Svoboda, vlastnická práva a spravedlnost*
Tomasi kritizuje Rawlsův přístup ke spravedlnosti jako férovosti, protože podle něj omezuje ekonomické svobody a podlamuje osobní odpovědnost občanů i celkový ekonomický rozvoj společnosti, a tím dlouhodobě i zlepšení (absolutní) pozice nejméně zvýhodněných. Naproti tomu nabízí koncept nazvaný free market fairness. Režimy typu tržní demokracie pak považuje oproti té sociální za vznešenější, a taktéž nejvyvinutější formu liberalismu. Tvrdí ale, že o tom, který ideál je lepší, musí politický filozof rozhodnout nikoliv z praktického, ale z morálního hlediska.
Na Brennanově myšlenkovém experimentu se snaží dokázat, že pro chudé je z dlouhodobého hlediska lepší, pokud není ekonomický rozvoj brzděn přílišným státním přerozdělováním. Na materiální vylepšení z hlediska např. lepšího auta si nejnižší vrstvy dle mého sice mohou počkat v další generaci, ale v případě zajištění nadčasových věcí, může být snížení nerovností na místě už nyní.
Navíc si nejsem jistý, na kolik je Tomasiho argumentace přesvědčivá, protože i mezi zmíněnými extrémy může jistě existovat řada mírnějších verzí. Rawlse i sociální demokracii kritizuje jak na straně příliš progresivního zdanění příjmů i majetku, tak z hlediska míry přerozdělování i omezení ekonomických svobod. On i podobní autoři ale podle mě často opomíjejí, že by bylo možné mít téměř minimální nebo malý stát, a zároveň s tím mít sociálně spravedlivé zdanění. Zjednodušeně řečeno, stát levicový na vstupu, ale pravicový na výstupu. V praxi má k takovému blízko asi částečně Švýcarsko.
V jeho textu mi chybí pohled jeho tržní demokracie na regulaci monopolů, ochranu zaměstnanců a spotřebitelů, ale i regulaci měnového, bankovního či burzovního systému. Taktéž by se mohl více vyjádřit k férovosti zdanění v případě např. financování zdravotnictví převážně z daní z osobních příjmů z práce, ale už ne z těch pasivních/automatizovaných z kapitálu.
Je sice dobré, že se snaží přihlížet k tomu, co je jak ekonomicky, tak společensko-politicky reálné a přijatelné, ale mám pochybnosti, na kolik to z hlediska mezigenerační spravedlnosti reflektoval v případě své podpory benevolentní imigraci. Dalo by se jistě argumentovat, že vůči úsilí předků např. v evropských zemích, není férové, aby – ať už kvůli ekonomickému zisku či globální solidaritě – byly kulturně přeměněny domácí národy.
Zároveň obhajuje svobodnou volbu jednotlivců v rámci komercionalizované společnosti, nicméně podobně hodnotově relativisticky jako libertariánští autoři příliš nereflektuje, že tržní kapitalismus často způsobuje, že lze dobře vydělávat na lidské hlouposti, bulvárnosti, povrchnosti, a zároveň se jak pracovní, tak volný čas – a často spíše u těch nejméně zvýhodněných – využívá pro méně vznešené činnosti, přestože by někdy vhodné regulace mohly kvalitu jejich života zlepšit. To lze dobře vidět na příkladu vyššího zdanění prodeje alkoholu a následného přerozdělení na platy lékařů. Ekonomická svoboda se sice mírně omezí, ale není zcela omezena ta osobní.
Problematičtější to samozřejmě může být tam, kde demokratická většina donutí jedince, který na trhu těžce tvoří přidanou hodnotu, aby odevzdal třeba 70 % svého příjmu i na plat legislativy a administrativy, které neustále vymýšlejí, jak mu jeho tvrdou práci ještě ztížit. A to často v rovnostářské snaze zlepšit postavení i těch, kteří se nesnaží, přičemž se opomíjí, že bohatství, které společnost skrze státní donucení přerozděluje, musí na trhu nějak vzniknout.
Obecně mám dojem, že se „ne-klasicky“ liberální autoři snaží přijít na takovou míru regulace trhu a společnosti, která by nejen zachovala osobní odpovědnost a ekonomické svobody, ale zároveň eliminovala neférové výhody dané něčím jiným než poctivým individuálním úsilím. Rawls i Tomasi nám ukazují, že je to značně obtížné.
*Psáno 26.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Tomasiho – Free Market Fairness, kap. 8, s. 226–266.