Dva a půl měsíce v Německu

Dlouho jsem nic nenapsal a deadliny pro věci do školy se blíží. Téměř polovinu svého pobytu v Německu mám za sebou. Jak se tady vůbec žije, v čem se to liší od Česka a jaké to je být v multikulturní společnosti?
Jak jsem zmínil už minule, není tady takový pořádek, jak bych od pořádkumilovných Němců očekával. Je to sice radikálně levicové město, ale i tak mi přijde, že špinavé podchody, rozbité flašky v ulicích a posprejované zdi jsou tady větší problém než u nás na Ostravsku, v Brně či ve Slovinsku.

Taky mě jednou večer cestou ze školy překvapilo, že v parku kolem řeky vůbec nebylo osvětlení. Podobně i stará budova naší fakulty vyvolává dojem, jako by všechny peníze na místní rozvoj posílali Němci k nám na (jiho)východ a věci, na které jsme si z dotací zvykli, tady (už/ještě) samozřejmostí nejsou. Ostatně i místní zámek bývá osvětlen jen do určité hodiny a přes noc je po tmě.

Nic není zdarma

To asi souvisí i s tím, že v Německu není nic zadarmo a za všechno se platí. Sice můžeme jako studenti cestovat po celém Hesensku bezplatně, ale na začátku studia jsme museli zaplatit semestrální poplatek (256 eur), čímž je německý vysokoškolský systém v Evropě asi unikátní.

O tom, že jsme si z nepochopitelného důvodu museli zřídit účet u německé banky, abychom ten poplatek vůbec mohli zaplatit, jsem se už zmiňoval. A účet u té banky je sice zdarma, ale jsou tam poplatky za některé transakce, což je taky něco, čemu se u nás doma lze díky konkurenci nových bank dávno vyhnout.

Vtipné je, že v té bance chtějí, abych měl německé telefonní číslo. Faktem je, že já ho nepotřebuju, bez internetu v mobilu jsem se dosud ve svém životě obešel a v době skypu, Facebooku a smsek zdarma na internetu taktéž nevidím důvod, proč zbytečně přerozdělovat bohatství k akcionářům operátorů. Doma zaplatím měsíčně jen za to, co skutečně využiju.

Jenže tady, jako by nebylo možné získat simkartu zdarma. Jeden operátor nabízí nejlevnější za deset eur měsíčně, druhý sice simku zdarma, ale minimální vklad na ni je 25 eur. V tomto byli skutečně i Slovinci dál, tam to bylo 5 eur a myslím, že by to šlo ještě levněji.

Anarchie na netu vs. německý autorský svaz

Podobně si Němci komplikují život na internetu. Stahovat tady radši neriskuju a je s podivem, že není znemožněno i online streamování. Ostatně v určité oblasti se to nedávno řešilo u soudu. Taktéž nevídané množství videí a hudby na Youtube či Spotify tady autorský svaz blokuje. Je ale otázkou, zda horší přístup k nelegálně nahranému obsahu na internetu není jedním z faktorů vysoké německé produktivity.

Když jsme u věcí zdarma, tak díky místní studentské organizaci jsme mohli jít na fotbal německé Bundesligy na utkání do Frankfurtu. Na stadionu plném téměř padesáti tisíc lidí jsem ještě nebyl, takže mě to lákalo. Bohužel jsem ale tehdy byl až třetí náhradník. Utkání se konalo týden po evakuovaném hannoverském stadionu.

Co myslíte? Uvolnila se ta místa pro náhradníky? Ano, ale pravdou je, že i mě to odradilo tam jít. Přece jen západoevropské země dělají nesmysl, kvůli němuž by možná měla i naše země dočasně zavést hraniční kontroly. Tedy, že nechává zločince, co odešli bojovat na území islámského státu, vycvičili se tam, a pak se tady vrátili, volně běhat po území celé Evropy. Řekl bych, že logičtější by bylo, když ne je rovnou pověsit, tak alespoň zavřít na doživotí. Ale k tomu se asi přistoupí, až už bude zase pozdě.

