Marco Rubio – druhý Reagan – o velikosti a úloze Ameriky

9 min čtení
Ve Spojených státech nyní probíhá konference CPAC 2012, na které se sejdou politici, aktivisté, politologové, komentátoři a všichni, co mají co dočinění s konzervativní politikou. Na ní probíhají projevy všech těchto lidí. Naprosto úžasný projev měl v prvním ze čtyř dnů konference mladý floridský senátor kubánského původu Marco Rubio. Přikládám také odkaz na video z jeho projevu a vybírám jeho hlavní myšlenky – dovolte mi, abych vám představil názory pravděpodobně jednou budoucího prezidenta Spojených států amerických:
„Já jsem teď člen amerického senátu (aplaus), zatím netleskejte, dovolte mi říct – je to zajímavé místo. Když jsem se tam poprvé dostal a jeden skvělý muž mi řekl – víš, nejlepší věc na tom je – můžeš tu být 30 let a pořád budeš ten nejmladší člověk (smích, potlesk) – když jsem se tam poprvé dostal, tak jsem se tak díval okolo sebe a tam bylo všude plno lidí, které jsem vídával po léta v médiích a spoustu známých lidí všude okolo mě – kteří třeba kandidovali na prezidenta nebo tak – a vy se ptáte sami sebe – jak jsem se tu dostal? No, o 16 měsíců později se podíváte kolem sebe v té samé místnosti a začnete se divit – jak se tu dostali oni?“
‎“Základní argument, který vytváří náš národ, je důvod, proč někdo z nás je na tom hůře, než býval, je, že ostatním lidem se daří příliš dobře? Že ten jediný důvod, proč je na tom kdokoliv z nás lépe, je, že někteří lidé jsou na tom hůře? A ten jediný způsob pro některé lidi, jak vyšplhat nahoru, je strhnout ostatní lidi dolů? To je ten argument, který tento prezident tak jako nikdo před ním v moderní americké politice vytváří. A on to dělá, protože to je jeho kalkul, jak vyhrát volby. To je ten problém. To, na čem záleží, především, pokud kandidujete do toho nejvyššího úřadu v zemi. A ta idea některých lidí, že na tom budou lépe, pokud ostatní na tom budou hůře – to je to, v co věří ostatní země! To je ten typ myšlenkového procesu, kvůli kterému tady lidé přicházejí odjinud!“
„Většina Američanů jsou konzervativci! Víte, někdo se mě ptal – jak to víš, že Američané jsou konzervativci? (…) O čem jsou republikánské primárky? Ony jsou obvykle o tom základním – kdo je více jako Ronald Reagan. Demokraté nikdy nesoutěžili o tom, kdo je víc jako Jimmy Carter. Takže většina Američanů jsou konzervativci. Oni obvykle věří v Ústavu. (…) Tak o čem je konzervativní hnutí? Je to přímočaré přesvědčení, že prosperita je tvořena tím, že lidé mají svobodu a příležitost naplnit své sny.“
„Konzervativní hnutí je tak, jako žádné jiné, hlavně o reformě daní. O jednoduchém daňovém řádu, který mohou lidé dodržovat. (…) My rozumíme tomu, že musíme mít daně. Musíte platit za národní obranu. (…) Musíte mít regulace, ale ty regulace musejí dávat smysl! Ony nemohou existovat jenom proto, aby ospravedlnily existenci nějaké agentury. Ony vás nesmějí vytvořit neschopnými soutěžit se zbytkem světa.
“ (…) vláda, která utrácí více peněz, než kolik dostává. To je neudržitelné! Lidé se toho obávají. Rozpoznávájí, že pokud s tím něco neuděláme, řítíme se ke kalamitě. Podívejte se, co se děje v Evropě. To je naše budoucnost. A my nevíme, jak blízko to je. 6 měsíců nebo 6 let, ale ono to přichází. My to víme.“
„Musíte být silní ekonomicky. Musíte být silný vojensky. A je tu ještě jedna věc, kde musíte být silní. A to jsou lidé, kteří musejí být silní. To, co dělá náš národ odlišným, jsou naši lidé. Naše velikost není daná naší vládou nebo našimi zákony nebo naším prezidentem a určitě ne naším kongresem. Síla našeho národa je odvozena od našich lidí. (…) A nemůžete mít silné lidi, pokud nemají silný charakter a silné morální hodnoty. A to znamená, že ve společnosti existují kritické insituce, které pomáhají rodinám vychovávat silné lidi. Jako církve, synagogy a komunitní skupiny. Vláda by neměla těmto institucím říkat, co mají dělat, a určitě by na ně neměla působit.“
„Od druhé světové války tu nebyly další světové války. Jistě, byly tu konflikty. (…) ale svět je o moc lepší od doby, než jaký byl na začátku 20. století. Protože Amerika byla nejsilnější zemí světa. Dnes miliony lidí po celém světě jsou součástí střední třídy – kvůli rozvoji demokracie a svobodnému podnikání. A to se stalo samo? Je to ten přirozený stav člověka? Historie říká, že není. Pokud budete studovat historii, od jejího začátku, zjistíte, že převážná většina lidí žila pod represivními vládami, které jim říkaly, k jakému Bohu se mají modlit, která jim říkala, kdo mají být ještě před tím, než se vůbec narodili, mnohdy taky vybíraly, koho by si měli vzít. Toto bylo pravidlem napříč historií. Takže co se změnilo? Jak to, že rodiny, které po léta žily v chudobě, se nyní objevily v tomto? Ta odpověď je – šíření, ne pouze demokracie, ale systému svobodného podnikání. A proč se to rozšířilo? Rozšířilo se to proto, že ta nejsilnější země světa věřila v tyto věci, bojovala pro tyto věci, vyslovovala se pro tyto věci – a to nejdůležitější – byla příkladem těmito věcmi!“
