme naživo!

S pozdravem, Tvůj kamarád z USA

P.S. Vyprávěl jsem o mé rodné zemi mému pětiletému synkovi a ten říkal, že až vyroste, stane se vojákem a půjde ty parchanty porazit!

Nudná, ostrá debata – aneb kdo porazí Obamu?

V noci ze čtvrtku na pátek našeho času se v americkém státě Iowa konala již třetí televizní debata republikánských kandidátů na prezidenta Spojených států. Ano, v USA je to tak, že nejdříve mezi sebou soupeří několik kandidátů z jedné strany a až pak občané, voliči a stranicí vyberou toho, o kom budou přesvědčeni, že právě on (nebo ona) dokáže Obamu porazit. Na tuto debatu jsem se velmi těšil a počkal si na ni v přímém přenosu. A jak to proběhlo? A kdo jsou jednotliví kandidáti?

Musím uznat, že debata na mé oblíbené americké televizi Fox News byla po profesionální stránce na nižší úrovni, než tomu bylo u minulé debaty, kterou organizovala a přenášela levicová televize CNN. Nicméně, co se týká vítěze včerejší debaty, jsem toho názoru (jako mnoho dalších), že nepřinesla žádného vítěze, ale mnoho poražených.
Nejvíce mě překvapila ostrost, s jakou se do jednotlivých kandidátů trefovali moderátoři jejich ideově spřízněné televize, a ještě překvapivější bylo vzájemné útočení mezi kandidáty samotnými. Nejvíce se do sebe pustili bývalý Minnessotský guvernér Tim Pawlenty a kongresmenka Michel Bachmannová. Připadalo mi, že moje favoritka tentokrát přepálila už na začátku debaty, pak pobavila i pozdním návratem z přestávky, což na vážnosti moc nepřidá, ale věřím, že z chyb se bude učit. Tim Pawlenty pak působil až směšným dojmem.
Nejvíce nad věcí byl lídr dočasných průzkumů (byl jím ovšem toho času i před čtyřmi lety a primárky nakonec nevyhrál) Mitt Romney, který na mě mnohdy působil až umělým dojmem – nicméně po tom, jak si poradil ještě před debatou na shromáždění s občany s jedním naštvaným Američanem, mě utvrdil v tom, že funkci prezidenta by mohl alespoň po psychické stránce zvládnout – viz – http://www.youtube.com/watch?v=62gBsFXshhQ
Ron Paul trošku pobavil ohledně zahraniční politiky, kdy jeho názory připomínaly výplody levicových radikálů z hnutí Ne základnám. Rick Santorum i Jon Huntsman na mě působí docela podobně a spíše se hledali, afroameričan Herman Cain téměř nebyl vidět a do hry se možná vrátil Newt Gingrich, který se do moderátora opřel s tím, že v těchto volbách nejde pouze o povrchní marketing – v jeho případě to může být dobrá strategie. Včera také vstup do hry ohlásila trojka v průzkumech texaský guvernér Rick Perry, který by stejně jako např. Sarah Palinová či ne zcela vyloučený vstup Mika Huckabeeho mohl republikánské primárky skvěle osvěžit.
A kdo jsou jednotliví kandidáti ze včerejší debaty?
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/0d/Rick_Santorum_by_Gage_Skidmore.jpg/220px-Rick_Santorum_by_Gage_Skidmore.jpgRick Santorum
Věk: 53 let
Současné povolání: senátor
Profese: právník
Stát: Pensylvánie
Náboženské vyznání: římský katolík
Počet dětí: 7
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/60/Herman_Cain_by_Gage_Skidmore.jpg/220px-Herman_Cain_by_Gage_Skidmore.jpgHerman Cain
Věk: 65
Současné povolání: byznysmen, politický komentátor
Profese: podnikatel
Stát: Tennesseee
Náboženské vyznání: baptista
Počet dětí: 2
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9d/Ron_Paul%2C_official_Congressional_photo_portrait%2C_2007.jpg/220px-Ron_Paul%2C_official_Congressional_photo_portrait%2C_2007.jpgRon Paul
Věk: 75
Současné povolání: kongresmen
Profese: lékař
Stát: Texas
Náboženské vyznání: baptista
Počet dětí: 5
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/8e/Mitt_Romney.jpg/245px-Mitt_Romney.jpgMitt Romney
Věk: 64
Současné povolání: politik (bývalý guvernér)
Profese: podnikatel
Stát: Massachusetts
Náboženské vyznání: mormon
Počet dětí: 5
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/d7/Bachmann2011.jpg/220px-Bachmann2011.jpgMichele Bachmannová
Věk: 55
Současné povolání: kongresmenka
Profese: právnička
Stát: Minnesota
Náboženské vyznání: lutheránka
Počet dětí: 5 (+ 23 dětí v pěstounské péči)
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/27/Tim_Pawlenty_official_photo.jpg/220px-Tim_Pawlenty_official_photo.jpgTim Pawlenty
Věk: 50
Současné povolání: politik (bývalý guvernér)
Profese: právník
Stát: Minnesota
Náboženské vyznání: baptista
Počet dětí: 2
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/33/Ambassador_Jon_Huntsman.jpg/220px-Ambassador_Jon_Huntsman.jpgJon Huntsman
Věk: 51
Současné povolání: politik (bývalý guvernér a velvyslanec)
Profese: byznysmen
Stát: Utah
Náboženské vyznání: mormon
Počet dětí: 7
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/b/b7/Newt_Gingrich_by_Gage_Skidmore_2.jpg/220px-Newt_Gingrich_by_Gage_Skidmore_2.jpgNewt Gingrich
Věk: 68
Současné povolání: politik (bývalý předseda Kongresu)
Profese: vysokoškolský profesor, historik
Stát: Virginia
Náboženské vyznání: římský katolík (bývalý baptista)
Počet dětí: 2
Koho byste nejraději viděli v roce 2012 v Bílém domě?
Zdroje informací a obrázků: http://en.wikipedia.org/

Můj blog používá cookies a podle pravidel naší země i Unie by tady mělo být tohle. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Zavřít