Kdy ukončíme genocidu 18 milionů globálních chudých ročně?

4 min čtení

Ať už se považujeme za liberály všeho druhu, moderní konzervativce, křesťanské či sociální demokraty, zkrátka pokud je pro nás klíčový člověk/jedinec a jeho život a svoboda, tak nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co Thomas Pogge kritizuje ve svém textu.

V podstatě v něm vznáší obžalobu na bohaté země, jejich vlády, firmy a občany za to, že systematicky zaviňují smrt přibližně 18 milionů lidí v chudých rozvojových zemích. Přednáší argumenty a návrh řešení, jak by se tomu dalo zabránit, pokud by bohaté země přistoupily na podle něj realistické systémové změny, a proč by to bylo i pro ně dlouhodobě lepší.

Současný globální řád považuje z hlediska porušování práv globálně chudých za morálně špatný a neváhá sáhnout po analogiích s chováním fašistů, čínských komunistů atp. Ty se zdají na první pohled přehnané, ale pokud přistoupíme na jeho argumentaci, tak jsou dost možná na místě.

Zejména v tom smyslu, kdy uvádí, že zločiny kolonialismu nebo čínského skoku znamenaly sice desítky milionů obětí, ale byly to jednorázové záležitosti, které skončily, zatímco 18 milionů mrtvých ročně kvůli systémové chudobě jsou záležitostí neustálou a navíc reálně vyřešitelnou, jen k tomu není vůle. Cílem mého paperu* není ověřovat, zda čísla a z nich plynoucí předpoklady jsou fakticky správné, proto budu mít za to, že jsou.

Je-li tomu skutečně tak, jak Pogge tvrdí, pak se zdá logická i jeho argumentace v tom, proč by bohaté země měly na systémové změny přistoupit. Podle něj se jim totiž vyplatí, pokud se systémová chudoba odstraní jednou provždy, protože neustálé překonávání se několika jedinců k dobrovolné pomoci je nejen vyčerpávající, ale i nespravedlivé a navíc demotivující, protože víme, že kdybychom dali ještě víc, tak pomůžeme mnohonásobně více lidem, ale naopak vidíme, že někdo další nedává nic.

Z mého pohledu je zajímavé, zda by na dané institucionální reformy společnosti v bohatých zemích přistoupily. Dnes se patrně obecně předpokládá, že nikoliv, že jsou příliš sobecké, a že se nehodlají omezit. Osobně si to ale nemyslím. Autorova argumentace je velice kvalitní, a pokud by politici v bohatých zemích dokázali vysvětlit, že by to mohlo být bráno i jako splacení určitého dluhu za to, jak špatně se v době kolonialismu předchozí generace vůči rozvojovým zemím chovaly, a že je to zároveň i možnost, jak tyto problémy vyřešit dlouhodobě, pak by na to přistoupily snadněji.

A to asi i z hlediska lepšího řešení příčin masové migrace, protože pokud bychom odstranili systémové příčiny chudoby, a tedy i motivace k odchodu v chudých zemích, tak by nebylo nutné riskovat skrze masovou imigraci jak ztrátu vlastních kultur, tak nárůst extrémistických hnutí s tím související.

Obecně je pak zajímavé podívat se i na jednotlivé reformy, které Pogge navrhuje. V případě zajištění chudým zemím podíl z hodnoty surovin vytěžených z mořského dna či placení za externality se obávám, že by bylo problematické zajistit správné využití takto přerozdělených prostředků. Nicméně asi to není nemožné.

Poněkud mě ale zarazil návrh na globální minimální mzdu, ale z hlediska argumentace proti závodu až na dno, se to až tak nesmyslně nejeví. Osobně jsem ale k instituci minimální mzdy stále skeptický.

Naopak za velmi potřebné i pro obecný globální svobodný obchod považuji regulaci pracovních hodin a podmínek, protože to je jedna z mála věcí, u níž může být ospravedlnitelné, že bohaté země skrze vyšší cla dosud chrání své trhy.

Obecně je celní problematika dnes velice zajímavá i v kontextu amerických voleb, kdy se ukazuje, že navzdory dlouhodobému přesvědčení pravice minimálně od 80. let, že je potřeba co nejsvobodnější obchod, zvítězil v republikánských primárkách kandidát, který navrhuje velice ochranářská opatření. Levice má zase obrovské dilema, zda by skrze tato opatření měla více chránit relativně chudé ve svých zemích, nebo skutečně chudé v těch rozvojových.

Právě odstranění tarifů považuji za nejméně realistické opatření. Tedy až po možnosti, že by nebylo nutné platit rentu za používání duševního vlastnictví. To je navíc komplikované nejen politicky, ale obávám se, že i prakticky. A celkově je problém, jak těchto globálních opatření dosáhnout, aniž bychom ještě více nezvyšovali demokratický deficit, nebo jeho (globálním) odstraněním riskovali zničení svobody v bohatých zemích.

*Poznámka: Tento paper byl napsán jako kritická reflexe Poggeho argumentů v rámci kurzu Koncepty politické filozofie na Katedře politologie, Fakulty sociálních studií, Masarykovy univerzity. Poggeho text s názvem: „Uznávána i porušována mezinárodním právem: lidská práva globálních chudých,“ lze nalézt v publikaci Marka Hrubce a kol., nazvané Sociální kritika v éře globalizace.

Anglicky si můj text můžete přečíst zde.


Author: Mirek Návrat

Politolog a blogger. Píšu o politice, společnosti, budoucnosti a osobním rozvoji. Můj Twitter: @mireknavrat.