Nevíte, koho volit a podle čeho se rozhodnout? Co tak nevolit české strany, ale evropské frakce? Je to těžké, ale myslím, že zatím bychom EU rušit neměli. Proč letos volit ODS a Svobodné? A koho dalšího?
V letošní debatě na ČT už to jednou zaznělo. Důvod, proč je nízká volební účast v evropských volbách, je ten, že lidé na jedné straně musejí investovat velké intelektuální úsilí do zjišťování toho, koho a podle čeho volit, a na druhé straně pak nevidí jasný výsledek své volby. Brusel (a Štrasburk) je prostě daleko.
Upřímně, běžnému občanovi, který zrovna nestuduje politologii, tyto volby vůbec nezávidím. Ze všech stran se na něj valí, že až 80 % naší legislativy pouze přijímáme z Evropské unie. Z toho by mohl usuzovat, že se jedná snad o volby nejdůležitější. Ale koho si z těch 38 stran jenom vybrat?
Samozřejmě, je možné podlehnout na podvědomí a emoce zaměřené kampani (zdravím voliče ANO), laciným slibům, mediálním tvářím, silným slovům, předvolebním výzkumům nebo se v lepším případě inspirovat volební kalkulačkou. Ať už tou od kohovolit.eu nebo od EUvox.
Nebo můžeme investovat několik hodin a přečíst si volební programy. Tedy alespoň od těch stran, které se tam mohou dostat. Některé z nich jsou docela kvalitní. Propracovaný program má TOP 09. Představu o podobě EU i o svém působení v Evropském parlamentu mají i Svobodní. Podobně je na tom i ODS, zelení či KDU-ČSL. Piráti nebo ČSSD zase sázejí spíše na programy svých evropských frakcí. V každém z těch programů je něco, v čem by se mohly vzájemně inspirovat, ale není v nich zdaleka vše, co by tam mělo být.
A tak se alespoň v tomto článku pokusím vysvětlit, proč jsem se letos rozhodl volit zrovna takto, jaké jsou další možnosti, koho kroužkovat, jak si budoucnost Evropy a Evropské unie představuju a konečně taky to, jaký je vlastně program ECR (Evropských konzervativců a reformistů).
Proč jsem začal být skeptický k současné EU?
Dlouhou dobu jsem byl nekritický fanoušek Evropské unie. Mám rád Ameriku, a pro takového Evropana může být snadné sklouznout k tomu, že bude chtít Spojené státy evropské. Jenže se zdá, že to jsou pohádky, z nichž je dobré vystřízlivět.
Současná EU si na sebe bere pravomoci, které jí nepřísluší. Ještě ani není federací, a už se chová jako centralizovaná říše. A to by možná federací ani být neměla. Zkrátka nutit soukromým firmám povinné kvóty, vydávat podrobné směrnice o podobě potravin nebo jejich názvu, plánovat, kolik zemědělských komodit se může vyrobit nebo mít dvě sídla Evropského parlamentu či jeho zbytečnou televizi, na kterou se nikdo nedívá, jsou věci, které by bylo dobré zarazit.
Je ale nutné si uvědomit, že současný euroskeptismus není jen jeden. Mám dojem, že ten máme například klasicky liberální, křesťansko-konzervativní, radikálně socialistický či třeba šovinisticko-nacionalistický. První z nich je z části i mým euroskeptismem.
Ten druhý chápu, a až v Evropě vznikne v některých tématech křesťansko-muslimská koalice, tak jej pochopí i levicoví liberálové. Třetí v současné EU poněkud postrádá smysl a existenci čtvrtého lze sice rozumět, ale zároveň je nutné si uvědomovat jeho nebezpečí.
Jenže jakou Evropu chci?
Bandu šovinisticko-nacionalistických států, které skrze protekcionismus došly až na pokraj dalších evropských válek? Nebo socialistickou říši, v níž je každý náš pohyb sledován, a každá naše aktivita musí být zaznamenána a hlavně schválena v Bruselu?
Nebo prostě jen evropský sociální stát? Či snad lákavou evropskou federaci s novým evropským národem nebo i bez něj? Nebo chci jen Evropu mezinárodně suverénních národních států, které se sdružují v unii, která je pouze ekonomickou organizací a zónou volného obchodu?
V předchozím článku podrobněji rozepisuju, proč se mi přese všechno jeví jako nejrozumnější možnost jiná. A sice idea vícerychlostní Evropy, kdy si některé státy mohou vytvářet měnové, fiskální či bankovní unie, ale ty ostatní nesmějí být nuceny do nich vstupovat, pokud nechtějí. Zároveň chci určitou reformu současné EU, ústup od centralizace a naopak důslednější využívání principu subsidiarity – tedy řešit věci na nejnižší úrovni, na jaké je to možné, a nikdy ne výše.
Co je rozumné na úrovni EU řešit?
