Lidovci a jejich boj proti rodině

Proč by i křesťanští demokraté a konzervativci měli prosazovat zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství?

Jsem přesvědčen, že KDU-ČSL je nejvíce prorodinná strana u nás, a že právě rodina je a měla by být jejím hlavním tématem. Je proto poněkud nešťastné, když si ji v posledních měsících většina lidí spojí právě s bojem proti rodinám.

Ano, proti rodinám specifickým. Těm, kde roli manželů a rodičů tvoří pár stejného pohlaví. Těm, které v naší zemi existují a existovat budou. Které jsou a budou součástí naší pluralitní společnosti.

Chápu, že lidovci jsou přesvědčeni, že ideálními rodiči jsou biologická matka a biologický otec. Většina z nás se na tom s nimi shodne.

Jenže, daleko důležitější je, aby ty rodiče tvořili milující a zodpovědní lidé, kteří jsou oddáni tomu, aby pro své děti udělali to nejlepší a vychovali z nich ještě lepší lidi, než jsou oni sami.

To ale některým nestačí. Z nějakého důvodu mají potřebu udržovat zákony, které těmto rodičům berou svobodu takové rodiny zakládat. A to pouze na základě toho, že se na tomto světě ocitli v těle, které je sexuálně a romanticky přitahováno člověkem se stejným pohlavím.

A nechtějí tyto diskriminační zákony pouze udržovat, chtějí je navíc ještě rozšiřovat, a práva a svobodu těchto lidí paradoxně potlačovat i v tak důležitých dokumentech, jako je Listina základních práv a svobod.

Přitom pak předkládají argumenty, kterým patrně nevěří ani oni sami. A to říkám jako někdo, kdo to svého času sám dělal. Pak jsem se rozhodl použít vlastní mozek a skutečně se nad tím zamyslet. Konfrontoval jsem své názory v ostrých a věcných debatách. A pak jsem je změnil.

V mém případě tedy spíše vrátil tam, kde původně byly. Pokud jsem totiž přesvědčen, že jedna z mých nejdůležitějších hodnot je svoboda každého jednotlivce, tak nemůžu požadovat, aby byla potlačována tam, kde nikomu neškodí.

Je-li jednou z těch dalších hodnot rodina, pak nemohu požadovat, aby její vytvoření a zrovnoprávnění bylo upíráno těm, kteří se chtějí vzít a řádně spolu vychovávat děti. Bez ohledu na to, že tak jako v případě mnoha heterosexuálních párů to budou biologické děti jen jednoho z partnerů, nebo děti adoptované.

Argumenty o tom, že když to povolíme, tak zničíme tradiční rodinu, což povede k pádu civilizace, jsou nesmysly, kterým snad nevěří ani ti, co je nejvíce šíří. Nebo k tomu pádu snad povede vyšší počet spořádaných rodin, které vychovávají děti?

Nebo snad akceptace faktu, že mezi námi žijí lidé s menšinovou orientaci způsobí to, že se jí „nakazí“ většina populace, a to povede k tomu pádu? Já takhle kdysi uvažoval, ale mám pocit, že tohoto se nejvíce bojí lidé, kteří už sami menšinovou orientaci mají nebo ji v sobě potlačují. Naopak to vypadá, že když je někdo fakt heterák, tak to s ním prostě nic nedělá a oné „nákazy“ se bát nemusí.

Stejně tak se logicky nesníží počet rodin s dětmi, pokud více lidem přestaneme zakazovat, aby mohli zakládat rodiny se stejnými právy ochraňující jejich manželství a rodičovství. Podobně ani těm dětem neuškodí to, pokud se posílí práva i povinnosti, které vůči nim jejich faktičtí rodiče mají, právě naopak.

Z dosavadního vědeckého poznání navíc plyne, že jim nijak neuškodí ani to, když je budou vychovávat rodiče stejného pohlaví. Od onoho ideálu se daleko více odchylují špatní rodiče, závislí například na alkoholu, ale třeba i rodiče rozvedení či v roli samoživitelů. Nebo to budeme taky zakazovat? A nejsou to právě konzervativci, kdo se nejvíce bije za to, aby stát rodičům do jejich výchovy nekecal?

Zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství zároveň neznamená, že musíme zrovnoprávnit i polygamní, incestní, pedofilní či jiné formy manželství. Tohle není předmětem této debaty ani součástí nějaké salámové metody. Pokud tyto věci bude někdo prosazovat, tak to bude někdo úplně jiný (například ultrakonzervativní muslimové) a lze se proti tomu bránit úplně jinými argumenty, než jsou používány proti manželství stejnopohlavních párů.

Proto by to podle mě měli být právě křesťanští demokraté, konzervativci (nebo my umírnění liberálové), kdo řekne – není to, jak nešťastně argumentuje kampaň Jsme fér, manželství pro všechny. Je to manželství pro stejnopohlavní páry. Protože naše společnost dospěla do stádia, kdy si uvědomuje, že mezi námi spousta takových lidí žije a jejich reálná práva jsou krácena. Proto je chceme narovnat.

V seriózní debatě pak asi není na místě ani slovíčkařit s pojmy oženit se či rodič, kde problém způsobuje to, že kvalita formy českého jazyka neodpovídá úplným faktickým významům daných slov.

Argumentovat tím, že děti, jejichž rodiče tvoří stejnopohlavní pár, je třeba chránit před šikanou, kterou by kvůli tomu mohly zažívat ve škole, by bylo asi podobné, jako je chránit před šikanou za to, že jeden z jejich rodičů je z jiné země či snad jiné barvy pleti.

Na začátku 21. století pak předpokládám, že moderní křesťansko-demokratická strana, hájící liberálně-demokratický řád, nebude chtít argumentovat nábožensko-teologickými postoji římsko-katolické církve, která je podle mě za pár let v této věci stejně změní, podobně jako tak už učinila řada liberálních protestantských církví na západ od nás.

Konec konců, i kdybychom se shodli na tom, že je legitimní, aby i v liberální demokracii křesťanský demokrat prosazoval své (v jeho víře) křesťanské názory stylem, že by je chtěl skrze většinové hlasování vnutit celé společnosti, pak bych apeloval na to, že je sice v pořádku, že máte na tuto věc odlišný názor, ale abyste se zamysleli nad tím, že to, co je pro vás otázkou zachování si předsudku, je pro jiného silné omezení jeho svobody. Jinými slovy – vám (ani nikomu jinému) jejich svoboda reálně neškodí, zatímco vaše politické jednání, které ji potlačuje, ano.

Věřím, že spousta lidí se nad touto problematikou dokáže poctivě zamyslet a ověřit si, do jaké míry si za svým názorem skutečně stojí. A v případě, že je argumenty přesvědčí, svůj názor dokážou podobně jako já v tomto tématu změnit.

Nikdo z nás si nemohl zvolit, v jakém těle se ocitne. Proto bychom měli být ohleduplní k těm, kteří to mají jinak než většina, a jako jejich spoluobčané nepožadovat zákony, které omezují jejich svobodu, která však nijak neomezuje tu naši.

Pouhé předsudky pak pomáhají bourat i pozitivní příklady, třeba český příběh Dva tátové, odpověď umírněného republikánského kandidáta Johna Kasicha[1] či vysvětlení jedné z matek v seriálu The Fosters[2], proč je ono zrovnoprávnění pro tyto lidi tak důležité (a proč nestačí jen registrované partnerství).

Ostatně, když se člověk během Erasmu náhodou ocitne na Pride festivalu s lidmi ze zemí, v nichž je za homosexuální chování i trest smrti, tak daleko více pochopí symboliku toho, proč by bylo dobré, kdyby i Česká republika skrze zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství dala najevo, že LGBT lidi nejsou podlidi.

Nepovedené facebookové ankety a statusy v režii lidovců a jejich povedený troling pak podle mě ukazují na něco víc, než pouze na jejich nekonzistentně-schizofrenní postoj v boji nejvíce prorodinné strany proti rodinám.

Ukazuje podle mě i to, že toto téma pro její politiky, členy a voliče nakonec není tak podstatné, že je to možná jen póza, které sami nevěří. A to především proto, že Česko není Polsko, Irán ani Alabama. Jsme liberální a svobodomyslná země, kde nedává příliš smysl, aby se moderní a prozápadní křesťansko-demokratická strana profilovala na takovýchto tématech.