‎“Naše armáda je tou nejsilnější sílou v lidské historii – a čas od času jsme ji museli použít. Ale to není tím naším největším příspěvkem. Náš politický systém, tak chaotický a špinavý, jak vypadá, ochránil práva a svobody, tak jako žádný jiný systém na světě. Ale to není ta nejlepší věc na Americe. Víte, co je tou nejmocnější věcí na našem národě? Je to ten americký příklad. Fakt, že kdekoliv jdete ve světě, lidé vědí, že tam je někdo jako oni, lidé, kteří žijí tady a dělají věci, které oni nemohou. (…) A víte, proč lidé dávají oběti a zápasí o demokracii a svobodné podnikání po celém světě? Protože oni vidí, co máme tady. Vidí na americkém příkladě, co může být.“
„Takže co se stane, pokud se oslabíme? Co se stane, pokud se oslabíme, protože bychom nemohli dále být tou nejlepší zemí světa? Co se stane, pokud se oslabíme, protože se naši lídři rozhodnou, že my nechceme být tou nejlepší zemí světa? Co se stane, pokud ustoupíme? To, co se stane, je, že opustíme prostor. A ten prostor bude zaplněn někým jiným. A kdo je ten někdo jiný? Jediní lidé, jediné národy, které to mohou nyní udělat, jsou národy, které nevěří ve věci, v které my věříme. Totalitní národy jako Čína a Rusko, které rozšiřují své zbraně, aby mohly vetovat ochranu Sýrie. Víte, proč jsou proti ochraně Sýrie? Protože si rezervují právo dělat to samé svým vlastním lidem, ty samé věci, pokud jejich vlády budou jednou ohroženy. A tak v tomto 21. století, kdo vyhraje? Čí ideje se budou šířit napříč planetou? Budou to naše ideje svobody, demokracie a svobodného podnikání? Nebo to budou jejich ideje státního podnikání a totalitarismu? To není pouze vojenský nebo politický konflikt. Je to příklad. Tou nejlepší věcí, kterou můžeme udělat pro svět je – být Amerikou! A to je to, co je v sázce. To je to, co si musejí Američané vybrat. To je to, o čem bude listopad. Prezident Spojených států vypadá, že je dobrý otec, že je dobrý manžel, ale on je strašný prezident! A tou základní otázkou toho všeho je, jaký národ tu necháme za sebou. A jaký svět.“
„Dovolte mi skončit tím, že my Američané (…) neradi říkáme lidem, co by měli dělat. Nechceme řešit problémy někoho jiného. A upřímně někdy bychom neměli. My to nemáme rádi. My bychom preferovali pro každého, aby si prostě udělali ty samé závěry sami za sebe. A často to dělají – sledováním našeho příkladu.“
„Naše velikost není dána pouze našimi lidmi nebo politickým systémem. Naše je velikost je daná také našimi požehnáními. Jsme požehnaný národ. Přemýšlejte, co nám Bůh dal. Národ bohatý na vše, co si jen umíte představit. (…) Přemýšlejte o vlastních životech. Možná jste tu přišlli odněkud jinud. Nebo vaši rodiče, nebo jejich rodiče. Ale přemýšlejte o tom, jak oni sem přišli a jak žili své životy. A jak vy žijete vaše. Já to dělám. Mí rodiče, můj otec, můj dědeček. Já si myslím, že oni byli lepšími lidmi, než jsem já. A přesto si nemohli splnit své sny. Proč? Co byl ten rozdíl mezi jimi a mnou? Tím rozdílem je to, že já jsem se narodil s tím privilegiem a poctou být občanem, toho jediného a nejlepší národa v lidské historii. Takže být Američanem je požehnání. A je to také odpovědnost. Odpovědnost nejen chránit Ameriku tady doma, ale i ujištění se, že věci, které tady děláme jsou příkladem pro zbytek světa.“
„Amerika je světlem. Naším světlem. Vaším světlem. To, co děláte ve svých životech v každém jednotlivém dni. Světlem kažodenního Američana, který bez toho, aniž by mu vláda říkala, co má dělat, nečeká na vládu, aby mu říkala, co má dělat – jde a vezme si to pro sebe. Světlem každodenních lidí, kteří mají dobré nápady. A vezmou své celoživotní úspory a jdou si za tím nápadem. A ono to funguje. Světlem každodenních lidí, jejichž jména nikdy nebudete znát, jejichž příběhy nebudou nikdy řečeny, kteří nikdy nebudou mít své místo na předních stranách magazínů, ale dělají skutečný rozdíl ve skutečných životech skutečných lidí. Toto světlo. Světlo národa, který se zapojuje do světa a zapojuje se do něj vojensky – ať už s tím souhlasíte nebo ne – ne proto, že bychom chtěli jejich země. Nechceme, aby byl Afghánistán dalším státem. Chceme anektovat Irák? Ať už souhlasíte nebo ne, když Američané posílají své syny a dcery umírat do zámoří, dělají to pro svobodu ostatních lidí. A který jiný národ tohoto světa tohle kdy udělal?“


Author: Mirek Návrat

Politolog a blogger. Píšu o politice, společnosti, budoucnosti a osobním rozvoji. Můj Twitter: @mireknavrat.