Paříž odsud byla blíže

Nicméně to jsem odbočil. Když jsem se podíval, že Frankfurt stejně prohrál a celou dobu pršelo, tak ani nelituju, že jsem tam nakonec nešel. Celkově ale řádění islámského státu na francouzském/evropském území vnímám z Německa poněkud jinak, než jak se mi v lednu sledovalo z Česka. Přecejen Marburg je hodinu od Frankfurtu a mezi ním a Paříží už je jen Lucembursko. Je to blízko.

Navíc i ten téměř milion příchozích běženců, z nichž až 80 % jsou údajně mladí muži, mezi nimiž mohou být další spící agenti, a údajných 1100 radikálních islamistů, které německé tajné služby považují za nebezpečné, nedává pocit, že bychom v Evropě bez hranic byli zrovna v bezpečí. Do toho spousta studentů muslimského vyznání a taky nepřehlédnutelná muslimská menšina v samotném městě. Pravdou ale je, že po pařížských útocích jsem u vlakového nádraží viděl tři policejní auta, což bylo více, než kolik jsem jich tady viděl za celý měsíc a půl předtím.

Multikulti

Osobně jsem k multikulturní společnosti skeptický a myslím si, že naše země by měla v otázce imigrace a integrace přijmout spíše americký model (tím nemyslím ten Trumpův, spíše ten, jak se do Ameriky dostali jeho předci, a jak se museli plně integrovat, aby se stali plnohodnotnými Američany). Faktem ale je, že člověk si na odlišnost v ulicích dokáže zvyknout. Asi se tady moc nestává to, co jsem v létě zažil v našem okresním městě, kdy naproti mě šla mladá žena tmavé pleti a puberťáci, co šli naproti ní a další za ní se začali nahlas smát a říkat – ha ha, černoška.

Tady jsou lidé skutečně všech barev pleti a náboženství. Jednou přede mnou byla u pokladny v obchodě mladá muslimka s šátkem. Překvapilo mě, že se na sebe s prodavačkou (zřejmě původní Němkou) usmívaly, jako by si byly občansky zcela rovny. Což jsou, ale u nás si takovou situaci moc neumím představit (o to více v relativně malém městě s necelými 80 tisíci obyvateli, jako je Marburg). Zkrátka, tvrdit, že multikulturní společnost nemůže fungovat, se zdá být těžší, když člověk vidí, že to tady fungovat může.

A podobné je to ve škole, kde má člověk vyučujícího z Pákistánu, sedí vedle lidí z Keni, Afghánistánu, Turecka, Ameriky, Ukrajiny, Číny nebo se na párty pozná s Nepálci či Libanonci. Pak si jen říká, kde by svět mohl být, kdybychom mohli naplno využít potenciál všech lidí naší planety. Kdybychom ještě víc omezili celní ochranářství, náboženský fundamentalismus či přehnaný nacionalismus.

Cigarety

Ale zpět k životu v Německu. Docela zajímavá věc je, že tady nejsou zálohy pouze na sklo, ale i na plasty a plechovky. Na druhé straně mě ale překvapuje, jak snadný je tady přístup k cigaretám. Ať už jsou to všudypřítomné automaty na ulicích, tak to, že jsou u pokladen v úrovni očí a dosahu ruky i pro děti.

Mimochodem, na začátku pobytu jsem měl dojem, že kouření je tady v restauracích zakázáno plošně. Byla to krásná iluze, dokud si jednou lidi nezačali zapalovat. I v Německu jsou výjimky, takže plošný zákaz tady není. Chtělo by se říci – bohužel, protože je dost otravné, když pozdě večer venku prší a člověk nemůže najít jediný nekuřácký podnik, nebo když má po jednom posezení v zakouřené restauraci červené oči, načichlé vlasy a oblečení. Jak už jsem psal, argumenty bohužel převažují mírně v neprospěch plošného zákazu, ale fakt mě to štve, a pokud zákaz projde, tak mi to osobně vůbec vadit nebude.