Je proto dle mého na místě, aby nejen LGBT členové strany, ale především i lidi z jejího liberálnějšího křídla jasně řekli, jaký mají na toto téma názor. Pro všechny rodiny by totiž byla škoda, kdyby lidovce jejich nesmyslný boj proti 4 procentům zavedl opět ke 4 procentům ve volbách.


[1] Moderátorka mu položila dotaz: „Guvernére Kasichu, pokud byste měl syna nebo dceru, kteří by byli gay nebo lesba, jak byste jim vysvětlil svou opozici vůči stejnopohlavnímu manželství?“ Kasich: „No, podívejte se, já jsem staromódní člověk a věřím v tradiční manželství. Ale taky jsem řekl, že soud rozhodl (…) a řekl jsem, že to budu akceptovat. A hádejte co, právě jsem byl na svatbě jednoho z mých přátel, který je gay. To, že to někdo vidí jinak než já, neznamená, že mi na nich nezáleží, nebo že je nemůžu milovat. Takže, kdyby jedna z mých dcer byla taková, samozřejmě, že bych ji miloval a že bych ji akceptoval, protože víte co, to je to, čemu jsme učeni, když máme silnou víru. (…). Musíme dát každému šanci, s každým zacházet s respektem a nechat je sdílet ten skvělý americký sen, který máme (…), takže já budu milovat své dcery bez ohledu na to, co dělají, protože víte co, Bůh mi dává bezpodmínečnou lásku, takže já ji budu dávat své rodině a svým přátelům a lidem kolem sebe.“

[2] „Podívej, já vím, že jsem byla ta, která si minule nemyslela, že kus papíru by byl nutný, ale miluju to, že jsem vdaná. Mám ráda, když je naše manželství uznáno federální vládou. Vím, že nepotřebujeme ničí povolení, abychom se mohly navzájem milovat, ale víš co, je dobrý pocit, mít ta samá práva jako heterosexuální pár, být zahrnuty mezi všechny, být chráněny před zákonem. Bůh ví, že nám to právo může být odebráno, ale člověče, dokud ho máme, tak ho chci. Víš, chci si být rovna, chci, abychom se s naší láskou a rodinou nemusely tajit a mohly být hrdé. A pokud se nám pokusí naše manželství vzít, tak máš sakra pravdu, budu bojovat, abychom si ho mohly udržet (…).“

Volím ECR, tedy ODS. Proč?

Nevíte, koho volit a podle čeho se rozhodnout? Co tak nevolit české strany, ale evropské frakce? Je to těžké, ale myslím, že zatím bychom EU rušit neměli. Proč letos volit ODS a Svobodné? A koho dalšího?

V letošní debatě na ČT už to jednou zaznělo. Důvod, proč je nízká volební účast v evropských volbách, je ten, že lidé na jedné straně musejí investovat velké intelektuální úsilí do zjišťování toho, koho a podle čeho volit, a na druhé straně pak nevidí jasný výsledek své volby. Brusel (a Štrasburk) je prostě daleko.

Upřímně, běžnému občanovi, který zrovna nestuduje politologii, tyto volby vůbec nezávidím. Ze všech stran se na něj valí, že až 80 % naší legislativy pouze přijímáme z Evropské unie. Z toho by mohl usuzovat, že se jedná snad o volby nejdůležitější. Ale koho si z těch 38 stran jenom vybrat?

Samozřejmě, je možné podlehnout na podvědomí a emoce zaměřené kampani (zdravím voliče ANO), laciným slibům, mediálním tvářím, silným slovům, předvolebním výzkumům nebo se v lepším případě inspirovat volební kalkulačkou. Ať už tou od kohovolit.eu nebo od EUvox.

Nebo můžeme investovat několik hodin a přečíst si volební programy. Tedy alespoň od těch stran, které se tam mohou dostat. Některé z nich jsou docela kvalitní. Propracovaný program má TOP 09. Představu o podobě EU i o svém působení v Evropském parlamentu mají i Svobodní. Podobně je na tom i ODS, zelení či KDU-ČSL. Piráti nebo ČSSD zase sázejí spíše na programy svých evropských frakcí. V každém z těch programů je něco, v čem by se mohly vzájemně inspirovat, ale není v nich zdaleka vše, co by tam mělo být.

A tak se alespoň v tomto článku pokusím vysvětlit, proč jsem se letos rozhodl volit zrovna takto, jaké jsou další možnosti, koho kroužkovat, jak si budoucnost Evropy a Evropské unie představuju a konečně taky to, jaký je vlastně program ECR (Evropských konzervativců a reformistů).

Proč jsem začal být skeptický k současné EU?

Dlouhou dobu jsem byl nekritický fanoušek Evropské unie. Mám rád Ameriku, a pro takového Evropana může být snadné sklouznout k tomu, že bude chtít Spojené státy evropské. Jenže se zdá, že to jsou pohádky, z nichž je dobré vystřízlivět.

Současná EU si na sebe bere pravomoci, které jí nepřísluší. Ještě ani není federací, a už se chová jako centralizovaná říše. A to by možná federací ani být neměla. Zkrátka nutit soukromým firmám povinné kvóty, vydávat podrobné směrnice o podobě potravin nebo jejich názvu, plánovat, kolik zemědělských komodit se může vyrobit nebo mít dvě sídla Evropského parlamentu či jeho zbytečnou televizi, na kterou se nikdo nedívá, jsou věci, které by bylo dobré zarazit.

Je ale nutné si uvědomit, že současný euroskeptismus není jen jeden. Mám dojem, že ten máme například klasicky liberální, křesťansko-konzervativní, radikálně socialistický či třeba šovinisticko-nacionalistický. První z nich je z části i mým euroskeptismem.

Ten druhý chápu, a až v Evropě vznikne v některých tématech křesťansko-muslimská koalice, tak jej pochopí i levicoví liberálové. Třetí v současné EU poněkud postrádá smysl a existenci čtvrtého lze sice rozumět, ale zároveň je nutné si uvědomovat jeho nebezpečí.

Jenže jakou Evropu chci?

Bandu šovinisticko-nacionalistických států, které skrze protekcionismus došly až na pokraj dalších evropských válek? Nebo socialistickou říši, v níž je každý náš pohyb sledován, a každá naše aktivita musí být zaznamenána a hlavně schválena v Bruselu?

Nebo prostě jen evropský sociální stát? Či snad lákavou evropskou federaci s novým evropským národem nebo i bez něj? Nebo chci jen Evropu mezinárodně suverénních národních států, které se sdružují v unii, která je pouze ekonomickou organizací a zónou volného obchodu?

V předchozím článku podrobněji rozepisuju, proč se mi přese všechno jeví jako nejrozumnější možnost jiná. A sice idea vícerychlostní Evropy, kdy si některé státy mohou vytvářet měnové, fiskální či bankovní unie, ale ty ostatní nesmějí být nuceny do nich vstupovat, pokud nechtějí. Zároveň chci určitou reformu současné EU, ústup od centralizace a naopak důslednější využívání principu subsidiarity – tedy řešit věci na nejnižší úrovni, na jaké je to možné, a nikdy ne výše.

Co je rozumné na úrovni EU řešit?

To je zase otázka, kterou se podrobněji zabývám v jiném článku. A tak ve zkratce jen to nejzásadnější. Některé věci jsou jasné – svobodný trh a volný obchod, možnost studovat, pracovat a podnikat kdekoliv v EU, odstraňování administrativních a byrokratických překážek všeho druhu atp.

Na druhé straně je pár věcí taky docela jasných. EU by neměla plnit funkci centralizovaného sociálního státu, měla by upustit od tak rozsáhlého systému dotací, neměla by usilovat o daňovou harmonizaci, asi by neměla mít ani vlastní armádu a společnou zahraniční politiku a v žádném případě by se členským státům neměla plést do rodinného práva ani se za ně snažit řešit složité morálně-etické otázky atd.

Pak je ale spousta věcí, u nichž je těžké říct, zda bychom je na celoevropské/celounijní úrovni měli řešit či nikoliv. Máme poskytovat dotace ekonomicky slabším regionům v oblasti dopravní infrastruktury, vzdělání, životního prostředí, rekvalifikačních kurzů atp.? Měli bychom jednotně bojovat proti nekvalitním výrobkům, které ohrožují naše zdraví?

