Lidovci a jejich boj proti rodině

Proč by i křesťanští demokraté a konzervativci měli prosazovat zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství?

Jsem přesvědčen, že KDU-ČSL je nejvíce prorodinná strana u nás, a že právě rodina je a měla by být jejím hlavním tématem. Je proto poněkud nešťastné, když si ji v posledních měsících většina lidí spojí právě s bojem proti rodinám.

Ano, proti rodinám specifickým. Těm, kde roli manželů a rodičů tvoří pár stejného pohlaví. Těm, které v naší zemi existují a existovat budou. Které jsou a budou součástí naší pluralitní společnosti.

Chápu, že lidovci jsou přesvědčeni, že ideálními rodiči jsou biologická matka a biologický otec. Většina z nás se na tom s nimi shodne.

Jenže, daleko důležitější je, aby ty rodiče tvořili milující a zodpovědní lidé, kteří jsou oddáni tomu, aby pro své děti udělali to nejlepší a vychovali z nich ještě lepší lidi, než jsou oni sami.

To ale některým nestačí. Z nějakého důvodu mají potřebu udržovat zákony, které těmto rodičům berou svobodu takové rodiny zakládat. A to pouze na základě toho, že se na tomto světě ocitli v těle, které je sexuálně a romanticky přitahováno člověkem se stejným pohlavím.

A nechtějí tyto diskriminační zákony pouze udržovat, chtějí je navíc ještě rozšiřovat, a práva a svobodu těchto lidí paradoxně potlačovat i v tak důležitých dokumentech, jako je Listina základních práv a svobod.

Přitom pak předkládají argumenty, kterým patrně nevěří ani oni sami. A to říkám jako někdo, kdo to svého času sám dělal. Pak jsem se rozhodl použít vlastní mozek a skutečně se nad tím zamyslet. Konfrontoval jsem své názory v ostrých a věcných debatách. A pak jsem je změnil.

V mém případě tedy spíše vrátil tam, kde původně byly. Pokud jsem totiž přesvědčen, že jedna z mých nejdůležitějších hodnot je svoboda každého jednotlivce, tak nemůžu požadovat, aby byla potlačována tam, kde nikomu neškodí.

Je-li jednou z těch dalších hodnot rodina, pak nemohu požadovat, aby její vytvoření a zrovnoprávnění bylo upíráno těm, kteří se chtějí vzít a řádně spolu vychovávat děti. Bez ohledu na to, že tak jako v případě mnoha heterosexuálních párů to budou biologické děti jen jednoho z partnerů, nebo děti adoptované.

Argumenty o tom, že když to povolíme, tak zničíme tradiční rodinu, což povede k pádu civilizace, jsou nesmysly, kterým snad nevěří ani ti, co je nejvíce šíří. Nebo k tomu pádu snad povede vyšší počet spořádaných rodin, které vychovávají děti?

Nebo snad akceptace faktu, že mezi námi žijí lidé s menšinovou orientaci způsobí to, že se jí „nakazí“ většina populace, a to povede k tomu pádu? Já takhle kdysi uvažoval, ale mám pocit, že tohoto se nejvíce bojí lidé, kteří už sami menšinovou orientaci mají nebo ji v sobě potlačují. Naopak to vypadá, že když je někdo fakt heterák, tak to s ním prostě nic nedělá a oné „nákazy“ se bát nemusí.

Stejně tak se logicky nesníží počet rodin s dětmi, pokud více lidem přestaneme zakazovat, aby mohli zakládat rodiny se stejnými právy ochraňující jejich manželství a rodičovství. Podobně ani těm dětem neuškodí to, pokud se posílí práva i povinnosti, které vůči nim jejich faktičtí rodiče mají, právě naopak.

Z dosavadního vědeckého poznání navíc plyne, že jim nijak neuškodí ani to, když je budou vychovávat rodiče stejného pohlaví. Od onoho ideálu se daleko více odchylují špatní rodiče, závislí například na alkoholu, ale třeba i rodiče rozvedení či v roli samoživitelů. Nebo to budeme taky zakazovat? A nejsou to právě konzervativci, kdo se nejvíce bije za to, aby stát rodičům do jejich výchovy nekecal?

Zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství zároveň neznamená, že musíme zrovnoprávnit i polygamní, incestní, pedofilní či jiné formy manželství. Tohle není předmětem této debaty ani součástí nějaké salámové metody. Pokud tyto věci bude někdo prosazovat, tak to bude někdo úplně jiný (například ultrakonzervativní muslimové) a lze se proti tomu bránit úplně jinými argumenty, než jsou používány proti manželství stejnopohlavních párů.

