Vláda v čele s levicí, z poloviny však tvořena hlasy pravicových voličů. Nová naděje, nebo socialisticko-korporativistické nebezpečí s estébákem řídícím státní kasu? Jaké jsou argumenty pro její (ne)podporu?
Konečně máme politickou vládu, a tak víme, které strany a kteří politici za ni teď nesou odpovědnost – politickou odpovědnost. Po dvou volebních obdobích, kdy byla až na úřednické vlády u moci pravice, dostává příležitost levice. Navíc trojkoalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL je nejmenším možným zlem, které šlo z říjnových výsledků poskládat.
Nemluvě o tom, že jsme to před volbami čekali daleko horší. Ve vládě naštěstí nejsou komunisti (teda až na ty tři bývalé členy KSČ či KSS). Dokonce tam máme jednu zcela novou stranu v čele s úspěšným podnikatelem a s podporou uznávaných osobností. A taky jednu, která se dost možná dokázala očistit a do sněmovny se znovu vrátit s novými lidmi. Teoreticky tak má Sobotkova vláda i podporu středopravicových voličů, kteří volili nejen fungující stát, ale taky to, aby bylo líp, a aby někdo dal zemi konečně do pořádku.
Pro? Proti? Zdržet se? Odejít ze sálu?
Jenže tato vláda má i příliš mnoho negativ na to, aby mohla od středopravicového voliče ideovou podporu získat. Tak předně – první společná věc, o níž nová koalice společně hlasovala, byl vyšší schodek státního rozpočtu. Druhá byla to, že člověk, který byl podle svých slov zřejmě spolupracovníkem StB, může navzdory platnému lustračnímu zákonu sedět ve vládě. Třetí významné společné hlasování bylo shození návrhu finanční ústavy.
Jistě, můžeme se utěšovat, že vládní strany slibují vytvořit návrh ještě lepší. Že díky hrozbě KDU-ČSL odchodem z koalice neprošel alespoň komunistický návrh na zrušení lustračního zákona. Nebo tím, že v následujícím období se vláda nechystá zvyšovat daně, ale naopak se pokusí šetřit tam, kde se dosud zbytečně plýtvá.
Potom se ale podívejme na některé další programové kroky, které má nová vláda v plánu prosadit, a které jsou pro středopravicového (liberálního či konzervativního) voliče spíše nepřijatelné:
– omezení paušálů pro živnostníky
– kvóty na české potraviny v supermarketech
– zabavování majetku, jehož původ majitel neprokáže
– rušení druhého pilíře penzijního systému
– zavedení registračních pokladen
– větší integrace do EU a snaha co nejdříve přijmout euro
– úsilí o takovou EU, která bude i sociálním státem
– zákon o obecném referendu
– další navyšování minimální mzdy
– třetí povinná hodina tělocviku
– poslední rok školky povinný atp.
Z minulosti se zdá, že je v naší parlamentní praxi zvykem, že opozice hlasuje vysloveně proti vyjádření důvěry nové vládě. Osobně v tom ale příliš nevidím smysl. Zejména při prvním hlasování, a zvlášť když má vládní koalice podporu 111 či v minulosti 118 poslanců.
Logické je, že opozice nebude hlasovat pro a v argumentační bitvě na půdě parlamentu vysvětlí proč. Ale při řádně proběhnutých demokratických volbách mi přijde politicky kulturnější se v tomto případě hlasování zdržet. (Což je mimochodem legitimní způsob, jak dát najevo svůj názor, nikoliv nutně neschopnost si jej vytvořit či zastávat).
A tak přestože by vláda z ideových důvodů moji podporu nezískala, přeji jí ve službě této zemi a jejím občanům mnoho štěstí a dokonce věřím, že – tak jako Nečasova vláda – dokáže v některých aspektech i ona posunout Českou republiku zase o něco dopředu i pozitivním směrem.
Nezbývá, než se na příští čtyři roky či alespoň na několik následujících měsíců smířit s tím, že ideové zájmy středopravicového voliče budou teď na parlamentní půdě hájit TOP 09 a ODS a ve vládě snad i trochu ANO a KDU-ČSL.