Nákup bez hudby

Co se ale týká supermarketů, tak různé testy potravin i u nás čím dál tím více zjišťují, že ty levné a kvalitní můžeme najít v německém Lidlu. Nevím jak vás, ale mě na něm štve jedna věc. Nehraje tam hudba. A to ani v Německu, stejně jako v dalším levném supermarketu, v Aldi. Na mě to působí strašně depresivně a vadí mi to, ale asi to zase souvisí s tím, že tady si člověk uvědomí, že nic není zdarma.

Že zkrátka nelze mít nízké ceny, a zároveň s tím platit autorskému svazu kdovíjaké částky za hudbu. V těch lepších (dražších) supermarketech (Rewe či Edeka) tady hudba hraje. Ono to ale souvisí asi i s tím, že v Německu, když jsou nějaké zákony, tak jakoby skutečně platily, jakoby je lidi dodržovali, a jakoby je stát byl schopen vymáhat. To je něco, na co u nás většinou nejsme moc zvyklí. U nás jsme si ještě nevšimli, že už 26 let si zákony tvoříme sami, a proto můžeme první příčku národnímu sportu přenechat hokeji nebo fotbalu, a nikoliv soutěžení v tom, kdo poruší více zákonů.

A když jsme u toho srovnávání, tak v Německu si člověk uvědomí i další věc. Česká republika dnes skutečně (zatím) není centrem Evropy. Odsud je zřejmější, že jsme jen periférie na okraji světového zájmu s úžasným hlavním městem, které každý zná a každý ho má rád a chce se tam podívat. Středem Evropy je ale dneska skutečně Německo a všechno se točí právě okolo něj.

Související články:

Paříž 2015 – co s tím?

Všichni jsme čekali, že to přijde. Báli jsme se, že to bude na více místech najednou, dnes můžeme být rádi, že tentokrát to bylo pouze v Paříži. Je to strašné, nemělo se to stát, a všichni teď cítíme solidaritu s Francií a blízkými obětí. Je to blízko a mohli jsme to být my nebo někdo z našich známých.

Taktéž má skoro každý potřebu se k tomu vyjádřit, a neubráním se jí ani já a to, co napíšu, se asi mnoha lidem nebude líbit:

1) Není to pouze útok na Francii, na Evropu nebo na Západ, je to útok na celé lidstvo.

2) Svět si už nadále nemůže dovolit mít v Bílém domě slabé vůdce typu Obamy, Clintonové či Kerryho.

3) Všechny země světa, především ty západní, ale i naši spojenci na Blízkém východě, i Rusko, ostatně mohla by se zapojit i Čína a Indie, se musí spojit a konečně zničit IS jednou provždy.

4) Evropa si musí začít chránit vnější hranice i vnitřní bezpečnost (nesmíme dopustit, aby nám tu nadále volně běhali lidé, které bezpečnostní složky důvodně podezřívají z napojení na teroristy); pokud nebudeme schopni dělat to jednotně, tak si to budou muset začít dělat jednotlivé státy samy, bohužel.

5) Evropa ale musí zůstat Evropou, nesmíme dopustit, abychom na jeden radikální extremismus reagovali druhým radikálním extremismem – musíme se vyvarovat kolektivní viny, musíme rozlišovat.

6) Muslimy, které v Evropě již máme, nesmíme házet do jednoho pytle, ale naopak musíme ty, kteří chtějí žít s námi a v souladu s našimi zákony a hodnotami, přesvědčit, že jsou s námi na jedné lodi, že je neobětujeme honu na čarodějnice.

7) Ostatně, kdybychom to dopustili, tak bychom je pouze nahnali do náruče extrémistů, a to skutečně není v našem zájmu. Raději sledujme hashtag #‎NotInMyName‬.