Proto by to podle mě měli být právě křesťanští demokraté, konzervativci (nebo my umírnění liberálové), kdo řekne – není to, jak nešťastně argumentuje kampaň Jsme fér, manželství pro všechny. Je to manželství pro stejnopohlavní páry. Protože naše společnost dospěla do stádia, kdy si uvědomuje, že mezi námi spousta takových lidí žije a jejich reálná práva jsou krácena. Proto je chceme narovnat.

V seriózní debatě pak asi není na místě ani slovíčkařit s pojmy oženit se či rodič, kde problém způsobuje to, že kvalita formy českého jazyka neodpovídá úplným faktickým významům daných slov.

Argumentovat tím, že děti, jejichž rodiče tvoří stejnopohlavní pár, je třeba chránit před šikanou, kterou by kvůli tomu mohly zažívat ve škole, by bylo asi podobné, jako je chránit před šikanou za to, že jeden z jejich rodičů je z jiné země či snad jiné barvy pleti.

Na začátku 21. století pak předpokládám, že moderní křesťansko-demokratická strana, hájící liberálně-demokratický řád, nebude chtít argumentovat nábožensko-teologickými postoji římsko-katolické církve, která je podle mě za pár let v této věci stejně změní, podobně jako tak už učinila řada liberálních protestantských církví na západ od nás.

Konec konců, i kdybychom se shodli na tom, že je legitimní, aby i v liberální demokracii křesťanský demokrat prosazoval své (v jeho víře) křesťanské názory stylem, že by je chtěl skrze většinové hlasování vnutit celé společnosti, pak bych apeloval na to, že je sice v pořádku, že máte na tuto věc odlišný názor, ale abyste se zamysleli nad tím, že to, co je pro vás otázkou zachování si předsudku, je pro jiného silné omezení jeho svobody. Jinými slovy – vám (ani nikomu jinému) jejich svoboda reálně neškodí, zatímco vaše politické jednání, které ji potlačuje, ano.

Věřím, že spousta lidí se nad touto problematikou dokáže poctivě zamyslet a ověřit si, do jaké míry si za svým názorem skutečně stojí. A v případě, že je argumenty přesvědčí, svůj názor dokážou podobně jako já v tomto tématu změnit.

Nikdo z nás si nemohl zvolit, v jakém těle se ocitne. Proto bychom měli být ohleduplní k těm, kteří to mají jinak než většina, a jako jejich spoluobčané nepožadovat zákony, které omezují jejich svobodu, která však nijak neomezuje tu naši.

Pouhé předsudky pak pomáhají bourat i pozitivní příklady, třeba český příběh Dva tátové, odpověď umírněného republikánského kandidáta Johna Kasicha[1] či vysvětlení jedné z matek v seriálu The Fosters[2], proč je ono zrovnoprávnění pro tyto lidi tak důležité (a proč nestačí jen registrované partnerství).

Ostatně, když se člověk během Erasmu náhodou ocitne na Pride festivalu s lidmi ze zemí, v nichž je za homosexuální chování i trest smrti, tak daleko více pochopí symboliku toho, proč by bylo dobré, kdyby i Česká republika skrze zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství dala najevo, že LGBT lidi nejsou podlidi.

Nepovedené facebookové ankety a statusy v režii lidovců a jejich povedený troling pak podle mě ukazují na něco víc, než pouze na jejich nekonzistentně-schizofrenní postoj v boji nejvíce prorodinné strany proti rodinám.

Ukazuje podle mě i to, že toto téma pro její politiky, členy a voliče nakonec není tak podstatné, že je to možná jen póza, které sami nevěří. A to především proto, že Česko není Polsko, Irán ani Alabama. Jsme liberální a svobodomyslná země, kde nedává příliš smysl, aby se moderní a prozápadní křesťansko-demokratická strana profilovala na takovýchto tématech.

Je proto dle mého na místě, aby nejen LGBT členové strany, ale především i lidi z jejího liberálnějšího křídla jasně řekli, jaký mají na toto téma názor. Pro všechny rodiny by totiž byla škoda, kdyby lidovce jejich nesmyslný boj proti 4 procentům zavedl opět ke 4 procentům ve volbách.