To je zase otázka, kterou se podrobněji zabývám v jiném článku. A tak ve zkratce jen to nejzásadnější. Některé věci jsou jasné – svobodný trh a volný obchod, možnost studovat, pracovat a podnikat kdekoliv v EU, odstraňování administrativních a byrokratických překážek všeho druhu atp.
Na druhé straně je pár věcí taky docela jasných. EU by neměla plnit funkci centralizovaného sociálního státu, měla by upustit od tak rozsáhlého systému dotací, neměla by usilovat o daňovou harmonizaci, asi by neměla mít ani vlastní armádu a společnou zahraniční politiku a v žádném případě by se členským státům neměla plést do rodinného práva ani se za ně snažit řešit složité morálně-etické otázky atd.
Pak je ale spousta věcí, u nichž je těžké říct, zda bychom je na celoevropské/celounijní úrovni měli řešit či nikoliv. Máme poskytovat dotace ekonomicky slabším regionům v oblasti dopravní infrastruktury, vzdělání, životního prostředí, rekvalifikačních kurzů atp.? Měli bychom jednotně bojovat proti nekvalitním výrobkům, které ohrožují naše zdraví?
Tyto a další otázky jsou na velkou diskuzi. Ale tak povídat si v debatě u Václava Moravce o tom, co se děje na Ukrajině, nebo jak nás strašně štvou daňové ráje, aniž bychom přemýšleli, proč vlastně vznikají, je asi jednodušší.
Skutečná témata těchto voleb
Tyto evropské volby mají tři roviny. Ta první je to, o co v nich skutečně jde. Tedy, o čem Evropský parlament opravdu hlasuje. Podle toho, bohužel, volí málokdo. Druhá je symbolická. Dáváme najevo, jakou Evropu a jakou EU si přejeme mít, ačkoliv Evropský parlament v tom úplně klíčovou roli nehraje. A třetí – a podle té se bohužel asi rozhodujeme nejčastěji – vnitřní politika našeho vlastního státu.
Koho ještě nenaštval Babiš a kdo snese alzáka Teličku, tak to hodí ANO. Kdo je zase zvědavý na Kellera, ten to hodí ČSSD. Koho zaujme černá ovce přes palubu a všimne si, že Klára Samková už tam není, pro toho je Úsvit jasná volba. Jiní se za své peníze nechají nachytat nezvolitelnými stranami a většina ostatních bude volit ty své – tak nějak ze setrvačnosti.
Jenže to podstatné – jaké zákony, směrnice, nařízení atp. našim národním parlamentům odhlasuje parlament evropský, tedy i to, jak moc bude náš stát (či přímo EU) zasahovat do našich životů, to je to, o co v těchto volbách skutečně jde. A námi zvolení europoslanci mohou zamezit tomu, aby naši čeští poslanci pak pro různé – někdy samozřejmě sice dobré věci – ale někdy spíše nesmysly (a jak by řekli Svobodní – euronesmysly) nemuseli už jen povinně zvedat ruce.
ODS – poprvé a naposled?
Je to zvláštní. Ideově je mi ODS možná nejbližší. Chybělo jen málo a tehdy jsem vstoupil spíše do její mládežnické organizace. A přesto jsem ji ještě nikdy nevolil. Před pěti lety pro mě byla jasnou volbou EPP, Zuzana Roithová a moje tehdejší strana KDU-ČSL. Ale EU i moje vůle vidět ji kriticky a vytvořit si nezaujatý názor mě v letošních volbách přivedla voličsky jinde.
Trošku se bojím, že ODS uškodilo, že ze sněmovny na rozdíl od lidovců nevypadla úplně. Někdy to vypadá, že si její věrní ještě neuvědomili, že už nemají Topolánkových 40 %, ale prezidentských 2,5 či sněmovních 7,7. Bylo by skvělé, kdyby se Petru Fialovi podařilo stranu obnovit, ale zatím to spíše vypadá, že on se stává více jako ODS, nikoliv občanští demokraté více jako profesor Fiala. Ale uvidíme, třeba se to podaří a letos to nebude naposled.
Co je to vlastně ECR?
Jak naznačuji v nadpisu, nevolím ani tak ODS, jako spíše její evropskou frakci – European Conservatives and Reformists. A proto je na místě připomenout, co je vlastně jejím cílem a jaký má program. (I proto, že z toho krátkého sociálně-demokratického PDFka od ODSky se toho moc nedozvíme).
Z její pražské deklarace můžeme například vyčíst, že jí jde o svobodné podnikání, volný a spravedlivý obchod, snížení daní, malou vládu, individuální svobodu a osobní odpovědnost. Ale také o národní prosperitu, že je pro ni důležitá rodina jako základ společnosti, a že se staví za suverénní integritu národních států proti federalismu EU.
Zkrátka jejím cílem není EU zrušit, ale reformovat. Kromě několika malých stran po celé Evropě a naší ODS jsou jejími členy i britští a polští konzervativci. Více se lze dozvědět na jejích stránkách.