8) Země, kde zatím výrazná muslimská menšina není (Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Pobaltí atp.), nesmí opomíjet ani fakt, že pravděpodobnost teroristických útoků extrémních islamistů je menší v zemi, kde je méně muslimů, a proto se nemůžeme divit, pokud v těchto zemích budeme preferovat imigraci ne-muslimů, a pokud budeme přednostně přijímat uprchlíky spíše z řad křesťanů atp., nebo že lidé u nás budou chtít návrat hraničních kontrol se severozápadními zeměmi Evropy, bohužel.

9) Zároveň ale nesmíme zapomínat na to, že máme internet, a že první islamistický extrémista může být klidně nějaký naštvaný rodilý Čech, protože našim nepřítelem není náboženství nebo etnikum, ale zvrácená ideologie, která to náboženství zneužívá, aby mohla vraždit a ničit naši civilizaci.

10) Co se týká uprchlíků, tak je ostudné, jak se k této situaci staví náš prezident a velká část veřejnosti, naše země může a měla by přijmout daleko více lidí; ale jak už jsem psal, musíme mít právo si vybírat a česká vláda má zodpovědnost ty lidi prověřovat.

11) Není na místě zesměšňovat obavy místních lidí, že mezi uprchlíky mohou být skrytí bojovníci islámského státu; ale tito lidé si musí uvědomit i to, že právě před takovými psychopaty většina uprchlíků utíká, a je naší morální povinností jim pomoci.

12) Zároveň s tím je nepřijatelné, abychom v Evropě dopustili nesmyslné mechanismy typu přerozdělovacích kvót, které může chtít vynucovat jen někdo, kdo si přeje rozpad Evropské unie nebo nástup fašistických extrémistů do vedení členských států; je to nejen politicky naprosto neprozíravé, nejen porušení suverenity členských států, ale je to nesmysl i vůči uprchlíkům a i z hlediska praktického vynucení toho, aby zůstávali tam, kde je někdo pošle.

13) Taktéž musíme důsledně rozlišovat mezi uprchlíky a ekonomickými imigranty; uvědomit si, že ti první se do svých zemí budou moci vrátit, např. až v Bílém domě bude sedět někdo schopný a dokáže společně s ostatními zlo v jejich zemích porazit.

14) Naše země se nemohou uzavírat ani vůči ekonomické imigraci, ale musíme trvat na tom, aby integrace nově příchozích do našich společností proběhla skutečně tak, že se ti lidé budou chtít stát jedněmi z nás, že přijmou naši kulturu, náš jazyk, že budou respektovat naše zákony.

15) Nesmíme dopustit, aby se integrace nepovedla, aby vznikla ghetta a chudí a kulturně vykořenění lidé, které pak snadno rekrutují teroristé; to ale znamená, že i my se k těm imigrantům, kteří u nás chtějí poklidně žít (ale mají třeba jinou barvu kůže nebo vyznání) budeme chovat tak, abychom je do náruče teroristů nenahnali.

16) Na západě bychom se taky měli zamyslet nad tím, jak dneska fungujeme, že i my sami často nemáme pevné hodnoty, že naše společnosti jsou rozbité, že v našich myslích a představách (ať už ve filmech, seriálech, knihách či počítačových hrách) často žijeme v tom, co pak vídáme v Paříži, New Yorku, Londýně, Madridu či v Norsku.

17) Řešením islamistického teroru nebo chudoby méně rozvinutých zemí není ani to, že celý blízký východ a Afriku nastěhujeme do Evropy, Ruska či Ameriky; řešení musíme hledat především tam – poskytovat skutečnou rozvojovou nebo i vojenskou pomoc, a taky přestat chránit bohaté ekonomiky pomocí dovozních cel, dotací a podobných nesmyslů, které jen brání tomu, aby se lidé po celém světě mohli vymanit ze systémové chudoby.