[1] Moderátorka mu položila dotaz: „Guvernére Kasichu, pokud byste měl syna nebo dceru, kteří by byli gay nebo lesba, jak byste jim vysvětlil svou opozici vůči stejnopohlavnímu manželství?“ Kasich: „No, podívejte se, já jsem staromódní člověk a věřím v tradiční manželství. Ale taky jsem řekl, že soud rozhodl (…) a řekl jsem, že to budu akceptovat. A hádejte co, právě jsem byl na svatbě jednoho z mých přátel, který je gay. To, že to někdo vidí jinak než já, neznamená, že mi na nich nezáleží, nebo že je nemůžu milovat. Takže, kdyby jedna z mých dcer byla taková, samozřejmě, že bych ji miloval a že bych ji akceptoval, protože víte co, to je to, čemu jsme učeni, když máme silnou víru. (…). Musíme dát každému šanci, s každým zacházet s respektem a nechat je sdílet ten skvělý americký sen, který máme (…), takže já budu milovat své dcery bez ohledu na to, co dělají, protože víte co, Bůh mi dává bezpodmínečnou lásku, takže já ji budu dávat své rodině a svým přátelům a lidem kolem sebe.“

[2] „Podívej, já vím, že jsem byla ta, která si minule nemyslela, že kus papíru by byl nutný, ale miluju to, že jsem vdaná. Mám ráda, když je naše manželství uznáno federální vládou. Vím, že nepotřebujeme ničí povolení, abychom se mohly navzájem milovat, ale víš co, je dobrý pocit, mít ta samá práva jako heterosexuální pár, být zahrnuty mezi všechny, být chráněny před zákonem. Bůh ví, že nám to právo může být odebráno, ale člověče, dokud ho máme, tak ho chci. Víš, chci si být rovna, chci, abychom se s naší láskou a rodinou nemusely tajit a mohly být hrdé. A pokud se nám pokusí naše manželství vzít, tak máš sakra pravdu, budu bojovat, abychom si ho mohly udržet (…).“

Přál bych si Lidovou stranu, která by byla taková

Co kdybychom i u nás měli skutečně všelidovou a občanskou masovou stranu pravého středu spojující umírněné liberály, rozumné konzervativce a humanitní a křesťanské demokraty, která by prosazovala zájmy naprosto každého člověka a všech vrstev společnosti?

Zní to utopicky, naivně a populisticky? Ne nutně. Jen je to komplikované. Taková strana by byla naopak antipopulistická. Nedělala by politiku, která by se snažila zalíbit každému, ale dělala by takovou, která by byla ve prospěch každého. A v tom je rozdíl a často to jde proti sobě.

Asi nejsem sám, kdo má dnes problém pochopit, proč by si měl vybrat jen ze dvou možností – buď prosazovat zájmy té půlky národa, která má vyšší příjmy, nebo naopak té druhé. Ne. Já chci stranu, která tady bude pro každého. A právě o tom by mohly být lidovecké, či chceme-li křesťansko-demokratické ideje.

Něco jako ANO? Ne!

Jak se to liší od ideově prázdného, povrchního, populistického a jednorázového projektu typu ANO či Věci veřejné?

Už jsem to naznačil výše, ale především by si to nehrálo na to, že to není strana. Naopak, hrdě by se hlásila k zastupitelské demokracii. Byla by to strana masová, jejímž cílem by bylo, aby jejími členy byly dlouhodobě široké střední vrstvy, které chtějí žít ve vyspělé západní zemi.

Byla by stranou všech demokraticky smýšlejících občanů, z jejichž řad by se zdola nahoru rekrutovali kvalitní politici. K tomu by měla fungující systém vnitrostranického vzdělávání. A nejen to.

Měla by řadu spřízněných organizací. Sdružení mladých, studentů, žen, seniorů, zaměstnanců, živnostníků, podnikatelů, různých menšin a všech dalších, kteří by pravidelně formulovali zájmy svých skupin a skrze tuto stranu je prosazovali mj. na parlamentní a vládní úrovni.

Mám dojem, že tohle všechno ty středopravicově orientované široké vrstvy skrze lidové/křesťansko-demokratické/liberálně-konzervativní strany, tedy skrze CDU/CSU a ÖVP dokázaly dělat v poválečném Německu a Rakousku. A my bychom mohli taky.

Jaké by byly její politické ideje?

Tou první a hlavní hodnotou by musela být svoboda. A to každého jednotlivce a naprosto každého člověka. Nerozlučně spojená s lidskou důstojností a jeho osobní i společenskou odpovědností. Svoboda osobní, ekonomická i politická.