Tyto a další otázky jsou na velkou diskuzi. Ale tak povídat si v debatě u Václava Moravce o tom, co se děje na Ukrajině, nebo jak nás strašně štvou daňové ráje, aniž bychom přemýšleli, proč vlastně vznikají, je asi jednodušší.

Skutečná témata těchto voleb

Tyto evropské volby mají tři roviny. Ta první je to, o co v nich skutečně jde. Tedy, o čem Evropský parlament opravdu hlasuje. Podle toho, bohužel, volí málokdo. Druhá je symbolická. Dáváme najevo, jakou Evropu a jakou EU si přejeme mít, ačkoliv Evropský parlament v tom úplně klíčovou roli nehraje. A třetí – a podle té se bohužel asi rozhodujeme nejčastěji – vnitřní politika našeho vlastního státu.

Koho ještě nenaštval Babiš a kdo snese alzáka Teličku, tak to hodí ANO. Kdo je zase zvědavý na Kellera, ten to hodí ČSSD. Koho zaujme černá ovce přes palubu a všimne si, že Klára Samková už tam není, pro toho je Úsvit jasná volba. Jiní se za své peníze nechají nachytat nezvolitelnými stranami a většina ostatních bude volit ty své – tak nějak ze setrvačnosti.

Jenže to podstatné – jaké zákony, směrnice, nařízení atp. našim národním parlamentům odhlasuje parlament evropský, tedy i to, jak moc bude náš stát (či přímo EU) zasahovat do našich životů, to je to, o co v těchto volbách skutečně jde. A námi zvolení europoslanci mohou zamezit tomu, aby naši čeští poslanci pak pro různé – někdy samozřejmě sice dobré věci – ale někdy spíše nesmysly (a jak by řekli Svobodní – euronesmysly) nemuseli už jen povinně zvedat ruce.

ODS – poprvé a naposled?

Je to zvláštní. Ideově je mi ODS možná nejbližší. Chybělo jen málo a tehdy jsem vstoupil spíše do její mládežnické organizace. A přesto jsem ji ještě nikdy nevolil. Před pěti lety pro mě byla jasnou volbou EPP, Zuzana Roithová a moje tehdejší strana KDU-ČSL. Ale EU i moje vůle vidět ji kriticky a vytvořit si nezaujatý názor mě v letošních volbách přivedla voličsky jinde.

Trošku se bojím, že ODS uškodilo, že ze sněmovny na rozdíl od lidovců nevypadla úplně. Někdy to vypadá, že si její věrní ještě neuvědomili, že už nemají Topolánkových 40 %, ale prezidentských 2,5 či sněmovních 7,7. Bylo by skvělé, kdyby se Petru Fialovi podařilo stranu obnovit, ale zatím to spíše vypadá, že on se stává více jako ODS, nikoliv občanští demokraté více jako profesor Fiala. Ale uvidíme, třeba se to podaří a letos to nebude naposled.

Co je to vlastně ECR?

Jak naznačuji v nadpisu, nevolím ani tak ODS, jako spíše její evropskou frakci – European Conservatives and Reformists. A proto je na místě připomenout, co je vlastně jejím cílem a jaký má program. (I proto, že z toho krátkého sociálně-demokratického PDFka od ODSky se toho moc nedozvíme).

Z její pražské deklarace můžeme například vyčíst, že jí jde o svobodné podnikání, volný a spravedlivý obchod, snížení daní, malou vládu, individuální svobodu a osobní odpovědnost. Ale také o národní prosperitu, že je pro ni důležitá rodina jako základ společnosti, a že se staví za suverénní integritu národních států proti federalismu EU.

Zkrátka jejím cílem není EU zrušit, ale reformovat. Kromě několika malých stran po celé Evropě a naší ODS jsou jejími členy i britští a polští konzervativci. Více se lze dozvědět na jejích stránkách.

Koho u ODS kroužkovat?

Bohužel v těchto volbách máme jen dva kroužky. Voličům ODS to zase tak vadit nemusí, protože ta stejně více europoslanců letos mít nebude. Jako dobrou volbu v jejím případě vidím Jana Zahradila a Oldřicha Vlasáka. Oba patří k nejaktivnějším českým europoslancům. Druhý kandiduje ze čtvrtého místa, ale po tom, co jsem si přečetl jeho životopis a trochu se s tímto nenápadným politikem alespoň online seznámil, si myslím, že má šanci ty před ním přeskočit. A pak může být dobrou volbou ještě i Edvard Kožušník.

