Půlprocentní poslanec – změňme volební systém!

V posledních volbách do sněmovny propadlo 18,85 % hlasů. To znamená, že 985 075, tedy téměř milion odvážných občanů, kteří šli volit, nemají ve sněmovně zastoupení. Nemluvě o tom, že další 3 miliony oprávněných voličů nenašlo odvahu přijmout svoji občanskou odpovědnost a jít volit vůbec. Máme 5% hranici pro vstup do sněmovny – tzn. 10 poslanců. Ale na získání jednoho poslance, říkáme-li tomu poměrný volební systém, by mělo stačit získat pouze 0,5 % hlasů!

Jak by tedy volby dopadly, kdyby tato podmínka byla splněna? Nejlépe to asi vystihuje tato tabulka a následný graf. Mimo vládní ODS, TOP 09 a VV a opoziční ČSSD a KSČ(M) by se do sněmovny dostala také KDU-ČSL, Zemanovci, Suverenita, zelení, DSSS, piráti a Svobodní. Propadlo by pouze 1,34 % hlasů.

Jenže ono by jich ve skutečnosti propadlo ještě méně. Lidé by se nebáli volit strany, které se tam dnes kvůli diskriminační a nesmyslné 5% hranici nemohou dostat. Volili by strany, které jsou jim ideově nebo jinak nejbližší. Těžko by měly takový úspěch mafiánské strany ODS a ČSSD, které většina jejich voličů volí a) kvůli billboardu a guláše na náměstí, b) kvůli volbě menšího zla, ideové blízkosti a obavy propadnutí hlasu.

Věřím, že i ona volební účast by byla daleko vyšší. A nejen to. Lidé by se cítili skutečně zastoupeni. Měli by tam svoji stranu a své poslance, ty by si snadno kontrolovali a psali jim, co chtějí prosadit a proč. Dokonce by se nebáli ani sami kandidovat, protože by viděli, že se dá uspět a prosadit.

Námitka 1 – „Byly by slabé vlády, težce složené koalice.“ Skutečně? Jaká vláda (kromě velké mafiánské koalice v době opoziční smlouvy) za těch 22 let formální svobody a demokracie byla stabilní? Která se dokázala na něčem konstruktivním domluvit? Která měla důvěru – kdyby aspoň části – ale většiny společnosti? Konkrétně po roce 2010 by vznikla podobná středopravá vláda ODS, TOP 09, VV a KDU-ČSL. A troufám si tvrdit, že by byla nejen stabilnější, ale i chytřejší, rozumnější a solidárnější a měla by větší podporu, protože KDU-ČSL je serioznější koaliční partner a zodpovědnější strana než marketinový projekt akciové společnosti ABL.

Námitka 2 – „5% hranice zabraňuje úspěchu extrémistů.“ Skutečně? Tak si to připomeňme. Poslanci, soudruzi z – podle platného zákona – oficiální nástupkyně zločinecké a závrženíhodné organizace KSČ(M) jsou ve sněmovně celých 22 let. Jejich stabilní podpora je od 10 do 20 %. Vážení občané, my tam ty extrémisty máme! A bylo by určitě zajímavé zjistit, kolik nás tito zločinci a vrazi za celou tu dobu stáli. Nemluvě o dobře zajištěných a napapaných komunistických a estébackých důchodcích nebo normalizačních zlodějích – toho času milionářích navázaných na ODS.

Sice se mi daleko více líbí anglosasský většinový systém, kdy člověk volí osobnost, ne stranu – a ve svém volebním obvodu, ale pokud chceme mít poměrné zastoupení – a trošku si myslím, že pro Českou republiku je to lepší – tak doporučuji snížit hranici pro vstup do sněmovny z 5 na 0,5 %, aby to mělo racionální odůvodnění!

Změňme volební systém!

Dnes nevolíme osobnosti – naše zástupce, reprezentanty, ale pouze anonymní strany a produkty stranických sekretariátů. A to je špatně. Tito pak neslouží občanům, ale těm, kteří jsou v pozadí, platí předvolební kampaň atd. Řešením je nový volební systém anglosaského typu.

V takovém systému po volbách sestavuje vládu jedna vítězná strana, která přebírá odpovědnost za dané rezorty a po skončení volebního období předkládá veřejnosti výsledky své práce (a můžeme uvažovat i o změně délky volebního období – např. na Novém Zélandu jsou sněmovní volby co tři roky). Druhá strana v tomto období plní funkci konstruktivní opozice – má svou stínovou vládu, předkládá veřejnosti své vlastní návrhy a je připravena kdykoliv se chopit moci v případě pádu vlády a nových voleb.

A jak by mohly vypadat volby? Především by byly vedeny podle principu, že poslanec nepatří straně, ale občanům. Počet poslanců by mohl být 149 – a tolik by bylo i volebních obvodů (1 poslanec na 70 500 obyvatel). Byly by dvě hlavní strany (nemusí to být nutně ODS a ČSSD, můžeme vytvořit jiné). Přibližně 2-3 měsíce před samotnými volbami by se konaly primárky, do kterých by se mohl přihlásit každý občan (který má volební právo) – a to za jakoukoli stranu (5-6 měsíců před samotnými volbami). Primárky by byly pro každou stranu povinné (v případě více přihlášených kandidátů než jeden) a byly by ve stejný den pro všechny strany a zajišťovány z veřejného rozpočtu. Stranické sekretariáty by však nikomu nemohly zakázat za jejich stranu kandidovat (jako v USA).

V těchto primárkách by mohli vítěze – a budoucího kandidáta za danou stranu vybírat pouze členové a registrovaní příznivci dané strany (a žádný občan by nemohl být členem nebo registrovaným příznivcem více stran).

Primárky i samotné volby by byly v případě, že nebude mít žádný kandidát více než 50 %, dvoukolové – a do druhého kola by postoupili dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů (podobný princip jako v senátních volbách).

Občané by tak přesně znali svého poslance. Před primárkami i samotnou volbou by veřejnoprávní televize zajišťovala seriózní diskuze se všemi kandidáty (tedy i za malé strany či za nezávislé). Dokonce by se takového systému nemusely bát ani malé strany – v obvodech na jižní Moravě by se poslanci mohli stát lidovci, v Praze zelení atp.

Tento systém je výhodou hned ze čtyř důvodů:

– volba skutečně kvalitních osobností z lidu,

– možnost každého občana kandidovat nezávisle na vůli stranických sekretariátů,

– stabilní vlády s jasnou odpovědností a

– daleko větší angažovanost obyčejných občanů v politických stranách z důvodu možnosti rozhodovat v primárních volbách.

Pro lepší představu nabízím příklad:

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=189542