Koho u ODS kroužkovat?
Bohužel v těchto volbách máme jen dva kroužky. Voličům ODS to zase tak vadit nemusí, protože ta stejně více europoslanců letos mít nebude. Jako dobrou volbu v jejím případě vidím Jana Zahradila a Oldřicha Vlasáka. Oba patří k nejaktivnějším českým europoslancům. Druhý kandiduje ze čtvrtého místa, ale po tom, co jsem si přečetl jeho životopis a trochu se s tímto nenápadným politikem alespoň online seznámil, si myslím, že má šanci ty před ním přeskočit. A pak může být dobrou volbou ještě i Edvard Kožušník.
Koho dál volit a koho nevolit?
Myslím, že je celkem jedno, pokud to v těchto volbách hodíme ODS nebo Svobodným. Podstatné je, abychom je volili, a jejich zástupci se tam dostali. Jedni jsou ECR, druzí možná budou EFD. První chtějí EU reformovat, druzí se bojí, že reforma již nebude možná, a tak bude nutné EU opustit, nicméně potom založit unii novou.
Ostatně můžeme být docela klidní, protože ani jedno se v následujících pěti letech asi nestane. A tak není nutné se bát, že hlasem pro Svobodné způsobíme rozpad EU a 26. května do českých zemí vtrhne Putin. Jde spíše o symboliku, o vzkaz a o signál, že nechceme větší centralizaci, větší moc státu v našich životech a ekonomice, že ale Evropskou unii chceme, avšak požadujeme, aby plnila jen ty funkce, které plnit má.
Pokud půjdeme podle evropských frakcí, tak kromě ECR a EFD (Evropa svobody a demokracie), máme ještě EPP (eurolidovce), jejichž členy jsou u nás KDU-ČSL a TOP 09, eurosocialisty (PES, u nás ČSSD), euroliberály (ALDE, u nás zřejmě ANO), eurozelené (u nás SZ, a pokud se nepletu, tak zatím asi i Piráti) a taky eurokomunisty a spoustu nezařazených (většinou euroskeptických nebo nacionalistických stran).
Když si člověk přečte program TOPky, tak dojde k názoru, že tak šíleně eurohujerský zase není. KDU-ČSL zase chce family-friendly politiku prosazovat i na celoevropské úrovni. Pokud ji chcete volit, doporučil bych kroužkovat třeba Tomáše Zdechovského či Honzu Novotného. V případě TOPky zase například Jaromíra Štětinu.
Smysl má podle mě volit i zelené nebo Piráty. Ne kvůli jejich programu, i když ten taky není na některých místech úplně šílený, ale spíše proto, že jsou to strany nového typu, které za sebou mají nějaké ideje a osobnosti a především voličský potenciál do budoucna.
Naopak bych nevolil ANO. Tedy ne pouze proto, že jejich program je takový akademicko-byrokratický newspeak, který by ani Orwell nevymyslel, ale kvůli Babišovi. Je sice super, že si občané konečně uvědomili, že nemá smysl stále dokola volit kmotrovské strany, že je třeba volit osobnosti a nová uskupení. Ale nemůžeme všechnu moc v zemi dát člověku, který ani sám neví, jestli s StB spolupracoval či nikoliv.
Samozřejmě volit socialisty nebo komunisty je úplný nesmysl. U těch prvních vás nemusím přesvědčovat. Tam si stačí přečíst jejich program. Tedy hlavně ten, který převzali a nekvalitně přeložili od evropských socialistů. A u těch druhých vás taky nemusím přesvědčovat.
Nevolte nezvolitelné strany – není to zdarma!
Na závěr chci ještě varovat před všemi ostatními stranami. Sice na kandidátkách některých z nich jsou zajímavá jména – Martin Uhlíř, Aleš Hodina, Zdeňka Mašínová, Vladimír Hučín atp., ale jde o něco jiného. Celkem chtělo kandidovat 39 stran, ale jen ty, které jsem uvedl výše, se tam mají šanci dostat. A skoro bych se i vsadil, že díky předpokládané nízké volební účasti i všechny z nich dostanou.
Jenže víte, proč kandiduje tolik stran? Pokud totiž přesáhnou určité procento hlasů, tak za každý získaný hlas dostanou od státu peníze. Ano, vaše peníze. Skoro to vypadá, že některé nezvolitelné strany to mají už přes 20 let jako docela výnosný byznys.
V těchto volbách nevolíme jen české národní zájmy. Jsme v situaci, kdy tak trošku neseme odpovědnost za podobu celé Evropy. Svým způsobem jsou tyto volby nejdůležitější, protože to, co se v Evropském parlamentu schvaluje, má dnes na naše životy obrovský dopad. A pokud víte, jakou chcete mít Evropu, pak přeji šťastnou volbu!
Čtěte dále: