Jaký volební systém pro sněmovní volby?

9 min čtení

Text byl psán pro předmět POL402 Analýza české politiky

Shrnutí:

Vzhledem k délce vlastní analýzy shrnu studované texty jen krátce. Kubát kromě racionalizace parlamentního režimu navrhuje přejít na absolutně většinový dvoukolový systém s polouzavřeným druhým kolem po vzoru Francie. Výhody spatřuje v eliminaci nesystémové KSČM, avšak v možnosti menších středových stran uspět, pokud se dokážou spojit. Systém by pak mohl vést k bipartismu či alespoň bipolárnosti.

Navrátil argumentuje, že nepotřebujeme většinový systém, ale stačí mít ten stávající proporčnější. Navrhuje obrátit postup přerozdělování, což by pomohlo menším stranám, a argumentuje, že by to zároveň bylo výhodné i pro ty velké, protože koalice by pak disponovaly větším počtem hlasů. To dokládá na příkladu Topolánkovy vlády. Charvát jeho argumentaci podporuje a doplňuje o to, že problémy nestabilního vládnutí jsou spíše kulturně-historické, a že ani změna volebního systému by je nedokázala vyřešit.

Interpretace a kritická analýza:

Tak jako řada politologů a politiků se i já přikláním k tomu, že určitá reforma volebního systému do sněmovny je nutná. Ten současný považuji za nevyhovující z několika důvodu: a) nízká akceschopnost vlád – slabé většiny; b) neumožňuje pravidelné střídání levice a pravice i z důvodu přítomnosti nesystémové KSČM; c) vytváří potenciál pro vznik patových situací; d) generuje anonymní, osobnostně a hodnotově nevýrazné poslance; e) vládní program je nejasný, stejně tak odpovědnost při plnění předvolebních slibů; f) je mnoho propadlých hlasů; g) a ve skutečnosti není tak proporční, jak by mohl být a znevýhodňuje malé strany.

Možností, jak volební systém reformovat, se nabízí celá řada. Je na místě se ptát, jestli je pro Českou republiku vhodnější většinový nebo poměrný systém. Vzhledem k dlouhodobé existenci dominující socio-ekonomické cleavage a celkové homogenitě společnosti se zdá, že v tomto smyslu není důvod, abychom nemohli mít systém většinový.

Problém nastává tehdy, podíváme-li se na aktuální stranický systém. Stran, které lze do jisté míry považovat za relevantní, je v současnosti ve sněmovně 7. Připočteme-li senátní zelené, europarlamentní Svobodné, téměř europarlamentní Piráty a od TOP 09 se odštěpující STAN, tak se nezdá, že by většinový systém v tuto chvíli vedl k bipartismu. Nemluvě o turbulencích, které stranický systém v posledních letech prožívá.

Navíc ideově/politicky/stranicky se česká společnost až tak homogenní být nezdá. Konfliktních linií je více – západ/východ; zavedené/nové strany; více EU/méně EU atd. Ve středu máme strany konzervativní, liberální i populistické. Na pravici zase euroskeptické, eurorealistické i eurolidovecké. Levici zase rozštěpuje pro-západní a pro-východní křídlo. Zdá se, že v současnosti má existence několika stran smysl.

Nicméně abych se vrátil k volebním systémům a jejich vhodnosti pro Českou republiku, tak se pokusím uvést ty, o kterých lze uvažovat, a nastínit jejich případné výhody a nevýhody. Uvádím je v pořadí od nejvhodnějšího po nejméně vhodný.

1) Zproporčnění a úprava současného. Výhodou je zachování a zpřesnění poměrného s ohledem na roztříštěnost stranického systému. Navíc by nebylo nutné měnit ústavu. Neřeší ovšem nutnost sestavovat koalice, nesystémovou opozici atp.

2) Bonus pro vítěze a zvýhodnění malých stran. Mohl by být vhodný, ovšem problém je znečištění systému, inspirace v zemích jako Řecko či Itálie a paradoxně, pokud by Paroubek nesvrhl Topolánkovu vládu, a tento návrh by se prosadil, tak bychom od roku 2010 mohli mít vládu ČSSD a KSČM v čele s Paroubkem, protože TOP 09 i VV před volbami deklarovaly, že by do vlády s ČSSD nešly. Na druhou stranu je otázka, jaký by byl v takovém případě politický osud Zemana či Babiše.

3) Dvoukolový většinový uzavřený. Budeme-li částečně vycházet z toho, zda tento systém používaný v Senátu dokáže generovat jasné většiny, tak lze usuzovat, že by to možné být mohlo. Zároveň umožňuje parlamentní přežití menším (středovým) stranám nebo i jejich posílení v případě, že by si moc mezi sebou nezdravě rozdělily dvě největší strany. Nevýhodou je nutnost jít k volbám do sněmovny dvakrát po sobě a také potřeba nakreslit nové volební obvody, což by se neobešlo bez politických střetů či nutnosti hledat kompromisy, protože abych to uvedl na příkladu svého frýdecko-místeckého okresu, tak horizontální rozdělení jeho zbytku by mohlo pravici pomoci více než to vertikální.

4) Dvoukolový většinový polootevřený. Kubátův návrh se zdá být dobrý. Problém je v tom, že by pro menší strany nemusel být tak výhodný, jak předpokládá. Přestože podmínky by byly jiné, zkoušel jsem si na současném senátním složení analyzovat, kolik a jací kandidáti by se do druhého kola dostávali, bylo-li by omezeno jen 12,5% hranicí. Nejčastěji by do něj pronikli 3 nebo 4 kandidáti, následováni 2 a 5 (v počtech – 45; 24; 7 a 5). Tento systém by byl výhodný zřejmě jen pro sjednocenou pravici, protože tam, kde by postoupil kandidát KSČM, by sebral hlasy ČSSD. Komunisty by systém sice eliminoval, ale zároveň s tím i lidovce a liberální střed. K bipartismu by tedy vést mohl, ale nebyl by výhodný pro menší strany ani demokratickou levici, proto nemusí být prosaditelný.

5) Jednokolový většinový. Z hlediska vzniku jednobarevných a jasně programově vyhraněných vlád by mohl být dobrý. Problém je, že v naší politické kultuře by mohl být při neblahých zkušenostech s vládou jedné strany nebezpečný. Patrně by ale vedl i k tomu, že by do sněmovny nepustil liberálnější kandidáty ČSSD (protože v Praze by vyhrála pravice) a zároveň sociálnější kandidáty pravice (která by v levicových obvodech taky neuspěla). To vše by mohlo vést k obrovské ideové polarizaci dvou stran, přičemž by ve sněmovně patrně jen zřídka byly strany menší – středové. I v případě ČSSD by mohlo dojít k radikalizaci, protože KSČM by mohla být eliminována, ovšem její elektorát ne – takže by mohlo být více sociálních demokratů, jako je Zeman, a méně jako je Sobotka.

6)  Alternativní/australský. Není problém, že je to exotický prvek. Spíše v tom, že by asi nevedl k bipartismu a vznikání předvolebních koalic by v české politické kultuře nemuselo být samozřejmostí, pokud by menší strany měly silné osobnosti, jímž by mělo smysl dávat první preference.

7) Smíšený – jednokolový většinový + proporční. Výhodou je, že by nebylo nutné kreslit nové obvody. 81 poslanců by se volilo přímo (jednokolově) ve stávajících senátních obvodech. Dalších 81 poměrným, avšak přesnějším způsobem. Aby byl lichý počet, tak posledního poslance by volili Češi v zahraničí – a je otázkou, zda by v něm byl vhodnější poměrný či většinový. Nevýhodou je, že by vznikli poslanci dvou kategorií, neřešil by problém nejasných většin a KSČM by eliminoval jen částečně.

8) 4 pozitivní + 2 negativní hlasy. Janečkův návrh by řešil řadu problémů, ale další by přinesl. Nemluvě o jeho nevyzkoušenosti jinde. Nepovažuji pak v demokracii za vhodné udílet negativní hlasy, a vyloženě ostrakizovat některé strany.

9) Opozičně-smluvní varianta. Problém je v zásadě násilná likvidace malých stran z centra a neřeší problém KSČM. Naopak by jej mohl ještě zvýšit.

10) Odstranění vstupní klauzule. Nizozemský model je samozřejmě z hlediska proporcionality nejvhodnější. Při čs./českých zkušenostech je však nežádoucí, protože by mohl znemožňovat sestavit funkční vládu vůbec.

Jistě by se dalo přemýšlet i o dalších variantách, ať už návrzích prezidentů Havla či Zemana, zavedení celostátní kandidátky, systému jednoho přenosného hlasu atp. Domnívám se však, že tyto návrhy taktéž nejsou vhodné.

V současnosti tedy navrhuji: a) změnit počet poslanců na lichý; b) změnit způsob volby tak, aby zastoupení sněmovních stran bylo skutečně proporční (pravděpodobně snížením počtu volebních krajů a volbou vhodnější metody rozdělování hlasů); c) zvýšit počet udělovaných preferenčních hlasů, příp. i posílit jejich vliv na konečné pořadí; d) k tomu všemu přidat konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, možná doplněné o ztížení možnosti jednotlivých poslanců přidávat k zákonům tzv. přílepky.

Toto pochopitelně neřeší problém nesystémové KSČM; neakceschopnost vlád a jejich slabé většiny; ani anonymitu a nevýraznost poslanců. Může to ale velkým stranám paradoxně zvýšit šance na koaliční většiny se stranami menšími; odstraní to riziko patové situace; přispěje to k lepší personalizaci voleb; zachová to poměrný způsob volby i sněmovní zastoupení menších stran. V případě znovusjednocení pravice a existence středových lidovců a vždy ještě jednoho liberálně-středového subjektu by pak náš stranický systém mohl fungovat jako něco, co by se možná dalo nazvat – systémem dvou a dvou půl-stran.

Pokud by však ani toto neřešilo další problémy – neakceschopnost vlád, nevznikání jasných a programově čitelných většin, nenavázání poslanců na voliče svého obvodu, pak bych se z dlouhodobého hlediska ve chvíli, kdy by pravicoví voliči opět začali volit primárně jednu stranu místo tří až čtyř, nebo až by se vytvořila jasnější aliance téměř bipolárního charakteru, klonil k tomu, že zde může být vhodný dvoukolový většinový systém s jednomandátovými obvody a uzavřeným druhým kolem.

Pokud by z dlouhodobého hlediska došlo k ustálení bipartismu, lze uvažovat i o vyřešení posledního problému – tedy nutnosti mít dvě kola pro sněmovní volby – a zavést systém pouze jednokolový. Zároveň se nedomnívám, že by bipartismus odstraňoval pluralitu ve společnosti, protože na příkladu USA lze vidět, že v rámci dvou hlavních stran existuje řada ideových křídel a na příkladu Velké Británie, že např. zelenou politiku si při vzniku zelené strany osvojily nejsilnější strany, a jejich požadavky tak možná byly prosazeny ještě lépe, než kdyby s nimi byli zelení v koalici.

Otázka pro diskuzi na seminář: Je sice pravda, že na severozápad od nás dokážou dobře fungovat i systémy poměrného zastoupení, kolik z nich však dokáže zároveň generovat ne-menšinové vlády či takové, které nejsou velkými koalicemi?


Author: Mirek Návrat

Politolog a blogger. Píšu o politice, společnosti, budoucnosti a osobním rozvoji. Můj Twitter: @mireknavrat.