Ekonomicky by prosazovala sociálně-tržní hospodářství a princip subsidiarity. Do čeho stát zasahovat nemusí, to dělat nemá. A pokud to dělá, tak nikdy ne na vyšší úrovni, než je to nutné. Musela by se znovu zamyslet nad tím, co oba tyto pojmy, dnes tolik používané a o to více porušované, skutečně znamenaly a znamenají.

Jejím cílem by byl i sociální smír. Šlo by jí o to, aby se mohl mít dobře naprosto každý člověk, který dělá poctivou a užitečnou práci pro druhé. Ať už na trhu, nebo (tam, kde je to vhodnější) ve veřejném sektoru. A nejen u nás, šlo by jí o každou lidskou bytost bez ohledu na to, do jaké země či doby se zrovna narodila.

A když jsme u toho zahraničí, byla by skutečně prozápadní. Ale v tom smyslu, že by si brala výhradně to dobré, v čem se na Západě můžeme inspirovat, a naopak nebrala to, z čeho se musíme poučit – třeba v oblasti masové imigrace a integrace.

S tím souvisí i to, že by byla proevropská. Což ale často znamená, že by nemohla být tzv. eurohujerská. Musela by mít odvahu naši Unii reformovat, a klidně se i vzepřít velkým hráčům tam, kde je to v bytostném zájmu středních a menších zemí, tedy například té naší.

Jednou z jejích hlavních hodnot by zároveň byla systémová podpora rodin s dětmi. A protože by to byla strana všelidová, sekulární, česká a snažila se dělat politiku pro lidi z 21. století, tak ne nutně pouze tzv. tradičních rodin.

Čímž narážím na jeden z velkých problémů. Nebyla by to strana náboženská, tedy křesťanská. Neměla by to v názvu. Nebyla by stranou sociálně konzervativní či tradicionalistickou. Jejími hlavními tématy by nebylo zaujímání silně konzervativních pozic ve společensko-etických otázkách. Na ty by uvnitř strany byly různé názory.

Nicméně proto, že by vycházela i z původní KDU-ČSL, tak by v ní jistě bylo vlivné křesťansko-demokratické a katolické křídlo. Jenže to by už nebylo tím jediným a hlavním. Mentalita uzavřeného ghetta vymezujícího se vůči většinové moderní společnosti, vůči ostatním lidem dobré vůle, by musela skončit.

Stejně tak reakcionářsko-zpátečnické a účelové vymezování se vůči liberalismu. Pokud by chtěla být stranou skutečně lidovou, tak by jejím cílem musela být pluralitní, svobodná a otevřená společnost, v níž si každý člověk může dělat, cokoliv uzná za vhodné všude tam, kde tím výrazně a prokazatelně neomezuje druhé.

To ale neznamená, že by měla úplně rezignovat na etický rozměr politiky a spirituální rozměr života. Ani by se neměla zcela vzdát inspirace křesťanskými hodnotami. Ale kromě výše uvedených spíše těmi, které zdůrazňují univerzalismus, zodpovědnou solidaritu, rovnost a důstojnost každého člověka, umírněnost, ohleduplnost či společné dobro neboli obecné blaho.

Jací by byli její voliči, členové a politici?

Byli by to nejen lidovci Luxova či Bělobrádkova typu, ale taky řada lidí ze STAN, podstatná část TOP 09, to křídlo občanských demokratů, které není národovecké ani tzv. neoliberální, a taktéž rozumná část středových liberálů, tzv. pravdoláskařů.

Zkrátka všichni skuteční občané a demokraté, kteří věří, že politika je služba ve prospěch všech lidí bez ohledu na to, s jakými geny, do jaké rodiny nebo v jakém regionu se zrovna narodili. Taková by měla šanci získat si kromě středních vrstev jak ty nejchudší, tak ty nejbohatší. Byla by to strana skutečně všelidová.

Její ambicí by bylo stát se hlavní a největší stranou napravo od středu a být vyspělou pravicí západoevropského typu. Podobně jako v Rakousku a Německu by kolem ní asi poletovaly dva menší subjekty zprava (národovecko-populistický a tzv. neoliberální) a jeden zleva (sociálně-liberální/progresivistický).

Jenže dost bylo idealistického optimismu. Je dost možné, že na tohle prostě český postkomunistický národ ještě nemá. Že na tohle nemají ani naši lidovci ani většina středopravičáků a pravdoláskařů u nás. Ale možná bychom to chtěli a možná si to jednou a třeba už za pár let uděláme. Tak kdyby náhodou, tak si vzpomeňte na tento text.