18) Kromě hrozby terorismu islámského státu a dalších extrémistů a kromě hrozby narůstajícího hnědého fašisticko-náckovského extremismu u nás se musíme mít na pozoru i před těmi, kteří první hrozbu podceňují, ale i před tím, abychom se ve jménu boje proti teroru nevzdali našich svobod a soukromí tam, kde to není nutné.

Jsme ve válce, kterou musíme vyhrát, a našim nepřítelem nejsou jen teroristé, ale i náš vlastní strach.

Bude 21. století stěhováním ideových národů?

Říká se, že ideové, hodnotové či morální spory v dnešním světě jsou již tak obrovské, že někde nepůjdou překonat (Roman Joch dokonce jednou psal, že si myslí, že třeba USA se kvůli tomu rozpadnou). Je pro mě otázkou, na kolik bude nutné, aby se lidé z celého světa se stejnými představami o jeho podobě stěhovali k sobě, nebo zda budou schopni žít paralelně vedle sebe v jakémsi skutečném kotli multikulturalismu.
Vezměme si, že jste třeba člověk, který ctí svobodu jednotlivce, jeho právo na život, usilování o hledání vlastního štěstí atd. Že zkrátka chcete žít v tom, co si mnozí představíme pod idejemi, na kterých byly založeny Spojené státy americké. Že svoboda znamená činit vše, co neškodí druhému. Že zákony mají být takové, že určitě věci jen zakazují – tedy ne takové, které vám povolují nebo přikazují, co smíte dělat. Že budete chtít žít v zemi, kde se bude prosperita odvíjet od svobodného podnikání, volného trhu s minimálními zásahy státu. V zemi, kde každý jednotlivec si bude vědom, že on sám je primárně odpovědný za svůj život – a kde to budou na první místě rodiny, církevní či občanské organizace, které budou pomáhat těm, kteří měli štěstí méně. Že chcete žít v zemi, kde moc náleží lidu, ale ne z toho důvodu, že pár revolucionářů se dohodlo na tom, že vám povolí mít svobodu a rozhodovat si o tom, kdo bude mít nějaké pravomoci, ale proto, že vaše nezadatelná práva jsou dána od Boha. Takhle nějak si představuji, že by mohla, měla nebo vypadala (a možná znovu bude) Amerika. V takové zemi bych chtěl žít.
Jenže, někdo by raději žil v zemi, jako je Švédsko, kde státu dáte převážnou většinu vašeho výdělku, máte kvalitní veřejné služby, všechno to díky vyspělosti, vzdělanosti a poměrně slušné morální úrovni nějakou dobu dobře funguje. (Byť si z přirozenosti lidské povahy myslím, že to takhle nemůže fungovat věčně – sklon k pohodlí, nároková mentalita, přesvědčení, že stát by se měl postarat).
Někdo zase bude chtít žít v zemi, kde vládne pevná ruka, kde mají totalitu. Kde demokracie je směšné sprosté slovo pro kavárenské povaleče, rozumějte intelektuály. Kde svoboda jednotlivce nic neznamená, protože důležitější je stát, třída, národ, náboženská organizace či příroda. Dobře jim tak. Osobně tak žít nechci.
Ale teď si vezměme, jak můžeme všichni žít takhle společně? Jak se můžeme vzájemně dohodnout na obrovských ideových, morálně-kulturních sporech? Co třeba utlačovaní křesťané, kteří žijí v islámistických režimech, kde nejsou vítáni, jsou pronásledování a likvidováni.Jaký má pro ně smysl nechat se masově vyvražďovat? Nemá větší smysl, aby tito lidé emigrovali třeba do Spojených států, a tam se snažili obnovit to, čím tato země kdysi bývala příkladem celému světu, a o co je různými totalitářskými psychopaty dnes a denně připravována?
Podle čeho se budou tvořit státy a národy ve 21. století? Bude to etnický původ a místo narození, nebo spíše morálně-politické ideje? Kam půjdete či kde zůstanete vy?