Koho dál volit a koho nevolit?

Myslím, že je celkem jedno, pokud to v těchto volbách hodíme ODS nebo Svobodným. Podstatné je, abychom je volili, a jejich zástupci se tam dostali. Jedni jsou ECR, druzí možná budou EFD. První chtějí EU reformovat, druzí se bojí, že reforma již nebude možná, a tak bude nutné EU opustit, nicméně potom založit unii novou.

Ostatně můžeme být docela klidní, protože ani jedno se v následujících pěti letech asi nestane. A tak není nutné se bát, že hlasem pro Svobodné způsobíme rozpad EU a 26. května do českých zemí vtrhne Putin. Jde spíše o symboliku, o vzkaz a o signál, že nechceme větší centralizaci, větší moc státu v našich životech a ekonomice, že ale Evropskou unii chceme, avšak požadujeme, aby plnila jen ty funkce, které plnit má.

Pokud půjdeme podle evropských frakcí, tak kromě ECR a EFD (Evropa svobody a demokracie), máme ještě EPP (eurolidovce), jejichž členy jsou u nás KDU-ČSL a TOP 09, eurosocialisty (PES, u nás ČSSD), euroliberály (ALDE, u nás zřejmě ANO), eurozelené (u nás SZ, a pokud se nepletu, tak zatím asi i Piráti) a taky eurokomunisty a spoustu nezařazených (většinou euroskeptických nebo nacionalistických stran).

Když si člověk přečte program TOPky, tak dojde k názoru, že tak šíleně eurohujerský zase není. KDU-ČSL zase chce family-friendly politiku prosazovat i na celoevropské úrovni. Pokud ji chcete volit, doporučil bych kroužkovat třeba Tomáše Zdechovského či Honzu Novotného. V případě TOPky zase například Jaromíra Štětinu.

Smysl má podle mě volit i zelené nebo Piráty. Ne kvůli jejich programu, i když ten taky není na některých místech úplně šílený, ale spíše proto, že jsou to strany nového typu, které za sebou mají nějaké ideje a osobnosti a především voličský potenciál do budoucna.

Naopak bych nevolil ANO. Tedy ne pouze proto, že jejich program je takový akademicko-byrokratický newspeak, který by ani Orwell nevymyslel, ale kvůli Babišovi. Je sice super, že si občané konečně uvědomili, že nemá smysl stále dokola volit kmotrovské strany, že je třeba volit osobnosti a nová uskupení. Ale nemůžeme všechnu moc v zemi dát člověku, který ani sám neví, jestli s StB spolupracoval či nikoliv.

Samozřejmě volit socialisty nebo komunisty je úplný nesmysl. U těch prvních vás nemusím přesvědčovat. Tam si stačí přečíst jejich program. Tedy hlavně ten, který převzali a nekvalitně přeložili od evropských socialistů. A u těch druhých vás taky nemusím přesvědčovat.

Nevolte nezvolitelné strany – není to zdarma!

Na závěr chci ještě varovat před všemi ostatními stranami. Sice na kandidátkách některých z nich jsou zajímavá jména – Martin Uhlíř, Aleš Hodina, Zdeňka Mašínová, Vladimír Hučín atp., ale jde o něco jiného. Celkem chtělo kandidovat 39 stran, ale jen ty, které jsem uvedl výše, se tam mají šanci dostat. A skoro bych se i vsadil, že díky předpokládané nízké volební účasti i všechny z nich dostanou.

Jenže víte, proč kandiduje tolik stran? Pokud totiž přesáhnou určité procento hlasů, tak za každý získaný hlas dostanou od státu peníze. Ano, vaše peníze. Skoro to vypadá, že některé nezvolitelné strany to mají už přes 20 let jako docela výnosný byznys.

V těchto volbách nevolíme jen české národní zájmy. Jsme v situaci, kdy tak trošku neseme odpovědnost za podobu celé Evropy. Svým způsobem jsou tyto volby nejdůležitější, protože to, co se v Evropském parlamentu schvaluje, má dnes na naše životy obrovský dopad. A pokud víte, jakou chcete mít Evropu, pak přeji šťastnou volbu!

Čtěte dále: