Archiv rubriky: Politologie

Politický systém Německa – čím se inspirovat?

Při četbě literatury mě fascinuje kvalitně propracovaný politický systém Německa. Co by i pro nás mohlo být inspirující?

– konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě (spolkovému kancléři) – jeho odvolání je možné pouze tehdy, pokud bude zvolen kancléř nový
– věk soudce omezen (40 až 68 let) – poté ve funkci končí
– kombinace přímých jednomandátových volebních obvodů a zemských kandidátek jednotlivých stran – volič má ve volbách do Spolkového sněmu (Bundestagu) 2 hlasy
– Spolkový ústavní soud má možnost zakázat protiústavní politické strany – a stalo se tak 2x – Socialistická říšská strana (1952); Komunistická strana Německa (1956)
– část ústavy, která je nezrušitelná – tzv. věčná klauzule – ty části ústavy týkající se pevného ukotvení základních lidských práv; principů demokratického, právního, sociálního a spolkového státu
– (nepřímo volený prezident) jako kladeč věnců a reprezentant země

Zdroj: Strahalová, S.: Spolková republika Německo: koaliční proměny kancléřské demokracie. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010

Co se mi líbí na politickém systému Švýcarska?

Při četbě literatury během mého studia mě napadlo, že se na svém blogu mohu podělit o zajímavé výpisky. Především tedy o ty, které mi přijdou užitečné a obohacující. O to, co může vést k dalšímu přemýšlení, inspiraci pro vlastní hodnotový systém i pro konkrétní řešení pro Českou republiku.
Výpisky z politologické literatury – Švýcarsko
– federace
– reálná subsidiarita v praxi – primární jsou obce a kantony (ještě před nimi lid/jednotlivec jako suverén) – decentralizace
– konsensuální model demokracie – vládní, parlamentní a veřejná diskuze vedoucí ke všeobecné shodě – kompromis, který skutečně projde (jinak může být odvolán v referendu)
– svobodné/volné mandáty zákonodárců – politické strany de facto nemají žádnou moc
– rigidní ústava s jasně vymezenými pravomocemi jednotlivých orgánů, navíc změnitelná pouze s pomocí referenda
– vychází to již z historie – svobodné spontánní formování spojenectví kantonů
– člověk se více cítí být občanem své obce a kantonu, až poté jako Švýcar – což se projevuje i při naturalizaci (nabývání občanství) – nejdříve jej člověk získá v obci a kantonu, až poté v rámci celého spolku
– neexistence funkce premiéra či prezidenta, jak ji známe – 7 členů spolkové rady (vlády) se v jejím čele střídá a vždy ten jeden reprezentuje Švýcarsko navenek
– z toho pramení i neexistence třídy politických papalášů
– zároveň s tím, že volené orgány často jsou neplacené funkce (člověk je dělá jako občanskou ctnost)
– existence dvou komor, kdy do první (dolní) se volí dle poměrného systému (bez existence omezující klauzule pro vstup strany do parlamentu) a do druhé (horní) se volí většinovým systémem (dle zastoupení jednotlivých sociálních skupin)
– Švýcarsko je polopřímou demokracií – je zde kombinace zastupitelské a přímé
– existuje totiž rozdíl mezi referendem a (lidovou) iniciativou – kdy formulaci otázky referenda sestavuje vláda nebo parlament
– iniciativou pak může 100 000 voličů (cca 2,5 % oprávněných) zařídit úplnou ústavní revizi
– referendum (obligatorní neboli ústavní) se koná v případě změn ústavy (např. o nevstoupení do EU, OSN atd.)
– referendum (fakultativní) se děje tehdy, když 50 000 (cca 1,1 %) voličů (nebo 8 kantonů) požaduje hlasování o právě vydaném zákonu, se kterým nesouhlasí
– v některých kantonech k hlasování o nějaké věci scházejí všichni občané
– volby do obou komor se konají co 4 roky ve stejný čas – komory pak volí soudce a další státní orgány
– přijímání zákonů probíhá tak, že každý návrh zákona musí získat souhlas obou (rovnocenných) komor parlamentu (Národní i Stavovské rady) – v případě, že se tak nestane, vytváří se zvláštní orgán, na kterém rovný počet zástupců z obou komor vypracuje kompromisní návrh, o kterém se následně hlasuje, a pokud neprojde, je pak definitivně zamítnut
– parlamentní zákony získávají 94% podporu občanů v případě hlasování v referendech (u obligatorních 2/3 občanů)
Výhody i kritika
– za hlavní výhodu švýcarského systému se dá mj. považovat to, že zákony, které lid přímo spoluvytváří, se následně lépe uvádějí do praxe
– kritici tomuto systému však vyčítají jeho údajnou nepružnost (pomalé schvalování zákonů z důvodu referend), velký vliv zájmových skupin, které mají větší finanční prostředky na ovlivňování veřejnosti nebo to, že vláda již předem dělá ve svých návrzích zákonů ústupky, aby mohly tyto zákony projít
Zdroj informací: Jeřábek, M.: Švýcarsko: Polopřímá demokracie – konsensus, efektivita, stabilita. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010

Půlprocentní poslanec – změňme volební systém!

V posledních volbách do sněmovny propadlo 18,85 % hlasů. To znamená, že 985 075, tedy téměř milion odvážných občanů, kteří šli volit, nemají ve sněmovně zastoupení. Nemluvě o tom, že další 3 miliony oprávněných voličů nenašlo odvahu přijmout svoji občanskou odpovědnost a jít volit vůbec. Máme 5% hranici pro vstup do sněmovny – tzn. 10 poslanců. Ale na získání jednoho poslance, říkáme-li tomu poměrný volební systém, by mělo stačit získat pouze 0,5 % hlasů!

Jak by tedy volby dopadly, kdyby tato podmínka byla splněna? Nejlépe to asi vystihuje tato tabulka a následný graf. Mimo vládní ODS, TOP 09 a VV a opoziční ČSSD a KSČ(M) by se do sněmovny dostala také KDU-ČSL, Zemanovci, Suverenita, zelení, DSSS, piráti a Svobodní. Propadlo by pouze 1,34 % hlasů.

Jenže ono by jich ve skutečnosti propadlo ještě méně. Lidé by se nebáli volit strany, které se tam dnes kvůli diskriminační a nesmyslné 5% hranici nemohou dostat. Volili by strany, které jsou jim ideově nebo jinak nejbližší. Těžko by měly takový úspěch mafiánské strany ODS a ČSSD, které většina jejich voličů volí a) kvůli billboardu a guláše na náměstí, b) kvůli volbě menšího zla, ideové blízkosti a obavy propadnutí hlasu.

Věřím, že i ona volební účast by byla daleko vyšší. A nejen to. Lidé by se cítili skutečně zastoupeni. Měli by tam svoji stranu a své poslance, ty by si snadno kontrolovali a psali jim, co chtějí prosadit a proč. Dokonce by se nebáli ani sami kandidovat, protože by viděli, že se dá uspět a prosadit.

Námitka 1 – „Byly by slabé vlády, težce složené koalice.“ Skutečně? Jaká vláda (kromě velké mafiánské koalice v době opoziční smlouvy) za těch 22 let formální svobody a demokracie byla stabilní? Která se dokázala na něčem konstruktivním domluvit? Která měla důvěru – kdyby aspoň části – ale většiny společnosti? Konkrétně po roce 2010 by vznikla podobná středopravá vláda ODS, TOP 09, VV a KDU-ČSL. A troufám si tvrdit, že by byla nejen stabilnější, ale i chytřejší, rozumnější a solidárnější a měla by větší podporu, protože KDU-ČSL je serioznější koaliční partner a zodpovědnější strana než marketinový projekt akciové společnosti ABL.

Námitka 2 – „5% hranice zabraňuje úspěchu extrémistů.“ Skutečně? Tak si to připomeňme. Poslanci, soudruzi z – podle platného zákona – oficiální nástupkyně zločinecké a závrženíhodné organizace KSČ(M) jsou ve sněmovně celých 22 let. Jejich stabilní podpora je od 10 do 20 %. Vážení občané, my tam ty extrémisty máme! A bylo by určitě zajímavé zjistit, kolik nás tito zločinci a vrazi za celou tu dobu stáli. Nemluvě o dobře zajištěných a napapaných komunistických a estébackých důchodcích nebo normalizačních zlodějích – toho času milionářích navázaných na ODS.

Sice se mi daleko více líbí anglosasský většinový systém, kdy člověk volí osobnost, ne stranu – a ve svém volebním obvodu, ale pokud chceme mít poměrné zastoupení – a trošku si myslím, že pro Českou republiku je to lepší – tak doporučuji snížit hranici pro vstup do sněmovny z 5 na 0,5 %, aby to mělo racionální odůvodnění!